Když byl Sévil zraněn, seděl zrovna na koni, po čele mu stékal pot, pravou ruku měl v křeči a žilami mu pumpoval adrenalin způsobený bojem. Všude kolem něho křičeli lidé, ať strachem nebo se snažili povzbudit sami sebe do boje vůči takřka neozbrojeným lidem.

Sévil sice byl bojovník, který zacházel s mečem lépe než jiní, ale více byl vůdce. Snažil se držet dále, aby cizí krev nebyla na jeho rukou, ale přesto zabil mnoho lidí v době, kdy byl prostým vojákem a hrstku, když byl už velitelem.

„Žádný nesmí uniknout!" zahřměl Sévilův hlas, když sledoval jatka, která jeho muži způsobovali. Díval se zrovna na to, jak slimská žena padla k zemi s šípem zabodnutým mezi lopatkami. Dítě, které držela za ruku, nebylo schopné se od své matky pohnout. Snažilo se ji odtáhnout pryč, ale brzy přišlo o život i ono samo.

A v době, kdy bylo zabitu malé slimské dítě, se Sévilovým tělem prohnala vlna bolesti, kterou popisoval k té nejhorší, kterou kdy zažil. V tu ránu nemohl dýchat, zalkl se, ale nedovolil si zakřičet. Pouze se otočil, sklopil zrak ke svému boku a sledoval zvětšující se rudou ránu, která mu prosakovala kabátem. Někdo zakřičel jeho jméno, ale Sévil ho nevnímal. Místo toho se podíval na muže, který ho zranil. Vystrašený lovec, jehož kopí zasáhlo poručíka do boku. Hned poté Sévil spadl, ale náraz o zem bylo jako polechtání. Více si nepamatoval. Protože bolestí omdlel.

•••

Tentokrát si byl jistý tím, že si zapamatuje mnohem více věcí. Bolest to byla podobně nesnesitelná, ale tentokrát mohl alespoň dýchat. Brnění a pálení v jeho noze však byla nesnesitelná, snažil se z bolesti a chladného kovu, který se mu zabodával do nohy vykroutit, ale pouze si způsoboval větší a větší bolest.

„K Ysethimu, jenže je všude kolem nás," zasténal bolestí modlitbu, kterou vždy slýchával od své matky. Dýchal mělce, zarýval prsty do měkké půdy kolem sebe, pravou nohou se snažil odplazit od místa, kde byla ukryta past na medvědy, kterou minulý rok on sám nejspíše rozkázal položit. Sám se chytil do vlastní pasti – ironie.

Jako první k němu doběhl plešatý voják s hranatým obličejem. Klekl si ke svému kapitánovi na zem a okamžitě se vrhl k železné pasti, aby mohl uvolnit sevřenou nohu. Lučišník – nejspíše to byl Naes, ale Sévil měl problém je rozeznat i v úplné pozornosti – se přihnal z druhé strany, aby plešatému pomohl.

„Stop!" zahřměl přísný hlas, který donutil dávat pozor i Sévila, který se topil v bolestné agónii. Otevřel oči, které měl do té doby zavřené, snažil se ignorovat bolest, ale nezvládal to. Drtil si zuby tlakem, který na ně vyvíjel a přitom sledoval poručíka Saxleyho, který volným krokem kráčel skrze kapradí k Sévilovi, zatímco ostatní muži ho následovali nebo už stáli okolo něho a sledovali ho.

„Nesahejte na něj," šeptl Saxley, pozvedl meč, který měl předtím za opaskem a ukázal na dva vojáky, kteří se snažili kapitánovi pomoci.

„Poručíku-" hlesl plešatý voják hlubokým hlasem, ale Saxley ho umlčel a přikázal mu odstoupit dál. Hned na to oba dva muži vykonali to, co jim bylo přikázáno, zatímco Sévil se snažil pohnout, ale akorát tak nechal bolest, aby mu opět projela celým tělem,

„Saxley..." procedil sotva Sévil mezi zuby a pokusil se natáhnout za Saxleym, aby se chytil jeho nohavice, ale poručík uhnul, zatímco mu kapitán padl v bolestech k nohám. „Saxley..." zopakoval Sévil, aniž by tušil, co se děje.

Padesátka mužů stála kolem dlouhovlasého poručíka a mlčky přihlížela tomu, co se děje. Sévil byl moc slabý na to, aby vydal rozkaz, aby mu pomohli, ale něco v hlav mu říkalo, že by ho stejně neposlechli.

„Sévil Malcius je svině," pronesl Saxley, který se otočil zády ke zraněnému nadřízenému a čelem k nechápajícím mužům. „Svině, která nás žene za ničím a trestá vás za to, že vaše těla nejsou silná jako ta koňská," dodal. „Rozmazlený kapitán, který není nijak lepší než vy. Nechá vás vykonávat špinavou práci a sám se jenom tváří přísně, aby si vydobyl váš respekt. Kapitán, kterého nikdo nechce," odsekl s krátkým pohledem k Sévilovi, který se stále snažil natáhnout po jeho nohavici. Na to Saxley zareagoval pouze ušklíbnutím a tím, že Sévilovi přišlápl zápěstí k zemi. Z kapitánových úst se pouze ozvalo drobné zasténání, když zakláněl hlavu.

„Poručíku," ozvalo se z řadvojáků. Saxley se ohlédl po čtyřicetiletém vojákovi, jehož tvář byla ošlehaná větrem a ruce zjizvené od dlaní po ramena. „Musíme mu pomoci," řekl.

Saxley zakroutil hlavou. „Ztráty na životech se občas stávají a nevyhýbají se ani kapitánům, kteří se hrdinsky vrhli do řady Slimů, aby ochránil své raněné muže, že?" zareagoval Saxley s drobným úsměvem, který věnoval Sévilovi. Stejně jako slova: „Přeci nechceme, aby si mysleli, že syn velkého Bernarta Dereese zemřel nějakou podřadnou smrtí, jako chycením do pasti na medvědy, že?"

„Tohle je vzpoura?" ozvalo se z řady, ale Sévil nedokázal zachytit, kdo to řekl. Byl si totiž v té chvíli už zcela jistý, že zemře. Saxley ho nenáviděl. Všichni ho nenáviděli, a každý si přál, aby ta svině zemřela.

„Spravedlnost, řekl bych. Za naše zbičované bratry a ty, které velení tohohle muže už nikdy nedovedlo zpět domů. Už teď je to mrtvý muž, tak mi povězte – stojí nám za to, abychom se o něho starali, dávali mu naše příděly, léčiva a pokoušeli se ho dostat domů, aby už nikdy nemohl nic dělat? Cožpak vaše slova u večerních ohňů nejsou pravdou?" Možná za to mohly mdloby, které se Sévilovi dostávali z bolesti a ze vší té ztracené krve, ale zdálo se mu, že ten muž, který mu stál na ruce, nebyl jeho poručík. Ten tichý a rozumný muž se proměnil v monstrum, které se pro zelenější trávu nebálo prolít krev.

Nastalo ticho, které narušovalo pouze Sévilovo bolestné dýchání a sténání, když se mu tělem prohnala další vlna nové bolesti. Až po několika vteřinách, které Sévil vnímal jako hodiny, z řady vystoupil Neas. Nebo Sean.

„Před čtyřmi lety mi poručil, aby nechal svého přítele umřít v rukou Slimů, protože podle něho byl nedůležitý a slabý," procedil naštvaně skrze zuby.

„Vždy nás koncem roku nutí zabíjet slabé otroky, protože nesnáší jejich zdržování!" zavolal někdo jiný, což způsobilo další překřikování.

„Především děti před jejich matkami!" zvolal jeden.

„Donutil nás přelámat ruce muži, který si schovával lesní bobule!"

„A nikdy žádnou spravedlnost nevykoná sám," opakovalo se několikrát.

Sévil si opřel čelo o zem. Nemohl zpytovat svědomí, protože nikdy žádnou z těch věcí neshledal jako špatnou. A navíc už bylo pozdě – umíral, pokud se nepletl. A měl zemřít. Všichni mu to přáli.

„Myslí si, že je něčím víc, ale přesto je stejný odpad jako my, bratři, nemám pravdu?" uklidnil je Saxley. „Naše žoldy jsou nízké, zatímco on žije v sídle, které se vyrovná královskému paláci."

Další vlna souhlasů. Každou sekundou se připojovali další a další muži, až skandoval celý pluk. Až v té chvíli si Sévil začal uvědomovat, kolik mužů ho vlastně nenávidí – všichni. Až na Contona. Nebo snad i ten? Co když jsem byl pouze vyplněným prázdných dní, napadlo ho.

Saxley opět všechny muže uklidnil, než promluvil. „Kapitán Sévil Malcius Derees zahynul dnešního odpoledne. K večeru pošleme do Jižního hvozdu havrana a odebereme se domů se vzpomínkou na jeho hrdinský čin v našich srdcích a zámcích na rtech, bratři."

Ta bolest, která sžírala Sévilovo tělo, byla ničím proti souhlasnému zvolání, které se mu prožíralo mozkem. Byl zabit vlastní nepozorností, ale předtím musel poznat zlou pravdu – byl všemi nenáviděn a jeho velení pramenilo pouze z čistého strachu, ale ne respektu.

„Jděte, bratři. Vykonám spravedlnost, kterou náš kapitán nikdy nechtěl udělat," pobídl je Saxley s drobným úsměvem, přičemž pozvedl svůj meč, který měl brzy nést Sévilovu krev.

To, co následovalo, Sévilovi takřka zastavilo srdce. Nejdříve tlak na jeho ruce povolil, poté slyšel, jak se k němu Saxley kleká, do ruky mu bere hrst vlasů a zvedá mu hlavu nahoru, aby se mu mohl podívat do očí.

Pot, který se Sévilovi mísil se slzami, mu rozostřoval vidění. Viděl pouze obrys poručíkovi tváře a lesklou ocel kousek od svého obličeje.

„Doufám, že budeš trpět více, než ti, kterým tvé velení kdy ublížilo," zašeptal Saxley.

Nezabil svého kapitána. Pouze mu ocelí zatlačil na tvář, aby vytvořil dlouhý krvavý šrám po pravé hraně obličeje, vzal si Sévilův meč a poté se otočil a než odešel, zopakoval Sévilova slova s vlastním dodatkem:

„Odmítám se do Tiberathu vrátit bez ničeho. A zpráva o smrti Sévila Dereese je to nejlepší, s čím se mohu přijít."