V Saxleyho očích se zrcadlil čistý strach, zatímco Sévil s vypětím všech sil držel špičku svého meče pod bradou Saxleyho tak, že jediný pohyb vpřed by mu probodl hrdlo.

„Nemáš slov, když vidíš svého kapitána živého?" zeptal se Sévil s nakloněnou hlavou do strany. Byl lovcem, jeho bývalý poručík kořistí a lovec měl na vrch. Kořist ležela zaklíněná v jeho pařátech a stačilo se pouze nebohému zvířeti zakousnout do hrdla, aby zemřelo a padlo pro dobro silnějšího.

„Měl jsem Vás za mrtvého," hlesl Saxley mumlavě, protože se bál otevřít více ústa.

Sévilovi neuniklo, že s ním stále mluví jako s nadřízeným, ač si již byli rovni. Líbilo se mu to, poukazovalo to na fakt, že z něho Saxley má skutečně strach. „Myslel jsem si, že ti je známo, že nemoci a svině přežívají i to nejhorší," odsekl Sévil.

Saxley neodpověděl, pouze hleděl Sévilovi do očí a dlaně, které mu vystřelily k hlavě v náznak vzdávání měl křečovitě zavřené.

„Kéž bys tak málo mluvil i tehdy, když jsi podněcoval své muže k nenávisti vůči tomu, kdo nyní jejich životy může ukončit jediným příkazem," povzdechl si Sévil, svěsil meč podél těla, odložil ho zpět na stůl a ruce si založil na hrudi.

Saxley si ulevil, dotkl se svého hrdla a brady, aby se ujistil, že nikde nekrvácí. Poté jeho tělo polevilo, udělal od Sévila opatrný krok vzad, přimhouřil oči a zeptal se, zda nechá jeho muže popravit.

„Měl bych," pokrčil Sévil rameny, otočil se k Saxleymu bokem, rozložil ruce, aby si vzal plátek sýra, který si vložil do úst a naznačil kapitánovi, aby se obsloužil, má-li zájem. Saxley pouze zakroutil hlavou a zůstal stát na místě. „Avšak," pozvedl Sévil výhružně jeden prst a následně poukázal na židli, která stála u zdi, „nejdříve si chci promluvit s mužem, který nebyl schopen zabít jednu svini. Posaď se, náš rozhovor bude dlouhý." A sám se posadil na svou židli u stolu, blíže k Saxleymu přisunul nádobu s vínem a prázdný kalich, aby se Saxley obsloužil.

Saxley se nejistě usadil, ale svou židli měl co nejdále od Sévila bylo možné. Sévil si jeho strach užíval, vyvolával v něm pocit moci, který prožíval celičký svůj život a až v té chvíli si uvědomil, jak moc mu scházel. Představa, že jeho slova rozhodují o životě a smrti jiných mu dávala pocit velikosti, kterou mu Benjiro a ostatní vzali. „Asi tě zajímá, jak jsem přežil, že?" zeptal se Sévil s úsměvem, než se napil vína.

„Nemohu se dočkat, až mi o svém přežití řeknete," odvětil Saxley.

„Jsme už stejného postavení, Saxley, pryč s těmi formalitami," zazubil se a přiblížil k němu svůj pohár, aby si mohli připít. Saxley si nalil bez toho, aby ze Sévila spustil zrak, opatrně přiložil svůj pohár k Sévilovému a následně se napil.

Sévil se zapřel o opěradlo své židle, přehodil si nohu přes nohu tak, aby na vrchu zůstal jeho pahýl s dřevěnou protézou a začal své střídmé vyprávění, ze kterého vynechal mnoho detailů, podrobností a faktů. Vlastně lhal. Řekl vše, co řekl generálu Gimsovi. Vyprávěl o Slimech, kteří chodili tím místem lovit a našli ho předtím, než nastala jeho poslední hodinka, jak ho odvedli s pytlem přes hlavu, drželi ho zavřeného v chýši a vyhodili, když byl zdráv.

Saxley překvapeně pozvedl obě obočí, stočil zrak k Sévilově noze a zoufale se zasmál. „Doufal jsem, že vykrvácíš, Sévile. Že budeš trpět jako pes, najde tě medvěd a roztrhá na kusy. Představoval jsem si, jak ti havrani vyklovávají oči a trhají kůži, aby se dostali k tvým orgánům..."

„Och ano," povzdechl si Sévil se zakroucením hlavy. Připadalo mu, jako kdyby seděl u vína se starým známým, kterého dlouhá léta neviděl a mají si tolik co říct. Avšak on seděl u stolu s mužem, který se ho pokusil zabít. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet, oba dva muži byli v pozoru před tím, co provede ten druhý, avšak jejich slova zněla jako tlachání.

„A teď mi řekni ty," pobídl Sévil Saxleyho, než se napil, „skutečně si měl tu odvahu, abys přišel za mou rodinou a řekl jim, že jsem mrtvý? Dal si mému otci meč a řekl, jak tragicky jsem zahynul, když mě medvěd odtáhl do svého doupěte?" Zhluboka se nadechl, zazubil se a dodal: „To jsi skutečně neměl odvahu na zabití zraněné svině, ale odhodlal se postavit tváří tvář velkému Bernartu Dereesovi?"

Saxley krátce ztuhnul, otřel si krůpěj potu na svém čele a odpověděl. Snažil se chovat co nejpřirozeněji a stejně tak i Sévil. Ani jeden z nich však nemohl počítat s tím, že by v té ložnici mohlo vzejít nějaké přátelství nebo smír. „Skutečně mě zmocňoval strach, ale z toho, že nám nikdo neuvěří, co se s tebou stalo. Kupodivu nám všichni věřili. Tvá matka plakala, padla Bernartu do náruče a naříkala, že to tušila." Saxley pokrčil rameny, ale Sévil tomu rozuměl. Než odjel, jeho matka měla sen, že se z lesa už nevrátí. Poloviční pravda. „Dal jsem tvému otci se zármutkem meč a tvého koně, dle všeho jediné, co po tobě zůstalo. Chtěl slyšet vše, mnohokrát jsem mu dopodrobna vyprávěl, co se stalo a sám jsem nechápal, že takovou lež dokážu udržet. Ale uvěřil mi."

„Mlha je naživu?" Nic víc Sévila z toho všeho nezajímalo.

Saxley přikývl, i když se zdál zmatený, proč mu záleží na hloupé kobyle.

„Povídej dál," vyzval Sévil Saxleyho, ale ten namítl, že už nemá co více říct. Naopak se sám Sévila zeptal, zda Gimsovi řekl pravdu o tom, co se stalo.

Sévil dlouho neodpovídal. Zatnul pěsti, zhluboka se nadechl a vzpomněl si na to, co Gimsovi řekl. Pouze souhlasil se Saxleyho lží, která se roznesla světem. Připadalo mu to v té chvíli lepší, protože se svému poručíkovi chtěl pomstít v soukromí.

„Gims udělal chybu v tom, že mi první řekl, co se stalo. Souhlasil jsem s jeho lží," pověděl krátce.

V Saxleyho tváři se prohnalo čiré zmatení smíchané s nadějí, že bude živ a zdráv i přesto, že se pokusil Sévila zabít, ten ho však zastavil zvednutím prstu. „Pokusil ses zabít svého nadřízeného, Saxley," procedil skrze zuby.

Saxley zbledl, cítil hněv, který pramenil ze Sévilova vnitra a i on to vnímal. Vedro, které se mu rozlévalo tělem, tepání v hlavě, silnější tlukot srdce. Chtěl řvát, chtěl rozcupovat Saxleyho na kousky, stáhnout ho z kůže, lynčovat na náměstí, upálit, utopit, natáhnout na skřipec. Chtěl mu udělat ty nejhorší věci, které si představoval, ale nemohl. Protože tak, jak rychle přišlo vroucí teplo, přišel chladný vánek na jeho krku, který ho donutil uklidnit se.

Bylo to jako mezi Remarcy, když se nemohl hýbat. Každým dnem se jeho vztek vůči lidem okolo vytrácel, protože pochopil, že se mu pouze snaží pomoci a nejsou zlí. O Saxleym to říct nemohl. Protože se ho pokusil zabít a vetřel se do jeho rodiny. Sévil si zlehka olízl rty, vzpomněl si na Benjira, jehož hněv nikdy nepoznal, protože vše dokázal řešit s klidnou a usměvavou tváří. Vzpomněl si na sebe a to, jaký byl. Jak nechal Edwatricha, aby ho uhodil bez jediného zvýšení hlasu.

Zhluboka se nadechl a vydechl. Chtěl vše vyřešit v klidu a bez prolití krve.

„Budu přikrmovat a souhlasit s tvou lží o mé údajné smrti," pronesl Sévil.

Saxleyho tvář byla bílá jako Sévilova košile. Prsty nervózně bubnoval o stůl a nebyl schopen ze Sévila odpoutat zrak s rozšířenými zorničkami, které takřka pohlcovali celé modrošedé Saxleyho oči.

„Pod jednou podmínkou," dodal Sévil pevným hlasem.

„Jakou?" zajímal se Saxley okamžitě, když pochopil, že jeho život je na vlásku.

„Vypadneš od mé rodiny. Odejdeš a už nikdy nevstoupíš na naše území. Nikdy si nevezmeš Kianu, nikdy neproneseš naše jméno. Když se setkáme, odvrátíš zrak a nepromluvíš. Nic víc. Pouze navždy odejdeš z mého života a nevrátíš se, ani kdyby ti to padlo příkazem." Byl rozhodnut před tím mužem chránit sebe i svou rodinu. Chtěl ho zabít, zlikvidovat, ale vnitřní pocit mu to nedovolil. Rok s Benjirem a ostatními mu nedovoloval zabít jakéhokoli dalšího Slima, natož svého vlastního druha.

Saxley polkl a hlas se mu zlomil, když říkal: „To nemohu."

„Proč?" procedil Sévil skrze zuby. Jednalo se o jednoduchý příkaz, který nebyl nesplnitelný a pro vlastní život se jednalo o holé nic.

„Protože Kianu miluji," řekl a zlomil tím Sévilovo srdce.