Považoval sedmý den své cesty za svůj poslední, ale když otevřel unavené oči a hleděl na modravé nebe s narůžovělými mraky, které značily západ slunce, došlo mu, že nejspíše přežije další den. Ležel na svém kabátě, který musel být přehozen přes něco tvrdého a jak odhadoval, muselo se jednat o dřevo. Rozhlédl se kolem sebe, ale neviděl nic kromě nízké dřevěné stěny, která měla zajistit pád předmětů – a těl – které na podložce ležely. Musel trochu zvednout hlavu a podívat se před sebe, aby spatřil líně ubíhající zelenou krajinu, koně nesoucí své pány a pěší vojáky, kteří kráčeli za vozem, který se zvolna houpal v trávě a vezl Sévila domů.

„Kapitáne Dereesi?" oslovil ho někdo. Musel si položit hlavu zpět na kabát, pootočit hlavu do strany a oči vykroutil co nejvíce mohl, aby spatřil vozku. Mladého muže s nerovně zastřiženými světle hnědými vlasy a obličejem posetým pihami jako noční oblohu hvězdami. V rukou pevně svíral otěže a hleděl na Sévila, jako kdyby viděl ducha.

„Kde jsem?" zeptal se ho Sévil s vypětím sil. Rukama se pevně zachytil stěn vozu, pomalu se vyhoupl do sedu a sledoval scenérii okolo sebe, kterou nespatřil již dva roky. Pluky nejméně pěti kapitánů pod vedením generála, kteří se měli vydat na výpravu do nových krajů. Nejméně tisíc mužů s příděly potravy na půl roku připraveni celé dny pochodovat s vědomím, že domů se možná nevrátí.

„Ve výpravě generála Gimse Jenice," odpověděl mu chlapec. Nemohlo mu být ani osmnáct.

„A ten je kde?" zeptal se Sévil, promnul si oči a raději se zachytil vozu, aby nespadl – hlava mu třeštila jako ve zvonici a před očima měl mžitky.

„Za chvíli budeme zastavovat. Nechám ho k Vám zavolat, kapitáne. Máte se občerstvit, za sebou máte jídlo a vodu, prosím," pokynul mu vozka, než si začal hledět cesty před sebou a nechal Sévila, aby se najedl, přičemž byl neustále sledován muži za vozem.

Někteří se na něho pouze koukali, jiní se i nakláněli k těm vedle a něco šeptali. Sévil věděl pouze to, že mluví o něm.

•••

Výprava zastavila dříve, než vůbec dojedl. Příkaz o zastavení se roznesl mezi pluky, které se podle dané příslušnosti ke kapitánům seřadili do kruhu, v jejichž středu se rozdělal stan daného kapitána a v samém středu vyrostl stan generála Gimse. Jednalo se o strategii, jak v případě nebezpečí ochránit výše postavené. Po kapitánských stanech vyrostly mezi jednotlivými vojáky větší stany poručíků, kteří měli své pluky v případě neshod uklidnit a zamezit tak neshodám.

Mladý vozka svůj vůz zastavil za rostoucím stanem jednoho kapitána, který společně s dalšími čtyřmi stál u generála Gimse v samotném středu výpravy. Sévil na ně upřeně hleděl, chtěl vstát a vydat se za nimi, ale jakmile jenom pohnul nohou, ozvala se mučivá bolest a teprve tehdy si všiml, že jeho protéza byla oddělána a rány od řemenů zavázany obvazy.

„Vozko, kde je má noha?" houkl Sévil na chlapce, který sotva seskočil z vozu, aby se vydal za generálem. Chlapec s sebou škubl, pokrčil rameny a řekl, že netuší, na vůz totiž Sévila nechali položit už pouze s obvázanou nohou, zatímco mumlal něco o tom, že se musí dostat domů.

Sévil si tiše odsekl kletbu, podíval se na svou nohu, promnul si ji a zůstal sedět na místě, zatímco kolem něho rostl stanový tábor.

Vozka se vrátil dříve než generál. Podložil vůz kůly, aby mohl uvolnit koně a odvedl ho napást se a napít. Musel odejít také kvůli tomu, že přicházel generál Gims s kapitány za zády.

Postavili se proti sedícímu Sévilovi v půl kruhu. Ve středu stál generál Gims s jeho rozcuchanými vlasy v barvi ohně a narůžovělým obličejem, který měl lehce spálený od sluníčka. Po jeho boku Sévil pouze matně poznával kapitána Seeba z Hlavního města, ale více o něm nevěděl. Ostatní jména pro něho byla velkou neznámou.

„Jsme rádi, že jsi na živu, kapitáne," promluvil generál Gims přívětivým a upřímným hlasem, který Sévila překvapil.

„Hotový zázrak, že?" odfrkl si s tichým zasmátím Sévil, přejel očima po ostatních kapitánech a byl překvapen. Usmáli se jeho vtipu a u dvou z nich nenápadný úsměv na jeden koutek i přetrvával. Hledal v jejich očích zášť, pomstychtivost a krvežíznivost, která by je donutila ho okamžitě zabít, když to poručík Saxley nezvládl, ale neviděl ji tam. Byl nanejvýš zmatený a netušil, co si o lidech okolo něho myslet.

„Okamžitě po tvém nalezení jsme vyslali posli do Hlavního města a Jižního hvozdu. Zrovna jsme se vraceli z výpravy z Kaňonu, když náš posel ohlásil člověka nedaleko naší výpravy a tvrdil, že se jedná o našeho muže. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se jedná o někoho, kdo je již rok považován za mrtvého," rozmluvil se Gims.

Zprávy z Jižního hvozdu se snadno dostanou do Severního. A k Saxleymu, pomyslel si Sévil.

Sévil se zlehka usmál: „Kdo o mne tvrdil, že jsem mrtvý? Dokud mé tělo nebude rozsekáno na tisíce částí a srdce vyjmuto z hrudi, Tiberath se mě nezbaví," zazubil se. Stačilo mu pouze chvíli dýchat stejný vzduch jako ti, se kterými vyrůstal a jeho osobnost se vracela. Oslovování kapitáne mu vlévalo novou krev do žil a srdce mu bušilo dvojnásobně rychleji. Už nebyl ubohým Sévilem, který se bál vrátit domů. Byl kapitánem Sévilem Malciusem Dereesem z Jižního hvozdu.

Generál Gims se jemně zamračil, než odpověděl: „Minulý rok krátce po počátku tvé výpravy se vrátil tvůj poručík se zprávou, žes zahynul. Byli jste prý nanejvýše půl dne v lesích, když se do vašeho tábora v noci vkradl medvěd. Ohromná a zuřivá bestie, která prý okamžitě zaútočila na tvůj stan. Saxley a tví muži vypověděli, že větší nestvůru jakživ neviděli a jejich šípy a oštěpy byly vůči v jeho kůži jako malé třísky, které medvěd nevnímal. Odtáhl tě v zubech a tvoji muži tě už jakživ nespatřili."

Gims udělal chybu, pomyslel si Sévil. Za to Saxley byl inteligentní. Zatímco Gims řekl Sévilovi vše, co nemohl vědět – lež, jak údajně zahynul –, Saxley si vymyslel takovou, která by nedonutila nikoho vrátit se do lesů. Kdyby řekl o kmenu Slimů, kteří na ně zaútočili, vojáci by dostali rozkaz vydat se do lesů a vybít je, což by mělo za následek nalezení Sévilových pozůstatků v pasti na medvědy a tedy odhalení poručíkovi lži.

Sice si Sévil přál, aby jeho údajná smrt měla více akce a nebyl v ní vystaven jako ubohá oběť útoku, ale byl s ní spokojen. „Tak jest," povzdechl si, promnul nohu, o kterou přišel, sklopil zrak a přikrmil Saxleyho lež, aby na něho nebylo kladeno moc otázek: „Avšak medvěd mě nezabil. Nepamatuji si toho mnoho, protože jsem omdléval bolestí, avšak pamatuji si řev té bestie, když se chytila do jedné z pastí, které jsme na ně před lety nachystali. Ztratil jsem mnoho krve, ale povedlo se mi od jeho těla odplížit do bezpečné vzdálenosti, kde jsem si nohu provizorně zavázal. Nebylo možnosti, že bych přežil, ale štěstí bylo nejspíše na mé straně. Medvědí ryk totiž přivolal hosty, kteří se jeho trápení rozhodli ukončit, avšak ne to moje.

Byli to jakýsi ubozí Slimové, kteří žili kdo ví kde od lesů, ale chodili do nich lovit. Nejspíše se slitovali ubohého kapitána s ukouslou nohou, ale v mdlobách a s pytlem na hlavě mě nesli pryč. Netuším kam. Zavřeli mě v jedné malé chýši, kde vypálily mou ránu a postarali se o mé zranění, dokud jsem se neuzdravil. Krmili mě třídně, do chýše chodili v pěti, abych jim neublížil. Nerozuměl jsem jejich hatmatilce ani slovo a oni se ani nepokoušeli se mnou komunikovat. Vyrobili mi něco, pomocí čeho jsem se měl dostat domů, poté mi zase na hlavu dali pytel a odvedli mě na místo, kde mě našli. Nechali mi tam trochu jídla a vody, hůl a dřevěnou nohu, pomocí které jsem se měl dostat domů. Vyhnali mě pryč, čekali do doby, než jim zmizím z dohledu a poté se nejspíše vrátili domů."

Lež, kterou ze sebe Sévil co nejrychleji dostal, nebyla jeho nejlepší. Musel však vymyslet, jak donutit vojáky držet se mimo lesy, kde by náhodou mohli narazit na Benjira a jeho kmen.

„Jak dlouho jsi byl na cestě?" zajímal se Gims.

„Dva týdny. Nejspíše déle, rychle jsem ztratil pojem o čase," zakroutil Sévil hlavou.

„Rok tě drželi v chýši, dokud si nebyl zdravý, abys mohl odejít?" nechápal jeden generál, který stál k Sévilovi nejblíže. Táhlo mu skoro na čtyřicítku, přes oko se mu táhla dlouhá jizva a končila až v ustupujících tmavých vlasech.

„Smrt by mi byla milosrdnější," odpověděl na to Sévil s odplivnutím, kterým chtěl naznačit nenávist ke Slimům.

„Kdybychom tě nenalezli, brzo bys zemřel. Možná už tento den," přikývl Gims souhlasně, k čemuž se připojili i ostatní kapitáni.

„Určitě ano," přidal se k tomu i Sévil.

„Za dva týdny dorazíme do Tiberathu. Do té doby ti dávám do služeb Tomase z pluku kapitána Echera," pokynul Gims ke kapitánovi s jizvou, který přikývl. „Postará se o tvé potřeby a bude i poslem v případě potřeby, kapitáne. Slibujeme, že se v bezpečí dostaneš domů," pokynul Sévilovi, načež k němu natáhl ruku.

Sévil mu poděkoval a stiskl jeho dlaň a uvědomil si, jak moc je slabý. Generál Gims mu totiž i slabým stiskem málem zlomil ruku.

Poté odešli, nechali ho tam čekat na vozku, který se vrátil s koněm a představil se jako Tomas.

„Další dva týdny tu nejspíše budeme spolu," povzdechl si Sévil, zády se opřel o vůz a zavřel oči.

„Jestli chcete, mohou Vám přidělit někoho jiného," zamumlal Tomas tiše, vylezl na vůz a začal z něho vybalovat plachtu, kterou potřeboval pro postavení stanu. Muži, kteří vlastnili vůz, si většinou pouze do děr ve stěnách vozu spojili nad sebou pár tyčí, přes které přehodili plachtu a tu připevnili ke kolům, což jim vytvořilo přístřešek a Tomas se snažil udělat přesně to.

„Nech tu plachtu být," pronesl Sévil tiše, „dnes bude pěkná a teplá noc. Spaní pod širým nebem nám ani jednomu neuškodí."

Tomas položil plachtu, posadil se na hranu vozu a hleděl na Sévila, který to tušil i bez toho, aby otevřel oči.

„Máš otázku?" zajímal se.

Chlapec se zalkl, načež pronesl: „Já jen... Slyšel jsem, že jste mrtvý a lidé pro vás truchlili. Jak je možné, že jste to všechno přežil?"

Sévil otevřel oči a pohleděl na chlapce. Byl jenom o deset let mladší, ale Sévilovi připadalo, jako kdyby byl minimálně o dvacet. Byl i drobnější, nemohl být válečníkem a proto měl na starost vůz – avšak proč vůbec zůstal v armádě? „Máš rodinu, Tomasi?" zeptal se.

Chlapec přikývl, „rodiče a dvě sestry."

Sévil se pousmál, „já také. Určitě na tebe čekají doma a bojí se, že?"

Tomas přikývl podruhé. „Otec nechtěl, abych zůstal v armádě," dodal.

„Takže kdybys byl zraněn někde, kde to neznáš bez svých mužů, zbraní, ale s vědomím, že někde za dalekými kopci žije tvá rodina, která doufá v tvůj příchod, zemřel bys jenom tak?"

Tentokrát Tomas zakroutil hlavou. „Snažil bych se k nim dostat, kapitáne," odpověděl.

„Já také," přikývl Sévil.

Otočil hlavu, pohlédl krátce na tmavnoucí oblohu, kde již zářila první hvězda, která značila Tiberath, poté sklopil zrak k nekonečně zeleným kopcům a řekl si: Vracím se domů.