Devatenáctého dne cesty nechal, kromě zmrskání tří vojáků, popravit také dva Slimy, kteří se dva dny kradli za jeho plukem s cílem špehovat, kam vedou jejich kroky, aby mohli obeznámit své kmeny o rychlém přesunu, pokud to bude nutné.

Vše se uskutečnilo se západem slunce a ani jedno nevykonal sám Sévil. Pleť se mu takřka po třech týdnech jízdy po planinách a kopcích stihla lehce opálit, stehna měl většinu času ztuhlá od koňského hřbetu a rty popraskané. Takřka nemluvil, pouze rozdával rozkazy a s poručíkem Saxleym mluvil pouze stručně a jeho námitky a návrhy si vyslechl pouze ojediněle.

Devatenáctého večera si odmítal vyslechnout cokoli, co chtěl Saxley říct. Pouze mu do ruky podal smotaný kožený bič a očima mu říkal, co má udělat. „Patnáct," pronesl pouze, zatímco Saxleymu se na čele tvořila nervózní vráska a rty se mu chvěly v potřebě, aby svému kapitánovi podal vlastní návrh. Byl si však vědom toho, že jestli něco řekne, další kapitánovo slovo bude dvacet, jelikož ráno to bylo deset – do té doby, než se Saxley zeptal, zda si kapitán skutečně přeje vykonat tento trest.

Tři vojáci s odhalenými zády seděli rukama přivázanými ke kůlům, které nechal Sévil odpoledne postavit. Jimi samotnými. Ani nedutali, pouze se chvěli, po zádech jim stékal ledový pot a kdyby byli Orwely, určitě by se modlili ke svému Bohu o milost.

Sévil seděl na koni. Záda měl rovná, oči přimhouřené a odmítal uhnout pohledem byť při jediném švihnutím biče, které musel sám Saxley provést. Ostatní vojáci stáli za zády Sévila a museli unaveni sledovat, jak jejich druhové byli potrestáni za to, že si z vozu se zásobami ukradli o půl příděle navíc. Kdyby byli přistihnutí jiným vojákem, mohli ho podplatit tím, že by mu dali kus sýra. V případě poručíka Saxleyho by mladí chlapci, pro které to byla maximálně pátá výprava, dostali políček a museli jídlo vrátit, ale pro jejich smůlu byli spatřeni samotným kapitánem, kterého již od prvního dne cesty sužovala velice pochmurná nálada.

Ač vojáci byli již dospělí muži, přesto Sévil slyšel jejich sténání a věřil i tomu, že se jim z očí derou slzy bolesti, které se mísí s potem na jejich těle. A slaný pot se mísil ještě s potůčky krve, které vytékaly ze sečných ran.

„Dost!" zavelel Sévil po patnácté ráně u každého z vojáků. Po třetím zbičování poručíkova ruka ochabla, bič s tupou ránou dopadl na zem s doprovázeným poručíkovým povzdechem.

„Sundejte je a přiveďte vězně," poručil ještě dříve, než se Saxley vůbec na svého poručíka stihl podívat. Tři muži z první řady vyšli jako jeden muž, opatrně odvázali svoje druhy z kůlu a vedli je na kraj pluku, kde je položili a do rukou jim dali měchy s vodou. Nic víc nesměli, museli se vrátit, aby počkali na vykonání druhého trestu toho dne.

Z řad vystoupili čtyři muži. Postarší zkušený voják s hustým plnovousem a vysoký mladík, kteří za sebou vedli svázané Slimy s vyholenými symboly v rezavých vlasech. Slimové ani nedutali, pouze se vlekly za svými vězniteli a nechali se připoutat ke kůlům. Stáli vzpřímeně, zatímco je tiberatští vojáci přivázali ke dvěma kůlům provazem okolo krku tak silným, aby mohli dýchat, ale nemohli se pohnout.

„Lukostřelci!" vyštěkl Sévil ostrým hlasem.

Vysoký a vousatý odešli zpět na svá místa, poručík Saxley se se smotaným bičem postavil po pravém boku kapitána Sévila a lučišníci – dvojčata se mohutnými rameny a dlouhými prsty – zaujali své pozice před Sévil s jedním šípem a lukem.

Sévil pouze pokynul Saxleymu, aby se ujal zbytku a stiskl otěže.

„Na můj povel připravit!" zahřměl hlas poručíka Saxleyho, který si drtil pěsti za zády.

Jako kdyby kopírovali pohyby toho druhého, bratři zvedli symetricky své šípy, založili je, pozvedli luky a natáhli tětivu.

Sévil se snažil zjistit, co za pocity to vidí v očích dvou Slimů. Pomlácení muži ve špinavém oblečení hleděli přímo na něho. Oba dva měli zelenošedé oči s drobnou zorničkou a jiskrou, která odmítala zhasnout, ač už byli dávno mrtví. Od té doby, co je zajali, neřekli ani slovo, pouze hleděli na Sévila a čekali, až jejich konec nadejde.

Bojte se, přikazoval jim Sévil tiše, ale neposlouchali ho. Spíše mu přišlo, že se mu vysmívají.

„Vystřelit!" zakřičel poručík Saxley, až se jeho hlas začal roznášet v ozvěně mezi kopci.

Vzduch protnula dvě zasvištění šípů. Ani po zasažení Slimové nevydali ani hlásku, pouze se podlomili v kolenou, hlava jim spadla vpřed a zůstali viset na provaze, který měli kolem krku, zatímco jim přímo ze srdce trčel šíp. Bratři Sean a Naes byli nejlepší lukostřelci, kterým Sévil velel a proto je Sévil vždy vybíral, aby vykonávali podobné popravy.

„Spalte těla. Vyjíždíme při rozednění." Tak zněla poslední slova, která toho večera řekl Sévil svým vojákům, než se svým koněm odjel k táborů, který rozdělali opodál. Věděl, že jsou už pouze necelý den cesty od lesů a více než ho štvalo, že strávil hloupý půl den tím, aby chytal dva Slimy a trestal nenasytné vojáky.

•••

Seděl před svým stanem, v ruce drtil kus slaného sýra a tvrdého sušeného masa, zatímco sledoval, jak na protějším kopci dohořívá oheň. Zápach pálícího se tuku, kůže a vlasů mu z počátku obracel žaludek vzhůru nohama, proto se rozhodl navečeřet až později, když nejhorší zápach odvlál vítr.

Seděl sám, jak tomu po celou výpravu bylo. Na černý kabát bylo sice přes den už teplo, ale večer si ho rád oblékl, zatímco svůj kapitánský medailon odkládal, jakmile to bylo možné.

Když nepočítal kouř, nebylo nic, co by mu překáželo ve výhledu na hvězdy. Nic v nich neviděl, ale přesto v nich hledal útěchu, odpovědi a společnost. Každou noc něco jiného a toho večera hledal útěchu.

Měl dny, kdy se cítil osamělý a provinilý ze všeho, co se stalo. V takových chvílích doufal, že mu hvězdy odpustí.

Jindy se jich ptal, co si má počít a zda koná dobře. Přejížděl očima a po hvězdách a čekal, že mu alespoň jedna z nich pošeptá odpověď.

A někdy – jako v té chvíli – se nechával hvězdami chlácholit. Doufal a prosil, aby se v té chvíli na hvězdy dívali i ostatní. Jeho matka, která na něho nepohleděla od chvíle, kdy ho uhodila. Kiana, která si pouze povzdechla, že nemá cenu ho o cokoli žádat. Lila, která nerozuměla tomu, proč se s ní Sévil nerozloučil, než odjel. Sina, která byla sice za mořem, ale stále pod stejnou oblohou, zatímco v noci usínala v náručí manžela. A Conton, který musel sedět podobně jako Sévil na chladné zemi, musel přežvykovat přesolené sušené maso a musel spát na nepohodlné zemi.

Vždy si stavěl stan dále od svých mužů, ale přesto k němu doléhal smích, praskání ohně a tlumené rozhovory. Nestál o to, aby s nimi mluvil, protože věděl, že jejich bezduché řeči ho nezajímají. Místo toho se natáhl, ruce si složil pod hlavou a hleděl na oblohu, zatímco se veškeré okolí snažil vytěsnit.

•••

Neuvědomil si sice, že usnul, ale za to věděl, kdy se má probudit. Byl naučený, aby otevřel oči před rozedněním a do několika mála minut byl již schopen fungovat, jako kdyby bylo poledne. Sledoval indigovou oblohu, mělce dýchal a minutu čekal. Poté se posadil, promnul si rozespalé oči a rozhlédl se po okolí. Hranice na kopci slabě doutnala a stejně tak i ohniště jeho mužů, které přes noc nikdo neudržoval. Byl první vzhůru, jako tomu bývalo, ale moc dobře věděl, že do pár minut začnou vstávat i jeho muži – rozednívalo se.

Vstal, protáhl si záda, jednou rukou si prohrál rozcuchané vlasy a snažil se nevnímat rozlámaná záda. Hlad ho netrápil, zatímco hrdlo měl vyprahlé. Ve svém měchu u stanu našel pouze posledních pár loků, které se rozhodl ještě šetřit a vypil tak jenom necelou polovinu, kterou převaloval v ústech, aby si alespoň navodil iluzi, že se dostatečně napil. Po své v uvozovkách snídani s vydal projít kolem tábora, aby si protáhl kostru, kterou nakonec na celý den opět složí do koňského sedla, ze kterého bude mít namožená stehna a bolesti za krkem, na které si ani po letech nedokázal zvyknout. Byl to však poslední den, který mohl sedle strávit, protože lesy neumožňovaly rychlý a bezpečný průjezd na koni po většinu času.

Došel k potoku, který předchozího dne překročili, načež dál Sévil povel k zastavení a pověřil muže, aby převařili vodu z potoka. Voda byla stejně vzácná komodita, jako tomu bylo s jídlem a pohodlím.

Klekl si na zem, do dlaní nabral studenou vodu a omyl si tvář. Oči měl zavřené, užíval si chladný dotek vody na kůži a pociťoval zklamání, že se do potoka nemůže natáhnout celý, aby ze sebe smyl všechnu tu špínu, která se na něho za dvacet dní nahromadila.

Otevřel oči, zvedl zrak, díval se na louku před sebou a na blednoucí oblohu. Mělce dýchal, užíval si to ticho, které kolem něho panovala a pak jeho zrak spočinul na planině s nízkou trávou.

Běželo po ní zvíře. Nízké s dlouhým tělem a huňatým ocasem. Byla to oříškově zbarvená liška, která utíkala přes planinu nejspíše za svou snídaní. Co ale zaujalo Sévila více, byl fakt, že nebyla sama. Nejdříve si myslel, že to je její stín, ale po jejím boku běželo ještě jedno zvíře. Téže liška, ale černá.

Překvapeně zamrkal. Nikdy neviděl pohromadě dvě lišky a už vůbec ne takto zbarvené. A také si vzpomenul na ten sen, kdy mu spletenec těchto dvou tvorů ukousl tvář.