Slunce viselo nad jejich hlavami, bylo poledne a Sévil stál před branami místa, kde se narodil a vyrůstal. Díval se na černé vysoké zdi, kterým vévodila brána z rudohnědého dřeva s vyrytým rodinným znakem.

Stál vedle generála Gimse, který byl rovný jako proutek, což nasvědčovalo tomu, že se více než hrdosti z navrácení syna bál muže, kterého i přes dlouholetý důchod respektoval a odmítal namítnout jediného slova vůči němu. Sévil tomu muži říkal otče.

Ostatní muži stáli vyrovnáni za jejich zády, stejně rovní jako generál Gims, ale Sévil si nemohl pomoci. Ramena měl povislá, oči přivřzené a trochu se hrbil. Alespoň do té chvíle, než zaslechl zavrzání a brána se začala otevírat. Rozevřel oči, a když světlo začalo pronikat skrze mezeru mezi křídly, narovnal se, vypnul hruď a pootevřel rty.

Chyběl mu však zápal. Ta nebezpečná jiskra, kterou zdědil po otci a která děsila všechny okolo. Jedovatý úsměv hada a nenasytné oči šelmy, která byla připravená zaútočit. Chyběl mu jeho ladný pohyb těla podobný žralokovi.

První, koho za branou spatřil, byl otec. Stáli přímo proti sobě. Sévilův otec v čisté bílé košili s vysokým límcem, tmavě modrými kalhotami s vysokými botami, zatímco Sévil ve špinavém velitelském kabátě, obnošené košili z hrubé tkaniny a v mnohokrát roztržených a zašitých kalhotách, kterým na pravé noze chyběla část nohavice. A v jedné botě. Hleděli na sebe jako dva staří nepřátelé, kteří se setkali na bitevním poli, aby po letech rozhodli o vítězi jejich sporu.

Když si přestal všímat otce, spatřil matku, která se držela Bernartovi paže. V očích se jí už z té dálky leskly slzy, rty měla pootevřená a zestárla. Dříve měla jeden jediný pramen šedých vlasů, ale v té chvíli měla vlasy od hlavy již zcela šedé, pod očima velké pytle a značně pohubla jako Sévil. Skrývala se však pod lehkými, ale dlouhými tmavými šaty a tak si Sévil její postavy mohl všimnout pouze ve chvílích, kdy se do jejího těla opřel vítr.

Vedle otce stála Kiana s Lilou. Obě dvě byly zcela jiné. Drobná Lila vyrostla do výšky, vlasy měla kratší, křivky jejího těla se začaly objevovat. Kiana měla vlasy spletené ve svém obvyklém copu na zádech, avšak neměla své jezdecké kalhoty a blůzu. Měla prosté šaty v barvě indigu, které si drtila v dlaních nad stehny.

Ti, kteří stáli po boku Sebrise Sévil pouze krátce přejel pohledem. Poznal v nich tři sirotky, kvůli kterým se pohádal s matkou. Chlapec, který převyšoval Lilu byl hubený, ale s širokými rameny. Dvojčata už nebyla tak pohublá, měla na sobě stejné zelené šaty a držely se každá za jednu ruku chlapce.

Sévil se zhluboka nadechl a vykročil jejich směrem. Snažil se ze všech sil nekulhat na svou nohu, ale bolest ze strupů tam stále byla a on si nemohl moc pomoci. Snažil se kousat do tváří, ale nikterak to nepomáhalo.

Udělal však pouze pár kroků, ještě nestál ani mezi branou, když se Sebrise pustila svého manžela, nadzvedla si šaty, aby nezakopla a vyběhla ke svému synovi, kterému padla kolem krku. Dříve by Sévil svou matku udržel, ale byl zesláblý. Prohnul se pod její váhou, umělá noha se mu zvrkla a jen tak tak nedopadl na zem. „Jsi zpět," vzlykala mu do ramene. Držel ji co nejpevněji u sebe mohl, ale jeho oči patřily okolí. Rozhlížel se okolo sebe, očima přejížděl po služebnictvu, které se rozmístilo za Sévilovou rodinou, ale nemohl tam najít toho, koho hledat. Zaskřípal zuby, přimhouřil oči, upřeně se podíval na Kianu a poté ho spatřil. Vyšel z boku nádvoří, kam Sévil předtím neviděl. Ruce měl svěšené podél těla, pěsti pevně zatnuté, vlasy svázané ve svém světlém culíku a na hrudi se mu leskl nový medailon, který mu předal král.

Hleděli na sebe. Saxleyho oči byly mrtvé, plné zoufalství a strachu, který se snažil skrýt před všemi přítomnými. A stejně to dělal i Sévil, avšak on skrýval pocity hněvu a potřeby pomstít se.

„Jsem doma," zašeptal svá slova matce, avšak patřila kapitánu Saxleymu.

•••

Všichni s ním chtěli mluvit, ale on nechtěl s nikým. Chtěl se položit do horké vody, smýt ze sebe špínu, která se mu celý rok zarývala pod kůži, chtěl si ostříhat vlasy, vzít čisté oblečení, které mu padne, najíst se něčím, co by ho nasytilo, ale nepozlobilo jeho žaludek.

Nadiktoval si vše, co si přál. Horkou koupel, čisté oblečení, jídlo, ostříhat a poté, co prošel branou a zastavil se kousek před jeho otcem, otočil hlavou směrem ke kapitánu Saxleymu a zřetelně řekl: „A poté bych si rád promluvil, kapitáne."

Saxley přimhouřil zrak, semkl rty a dlouho se odhodlal k tomu, než přikývl a pronesl: „Bude mi ctí."

Hleděli na sebe. Nikdo nemohl tušit, jakou zášť a nenávist si vyměňovali pouhými pohledy, ale nikdo to ani nemohl tušit. Pro všechny byl Saxley muž, který ztratil svého nadřízeného, zatímco Sévil byl kapitán, který povstal z mrtvých.

Bylo mu zřejmé, že s ním všichni chtěli mluvit a ze všeho nejvíc právě matka. Nikam však nespěchal, naopak si dával na čas se vším, co toho dne udělal. Vstoupil do své ložnice, která zůstala bez jedné drobnosti zcela beze změny. Všiml si však, že z nábytku byl utírán prach, což značilo pouze to, že se Sebrise se smrtí syna nemohla smířit a proto nechávala jeho ložnici udržovat na chvíli, kdy se vrátí domů.

A Sévil se skutečně vrátil. Vstoupil do ložnice ve chvíli, kdy otroci v šedém nalévali horkou vodu do vany, která stála v koutě ložnice za papírovou zdí, která měla zařizovat alespoň trochu soukromí. Než se stačil svléknout, další otroci přinesli tác s jídlem a džbán vína. Vše odložili na stůl, který jako jediný nezůstal tak, jak si Sévil pamatoval. Zamračil se, poručil všem, aby z jeho ložnice odešli a přešel ke stolu.

Vzpomínal si, jak ležel na zemi, polykal výkřiky bolesti a snažil se dosáhnout na Saxleyho, který mu ukradl meč. Ten, který dostal ve svých čtrnácti, když se přidal k armádě. Byl jako jeho další končetinou, o kterou přišel. A najednou jeho ztracená končetina ležela na stole jako památka padlého. S pootevřenými rty překvapením se dotkl prsty opatrně studené čepele. Hádal, že Saxley vrátil rodině jeho meč se zničeným výrazem a omluvami, že ho nedokázal ochránit. Bylo zřejmé, že si tím chtěl naklonit Sévilova otce, který měl stále velký vliv na dění v Hlavním městě.

„Znovu se setkáváme, příteli," zašeptal meči, položil si prsty na jeho jílec a chtěl ho uchopit, ale něco ho v tom zastavilo. Snad vědomí, že je na jeho držení až moc zesláblý nebo fakt, že už nebyl vojákem, ale mrzákem. Meč mu mohl už pouze připomínat to, kým a čím byl, nikoli však to, kým může být.

Zatnul zuby, odvrátil se od meče a raději se svlékl. Každým krokem odhodil na zem kousek svého oblečení,až nezůstalo nic. Opřel se o vanu, stáhl si kožené popruhy z nohy, s bouchnutím nechal nohu dopadnout na zem a vlezl do vany. Po roce koupání v chladné vodě si připadal, jako kdyby byl namočen ve vroucí lávě, která rozpouštěla jeho tělo, ale byl to zároveň i ten nejlepší pocit, který mohl přijít. Ponořil se do vody až po bradu, cítil, jak z něho voda stahuje veškerou špínu a těšil se, až použije i mýdlo, které vydrhne z jeho těla nekonečný zápach potu.

Na chvíli dokázal na nic nemyslet a mysl měl volnou. Necítil žádnou zášť k Saxleymu, radost smíšený se smutkem z návratu, ani zlobu vůči těm, kteří ho nenáviděli mezi Remarcy. Necítil nic pouze ten blažený pocit člověka, který se po dlouhé době necítil ničemný a duchem zlomený.

A ten pocit se každou minutou strávenou v jeho ložnici umocňoval. Začal tím, že si vydrhl tělo do růžová, vydrhl zažranou špínu za nehty i na těle, dokud voda nebyla černá jako uhel. Umyl si vlasy, které měl slepené potem, mastné a plné drobných větviček a nepořádku. Nakonec si je i ostříhal. Stačilo mu k tomu pouze malé zrcadlo, ve kterém konečně spatřil svou tvář zbědovanou časem. Neodvážil se do něho podívat před koupelí, protože věděl, že by se sám sebe vylekal. Stačilo mu hledět na ty přerostlé vlasy, pohublý obličej a unavené oči. Nůžkami si odstřihl všechny vlasy, které sahaly pod uši, podle citu a vzpomínky na to, jak vypadal dříve, se zbavoval tmavých mokrých pramenů, které dopadaly do špinavé vody pod ním. Věděl, že to nebude dokonalé, ale doufal v lepší. Nic navíc nemohlo být horší, než to bylo.

Poté se najedl. Seděl u svého stolu zabalený v tenkém županu, hleděl z okna do rozkvetlé zahrady a do úst si pomalu vkládal jednotlivé plátky šunky, sýru, čerstvého chleba s rozpuštěným máslem a vše zapíjel vínem, které zředil – ani po roce mu víno nikterak nechybělo. Užíval si jídla, ale také výhledu na který si zvykl. Rád sledoval zahradníky opečovávajíc keře a stromy, Lilu, která si trhala drobné květy a matku, která si v zahradě ráda četla.

Po jídle se oblékl. Ač ztratil značnou váhu, stále mu jeho oblečení padlo více než to, které měl. Připravili mu černé kalhoty zúžené u lýtek, přilehlou košili s tmavými knoflíky, které přesahovaly na levou stranu těla a jemnou vestu s vysokým límcem, kterou nechal rozepnutou. Přinesli mu i pár nízkých bot, ale nebyl schopen svou protézu nacpat do úzkých bot a musel se tak smířit pouze s jednou. Byl i rád, chtěl totiž, aby Saxley viděl, co mu past na medvědy způsobila, ale přesto ho nedokázala zabít.

Než to všechno udělal, schylovalo se už k večeři. Tehdy si nechal zavolat do své ložnice kapitána Saxleyho. Čekal na něho u svého stolu, rovný jako pravítko, brada lehce skloněná, pohled té šelmy, která hodlala zaútočit na svou kořist. Jejich setkání si mnohokrát přehrál v hlavě, ale věděl, že se ani zdaleka neodehraje tak, jak si myslel.

Saxley do ložnice vstoupil sám bez jediného doprovodu. Byl oblečen v tradičním oděvu vojevůdců, avšak svůj medailon měl schovaný pod košilí. Byl nervózní, na čele měl rojící se kapku potu a rty měl pevně semknuté. Sévil si všiml, že byl neozbrojený. Stáli necelé dva metry od sebe, hleděli na sebe a ani jeden z nich nechtěl začít mluvit.

Nakonec se slov ujal Sévil: „Myslel jsem si, že při našem posledním setkání měl jeden z nás přijít o život," pronesl Sévil lhostejným tónem s nepatrným úsměvem, který nebyl pro pobavení.

Saxley polkl, pootevřel rty, aby něco řekl, ale nestihl to.

Sévil se chopil svého meče, který byl skutečně mnohem těžší, než si pamatoval. Ani to ho však nezastavilo v tom, aby s ním obloukem zamířil proti Saxleymu.