Nebyl ani trochu ve své kůži. Cítil, že se mu něco snaží prorvat tělem na svobodu, ale nedokázal určit co. Možná všechny ty zadušené myšlenky, nervozita ze samostatné výpravy, kterou ve skutečnosti nikdy nepodnikl a něco uvnitř něho se bálo toho, co se může pokusit. Možná se přeci jenom bál, protože jeho matka měla sen, který ji znervózňoval. Nebo šlo o děcka, která ho okradla a jeho matka je osvobodila z pout. Možná se mu stýskalo po Contonovi nebo Sině a litoval toho, že nemůže být alespoň s jedním z nich.

A třeba cítil úplně to všechno a to dávalo dohromady obrovské závaží na jeho hrudi, kvůli kterému nemohl dýchat a potřeboval se osvobodit a řvát z plných plic.

Hnal Mlhu co nejrychleji mohl. Kopyta koně tupě dopadala na zem, Sévilovi se do obličeje těžce opíral studený vzduch a v uších mu hučel vítr. Oči měl přivřené, aby mu do nich nelétal prach.

Vyjel z brány a hnal se podél lesa. Mířil k řece, kde tušil, že nikdo nebude. Ale nejraději by jel co nejdále k jihu by mohl, aby se dostal k Bílým pískům. Ale také chtěl jet na východ, vyměnil Mlhu za místo na lodi a vyrazit na ostrovy Orwellů, kde by našel Sinu. Chtěl zmizet, ale věděl, že nesmí. Nesměl si nechat několika špatnými dny zničit celý život. Pořád chtěl být králem a vládnout – chtěl překonat svého otce.

Snažil se Mlhu ještě urychlit, ale kůň se začal vzpírat. Snažil se proti němu bojovat, nakopával ho do slabin, křičel na něho, ale čím víc se snažil, tím více se projevila tvrdohlavost jeho kobyly, která nakonec zcela odmítla spolupracovat, zabrzdila, zvedla se na zadní a překvapeného Sévila shodila ze svého hřbetu.

Sévil dopadl na zem, celým tělem mu projela silná bolest a nejvíce v jeho starém zranění. Svezl se na záda, převalil na bok a sledoval, jak, už klidná, kobyla pochoduje od něho pryč k trsu trávy, aby se mohla napást.

„Herko pitomá," zasténal Sévil s odeznívající bolestí, položil si ruku na bok, tiše zasténal a zůstal ležet. Zhluboka se nadechl, s výdechem se vrátil zpět na záda a zadíval se na oblohu. Azurově modré moře, po kterém plul pouze jeden osamělý bílý obláček. Vypadalo to tam nahoře tak klidně, zatímco zem byla plná zmatku, chaosu a bolesti.

Využil to ležení na zemi k tomu, aby si ujasnil to, co vlastně chce. A co za těch pár dní stihl začít nenávidět.

Chtěl se vrátit do minulosti, aby řekl Sině, co cítí a mohl změnit průběh svého života.

Chtěl se vrátit do Hlavního města, aby nějak změnil průběh s Contonem.

Chtěl začít nenávidět svou matku, aby se necítil špatně za to, co jí řekl a provedl.

Chtěl odjet na výpravu a nikdy se nevrátit.

Chtěl ale i zůstat doma.

Chtěl být král.

Chtěl být lepší než otec.

Chtěl vše, protože mu přišlo, že stále nemá nic.

•••

Zvedl se ze země jenom proto, aby slezl z cesty a posadil se do zelené jarní trávy s výhledem na říčku, která protékala jenom pár metrů od něho. Nechal Mlhu, aby se pásla na trávě a sám trhal stébla trávy, které trhal na maličké kousíčky a pohazoval kolem sebe. Nechal slunce, aby mu ohřívalo tvář a vítr, aby mu čechral vlasy. Snažil se srovnat myšlenky, ale netušil, kde by měl začít.

Byl sám přibližně hodinu, než byl nalezen, ale ne doveden zpět domů.

Slyšel Kianu přijíždět a slézat z koně. Šla tiše a mlčky se posadila vedle Sévila, držela otěže svého vraníka a na svého bratra nepromluvila. Pouze se dívala stejně jako Sévil na řeku a čekala, než něco bude moci říct. Nebo až promluví Sévil.

„Nebudu se omlouvat," řekl prostě, když vycítil, o čem jeho sestra chce mluvit.

„Nenutím tě do toho," zareagovala Kiana pohotově, „ale ostatní budou."

„Zpochybnila mé rozhodnutí a nakonec i zrušila můj vlastní rozkaz, ona by se měla omlouvat mě," cedil Sévil naštvaně mezi zuby.

Kiana neodpovídala. Místo toho pustila svého koně, který se pomalým krokem vydal k Sévilově kobyle. „Nechci s tebou mluvit o tomhle. Nestojím na tvojí a ani na matčině straně. Souhlasím, že mají být potrestáni, ale nesouhlasím, že by měli být uvrhnuti do otroctví. Souhlasím, že by jim mělo být pomoci, ale nesouhlasím s tím, aby je přivedla do našeho domu. Hnala jsem se za tebou kvůli jiné věci," zakroutila Kiana hlavou, natočila na krátkou chvíli hlavu k Sévilovi, snažila se usmát, ale bratr její úsměv ignoroval.

„Moc ses nehnala," zamumlal Sévil.

„Myslela jsem si, že půjdeš v téhle chvíli hledat Boha. Nebo jsem v to doufala, ale na tom nezáleží," opáčila a zopakovala, že by se ráda zeptala na něco jiného.

„Ptej se," pokrčil Sévil rameny.

Pár sekund mlčela, olízla si nervózně rty a bylo na ní vidět, že se bojí zeptat. Pramen vlasů, který jí padal z copu, si dala za ucho, nervózně se za ně zatahala a teprve poté řekla: „Co se stalo, Sévile?"

Neodpověděl, protože netušil, co tím Kiana myslela.

„Vždycky si byl... Tak přísný. Pokaždé, co ses vrátil z Hlavního města, si mluvil pouze o výpravách a připravoval se dnem i nocí, ale nyní? Nic si o tom neřekl. Pouze mlčíš, hledíš do prázdná a zdáš se duchem nepřítomný. Stalo se něco?" upřesnila to více otázkami.

„Asi dospívám z toho dětského nadšení," odpověděl Sévil první věcí, která mu přišla na mysl.

„Ne, to si nemyslím. Něco se muselo stát. Pamatuješ si, jak si jednou nechal zmrskat toho otroka do bezvědomí, protože upustil tvé brašny po návratu z výpravy na zem? Nechal si ho zmrskat natolik, že nakonec zemřel. A celou zimu s tebou nebylo kloudného slova. Pouze si všechny trestal, byl jízlivý a nezajímal ses o ostatní. Jako teď. Cožpak tě to ještě trápí? Je to řada let, Sévile. Nebo je to snad někdo jiný?"

Sévil silně zatnul zuby. Litoval toho, že se kdysi Kaině svěřil o Sině a o tom, co se dozvěděl na východě. Měl však potřebu se s někým podělit o svou bolest a myslel si, že Kaina bude jediným člověkem, která to nikdy nikomu neřekne. A měl pravdu. Dokonce o Sině ani nikdy nemluvila – až do teď.

„Nechci o tom mluvit," odsekl stroze.

„Ale mám pravdu," opáčila na to Kaina s drobným úsměvem. Opřela se o bratra ramenem, zadívala se k nebi a zasnila se: „Občas přemýšlím, že se raději nezamiluju."

Nehýbal se, aby ji neshodil, pouze naklonil hlavu k ní a chvíli ji tiše sledoval. „Tohle si nevybereš," řekl prostě. „Kdyby ano, nevybral bych si to," dodal.

„To je to až tak zlé?" zajímala se.

„Probodení boku mi bylo příjemnějším zážitkem," naznačil, jaké to je zamilovat se. Alespoň z jeho pohledu, kdy to vždy skončilo tragicky.

Kaina se pokusila usmát, ale nemohla. Místo toho se zamračila. „Řekni mi... Stojí ti za to? Za to trápení a to, jak se kvůli tomu chováš k nám."

Sévil nechtěl odpovídat, ale také věděl, že dušení špatných emocí nikomu nepomůže a už vůbec ne sobě. Nechtěl však nikomu prozradit tajemství s Contonem, ač o něm kromě nich věděl ještě generál Levis.

„Ano, stojí mi za to. Protože na rozdíl od Siny jsem tohle mohl alespoň chvíli prožít a ne pouze snít. Bolí to kvůli tomu možná víc, ale také vím, že jsem pro to něco udělal," rozmluvil se, jak to cítil. „Ten týden byl nejlepší v mém životě," dodal krátce.

Kiana se o něho přestala opírat. Snažila se mu dívat do očí, ale Sévil pohledem stále uhýbal. „Řekni mi o ní," vyzvala ho.

Sévil mlčel. Hleděl na dva koně, kteří se pásli na trávě, na řeku, na kopce v okolí, ale odmítal se podívat na svou sestru. Lilu miloval – byla to jeho milovaná mladší sestra, kterou chtěl chránit, aby si neublížila a nikdo jí nikdy nezranil. Kiana byla ta starší, která byla jeho přítelkyně. Důvěřoval ji, ale v nitru se bál, že jednou bude milovanějším potomkem Bernarta a Sévil tak padne v zapomnění. Věděl, že Kiana míří vysoko jako on, ale věřil, že by nikdy neublížila nikomu, na kom jí záleželo.

„Víš, jak jsem po svém příjezdu zmiňoval generála Contona?" zeptal se opatrně.

Kiana pouze přikývla. „Jeho dcera?"

Sévil zakroutil hlavou. „Sestra?"

Opět zakroutil hlavou. „Prosím, řekni mi, že ne žena," povzdechla si.

„Není ženatý, to jsem ti říkal," zamručel Sévil.

Chvíli mlčela, dívala se před sebe a poté si povzdechla, přičemž pronesla pouze tiché: „Ach, Sévile..."