Ruce měl založené na hrudi, hlavu nakloněnou do strany a pozorně poslouchal návrhy poručíka Saxleyho. Poručíkovy delší vlasy mu klouzaly z culíku na týlu, kroutily se do jemných vln a padaly mu do očí.

„Pokud vyrazíme skrze mrtvé místo, kde jsou stromy mrtvé a pokryjeme našimi muži co největší možnou délku, budeme mít největší šanci na nalezené jakýchkoli stop po existenci Slimů. Dle našich odhadů, kmeny se budou zdržovat až u svahu k horám a v hornatých oblastech, kde budou mít možnost se před námi ukrýt," říkal, zatímco prstem jezdil po mapě, aby Sévilovi ukázal území, která měl na mysli.

„Co náboženské účely?" zajímal se Sévil.

„Kmen, který jsme v lesích před lety nalezli, nikdy nebyl moc nábožensky založený. Uctívali stromy, takže se mezi nimi skrývali, ale nikdy nevykazovali žádných jiných tradic a pohybů mimo stálý domov."

Sévil pouze přikývl, poškrábal se na zátylku a poručil poručíkovi, aby složil mapy. „Minulý rok jsme při odchodu s generálem Ruhawem nechali roznést po lesích pasti na medvědy, kterých je tu požehnaně. Najdeme je, opravíme a při cestě zpět opět rozneseme. Zároveň s tím upozorni muže, aby si na medvědy dávali pozor, zdejší jsou agresivnější než jiní," dodal vlastní poznatek, který si z minulých výprav do lesů odnesl.

„Rozumím," přitakal poručík Saxley, který už v rukou držel smotané svitky s mapami.

Chvíli na sebe hleděli. Sévil byl o kousek nižší než Saxley a mnohem mladší, přesto byl on tím nadřízeným. A Saxley se na něho díval přesně tak, jako ostatní muži – rozzlobený faktem, že někdo tak mladý je výš než on. Avšak Saxleyho nenávist se zdála mírnější než jiných.

„Odmítám se do Tiberathu vrátit bez ničeho. Vyvražděný kmen, zajatí otroci, bitva, naleziště surovin nebo informace. Cokoli, co bude mít cenu, ale ne s prázdnýma rukama," procedil Sévil skrze zuby. Byl kapitánem teprve druhým rokem, ale už ho to nebavilo. Chtěl být generál.

„Jistě, kapitáne. Vynasnažíme se," přikývl Saxley se vší slušností.

•••

Stromy byly od sebe ještě natolik vzdálené, že Sévil mohl jet na koni. Postupoval za svým plukem s poručíkem Saxleym, který jel na svém krotkém postarším šedém koni, nemluvil a pouze sledoval padesátku mužů před sebou. Byl si jistý tím, že tohle byla ta část lesa, kde nechali rozložit minulý rok pasti na medvědy a bál se toho, že se do nich kdokoli chytne. Každý voják si proto nalezl dostatečně dlouhý a rovný klacek, kterým pročesával okolí, kam šel a tahle bezpečnost se vyplatila. Za první tři dny našli sedmnáct pastí, z čehož šest bylo zaklapnutých a tři ostré zaklapnuté kruhy byly dokonce zaryty do nohy uhynulých medvědů. Jedno zvíře bylo mrtvé již mnoho měsíců a zbyly pouze kosti, zatímco druhé bylo prolezlé červy a mršina páchla, až se jeden muž pozvracel.

Čtvrtého dne musel už i Sévil se Saxleym slézt ze svých koní a jít pěšky. Za celé ty čtyři dny nenalezly jedinou stopu, že by se v okolí nacházel jakýkoli kmen Slimů, ať už kočovný nebo stále usazený.

„Budeme pokračovat k severu. Zítra dorazíme k hranicím mezi Jižními a Severními lesy. Budeme postupovat stejným tempem, rozestoupení mezi muži dvakrát rozšíříme," poroučel Sévil, zatímco se opět díval do map, které poručík Saxley rozložil.

„Stejným tempem už muži nebudou moc dále pokračovat," namítl Saxley se zamračením. „Terén se zhoršuje, stále stoupáme a musíme přenášet i potraviny, které nás zpomalují," obhajoval svůj názor.

„Máme snad potraviny odložit a doufat, že přežijeme na divoké zelenině a veverkách?" odsekl Sévil na to.

„Ne, kapitáne, pouze podotýkám, že není možné udržet stejné tempo-"

„Bude to možné. Protože je to rozkaz," ukončil Sévil jejich debatu. „Kdo není schopen jít, nechť se vrátí domů se staženým ocasem a neleze mi na oči."

•••

Jejich tempo následujícího dne bylo pomalejší, ale stále moc rychlé. Houstnoucí lesy ztěžovaly kroky, muži se přidržovali větví stromů a propasírovat mezi stromy koně a povoz se surovinami bylo stále těžší a těžší. Kolem poledne vydal Sévil příkaz, aby zásoby byly přemístěny na hřbety všech dostupných koní a povoz se měl ponechat na místě. Past toho dne nenašli ani jednu, zatímco však odhalili stádo srn na malé planině.

Dvojčata Sean a Naes se ujali lovu společně s dalšími dvěma lučišníky a muži tak mohli za odměnu poobědvat maso vysoké zvěře. Polední odpočinek Sévil povolil pouze v případě, že toho dne budou postupovat až do té doby, než nebude vidět ani na krok. Muži kupodivu souhlasili. Avšak Sévil věděl, že nesouhlasila jejich hlava, ale žaludek, který byl již unaven z neustálého sušeného hovězího.

Sévil se ke svým mužům ani při jídlo nepřipojil. Vzal si pouze svůj příděl, se kterým se vydal z mýtiny do lesa, aby mohl přemýšlet.

Vzpomínal na to, jak se mu před několika týdny o tom lese zdálo. Byl Contonem, noha ho bolela a dvoubarevná liška mu ukousla tvář. Z toho snu se probudil zpocený a s divoce tlukoucím srdcem, ač to nebyla žádná noční můra. Pouze hloupá představa jeho mysli.

Na sekundu zavřel oči a zaposlouchal se do zvuků lesa. Vytěsnil z hlavy veškerý smích a hlasy svých mužů za zády a místo toho vnímal zpěv ptáků, šelestění větru v korunách stromů, datla, který kloval do kmenu smrku a křupání větví v ohništi. Miloval ten klid. Ruch města a lidí, ve kterém vyrostl, mu rval uši, ale řeka, lesy, nekonečná pole ho naopak uklidňovala. Někdy myslel i na to, že by se mu lépe dařilo jako poustevníkovi nebo tulákovi bez domova, který každého dne uléhá pod širým nebem. Pak si však vzpomenul na to, že jako král by se měl ještě lépe a tuto hloupou představu vytřásl z hlavy.

Jeho klid narušilo hromadné zaburácení smíchu – nějaký voják nejspíše pronesl vtip. Otevřel oči, odhodil na zem kus nedopečeného masa a otočil se čelem k vojákům. Už bylo načase, aby jim poručil vydat se dál na pochod.

Udělal krok, ukazovák levé ruky měl v puse, aby si vychutnal ještě chuť tuku z masa, nevnímal, kudy jde a už i zcela ignoroval všechny ty ptáky ve stromech, kteří mu zpívaly.

Prodíral se vysokým kapradím jenom metr vlevo od cesty, kterou si vybral směrem tam. Levou rukou přejížděl po listech, nechal se jimi šimrat a přitom upřeně hleděl na zvětšující se mýtinu.

V koruně stromu zakrákal havran. Sévil chtěl zvednout hlavu, aby se podíval směrem, odkud na sebe havran upozorňoval, ale nemusel tak dělat. Pták si našel cestu kolem jeho tváře. Lekl se, uskočil o krok do strany a sledoval černého ptáka, který mu proletěl těsně kolem hlavy – jako ve snu.

S údivem sledoval toho ptáka, snažil se vyrovnat rovnováhu. Položil pravou nohu těsně před levačku a levačku chtěl posunout více do strany. Udělal tak, obloukem posunul nohu vlevo, černýma očima se stále díval po mizejícím havranovi, když v tu chvíli jeho tělo projela ostrá bolest. Šla od kotníku, pokračovala celou nohou, pažemi, trupem a skončila v mozku. Z hrdla se mu ozval táhlý bolestný výkřik, který vyplašil všechno ptactvo v okolí, které se v houfu pleskajících křídel dalo na úprk, zatímco Sévilovi muži se chopili svých zbraní a běželi za křikem svého kapitána.