Studená voda mu stékala po ráně na pravé tváři a v nose cítil jemný zápach jehličí a mokré trávy. Byl unavený, zesláblý, na zádech cítil hrbolky z nepohodlného ležení a jemný tlak vyvíjený na jeho tváři ho vytáčel do nepříčetnosti.

Tak taková je smrt?

Nechápal, proč by po smrti mělo být zrovna tohle. Byl rád, že necítil žádnou bolest, ale netušil, proč ta voda, která mu myla rány a nepohodlné ležení. Myslel si, že až zemře, neucítí nic a pokud ano, bude mít tělo volné jako ptát a mysl prázdnou.

Ale nebylo tomu tak. Začal dokonce přemýšlet nad tím, že snad není mrtvý.

Ale pokud nejsem... proč neotevřu oči?

Uvědomil si to a udělal tak. Pokusil se rozlepit oči a uspěl.

Očekával světlo, ale jeho oči si musely přivyknout na šero a pruh světla, který cítil někde po svém levém boku.

Tlak na jeho tváři hned ustal. Nestačil si nevšimnout, že za to mohl člověk. Mladá dívka s dlouhými světlými vlasy a tenkými pažemi okamžitě cukla rukou s mokrým hadříkem od Sévila, tiše se zalkla a upřela na něho zrak.

„Kdo krucinál jsi?" procedil Sévil chroptivým hlasem skrze zuby. Zrak měl stále rozostřený a dlouho mu trvalo, než dokázal dívku správně zaměřit. Div pak nevyletěl z kůže, když uspěl.

Zakuckal se, škubl celým tělem od dívky a z úst mu vyšla tichá nadávka. „Slimko špinavá!" odplivl si. Instinktivně sáhl ke svému boku, ale jeho pohyby byly pomalé a navíc neměl svůj meč. Vlastně neměl nic. Pouze měl slabiny zakryté tenkým hadrem.

Snažil se po dívce sáhnout rukou, aby ji mohl chytit, ale ucukla. Vyskočila na nohy, z klína jí spadla hliněná miska s vodou, vylila se a hned vedle dopadl mokrý hadřík.

„Nur éset khe! Nur éset!" volala na něho v obraně, zatímco couvala od Sévila pryč ke světlu.

Adrenalin a hněv, který Sévilovi začal proudit v žilách pokaždé, když byl tak blízko Slimovi ho nutil uškrtit ji, zmlátit, znetvořit nebo jenom uhodit. Byl to už jakýsi zabudovaný reflex, který v armádě získal vůči těmto divokým lidem.

„Nur éset, khe. Tháne," mluvila Slimka dále jejím jazykem, kterému Sévil nerozuměl. Kromě slova tháne. To bylo prošení. Většinou Slimové prosili o život, ale co chtěla ona, to netušil.

„Chcípni!" zavolal Sévil. Snažil se vstát, ale byl slabý. Když se chtěl zapřít o ruce, podlamovaly se a přišlo mu, že nemůže zatnout jediný sval v těle. Necítil však ani trochu bolesti a tomu nerozuměl. Když předtím zavřel v lese oči, trpěl jako pes. Snažil se vstát ještě několik vteřin poté, co Slimka vyběhla z domu s kruhovým půdorysem a zmizela venku, poté to vzdal. Dokázal zvednout pouze hlavu, kterou nechal vyčerpaně klesnout na lůžko, upravil si hadr, který mu zakrýval slabiny a rozhlédl se kolem sebe.

Tušil, kde je. Domy s kruhovým půdorysem, přičemž stěny do výše pasu byly z pálených cihel, zatímco zbytek ze svisle narovnaných rovných větví a strop z rozvětvených mladých stromků a několika vrstev slámy. Ty domy měl ve zvyku vypalovat. Byl v domě Slimů. Nezařízeného malého domku s jedním nepohodlným lůžkem a složenými stohy slámy, nádobím a dřevem na podpal na druhé straně. Spíše se to zdálo jako kůlna, kam někdo dotáhl postel.

Proč jsem tady? Nechápal.

Vzpomněl si na to, co se stalo v lese. Mohlo se to stát včera, ale klidně i před několika týdny. Cítil se totiž, jako kdyby spal několik měsíců. Přehrál si v hlavě všechno, co se stalo. Od té chvíle, kdy dal mužům pohov, aby se najedli zvěřiny, jak se šel projít, chytil se do pasti a byl zrazen. Jak ho opustili, jak křičel, klel, brečel a nakonec měl vidiny o Sině. Alespoň si myslel, že to byla vidina, ale začal přemítat nad tím, že ne. V hlavě se mu vyrojily především dvě otázky – co se stalo s jeho nohou a proč je mezi Slimy.

Aby viděl na svou nohu, musel se posadit. Zvedl levačku, sebral veškerou sílu, která mu zbývala, zvedl ji a zaryl prsty mezi jednotlivé větve stěny, aby se pokusil zvednout. Svaly měl jako z kamene, ztěžka dýchal, snažil se podepřít druhou rukou, ale stejně se nezvedl o více než pár centimetrů. Stačilo to, aby viděl to, co potřeboval.

Nohu měl omotanou v podlouhlých zelených listech, ze kterých prosakovala zlatohnědá hutná mast. Aby vše nespadlo, měl to převázané tenkým provázkem. Snažil se pohnout nohou, ale necítil ji – jako kdyby byla mrtvá.

„Do háje," zaklel a v té chvíli se také pustil. Dopadl ztěžka na záda, zasténal a zůstal ležet.

Kdyby mohl cokoli udělat, udělal by. Vstal by, utekl, klidně bojoval se Slimy nahý a holýma rukama, ale nezůstal by ležet. Jenže nemohl. Dříve slyšel, že Slimové dokáží z určité rostliny získat látku, která ochromuje svalstvo – byla to ta, kterou měl natřenou na noze?

V hlavě mu kolovalo mnoho myšlenek, než se dívka vrátila. To, že zemře, už mezi nimi nebylo. Viděl horší věci. Čekal, že bude Slimy mučen tak, aby trpěl, ale nikdy nezemřel. Představil si všechna ta zvěrstva, která mu provedou a litoval, že nezemřel. Zároveň však nechápal, proč by ho měli nejdříve opečovávat, jestli mu chtějí ublížit. Otázkou však bylo, jestli to vysvléknutí, zabalení zraněné nohy a omývání obličeje bylo možné počítat za péči.

„Ať všichni chcípnou," zašeptal si neslyšně, když se dívka vrátila a mluvila svým jazykem. Sévil k ní pouze natočil lehce hlavu a všiml si, že nemluví s ním. Mluvila k nižšímu staršímu muži, který měl přes ramena přehozenou tenkou barevnou deku a poté pouze tmavě žluté kalhoty. Musel být mnohem starší než Sévilův otec, protože měl v puse už pouze pár zubů a oči šedivě zakalené.

Za to druhý muž byl znatelně mladší. Snad i o několik let mladší než Sévil. Když procházel nízkými dveřmi, musel se přikrčit a když se narovnal, ukázal, jak dobře je stavěný. Široká silná ramena, kolem pasu omotaný stejně barevná látka – jako měl stařec – uvázána tak, aby mu zakrývala břicho, ale odhalovala hrudník. Zvoncové kalhoty měl muž dlouhé až po zem. Více však Sévila zaujala jeho tvář. Zašpičatělá brada, vyšší čelo, rovný nos, oválné oči a dlouhé světlé vlasy, které mu spadaly podél tváře a i na záda. Dva drobné prameny měl svázané v culíku na temeni, ale většinu vlasů měl volné spadlé a zacuchané od větru.

„Nur de, Revia," řekl mladší muž k dívce, pohladil ji po paži a pokynul, že může odejít. Dívka s přikývnutím tak učinila a zmizela v otevřeném prostoru.

Sévilovi se stahovalo hrdlo, ale nemohl nic dělat. Pouze sledoval, jak se k němu muži přibližují a jak si klekají vedle něho.

„Chcípněte," procedil Sévil skrze zuby a snažil se proti mladšímu muži vystřelit rukou, ale byl slabý, pomalý a jeho dlaň byla zachycena na půl cesty.

„Není moudré urážet ty, kteří zachránili tvůj život," promluvil mladší s přísným hlasem a Slimským přízvukem.

Sévil byl zvyklý na Slimy, kteří mluvili jeho jazykem. Ale to byli ti, kteří se narodili v otroctví. Divokého Slima nikdy takto mluvit neslyšel. A nechápal, proč tomu tak je. Zaskřípal zuby, pokusil se vykroutit z jeho sevření, ale mladík ho sám pustil a položil si ruce do klína.

„Jsem Benjiro, Xennův syn. Toto je Caro Léčitel," pokynul ke starci, kteří při zaznění svého jména jemně přikývl.

Sévil nic neřekl, pouze se tvářil naštvaně a skřípal zuby.

„Před dvěma dny jsme tě našli chyceného v pasti, tvá noha nevypadá dobře, ale pokusíme se ji zachránit," dodal Benjiro melodickým hlasem bez zádrhelu ve slovech nebo gramatice. „Caro ti dá novou vrstvu masti. Otupuje bolest, ale bohužel i svalstvo, pár dní se nebudeš moci hýbat."

Benjiro pokynul Carovi, který se okamžitě pustil do práce. V dlani držel malý smotaný list, ve kterém měl více masti. Odložil ji na Sévilovo lůžko a dal se svraštělými prsty do rozmotávání provázků a odkládání listů, aby mohl mast nanést na novo. Sévil se snažil zvednout, aby viděl, jak jeho noha vypadá nezabalená, ale byl zesláblý a už mohl pouze hýbat hlavou. Podíval se proto k tomu Slimovi, který mluvil jeho jazykem.

„Řekneš mi, jak se tiberathský voják zatoulal tak daleko od pluku a nechal se chytit do vlastní pasti?" zeptal se Benjiro klidně bez náznaku výsměchu, který Sévil vzhledem k otázce očekával.

„Chcípni, Slime," odsekl Sévil stroze.

„Nemusíš odpovídat. Jsem pouze zvědavý a bylo by pěkné mi to sdělit, když jsme tě zachránili. Nejspíš bys zemřel, dost si krvácel." Benjiro se ihned zdál jako klidný člověk, které Sévil nenáviděl. Přišlo mu, že takoví lidé ani nemají emoce a neumí svým hlasem vyjadřovat empatii.

„Neprosil jsem se o to." Sévilův hlas byl naopak jedovatý, ale s Benjirem to ani nehnulo.

„Tak tedy se ti omlouvám," přikývl Benjiro a natočil se ke Carovi, se kterým začal mluvit ve svém jazyce. Pomohl starci nohu zavázat, poté mu nabídl ruku, aby se Caro mohl zvednout, chvíli spolu ještě mluvili a nakonec Caro šouravým krokem odešel z příbytku, takže Sévil zůstal sám s Benjirem, který sbíral ze země hliněnou misku a mokrý hadr.

„Na tváři ti zůstane určitě jizva, na nohu budeš minimálně kulhat. Ale za život to určitě stojí," říkal si Benjiro víceméně pro sebe.

„Kde je moje oblečení?" odsekl Sévil nasupeně.

„Tady," pokynul Benjiro ke složené hromádce vedle Sévilovi hlavy. Sévil se pokusil natočit hlavu, aby zjistil, zda je tam vše, ale viděl pouze lem svého kabátu.

Benjiro se pro hromádku natáhl, položil ji před sebe a zvedl do vzduchu měděný medailon kapitána tiberathské armády. „Proč byl kapitán ta vzdálen od svých mužů?" zajímal se Slim.

Sévil mu však neodpověděl. Místo toho upřel zrak na přívěsek z šeptajícího dřeva, který ležel na jeho propocené košili. Benjiro musel vycítit, na co Sévil hledí, vzal do ruky tenký provázek a nadzvedl Sévilovu hlavu, aby mu přívěsek do Contona mohl dát na krk.

„Nemusíš se mnou mluvit, rozumím ti. Ale ty nerozumíš nikomu jinému ve vesnici. Pokud ti nesedne má společnost, budeš odkázán na samotu. A než se vrátíš ke svým lidem, uběhne mnoho měsíců." Načež Benjiro opatrně vstal, oprášil si kolena a chvíli ještě stál nad Sévilem. „Za chvíli ti Revia – ta dívka, kterou si vyděsil – přinese kaši a nakrmí tě. Budou tě postupně chodit kontrolovat a pokud si budeš přát mou společnost, aby ses mohl promluvit, prostě jim řekni Benjiro a oni mne zavolají."

Otočil se, aby mohl odejít, ale Sévil ho zastavil pár prostými slovy.

„Kapitán Sévil Malcius Derees," řekl své jméno s hrdostí, ale skrytým odporem k Slimovi.

„Těší mě, Sévile Malciusi," odpověděl na to Slim a odešel z chýše do slunečného dne, zatímco Sévila nechal ležet v posteli s milionem otázek v hlavě a neskutečným zmatením.

Zachráněn Slimem. Potupa.

----

Pozn.
Jazyk Slimů by se od této chvíle měl alespoň částečně objevovat v příběhu, víceméně pouze na pozadí v prostých rozhovorech, které nebudou nijak potřebné pro příběh. Přesto se ptám, je zájem o překlad? (Buď pod každou kapitolou, rovnou v textu nebo na začátku, jako je tomu u mapy)