Mnohokrát mluvil s generálem Gimsem, který se ho ptal, kde celý rok byl. Snažil se od Sévila získat polohu vymyšleného kmene Slimů, který Sévila ve lži zachránil, ale Sévil vždy odpovídal, že si nepamatuje, kde byl, protože měl vždy pytel přes hlavu, když ho někde přesouvali.

Jednoho večera, když spolu ti dva večeřeli, Sévil Gimsovi otázky ukončil slovy: „Nechte ten kmen na pokoji, Gimsi. Kdyby nebylo jich, nebyl bych tu a to je myslím dostatečný důvod, proč by mohli ještě chvíli žít." Nemohl chodit. Jednou se poksuil nasadit svou protézu, ale bolest mu nedovolila udělat ani krok. Musel proto využívat Tomase a hůl, která mu zůstala. Chlapec ho podpíral z jedné strany a hůl z druhé, zatímco se snažili odebrat ze stanu generála Gimse k vozu, na který si Sévil už zvykl. Párkrát mu bylo nabídnuto, že dostane kapitánský stan, ale Sévil to odmítl. Zvykl si na chlapcovu přítomnost možná kvůli tomu, že moc nemluvil a pokud ano, většinou se Sévila pouze ptal na nevinné otázky.

„Kapitáne?" ozval se Tomas.

Sévil seděl za ním ve voze, pod zády měl složenou plachtu stanu, v ruce si pohrával se svou umělou nohou a počítal dny, než dojede do Tiberathu.

„Ano, Tomasi?" odpověděl zamumláním Sévil.

„Až dorazíme do Tiberathu, vrátíte se k armádě i přes vaši... nohu?" zajímal se.

Sévil dlouho neodpovídal. Netušil, co dělat se svým životem, ale pochyboval, že by se rád vrátil k armádě. Pokud se však nechtěl vrátit, neměl už co dělat. Nic jiného neuměl, nikým jiným být nemohl. Zbývalo mu pouze to, aby se stal pánem jižního hvozdu, ale svého otce si pamatoval jako sice staršího, ale stále vitálního muže, který jenom tak nezemře. Navíc celý život předpokládal, že paní Jižního hvozdu se stane Kiana.

Rozhodl se Tomasovi odpovědět nepřímou odpovědí. „Znal jsem jednoho generála, jehož zranění ho nijak neomezovalo od toho, aby stále byl v armádě."

Conton mu na mysl přišel poprvé od té doby, co byl ve výpravě generála Gimse. Věděl, že touto dobou už museli být poslové dávno v Jinžíhom hvozdu a Hlavním měste, což znamenalo, že zprávy o Sévilově přežití se již muselo dostat do ostatních krajů. Conton tedy již mohl vědět, že je Sévil živ, ale hodlal se ho vyhledat? To netušil. Věděl pouze jedno – že se brzy setká se Saxleym. V těch dnech ho jeho poručík trápil více než Conton. Obával se toho, že se Saxley odhodlá dokončit to, co začal, ale Sévil věděl, že nemůže naivně přijít do Jižního hvozdu, kde by ho zabil. Ze všeho se tak stávala zajímavá situace, se kterou se Sévil chtěl vypořádat po svém. Snažil si v hlavě mnohokrát představit jeho setkání se Saxleym, ale nijak nepočítal, že by to dopadlo tak, jak si vysnil – protože věděl, že se nedokáže chovat tak klidně, jako ve svých představách.

Toho večera, když Tomas večeřel se Sévilem na voze sušené hovězí maso a pšeničné placky, přišel za nimi generál Gims s utahaným poslem, který se vrátil z Tiberathu.

„Dovedu tě společně s několika muži do Jižního hvozdu, kapitáne, tvá rodina nás již očekává," řekl mu krátce.

„Už vědí o mém přežití?" ušklíbl se Sévil pobaveně.

Gims přikývl, „posel se zrovna vrátil z Jižního hvozdu. Jsme očekáváni," oznámil mu.

Posel předal Sévilovi vzkaz. Drobný zabalený pergamen zapečetěn tmavě modrým pečetidlem se symbolem zlomeného meče. Sévil význam toho symbolu nikdy nepochopil. Nikdy neporozuměl tomu, proč si Bernart do svého erbu vybral právě zlomený meč, ale Sebrice svému synovi tvrdila, že ve všem hledá až moc skrytých významů. Jednou však Sévil v otcově pracovně sledoval jeho starý meč vystavený na krbové římse tak usilovně, že by přísahal, že v jeho středu byl meč zlomen a znovu spojen dohromady. Co se však stalo Sévil nikdy nezjistil.

Generál Gims s poslem odešli, Sévil zůstal s Tomasem na voze sám, v ruce převaloval pergamen tak dlouho, až se ho Tomas zeptal, zda si ho přečte.

„Umíš číst, Tomasi?" zajímal se.

„Trochu," pokrčil chlapec rameny.

„Tak čti," pokynul mu a předal pergamen.

Tomas odložil jídlo, otřel si prsty do kalhot a opatrně vzal pergamen, zlomil jeho pečeť a pomalu ho rozvinul. Zamžoural na drobné písmo, ve kterém Sévil poznával svého otce a očekával, co Bernart píše.

Všiml si, že si Tomas rty naznačuje slova, která čte, ale neuměl odezírat ze rtů a netušil, co Tomas četl. Zahleděl se do dálky, do úst si vkládal drobné kousky masa, zapíjel je hutným pivem, které dostávali na příděly a čekal. Tomas se ozval až za pár minut.

„Váš otec píše, že je rád, že se vracíte," řekl krátce.

„Typické," zamumlal si Sévil pro sebe. Bernart toho nikdy moc nenamluvil a ke svému synovi už vůbec ne. Hádal, že ho ani nenazval vlastním jménem.

„Je také rád, že se vrátíte včas na svatbu," dodal Tomas a předal Sévilovi pergamen.

„Čí svatbu?" nechápal. Otočil k chlapci hlavu, nechápavě se zamračil a podíval se na text. Bernart ho skutečně v přivítání oslovit kapitáne a ne jeho jménem.

„Vaší sestry," odpověděl Tomas zrovna ve chvíli, kdy se k daným řádkům Sévil dostal.

Já i tvá matka se sestrami jsme šťastni, že se k nám připojíš v den, kdy si tvá sestra Kiana vezme ctěného kapitána Saxleyho, jenž nám před rokem oznámil smutno zprávu o tvém skonu.

Generál Bernart Derees

Sévil oněměl. Četl si poslední dva řádky pergamenu stále dokola a doufal, že vše přečetl špatně. Nejenže se jeho sestra, rozhodla vzít někoho, kdo nebyl generálem, ale rozhodla se pro muže, který se pokusil zabít jejího bratra.

„Kapitána," přečetl to slovo s nechutí na jazyku.

„Děje se něco, kapitáne?" zapojil se do toho Tomas.

Sévil nebyl schopen slov, odhodil pergamen do vozu, zády se zapřel o dřevo, zaklonil hlavu a hleděl na oblohu. Rty měl lehce pootevřené, oči přimhouřené a v mysli pouze obraz své starší sestry. „Nic, Tomasi," hlesl umírajícím hlasem, „jsem pouze překvapen, nic víc."

•••

Tábor tvrdě spal. Sévil i další noci přemluvil Tomase k tomu, aby nestavěl stan, ale místo toho spali na voze pod širým nebem, protože si Sévil zvykl v noci pozorovat hvězdy, své dávné přítelkyně, a hledat v nich odpovědi.

Tomas spal na boku zády k Sévilovi, pod hlavou měl složenou plachtu stanu a Sévil seděl opřený o stěnu vozu a hlavu měl lehce zakloněnou. Okolní ohně pohasínaly a muži na noční hlídce pomalu usínali, protože věděli, že jim tak blízko Tiberathu žádné nebezpečí nehrozí. Sévil spát nemohl a ani nechtěl.

Uvažoval nad svou sestrou a nad tím, koho si bere. V hlavě mu zněla slova tehdejšího poručíka Saxleyho, který za pokus o Sévilovu vraždu povýšil na post kapitána. Prohlásil, že je Sévil svině a on s tím souhlasil. Nechával ostatní, aby dělali zlé věci, které měli uspokojit jeho tužby, kterým nerozuměl. A život se mu odměnil tím, že přišel o nohu a respekt svých mužů. Myslel si, že je to dostatečný trest, ale když si přečetl zprávu o tom, že si Kiana vezme právě Saxleyho, zpytoval své svědomí více než kdykoli předtím.

Kiana byla pro Sévila tou nejbližší osobou, které byl odhodlaný říct vše. Řekl jí o Sině a o tom, co k ní cítí. Svěřil se jí s tím, co se dozvěděl na pobřeží a přiznal se jí ohledně Contona. Věřil, že by jí řekl vše o tom, co se stalo v lese, kdo mu to provedl, kdo ho našel a jak ten rok ubíhal. Ale když se do toho všeho zapletl Saxley, pochyboval, že se své sestře bude moct kdykoli s něčím svěřit.

Podle Benjira mělo jméno Kiana Sinon význam Ztracené záře. Slunce, které bylo lidem ukradeno a vloženo do malého děvčátka, které se rozhodlo zemřít, aby i ostatní mohli pocítit teplo, které jim slunce mohlo dopřát. V té chvíli se Sévil cítil, jako kdyby bylo slunce ukradeno.

Sévil pohleděl na svou nohu. Obvazy mu sundali před pár dny a zůstalo pouze pár malých strupů po odřeninách, které se jistě hojily. Věřil, že za pár dnů už bude moct nasadit protézu a chodit. Včas na Kianinu svatbu. Sklopil zrak. Dlaněmi si zakryl tvář, aby ho nikdo nemohl vidět, bolestně si povzdechl a lehl si. Věděl, že nemůže nic dělat.