„Nemohu se vrátit domů," řekl Sévil prostým hlasem, který nevyjadřoval nic – strach, zmatení, radost, smutek, vztek, zkrátka nic. Protože netušil, jak reagovat. Když mu Benjiro řekl, že je pouze cizincem a v jeho budoucnosti už nemá žádnou roli, došlo mu, proč se s ním vydal sem. Měl ho jít vyprovodit, aby se vydal domů. Do Tiberathu.

„Neříkám, že máš jít tam," namítl Benjiro tichým hlasem. Ramenem se stále opíral o Benjira, držel ho jemně za ruku a sledoval slunce, které je jemně hřálo do tváří.

„Takže mě posíláš pryč. Do divočiny, abych se o sebe postaral. Nebo abych zemřel," usoudil Sévil podle toho. Neměl kam jinam jít, a když ne domů, měl prostě zmizet pryč, nikdy se nevrátit a zemřít uprostřed ničeho.

„Ne," namítl Remarc prudčeji. „Mezi námi nejsi šťastný, nikdy bys nebyl. Se mnou nejsi šťastný, ale v Tiberathu bys mohl být. Máš šanci se tam vrátit."

„V Tiberathu mě chtějí mrtvého," namítl Sévil, který si ve volné ruce pohrával se svým medailonem.

„Takže chceš zůstat mezi námi?" zeptal se, předklonil se a pohleděl na Sévila s dalším tázavým pohledem, který nutil Sévila nelhat.

Pravdou bylo, že s nimi nechtěl být. Vadil mu jejich způsob života, lidé a nesnášel to, jak se na něho všichni dívali. Jako kdyby byl jed v jejich jídle. Neodpvoěděl na Benjirovu otázku, protože mu bylo zřejmé, že už odpověď zná. Sévil s nimi nechtěl zůstat. Chtěl být s Contonem, chtěl opět vidět Sinu, obejmout své sestry, omluvit se matce, chtěl zbít Saxleyho a nechat popravit dvojčata Naese a Seana, zmrskat všechny své muže a najít své ztracené koně. Ale chtěl se vrátit domů?

Bál se faktu, že by měl odejít a vrátit se do země, která ho vychovala, ale věděl, že skutečně odejde. Pokud se již v Benjirově osudu nenacházel a v jeho mysli byl jako cizinec, ne jako mrtvola, musel odejít, aniž by Benjiro nadále věděl, co se s ním stalo. Možná byl skutečně mrtvý, ale ne pro Benjira. Pro něho byl pouze starou známostí.

Hleděl do prázdna a vzpomínal. Krátce si vzpomněl na ty nejkrásnější věci, které si pamatoval. Na to, jak se narodila Lila, když poprvé zvítězil v závodě na koních proti Kianě, která naschvál před koncem nezabrzdila. Když Sina ležela na zemi, kam ji sám dostal při tréninku boje s mečem a ona přijala jeho ruku, aby ji pomohl vstát, nikdy předtím tak neudělala. Když na noční hlídce sledoval hvězdnatou oblohu, zatímco Sina po jeho boku tiše spala, aby byla připravena na další pochod. A jako poslední přišla vzpomínka na jednu jarní noc v Hlavním městě, když doprovázel chromého generála k Vojenskému domu a na to, jak ho poprvé políbil. Tehdy cítil pouze vášeň, která proudila z mnoha let, které strávil mezi muži bez Siny, ale když na to vzpomínal, vášeň se vytrácela a cítil pouze nervózní mravenčení z faktu, že právě v té chvíli poprvé políbil muže, který se mu zaryl hluboko do srdce a jakékoli jiné věci udělal zcela irelevantními. Vzpomínal i na to, jak se z Contona snažil udělat něco špatného. Snažil se představit si ho jako vetchého starce, který sotva chodí, ale ta představa se vždy zhmotnila do vysloužilého vojáka s pevnými rameny, větrem ošlehanými černými vlasy a pevným duchem, kterého nemohlo zlomit jakékoli zranění. Vytvářel si z Contona zvrhlého generála z jihu, který má více peněz a vína než zdravého rozumu, ale nemohl. Protože Conton byl inteligentním mužem, který budil respekt, ale zároveň vyzařoval auru přátelství a pocitu bezpečí, pokud člověk bude pod jeho vládnoucí rukou. Tvrdil si že ho Conton chce pouze využít k ukojení svých potřeb, ale cítil, že se ve skutečnosti nechává ovládat opětovanými emocemi, které nejsou zvrhlé, ale upřímné a tolerantní. Nikdy by neudělal nic, co by Sévilovi a ani nikomu jinému ublížilo, protože mu záleželo na bezpečí druhých více, než na jeho vlastním životě.

Conton byl pro Sévila tou nejkrásnější vzpomínkou.

Vzpomínkou.

Uvědomil si, co vlastně od života chce. Chtěl být s Contonem, s mužem, který mu řekl, že pro dobro obou dvou se již nesmí vidět. Ale mimo hranice Tiberathu spolu mohli být, avšak kam by se měli vydat? Dva chromí, kteří se o sebe nepostarají a Remarcové je nechtějí. Neměli kam jít, nemohli tedy být spolu.

Z jeho rozjímání ho vytrhl Benjiro, který promluvil.

„Nechci tě od nás vyhánět, nikdy jsem to v úmyslu neměl. Ale řekli mi, že porušuji pravidla. Nikdy jsem se nikoho nezeptal, zda jim nevadí tvá přítomnost a rozhodoval jsem za celý kmen, čímž jsem si sám udělal malé nepřátelé z mnoha lidí. Je mi to líto. Kmen pro mě musí být přednější, než muž, který se nás snažil pobít. Zároveň si myslím, že se ke svému lidu můžeš vrátit. Oni tě přijmou mezi sebe, budou opěvovat tvůj návrat a ti, kteří ti chtěli ublížit? Tvé jméno je veliké a tím i tvé slovo," mluvil přerušovaně, hledal správná slova, ale zároveň se těžká, protože mu musel rozumět i Sévil, který se stále musel sem tam na nějaké slovo zeptat. Tentokrát však rozuměl všemu.

„Jak se však mám vrátit? Cesta trvá týdny," namítl. Bylo to to nejhorší. S jednou nohou a trochou jídla by neušel více než pár dní.

„Výpravy. Vždy se vrací touto cestou a tohle je období, kdy se první přichází z východu, nepletu se?" zeptal se Benjiro, přičemž ukázal k východu, kam obvykle mířil Conton s Levisem.

Sévil přikývl, měl pravdu. „Bojím se," přiznal také.

„Já také," přitakal Benjiro posmutněle. „Nemusíš ale odejít. Můžeš zůstat a odejít později, když se rozmyslíš, avšak... Vím, že jednoho dne odejdeš a doufám, že to bude z tvé svobodné vůle a ne z donucení jiných."

„Ale odejdu," zasténal Sévil zoufale. Přišlo mu, že nikde není vítán. Odevšad byl nepřímo vyháněn, lidmi nenáviděn, pokoušeli se ho zabít a zbavit jako rýmy. Jako Loran. Všemi nenáviděn, protože byl považován za tyrana, ač nikdy nikomu nic neprovedl.

„Zatím se nikdy můj osud nemýlil a neznám nikoho, komu by se podařilo změnit, co už věděl," odpověděl mu nepřímo, což si Sévil slyšet nepřál, ale ocenil to. Pochopil, že nemá na výběr.

Vykroutil se opatrně z Benjirova letmého sevření a na krk si pověsil svůj medailon kapitána. Jemně se dotkl drobných rytin po obvodu kruhu, zhluboka se nadechl a řekl si, že skutečně nemá na výběr. Pomalu vstal, Benjiro ho následoval se svým vakem v ruce a něco z něho vytahoval, zatímco říkal: „Vzal jsem více jídla do svého vaku. Dám ti všechno, co mám a ještě...-" nedokončil větu, pouze vytáhl tmavou těžkou látku, na kterou Sévil hleděl celý rok.

Byl to ten kabát, který tolik miloval. Ten, ve kterém prožil mnoho bitev, který ho chránil před sluncem, deštěm a větrem. Hleděl na něho, jako kdyby ho viděl prvně v životě, ale přitom znal každý jeho ohyb a nedostatek. Vzal si ho, pomalu rozložil látku, prohlédl si každý knoflík, záhyb a vyčuhující nit a následně si ho oblékl. Ač ho měl před pár dny na sobě, opět mu přišlo, jako kdyby ho necítil dlouhou řadu let. Na sekundu zavřel oči, nadechl se a konečně si připadal jako voják Tiberathu a ne ztracený floutek, který náhodou v lese přišel o nohu.

Benjiro nemluvil. Pouze přendaval co nejvíce chleba a vody ze svého vaku do Sévilova. Následně mu ho podal, Sévil si ho přehodil na záda a vzal do ruky hůl, bez které by se nemohl obejít.

„Stále se bojím," přiznal Sévil.

„Já ještě víc," hlesl na to Benjiro a obhaj ho. Hlavu si opřel o jeho ramena a Sévil ho v tom napodobil. Nikdy neměl rád objímání. Měl paranoidní pocit, že ho někdo bodne do zad, vysměje se mu, když člověku nevidí do tváře nebo udělá něco horšího. Objetí pro něho bylo krátkým záchvěvem bezmoci, ale tentokrát ho to mělo ukonejšit. Zavřel na sekundu oči, dýchal zpomaleně, snažil se netřást a nedávat najevo strach, který už beztak přiznal.

„Patřil si mezi nás po celý rok, jedl naše jídlo, spal pod naší střechou a byl chráněn Šérí. Dovede tě domů, je to její poslání – vždy dovede poutníky na správnou cestu," šeptal mu Benjiro do ucha.

Sévil si vzpomínal na jejich boha. Znázorňovali ji jako lišku, která byla stvořena z dvou odlišných. Jednou se mu o ní zdálo a později i viděl dvě lišky, které se proháněli přes obrovskou pláň právě k lesu, kde stál s Benjirem. Jako kdyby ho lišky vedly tam, kde právě stál.

„Měl bych spíše prosit Ysethiho, aby mi ukázal cestu," zavtipkoval muž, který v Boha nikdy nevěřil.

„Modli se ke komukoli. Jenom se prosím vrať tam, kde budeš šťasten a v bezpečí," poprosil ho, než ho pustil.

Stáli proti sobě a Sévil na něho musel hledět trochu nahoru. Benjiro byl o trochu vyšší, mohutnější než Sévil a ten naopak nechápal, jak si mohl takovou stavbu těla udržovat při stravě, kterou měl. Sévil byl pohublý, propadlé tváře, hrbil se a ramena měl celý rok povislá.

„Kdybych se teď otočil a skutečně odešel... už nikdy nezjistíme, co se stalo s tím druhým?" zeptal se Sévil zděšeně. Mohl vědět, co se stane s Benjirem, kdyby mu to řekl, ale nechtěl, pouze věděl, že bude žít. Avšak Sévil? Zemře nebo přežije, ale to Benjiro nikdy nezjistí.

„Nikdy nevíme, co se s lidmi stane, když odejdeme," namítl Benjiro. „Copak tys věděl, co se stane, než si odešel na svou poslední výpravu? Víš, co se stalo s tvou rodinou? Podřízeným? Milencem?" zeptal se ho a každá ta otázka byla jako malou kudlou do srdce. Protože Sévil to mohl pouze hádat, ale nevědět s jistotou.

„Když jsem odcházel od nich, myslel jsem si, že se vrátím, ale teď?" zasmál se zoufalstvím.

„Teď se k nim můžeš vrátit," odpověděl mu, i když nečekal odpověď. Usmál se, snažil se ho podpořit, ale Sévil se na to necítil. Necítil se vůbec na nic.

Otočil se směrem k planině. K nekonečnému zelenému moři na kterém strávil mnoho nocí a dlouhých dní. Moře, které bylo zaléváno krví slabých zajatců a zraněných vojáků. Když ve svých čtrnácti letech poprvé spatřil tu rozsáhlou zeleň, nevěřil tomu. Bral to jako hranice mezi jeho světem a světy těch, kteří nedokázali svou zemi ubránit před silnějšími. Díky Tiberathu se ta zeleň zmenšovala. Pomaličku na ní vyrůstaly vesnice, cesty, tráva se ztrácela pod kopytami koní, kol vozů a podrážkami vojáků, kteří jí procházeli křížem krážem, aby si ještě více této zeleni urvali pro sebe a svou zem. Dříve svět Orwelů a Tiberathu oddělovalo skutečné moře, ale ani to nezabránilo tomu, aby na sebe národy narazily. Hlína a tráva nemohly uspět o nic více.

„Jsem moc hloupý na to, abych zemřel, že?" otázal se Sévil víceméně větru.

Řeklo mu to mnoho lidí a mezi prvními byl generál Ruhaw. Bylo to tehdy, když Sévil přišel ke svému zranění na boku. Dlouhé dny ho sužovaly bolesti a horečka, ale jednoho dne všechno ustalo. Sévil si pamatuje pouze to, že ležel na voze, zatínal zuby bolestí z toho, jak se vůz kodrcal přes nerovný terén a generál Ruhaw jel vedle něho na koni. „Tys měl zemřít, Sévile Dereesi," kroutil nechápavě hlavou s pobavením, „ale asi nevíš, jak se to dělá. To seš vážně takový hlupák?" Poté mu to řekla Kiana, když se Sévil odhodlal k tomu, že jednu podzimní noc vyšplhá na střechu sídla, aby si užil trochu klidu, jelikož jeho otec pořádal večeři na počest dalších úspěšných výprav. Střecha byla mokrá, klouzala a když Sévil seskočil v noci na balkon své sestry, který pro něho byl v té chvíli nejblíže, dala mu pohlavek a zeptala se ho, zda je tak hloupý, že si neuvědomuje, že pád z velké výšky způsobuje smrt.

„Neřekl bych," namítl Benjiro, i když otázka pro něho nebyla směřována, „jsi pouze odhodlán žít."

Krátce k němu stočil zrak. Nečekal, že zrovna taková slova uslyší. Možná proto, že on nebyl odhodlán žít, avšak bál se zemřít. Sévil se nad tím lehce pousmál, neměl k tomu co říct a proto raději mlčel.

„Můžu jít chvíli s tebou. Je jedno, jestli se ke kmeni vrátím o den nebo dva později," navrhl mu Benjiro s pokynutím hlavy směrem k lesu, kde se nejspíše už ostatní probudili a řešili, kde jsou ti dva. Pokud však netušili, co měl Benjiro za lubem.

„Ne," namítl Sévil se zakroucením hlavy, „půjdu sám."

Benjiro sklopil zrak, pevně semknul rty a nosem dlouze vydechl – už také neměl co říct.

Sévil si však uvědomil, že ještě něco na srdci má – rozloučení.

„Děkuji za vše," řekl ze začátku, „za nalezení, péči, uzdravení, za nohu. A i když tohle neříkám často... Omlouvám se za to, co jsem provedl. Nebylo moc lehké smířit se s tím, že proti mně měli na vrch ti, nad kterými jsem vždy na vrch měl já sám. A ještě... Mohl bys Lynnee říct, že je ergen?" zeptal se. Posledně mu Lynnea tvrdila, že se tak řekne zvracet, ale ve skutečnosti ho nazvala idiotem.

„Řeknu jí, že na ní budeš myslet," zasmál se tiše Benjiro, zvedl hlavu a vlasy si strčil za ucho.

„Nebudu," zašklebil se Sévil, ale úšklebek ho rázem přešel. Zhluboka se nadechl, vydechl a pohleděl na Benjira.

„Sbohem," vydechl krátce.

Benjiro nijak neodpovídal. Sévil si myslel, že pouze vytváří dramatickou pauzu, ale Benjirovo mlčení přetrvávalo i po dlouhých sekundách, co na sebe mlčky hleděli.

„Proklatě, řekni něco," zasyčel, když na něho Remarc pouze hleděl stříbřitýma očima.

„Nemám co," namítl zesláblým hlasem.

„Proč?" nechápal.

„Protože pro mě si znamenal více než já pro tebe. A to nelze zabalit do pár slov, Sévile."

Nijak ho nebolela ta slova, která pronesl, protože věděl, že tomu tak je. Také pochopil, proč ho Benjiro vlastně nenáviděl – protože odejde a nebude to pro něho moc těžké. Ale jestli byla věc, která Sévila skutečně zabolela, byla to tak, jak se Benjiro zachoval krátce poté, co mu řekl svá poslední slova.

Usmál se tak smutně, až to bolelo u srdce. Jako někdo, kdo tušil, že nadešla jeho poslední hodinka, roztáhl rty do úsměvu, ale oči sklopil k zemi, aby se na Sévila nemusel dívat. Vlasy mu spadly do obličeje, když se pomalu otočil a udělal první krok. Pod jeho zdravou nohou praskla malá větvička. Obešel jeden strom, jemně se prsty dotkl jeho kůry a šel dál, zatímco tam nechal Sévila stát.

Nebolela ho ta slova, ale ten čin – opustil ho, aby to nebyl on, kdo bude opuštěn.