„Ale nakonec přeci jenom rozumím tvé bolesti," šeptal do tmy. „Jestli si celá ta dlouhá léta, kdy ti bolest otupovala mysl a tvá noha nefungovala, dokázal sloužit tvým mužům, kteří tě respektovali, uznávali a přitom si neprozradil své tajemství, jsi pro mě hrdinou.

A doufám, že tvá zbývající léta budou ta nejlepší, která prožiješ. Doufám, že narazíš na někoho, kdo nebude jako já. Přeji ti prostého, nenamyšleného a nearogantního muže, který se nenechá chytit do idiotský pasti na medvědy, kterou sám poručí nastražit."

Jeho hlas se stále zvyšoval a obracel k nadávkám, až jeho poslední slova byla jedovatá a posadil se. V chýši byla tma, slunce ještě ani nevyšlo a Sévil nemohl spát, protože jeho zraněná noha se ozývala neustávající bolestí a křečí.

Nespal celou noc. Nejdříve se jenom převaloval, poté se snažil nějak zabavit a nakonec pouze mluvil s nicotou, která ho obklopovala. Přišlo mu, že začíná šílet. Cítil, jak se mu výstřednost a šílenství vkrádá do těla a neměl šanci, aby se ho zbavil. Musel ho přijmout a doufat, že své tělo zničí co nejrychleji, aby ho jiní neviděli, jak se z něho stává šílenec.

„Já nejsem špatný muž," zašeptal temnotě a tichu. Ulehl zpět na lůžko, ruce spojil na břiše a sledoval střechu, která byla tvořena ze slámy. „Tak proč musím jako špatný trpět?"

•••

Spánek ho přemohl až s vycházejícím sluncem, když se naopak ostatní začali probouzet. Ke spánku ho ukolébaly slimské hlasy a zvuky práce, ač byl člověkem, který ke spánku potřeboval ticho a tmu. Únava však zařídila svoje.

Probudil se až kolem poledne, co odhadoval. Nohu měl převázanou, bolest otupělou a vedle lůžka měl kromě vypraného a složeného oblečení také hliněnou nádobu s vodou a talíř s lesními jahodami a kouskem sýra.

„Pro trochu piva, šel bych světa kraj," povzdechl si, převalil se na bok a uchopil nádobu s vodou. Sévil nikdy nebyl pijan. Naopak ho generál Ruhaw od pití poměrně odradil, ale přesto sem tam zalil své břicho pivem nebo vínem. Po mnoha dnech, kdy byl pouze na vodě, si přál pivo více než kdykoli jindy.

„Dokázal bys se svou nohou jít světa kraj?" zajímal se hlas z rohu. Sévil s sebou škubl, vylil polovinu vody na zem, zamračil se a očima pátral v potemnělé chýši, dokud v rohu nenarazil na vytáhlou postavu, která pletla košík. Oblíbená práce starých Orwelek, ale určitě ne dospělého muže.

Sévil se posadil, zamračeně se podíval na Benjira, který nezvedal zrak od své práce, a snažil se prohlédnout si ho. Byl oblečený stejně jako posledně – pás z barevné látky kolem břicha, dlouhé kalhoty, dva pramínky vlasů spojené na temeni v culíku, jinak všechny prameny rozpuštěné a sem tam vykukoval drobný copánek zdobený pentlemi nebo barevnými provázky. Klasický Slim, který však vládl vyššímu postavení.

„Kdo sakra seš?" zajímal se Sévil. Byla to otázka, která ho trápila od té chvíle, co toho Slima viděl poprvé.

„Benjiro, Xennův syn, z kmene Remarců. Myslím, že jsem se ti již představoval. Nebo si zapomněl?" Poprvé zvedl zrak, nahrbil jedno světlé obočí a následně se vrátil k práci.

„Sévil pevně sevřel v pěstech kalhoty, které od Slimů dostal a spolkl urážku. „Ne. Kdo seš," zopakoval, „myslim si, že znám Slimy dostatečně na to, abych věděl, že ta tvoje ozdoba kolem pasu pro vás něco znamená. Nedáváte je kdekomu." Nikdy nepřišli na to, co vlastně znamenají ty pásy. U každého kmene byli nalezeni dva až čtyři lidé, kteří se buď snažili svůj kmen chránit nebo byli naopak ostatními více než dost chráněni. Prozatím je vojáci považovali za něco jako slimskou šlechtu nebo náčelníky.

„Pochybuji, že nás znáš," zasmál se tiše Benjiro, odložil rozpletený košík vedle sebe a zvedl zrak k Sévilovi. „Znamená to, že jsem Prese Tean. Rozumíš tomu?" otázal se.

Sévil nechtěl dát najevo neznalost, ale neměl sebemenší ponětí. „Co to znamená?"

„Prese Tean nemá překlad. A i kdyby měl, neřekl bych ti ho," zakroutil Benjiro hlavou. „Je to tajemství nás – těch, které nazýváš Slimy."

Sévil se zamračil, nejraději by po něm něco hodil, ale kromě kousku sýra a džbánu s vodou neměl nic. Vodou však plýtvat nechtěl a jídlem už vůbec ne.

Benjiro si odhrnul jeden pramen vlasů z obličeje, zhluboka se nadechla a pronesl: „Omlouvám se, že jsem včera nepřišel, ale byl jsem s muži na lovu. Nečekal jsem, že se tak brzy otrkáš a ponížíš se mnou mluvit," usmál se z čiré provokace.

„Khe yime un nás," zamrmlal si Sévil pod vousy, co mu Revia řekla.

Benjiro překvapeně pozvedl obočí. „Khe musí vycházet více z hrdla, ale jinak dokonalý přednes. Učil ses snad někdy našemu jazyku?"

„Vim akorát, kdy prosíte o milost," zasmál se Sévil, „jinak mi je váš jazyk úplně jedno a nemám ponětí, co jsem to vlastně řekl."

„Loví v lesích. To je význam té věty," přeložil mu ji Benjiro.

„A co deko?" zajímal se Sévil. To byla další věc, na kterou si vzpomenul, že Revia pronesla.

„Zítra," odpověděl mu Benjiro.

„Kdybych tohle věděl včera, mohl jsem si ušetřit čekání," protočil Sévil očima a zadíval se do zdi, která v sobě měla vydloubanou díru, kterou tvořil, když se nudil. Ještě se mu však nepodařilo proškrábat ani do půlky pálené cihly.

Nastalo krátké ticho, mezi kterým Sévil už začínal litovat, že k sobě Benjira nechal zavolat. Slim, který mluvil jeho jazykem a poučoval ho, mu dostatečně lezl krkem. A také to, jak klidně se Slim choval před tiberathským vojákem, ho iritovalo. Věřil totiž, že pro Slimy neexistuje většího strašáka než vojáka.

„Potřebuješ ode mne něco? Nebo jsi chtěl pouze společnost?" zajímal se Benjiro.

Sévil se podíval na svou nohu. Chtěl vědět, kdy bude moct chodit, aby se vrátil do Tiberathu a nechal Saxleyho a všechny vojáky umučit k smrti vlastníma rukama. Chtěl šlápnout na krk všem, kteří o něm kdy pronesli špatného slova a vytrhnout jazyk všem, kteří o něm kdykoli řekl, že je svině.

„Moje noha," procedil skrze zatnuté zuby. „Musim se vrátit mezi svůj lid. Kdy mě pustíte?" řekl a podíval se na Slima pohledem, který byl jako jed. A ten jed zdědil po svém otci.

Benjiro pokrčil rameny. „Caro tvrdí, že tvá noha se neléčí. Jako kdyby ti vlastní tělo odmítalo pomoci. S touto rychlostí možná příští jaro."

Sévilovi se sevřelo srdce. Nemohl zůstat celý rok poblíž Slimů, kteří na něho museli hledět jako na vraha. A nemohl Tiberath žít ve lži, ve které se bude Saxley rochnit jako prase v žitě. „Jak, že se neléčí?" procedil rudý skrze zaťaté zuby.

Benjiro přešel k Sévilovi, klekl si k jeho lůžku a přitom sledoval zabalenou nohu. „Caro má s podobnými zraněnými pár zkušeností, takže ví, jak by léčení mělo postupovat a přesně to dělá, ale ty nespolupracuješ. Jako kdybys zkrátka nemohl," snažil se Benjiro vysvětlit, ale Sévil si všiml, že už začíná mít mezeru ve výběru vhodných slov, která si musel ve své hlavě neustále překládat.

Sévil tomu nerozuměl. Mnohokrát byl zraněn a vždy se léčil. Ani se na to nemusel soustředit, protože jeho tělo to dělalo samo od sebe, ale jakmile se objevil mezi Slimy, léčení skončilo.

Zalila ho vlna agrese. Pravačkou vystřelil proti Benjirovi, kterého chtěl chytit pod krkem, ale Slim byl rychlejší. Chytil Sévila za zápěstí,přitáhl ho k sobě, ruku mu zkroutil za zády a mrštil Sévilovým trupem tak, aby spadl z lůžka a tváří narazil do tvrdé země.

Sévilův trup se hroutil na tvrdé zemi, na boku, kde bylo jeho staré zranění, se mu ozývala strašlivá bolest stejně tak i v jeho noze, která se pohnula a narazila do zdi.

Chtěl křičet, ale nemohl. Pouze sýpal bolestí a snažil se nehýbat, protože doufal, že si tím nezpůsobí více bolesti.

„Ty slimská špíno," procedil mezi zuby vztekle, zatímco mu Benjiro stále kroutil ruku.

Pocítil však jeho dech u jeho ucha. Snažil se do Benjirova nosu uhodit hlavou, ale Slim uhnul. Následně své ucho zase přiblížil a zašeptal: „Já nejsem násilník a mým cílem není ti ublížil. Chci ti pomoci, aby ses vrátil ke svým lidem a už nikdy nevstoupil do našich lesů. Ale pokud bude třeba, jestliže si ochrana našeho lidu a území, zabiji jednoho míšence. Tento prohřešek mi jistě bude odpuštěn," zašeptal a poté Sévila pustil. Chytře bez váhání ustoupil a nechal Sévila, aby si sám poradil zpět na lůžko. To však Sévil okamžitě nezvládl. Zůstal ležet z půlky na zemi a díval se na Slima prázdným pohledem, kde se mihotal pouze vztek a nenávist.

„Chceš-li se uzdravit, začni se kát. Kajícníkovi se dostane milosti, zatímco pouhému hříšníkovi spravedlnosti."

Sévil nechápal, o čem to hovoří. V hlavě si představoval pouze to všechno, co by mohl Slimovi provést.

„Večer máme hostinu na počest úspěšného lovu. Pomohu ti ven z chýše, aby ses nadýchal čerstvého vzduchu pod podmínkou, že nevztáhneš své ruce na jediného člena kmene. Jestli ano, budeš ponechán svému osudu, jak ti bylo tvým Bohem souzeno."