Jeli tiše. Sévil se vracet nechtěl, ale Kiana mu vysvětlila, že se stejně jednou bude muset vrátit. A měla pravdu. Chvíli ještě seděli u řeky, převážně mlčeli a když ne, mluvila převážně Kiana, která podávala svůj názor na to, co jejich matka ráno provedla. Ani slovem se nezmínila o Contonovi nebo Sévilovi, což Sévilpovažoval za dobré znamení – držela tajemství.

Na to téma poprvé promluvila až poté, co se jim na obzoru pomalu zviditelňovalo rodinné sídloo, zatímco je slunce pálilo na zátylcích.

„Miluješ ho?" zajímala se.

„Nesmím," odpověděl Sévil tak, jak měl. Nebylo to zakázané, ale prostě se to nedělalo. A pokud se na ně přišlo, zacházelo se s těmi lidmi jako se zločinci. Sévil nechápal mnoho zákonů a tenhle patřil mezi ně. Nebyl zločincem, ale byl by potrestán. Avšak, miluje ženu i muže. Co to z něho dělá?

„Tobě snad záleží na morálních kodexech?" zajímala se Kiana.

Sévil zakroutil hlavou. „Ale záleží mi na životě," vysvětlil. „A na jménu naší rodiny," dodal po chvíli ticha.

„Nevěřím ti," povzdechla si Kiana.

„Skutečně mi na téhle rodině záleží," obořil se Sévil, sevřel pěsti kolem otěží a popohnal svého koně.

„Ne, myslím to druhé – to ti nevěřím," namítla Kiana poté, co ho dohnala. A poté také předjela, což vyústilo v závod, jako když byly dětmi.

•••

„Postarám se ti o Mlhu, ale jdi najít matku, Sévile. Neodjížděj, když si myslí, že ji nenávidíš, prosím," žádala ho Kiana, když projeli branami. Ač Sévil nechtěl, souhlasil s tím, přenechal jí svého koně a vydal se do chodeb hledat ženu, která si vždy myslela, že dělá správnou věc.

Nalezl ji v kuchyni. Bylo již dávno po obědě, tudíž plotny byly prázdné a otroci pouze myli nádobí z oběda a snídaně, když tam Sévil vstoupil. Všichni v šedém se postavili do pozoru, dokud jim nepokynul, aby se vrátili k práci. Pouze čtyři osoby, které seděly u zdi na druhé straně kuchyně, seděly a nevšímaly si nového příchozího. Se zamračením k nim Sévil přešel a v duchu se usmál nad tím, jak tři děcka s sebou zděšeně cukla, když ho uviděla.

„To nic, děti," uklidnila je Sévilova matka, vstala a nechala je u jejich oběda, který se skládal z teplého chleba, sýru a šunky, zatímco mluvila se svým synem. „Chceš si promluvit zde?" zeptala se ho.

„Raději jinde," odpověděl.

•••

Bez jediného slova spolu vyšli až na hradby, ze kterých měli výhled na širé okolí. Sévil se o kamenné zábradlí zapřel lokty, zatímco jeho matka zůstala stát napřímená vedle něho.

„Nechám chlapce tvému starému učiteli, aby ho připravil na povinnou službu. Až se vrátí, bude na něm, aby si vybral, zda chce být vojákem, nebo se vyučí řemeslu. Dívky nechám zde, Lila potřebuje společnost a určitě mi pomůže vychovat z nich správné dámy-" začala Sévilova matka, ale on ji utnul.

„Tvé tři děti ti nestačí? To musíš adoptovat tři krysy z kanálu?" nechápal.

„Nejsou to krysy, Sévile Malciusi, jsou to děti. Kéž ti Bůh odpustí tvá křivá slova vůči jeho výtvorům," opravila ho. Pobožná slova donutila Sévila zaskřípat zubama – nenáviděl to.

„Tak mi vysvětli, proč je chceš adoptovat," odsekl Sévil stroze. Přimhouřil zrak, hleděl z hradeb a neuniklo mu, že poručík Saxley přijel s denním předstihem. Jeho pluk viděl přibližovat se už z hlavní silnice za městem, nebylo těžké přehlédnout padesát vyzbrojených mužů. Budu si s ním muset promluvit už dnes večer. A pozvat ho na večeři, povzdechl si.

„Nechci je adoptovat, ale dát jim šanci žít, ne pouze přežívat. Cožpak si to nezaslouží?"

„Ne," odpověděl jí klidně a narovnal se. „Každému co jeho jest. Slabý zůstane slabým, silný silným, tak tomu je už odjakživa." Chtěl se otočit, aby mohl sejít z hradeb a přivítat Saxleyho, ale jeho matka mu vkročila do cesty.

Mračila se, její oči byly plné hněvu a zároveň strachu z toho, že se poprvé chystala udeřit svého syna. Sévila až překvapilo, jakou měla sílu a otisk její dlaně cítil na své tváři ještě dlouho poté.

„Bůh mi odpustí, že jsem uhodila svého syna, ale kéž neodpustí tobě, Sévile Malciusi Dereesi," pronesla hlasem, který Sévil neznal. Cítil z něho hořkost, nenávist a to, jakým tónem pronesla jeho jméno, mu nahánělo husí kůži. „Nezasloužíš si, co ti bylo dáno," dodala, než odešla. To byla poslední slova, která Sévil od své matky toho roku slyšel.