Když padl soumrak a ohniště okolo mýtiny osvětlovaly okolí, začalo se podávat první pečené maso, které Benjiro s ostatními lovci ulovil. Sévil očekával, že dostane, co zbude, jelikož není členem kmene, ale mýlil se. Sám Xenn, náčelník kmene za ním přišel s plným hliněným talířem, který byl kromě masa také plný kořenové zeleniny a dvěma plátky chleba. Nabídl mu jídlo a lámaným jazykem Tiberathu pověděl: „Hosté jedí první."

Sévil jídlo s nedůvěřivým mračením přijal, ale nezačal jíst do té doby, než Slimové s nadšením začali rozdávat i další talíře svým soukmenovcům, kteří na nic nečekali a pustili se do jídla.

Benjiro se se svým talířem, který byl mnohem střídmější než Sévilův, posadil na zem vedle místa, kde byl Sévil a pustil se do jídla.

„Jenom mezi námi," spustil Benjiro po chvíli ticha. Sévil nic neřekl, pouze otrhával ze svého masa drobné kousky a vkládat si je do úst, aby je nemusel kousat, ale pouze polykat.

„Zdejší lidé ti nedůvěřují a pokud se na ně budeš stále mračit, nikdy ani nebudou," řekl.

„Proč bych měl chtít, aby mi věřili?" nechápal Sévil.

„Protože stále nerozumíš jedné věci. Budeš tu s námi dlouho a uzavření v té chýši poškodí tvou mysl natolik, že se nebudeš umět vrátit ke svým lidem. Když si získáš důvěru našich lidí, udržíš si duševní zdraví. A duševní zdraví znamená také tělesné uzdravení."

V té chvíli Sévil z úst vypustil slova, která si nechtěl připouštět, ale už nad nimi mnohokrát přemýšlel. „Co když se nebudu chtít vrátit?"

Věděl, že pro svůj lid je mrtvý a ti, kteří znají jeho pravý osud ho nenávidí. A mnoho dalších si muselo myslet možná i horší věci a mohli mu přát mnohem horší osud. Zároveň však věděl, že žití se Slimy je proti všemu, co ho vždy učili.

Benjiro chvíli mlčel, poté pokrčil rameny a pronesl: „Tedy by ses měl začít učit našemu jazyku a uzdravit se. Každý tu má svou úlohu, kterou plní. A důvěru by sis měl tedy určitě získat."

Kolem půlnoci, když se mnoho lidí vydalo spát a Sévil začal být ospalý, Benjiro mu navrhl, že mu pomůže zpět do chýše.

„Dobře," přikývl pouze Sévil, který byl vším znavený. Zapřel se rukama, aby se mohl vyhoupnout na zdravou nohu, ale Benjiro mu nabídl pomocnou ruku. Chtěl ji odmítnout, prudce ho od sebe odstrčil, ale v té chvíli byl už nadzvedlý a odstrčení ho připravilo o rovnováhu, kterou nutně potřeboval. Benjiro se ho ještě jednou pokusil zachytit, ale Sévil v panice mával rukama, opět do něho strčil a už se sám nemohl vyhnout pádu. Reflex mu radil, aby se pokusil vyrovnat rovnováhu, položil zraněnou nohu na zem, ale to bylo to nejhorší, co mohl udělat.

Zakřičel bolestí, svaly mu vypověděly službu a svalil se k zemi jako pytel brambor. Bolest, kterou opět cítil, se vyrovnávala té původní, když byla jeho noha zaseknutá v pasti na medvědy. Slimové, kteří byli ještě vzhůru, se kolem něho seběhli a snažili se mu pomoct, jeden běžel pro Cara, který byl zapotřebí.

„Klid, Sévile, uklidni se," radil mu Benjiro, který se mu pokoušel vytáhnout nohu z pod těla, které se kroutilo bolestí.

Sám Sévil se snažil sobě pomoci, snažil se odsunout, ale lavice za jeho zády mu překážela. Snažil si nadzvednout tělo, ale akorát si způsoboval větší a větší bolest. Pevně se jednou rukou chytil Benjirovi paže, snažil se dýchat a ani nevnímal všechny ty ruky Slimů, kteří ho zvedali ze země, aby ho mohli odnést do chýše.

Nejhorší na tom bylo opět to, že cítil, jak se mu z rány valí potůčky krve, které nevěstí nic dobrého

Té noci po dlouhé době opět dostal makové mléko, ale tentokrát tolik, že okamžitě usnul a bolest ustoupila do pozadí. Jeho tělo ochrnulo a pouze rozmazaným viděním viděl, jak se kolem jeho lůžka slézají Slimové, kteří se mu opět snaží pomoci. V hlavě mu hrála Benjirova slova, že se neuzdraví, pokud se nevyzpovídá. Jazyk měl však zdřevěnělý a nemohl nic říct.

•••

Probudil se s východem slunce. Noha ho bolela a pálila zároveň, v krku měl sucho a hlava mu třeštila jako zvon. Díval se do stropu, snažil se vzpamatovat a přitom vnímal pravidelný dech poblíž.

Pohnul očima, zamžoural ve tmě a sledoval Benjira, který se opíral o koš plný dřeva kousek od Sévila. Nechal ho spát, zajímalo ho totiž, jak je na tom jeho noha. Stěží se zapřel rukama o lůžko, zvedl se a díval se na svou nohu, která tentokrát už nebyla zabalena v listech. Pouze na nich byla položena, pomazána mastí, ale ani ta nemohla utišit bolest. Všechny rány byly otevřené, ale už nekrvácely. Každému však muselo být jasné, že to není správně.

„Bojím se, že o tu nohu přijdeš," zašeptal Benjiro, kterého muselo probudit Sévilovo sténání. Sévil nijak nezareagoval, pouze se díval na svou nohu a snažil se myslet na to, jak se může dle Benjira uzdravit.

„Pokud?" zeptal se tiše Sévil.

„Přiznání svých hříchů ti už nejspíše nepomůže. Možná v zotavení, ale ta noha... Šlachy přetrhané, maso roztrhané a kosti rozdrcené. Jestli chceš žít, budeme ti ji muset vzít," řekl pochmurným hlasem.

„Nesmím ztratit nohu," procedil Sévil skrze zuby, přitáhl k sobě zdravou nohu blíže a zapřel si čelo o koleno. Křečovitě zavřel oči, zaskřípal zuby a snažil se zadržet slzy a všechny nadávky. Odmítal přijmout fakt, že se neuzdraví, ba že z něho bude mrzák.

„Jestli chceš přežít, přijdeš o ni," opáčil Benjiro.

„Co je ale život muže bez nohy? Mrzák, který nic nebude moct a bude odkázán na ostatní," zasyčel Sévil. V té chvíli ani nemyslel na Contona, který sice nohu měl, ale jeho kosti srostly tak špatně, že byl odsouzen k doživotním bolestem a kulhání.

„Můžeš se na mě podívat?" vyzval ho Benjiro po chvíli ticha.

Sévil tak nejdříve učinit nechtěl, ale poté zvedl hlavu, otřel si dlaněmi obličej a natočil se k Benjirovi, který stále seděl na zemi, předkláněl se a jednou rukou držel vyhrnutou pravou nohavici.

Sévil na tom nejdříve neviděl nic špatného, až poté si v šeru všiml, co je špatně. Benjirovo koleno bylo ještě v pořádku z masa a kostí, ale níže už bylo pouze pečlivě vyřezané tvrdé dřevo, které přebíralo vzhled lidské nohy. Vysvětlovalo to Benjirovo kulhání, kterého si Sévil hned z počátku všiml.

„Jak se ti to stalo?" zajímal se Sévil.

„Předlouhý příběh. Ale přesto nejsem odkázán na ostatní. Možná jsem mrzák, kulhám a nemohu lézt po skalách, ale přesto... Jsem neužitečný pro svůj lid?" ptal se Benjiro, ale Sévil neodpovídal.

„Jestli nechceš dopadnout jako já, vyzpovídej se a modli se ke svému Bohu, aby se nad tebou slitoval. Pokud tak neučiníš, smiř se s tím, že budeš nazýván mrzákem. Nebo zemři, ale tvá rodina a všichni ti, kteří tě milují, budou zdrcení," rozmluvil se Benjiro, který si upravoval svou nohavici a vstával.

„Vyzpovídám se," vyhrkl ze sebe Sévil z ničeho nic, aniž by to sám plánoval. Zastavil tím však Benjira, který na něho hleděl unavený a strhaný z dlouhé noci. „Ale řekneš mi, jak si přišel o svou nohu," dodal Sévil a poukázal na ni.

„Jestli ten příběh chceš slyšet... budiž," pokrčil Benjiro rameny. „Přinesu ti něco k jídlu, zatím si můžeš utřídit myšlenky na vše zlé, co si v životě provedl." Poté odešel a Sévil byl rád, protože mohl pronést tichá slova, která Benjiro slyšet nemusel.

„To bude dlouhý seznam."