Poprvé toho roku věděl, co má skutečně dělat. Kousek od svého ucha držel šíp, luk se pod jeho rukama mohutně ohýbal, jedno oko měl zavřené, mělce dýchal a soustředil se na svůj cíl. Cítil, že zeslábl, měl sotva poloviční sílu, kterou měl minulý rok, ale na tom nezáleželo. Byl dobrým střelcem a chtěl to dokázat i ostatním.

Ten daněk se pásl sám a sám také padl. Sévilův šíp mu projel krkem, skácel se k zemi a Edwatrich okamžitě vyběhl jeho směrem, aby daňka mohl zbavit jeho trápení, zatímco Sévil stál na místě a byl na sebe hrdý, že konečně něco dokázal. Benjiro stál s úžasem vedle něho, ruce založené na prsou a řekl: „Nečekal jsem, že jsi tak dobrým střelcem."

„Měl jsem ty nejlepší učitele," odpověděl na to Sévil, přehodil si luk přes rameno, ze země zvedl svou hůl a vydal se za Edwatrichem.

Bylo to mládě, muselo se zatoulat od stáda a ani nemělo nijak vzrostlé paroží. Edwatrich uznal, že tohle maso jim vystačí možná na větší večeři, oběd a zítřejší snídani, ale nést to ke kmeni nemá cenu. Benjiro s tím souhlasil, vzal si Edwatrichovi věci a pověřil lovce, aby daňka nesl, než se následně více na jihu utáboří. Edwatrich pouze přikývl, svázal daňkovi nohy k sobě a přehodil si jeho tělo na záda, které pak celý den nesl, než se rozhodli utábořit.

Společně s daňkem ulovili ještě čtyři zajíce, vyplašili stádo srn a narazili na stopy od medvěda, které je znejistily.

Toho dne se také utábořili mnohem dříve na místě, kde byl les řidší, listnatější a Sévil poznal, že se nachází pouze pár kilometrů od jeho hranic. Tohle bylo ještě místo, kde mohl projet na koni, ale v místech, kde přišel o nohu, už musel chodit po svých vlastních nohách. Počítal také s tím, že skupinka pár lovců se pohybovala minimálně třikrát rychleji než padesátka vojáků a otroků, kteří s sebou měli výzbroj a potravu takřka na půl roku.

Lynnea pomáhala Edwatrichovi zpracovávat maso z daňka, zatímco Minorret se věnoval zajíčímu masu, které měli odnést do vesnice.

„Co to dělá?" nechápal Sévil, když lovce viděl, jak zajícům zašívá ránu, kde je protnul šíp a následně i místo potírá narůžovělou mastí, kterou měl ve svém vaku.

„Ta mast zabíjí to, co by se mohlo dostat do masa, než se dostaneme domů. Maso v tom okolí sice nechutná moc vábivě, ale když se ten kousek následně odkrojí, je zbytek jedlý a jako čerstvý. Navíc díky tomu můžeme lovit více dní," vysvětlil mu Benjiro, který se ujal rozdělávání ohně. Po celou dobu se podezíravě díval na oblohu, ač na nebi nebyl ani mráček a nebyla tak možnost deště, který by jim mohl znepříjemnit pobyt venku.

Sévil o takové masti nikdy neslyšel, ale také nikdy nepotkal tu mast, která ho zbavila většiny bolesti minulý rok. Tiberathská medicína více spočívala ve vypalování ran, useknutí končetin, pokud zranění byla obtížná, proti horečkám horký med s mlékem, při velkých bolestech odvar z makovic a na ostatní věci si muselo přijít lidské tělo samo. Mnohdy neúspěšně a menší epidemie, zimní období a nevyčištěná zranění si vzala mnoho lidských životů.

Uznal, že ti, kterým se říkalo Prese Tean, se od Starších naučili věcem, které Tiberathu nepříslušelo vědět.

Zatímco ostatní měli práci, Sévil opět netušil, co dělat. Seděl na zemi, prsty nervózně klepal do své protézy, což bylo otravné nejspíše všem, protože ho vyhnali, aby šel nasbírat dříví na noc.

Když procházel lesem a skládal si podpaží drobné větve, napadl ho otázka, jak dopadla Mlha, jeho neposlušná šedá kobyla, o kterou málem přišel kvůli třem zlodějským dětem. Existovala možnost, že ji Saxley vzal zpět do Tiberathu, kde ji smutečně předal Bernartu Dereesovi se smutnou zprávou, že jeho syn kdo ví jak skonal, ale také se mohlo stát, že Mlha byla ponechána na pospas osudu, aby se o sebe sama postarala.

Vsévilovi se hnulo svědomí. Když přišel o svého prvního koně Půlnoc, nikdy nezjistil, co se s ním stalo a dlouhou dobu si to vyčítal. A když sbíral dříví, uvědomil si, že to samé se stalo s jeho koněm a opět neví, jak to s ním dopadlo. Na koni mnohdy závisel jeho život, Půlnoc mu ho možná i zachránil, kdo ví, jak by dopadl, kdyby neseděl na jeho hřbetě, zatímco v případě Mlhy do bylo tak, že kdyby v jejím sedle zůstal, nechytil by se do pasti.

Hlasitě si povzdechl, posbíral všechno dříví okolo sebe do obou rukou a vrátil se k ostatním s myšlenkou, že o Mlze a Půlnoci už nejspíše nikdy neuslyší. A s velkou pravděpodobností už ani na koně v životě nenarazí.

Poprvé toho roku se najedl, až ho bolelo břicho. Měli sníst vše, co mohli, aby masem neplýtvali. Tařka celou dobu jedl pouze zeleninu, kaše, hutné polévky a sem tam maso, ale toho večera se jeho jídlo skládalo převážně z masa, jednoho kusu těžkého chleba a studené vody, kterou měli. Byla to další věc, po které se mu stýskalo – dobře připravované jídlo, kterého nikdy neměl dost. Kaše si znechutil hned při prvním ochutnání, zeleniny měl po krk, ale masa nikdy ne dostatek.

Toho večera usínal na studené nerovné zemi, ale najedený a spokojený i přesto, že byl obklopen lidmi, kteří ho neměli rádi.

•••

Zatímco předchozí dny ho budilo skládání tábora a lidské hlasy, toho rána ho probudilo jemné třesení jeho ramenem. Unaveně rozlepil oči, rozhlédl se kolem sebe, ale neuniklo mu, že byla stále tma. Obvykle stávali až s východem slunce, ale tentokrát se zdálo, že to ještě chvíli nevyjde. Benjiro na něho hleděl mlčky s ukazovákem před pusou, aby Sévilovi naznačil, ať je potichu.

„Vezmi si věci, půjdeme dnes trochu napřed," zašeptal s úsměvem na jeden koutek, vstal a přehodil si svůj vak na záda.

Sévil byl rozespalý, unavený, záda měl bolavá a věděl, že jakmile vstane, noha ho začne bolet jako čert. Přesto si bez námitků připnul svou dřevěnou nohu, s Benjirovou dopomocí se zvedl ze země, vzal si všechny své věci a vydal se za Benjirem, který své chování obhájil tím, že s ním chce být chvíli o samotě.

Bylo to poprvé od té doby, co mu Benjiro řekl, že ho nenávidí.

Šli spolu tmavým lesem tiše, Benjiro vedl Sévila mezi stromy, pouze ho upozorňoval na vysoké kořeny a jinak nemluvil.

„Nebylo by moudřejší tam nechat věci a zkrátka se vrátit?" zeptal se Sévil na to, co mu vrtalo hlavou. Věděl jednu věc a to, že ač byli Remarcové otevření všem lidem a nezáleželo jim, zda je člověk sám, s mužem nebo s ženou, Benjiro nesměl. Musel kmeni dát potomka, dalšího Prese Teana a k tomu potřeboval ženu a Sévil tak pro něho byl zakázaným.

„Na tom nezáleží, stejně už jsme tu," namítl Benjiro se zakroucením hlavy, zastavil se a hleděl pryč z lesa. Slunce bylo ještě nízko, ale za obzorem se nad pahorky už zjevovala tmavě oranžová barva, která značila nový den.

Sévil se postavil vedle něho, úžasle hleděl směrem, kde rostlo už pouze pár stromů a následně nekonečná zelená planina, po které mnohokrát kráčel. Nikdy nerozuměl tomu, jak tak velkou část země mohlo oplývat nic. Člověk tam mohl jít týdny a nenarazil na nic víc, než na pár potůčků, drobné kopce a sem tam osamělý strom a luční kvítí.

„Neměli bychom už dneska jít zpátky?" zeptal se Sévil.

Benjiro přikývl, shodil své věci na zem a poradil Sévilovi, aby tak taky udělal. Následně ho vyzval, aby se na chvíli posadili, že je už z té věčné chůze také unavený.

Sévil sice netušil, ale udělal tak. Posadili se spolu u kmene jednoho většího stromu, dotýkali se rameny, sledovali pomalu se rozjasňující oblohu a planinu, která se vlnila pod jemným větrem.

„Chci ti říct, že i když jsem ti řekl, že tě nenávidím, není to tak, jak si myslíš. Není to tak, že bych nedokázal vystát tvou přítomnost, že bych tě chtěl uhodit nebo snad i vidět někde ležet zmrzačeného. Myslel jsem to tak, že...," rozmluvil se a rázem zarazil. Neměl slov. Minimálně nenacházel těch správných.

Sévil mlčel, sledoval okolí, nechával Benjira, aby svá slova našel, ale když pochopil, že je nenajde, promluvil. „Vím, jak to myslíš. Nemusíš mi to vysvětlovat."

Benjiro se pouze lehce pousmál, natočil k Sévilovi hlavu a zeptal se: „Když ti položím otázku, odpovíš mi na ni zcela upřímně?"

Nebyl si jistý tím, zda souhlasit, ale okamžitě ho začala sžírat potřebovat vědět, o jakou otázku se jednalo. Nejistě přikývl, zrak stočil k Benjirovi a chtěl ho požádat, aby se na něho přestal dívat tak lítostivě.

Ale ten lítostivý pohled nepřestával, naopak se snad ještě více umocnil, když se Benjiro zeptal: „Existuje nějaká naděje, že kdybychom spolu byli delší dobu na místě, kde bys nebyl ostatními mlácen a já pro tebe nebyl jenom špinavý Slim... Je nějaká naděje, že bys ke mně cítil něco více?"

Sévilovi se stáhlo hrdlo. Neočekával takovou otázku a zarazila ho, když si uvědomil, že Benjiro ví to, že k němu necítí to, co by měl, ač mu řekl takové věci. Sklopil zrak, následně odvrátil hlavu ke straně a odpověděl: „Na jiném místě, v jiné době, kdybych nepocházel odtamtud, odkud jsem a neznal lidi, které znám – ano."

Ta odpověď mu očividně stačila, protože už více nic neřekl. Natočil hlavu k východu slunce, vzal Sévila opatrně za ruku a stiskl ji. Sévil pouze sledoval, co dělá a netušil, jak reagovat a co říct. Proto raději mlčel, nechal ho dělat, co chtěl a natočil se ke slunci.

Seděli tam tiše dlouhé minuty. První paprsky slunce jim již osvětlovaly obličeje, když se Sévil natočil k Benjirovi a řekl: „Také mám otázku. A chci upřímnou odpověď."

Benjiro přikývl a pohlédl na nho opět tím zničeným pohledem.

„Víš, co se bude dít dál a kam se bude ubíhat tvůj život s lidmi okolo tebe. Tak mi řekni, nesnášíš mě, tudíž něco provedu. Nevím co, ale chci vědět, jakou roli ve tvém životě budu později zaujímat. Zítra, za týden, měsíc, za rok, desetiletí. Kde tam jsem já?" Byla to jinak položená otázka, proč je nenáviděn. Posledně mu Benjiro odpověděl, že je Sévil jako hvězda, ale to mu nestačilo. Chtěl znát přímou odpověď.

Benjiro neodpovídal. Pouze se na něho díval, nechal vítr, aby mu čechral dlouhé zlaté vlasy a jiskru ve svých šedých očí nechal pomalu umírat. Odpověď nepřišla ani poté, co se Benjiro natáhl pro svůj vak s jídlem, sáhl do něho a do pěsti nabral nějaký předmět, který podal Sévilovi.

Sévil natáhl dlaň, nechal, aby těžký kovový předmět padl do jeho dlaně a i bez dívání věděl, že mu Benjiro podal jeho medailon kapitána.

„Jsi už pouze cizinec, který se rozhodl odejít tam, kde to nazývá domovem."