Domů dorazil pozdě v noci. Mlha se celou dobu zdála nevrlejší než normálně a dávala to Sévilovi najevo kodrcavou jízdou, trháním hlavy a občasnými zastávkami, kdy se odmítala pohnout dál. Sévil jí to moc za zlé neměl, kdo ví, jak s ní ta děcka zacházela. Mohl jenom hádat, kde se malí zloději zrovna nachází, zda se nepokouší utéct a nesmlouvají o své nicotné životy, které nikdy nikam nevedly.

Vzpomněl si na slova otce, která mu říkával, když byl menší. Ta děcka byla slabá, narodila se slabým lidem a naivně si myslely, že se staly silnými, když dostali hodnotnou věc do rukou. Stále to však byli slabí lidé, kteří si mysleli, že porazí silného – Sévila.

Slabí lidé podle Sévila nezasluhovali života. A on jim život dopřál. Zařídil jim jídlo, možná i střechu nad hlavou a někoho, kdo se o ně bude starat. Nemuseli zemřít na ulici s hladovým břichem, jako by se dříve nebo později stalo. Co na tom, že padli do otroctví? Bylo to více, než doposud měli a to, že vyměnili svou svobodu za jídlo a domov, se tomu vyrovnávalo.

Alespoň tak to viděl Sévil.

Zhluboka se nadechl, zastavil Mlhu, slezl z jejího hřbetu a až poté vydechl. Zahnal myšlenku na děti, protože se jednalo pouze o tři životy – už jich zničil mnohem více –, vzal svého koně za otěže a došel pár kroků k bráně sídla pěšky. Už z dálky viděl dva strážné, kteří mu uvolnili cestu, protože i ve tmě poznali syna jejich pána.

„Dobrý večer, kapitáne," pozdravili ho jednohlasem.

Beze slov kolem nich prošel, vedl svého koně a mířil rovnou ke stájím. Mohl si nechat zavolat pár otroků, aby Mlhu vykartáčovali, nakrmili a připravili čistou stáj, ale zrovna v ten den měl chuť udělat to všechno sám, aby se fyzicky vyčerpal a nemusel se dlouho převalovat v posteli, než dojde spánku.

Stáje byly tiché, jako měly být, ale beztak v nich nalezl člověka, kterého si sice přál vidět odpoledne, ale ne v noci poté, co se stalo.

„Měla by si spát, matko," řekl prostě, prošel kolem ženy, která hladila statného vraníka po hlavě a zamířil do vedlejšího boxu, kam zavedl Mlhu.

„Nemohu spát, když se můj syn toulá po večerech," odpověděla mu, přešla k jeho koni a podala Sévilovi kartáč. „Co tě zdrželo, synu?"

„Zloději," odpověděl Sévil prostě. „Musel jsem s nimi něco udělat," dodal.

Sebrise zalapala po dechu, ale okamžitě se uklidnila, přešla až ke svému synovi, který se pokoušel držet zrak co nejdále od matky. „O co tě okradli?"

„O Mlhu. Ale vše se vyřešilo, zloději jsou potrestáni, já mám Mlhu zpět," shrnul to Sévil prostě.

„Přišel bys už o druhého koně," povzdechla si Sebrise zoufalým hlasem. „Jak ti ji mohli ukrást?" nechápala.

Sévil to nechtěl rozebírat. Chtěl už mít celý ten den za sebou, přečkat ještě následující a poté se vydat do Severních lesů, ale nezdálo se, že by měl den končit.

„Mlha odmítala vkročit na trh. Navrhl jsem tedy pár sirotkům, aby ji pohlídali za tři mince a oni se místo získání tří mincí rozhodli, že se pokusí Mlhu prodat. Městská stráž je našla, já potrestal, konec celého příběhu o krádeži neposlušného koně."

Sévil se snažil o co nejvíce lhostejný hlas, kterým by matce naznačil, že to nechce probírat, ale zároveň však věděl, jakým je jeho matka člověkem. Sebrise záleželo na lidech a i na neznámých sirotcích, které její syn odsoudil k nekonečným letům otroctví.

„Co si to provedl, Sévile?" nechápala. Donutila ho, aby se proti ní otočil čelem, ale už ho nezvládla přinutit, aby se jí díval do očí. Sévil raději sledoval hřbet svého koně, aby nemusel sledovat, jako ho matka soudí.

„Potrestal jsem zločince. Měli možnost vydělat si peníze, ale místo toho se pokusili okrást kapitána. Je to jejich vina," namítl.

„Ale děti... Sévile, dal si mi slib," hlesla zoufale.

„Nedal jsem ti slib!" obořil se se zamračením. Konečně se na svou matku podíval a litoval – měla přesně ten pohled, který očekával. Smutné černé oči, pootevřené rty a výraz lítosti, kterou cítila za syna, který naopak necítil nic.

Zhluboka se nadechl, sevřel pěsti a než jeho matka cokoli namítla, řekl: „Slíbil jsem ti, že se před výpravou pomodlím, že nikdy nezanevřu na žádné své předky a rodinu. Zapřisáhl jsem se, že budu respektovat své nadřízené a budu se snažit vcítit do svých podřízených, ale nikdy... Nikdy jsem ti neslíbil, že neublížím dětem," odsekl stroze poslední slovo.

„A tohle ti přináší radost?" zeptala se. „Vraždění, okrádání lidi o jejich území, zavírání je do klecí a připevňování jim pout na ruce? A když ani tohohle nemáš dost, zavíráš do klecí i náš lid?"

„Je to můj život, matko. Někdo je kovářem, někdo farmářem a já dobyvatelem. A na rozdíl od tebe nejsem ovládán srdcem, ale rozumem a vím, že zločiny musí být potrestány." Odhodil kartáč na zem, pevně semknul rty, obešel svou matku a odešel ze stájí. Nesnášel neshody se svou matkou, protože doufal, že v jejích očích bude navždycky nevinný a milovaný syn.

•••

V noci měl sen. Děsivý, ale zároveň nádherný sen.

Nejdříve v něm viděl Sinu přesně takovou, jakou ji viděl naposledy. Mladá žena se zlatými vlasy těsně pod ramena rozcuchané větrem, černý kabátec s medailonem poručíka na krku. Ušpiněné jezdecké kalhoty od bahna a odřené jezdecké boty. Nebyla krásná. Měla široké boky, drobná prsa, kulatý obličej a trochu křivý nos s tenkými rty. Nedala se považovat za nádhernou, ale byla překrásná pro člověka, který chápal, že hledí na silnou ženu, která po každém pádu vstane a bude se rvát jako lev pro vítězství.

Sina na něho hleděla s tím drobným úsměvem, který nikdy zcela nepochopil. Je rozlobená a těší se, až mu vyrve střeva z těla? Je šťastná, že ho vidí? Nedokázal ten úsměv nikdy pochopit, ale byl rád, že ho opět vidí.

Jenom stál, hleděl na ni a nedokázal najít slov. Měl tolik věcí, které jí chtěl říct, ale netušil, kde začít. Chtěl jí říct, co cítí, ale bál se odmítnutí. Věděl, že bude odmítnut, protože měla manžela.

Sina promluvila první. Naklonila hlavu, dívala se za Sévila a zeptala se: „Kdo je to?"

Sévil se otočil a zůstal stát jako přikovaný. Za ním celou dobu stál zmrzačený generál, opíral se o dvou hůl a zvlněné černé vlasy mu padaly do tváře.

„Já jsem jenom dočasný milenec," řekl Conton tiše směrem k Sině. „A ty?" otázal se na oplátku.

„První zlomené srdce," odpověděla Contonovi.

Sévil toho více slyšet nechtěl. Chtěl se probudit a donutil se k tomu. Odmítal snít o těch dvou.

•••

Když byl v Hlavním městě, nejdříve se nemohl dočkat toho, než se bude moc vrátit domů. Později doufal, že se nebude muset vrátit, protože měl důvod, proč tam zůstat. Když už však byl doma, přál si, aby se nemusel vydat na nekonečnou výpravu, která mu možná ani nic nepřinese. Ale každým dnem, který strávil doma, si přál odejít. A ten poslední den myslel i na to, že zůstane ležet celý den v posteli, poté opět usne a probudí se se svítáním, odjede s plukem poručíka Saxleyho a vrátí se na podzim.

Jenže musel vstát. Poprvé do jeho ložnice vešel otrok se slovy, že je pánem domu zván ke snídani. Podruhé mu bylo připomenuto, že je pozván k snídani a potřetí mu bylo otcem rozkázáno, aby se dostavil k snídani. Poslal otroka vyřídit, že se dostaví za pár minut, vstal a šel se obléct. Vzal si stejné oblečení jako předchozího dne, ani si neučesal vlasy a vydal se ke snídani s myšlenkou, že ihned poté se vydá co nejdále od sídla bude moct a vrátí se až se soumrakem bez ohledu na to, zda má nebo nemá povinnosti vůči výpravě.

S překvapením sebe samého u snídani nalezl pouze tři členy své rodiny. Lila debatovala tiše s Kianou, Bernart tiše jedl šunku a místo Sebrise zelo prázdnotou.

„Kde je matka?" zeptal se Sévil všech přítomných.

Odpověděl mu strážný, který stál v pozoru dveří. „Paní domu se před rozedněním vydala do města, vzkazuje, že měla neodkladné pochůzky."

Sévil to nechal být, posadil se ke stolu, nabral si na sádle smažené topinky a máslo, což považoval za dostatečnou snídani. Vždy se snažil před výpravou moc nejíst, aby si zvykl na fakt, že v následujících měsících opět nebude mít tolik vydatné stravy. Toho dne navíc ani moc hlad neměl, snažil se najíst pouze ze slušnosti vůči otci, který ho přinutil, aby se šel nasnídat.

„Zítra odjíždíš, kapitáne. Kde máš svého poručíka?" zajímal se Sévilův otec tichým hlasem, přičemž se na syna při té otázce ani nepodíval.

„Řekl jsem mu, ať dorazí až po úplňku při rozednění se svými muži. Mluvil jsem s ním už v Hlavním městě, tudíž jsem neviděl potřebu, proč by tu měl být dříve," odpověděl Sévil lhostejnějším hlasem.

„Své poručíky by sis měl držet blíže u těla. Hlavně, když na něm závidí tvá budoucnost," pronesl Bernart hlasem, který skrýval kárání.

„Saxley je schopný muž, jestli na něm závisí má budoucnost, je v dobrých rukou a nemám se čeho obávat," namítl na to Sévil a vložil si topinku do úst, aby měl důvod, proč otci dále neodpovídat. Ani nemusel, protože Bernart už nic neřekl a chvíli na to vešla do jídelny i paní domu s doprovodem.

Sévil se jenom lehce natočil, pokývl matce na pozdrav a plánoval, že se bude opět věnovat své snídani, ale byl osloven, aby dával pozor.

Odložil topinku na talíř, natočil se ve své židli a sledoval matku v bleděmodrých šatech s rukama spojenýma před tělem a ustaraným výrazem. „Včera jsme spolu o něčem hovořili, synu," řekla prostě.

„Pamatuji si," přitakal Sévil zamumláním.

Sekundu po Sévilových slovech Sebrise udělala dva kroky do strany. Kromě výhledu na dva strážné si Sévil mohl všimnout také třech malých postav, které se hrbily před strážnými a bály se toho, co s nimi bude.

Sévil se zamračil. V té době už měli nosit šedou barvu otroků, ale místo toho děcka měla to stejné ušpiněné a potrhané oblečení, ve kterém je včera našel. Chlapec na něho hleděl se vztekem, zuby měl pevně zatnuté a opět svým tělem bránil dvě dívky, které byly natisklé co nejblíže ke své sestře, až se zdály jako jedna osoba a odraz v zrcadle.

„Tři dětský otroci? K čemu nám budou? Máme jich přeci dost, jestli ne nepletu," pronesl Sévil lhostejným hlasem, jako kdyby s dětmi neměl zcela nic společného. Tušil, co jeho matka provedla, ale doufal, že to není pravda.

„Nejsou to otroci," namítla Sebrise, zatímco zbytek její rodiny mlčky seděl u stolu a netušil, co se mezi matkou, synem a třemi dětmi děje. „Přimluvila jsem se za tebe u pána městské stráže, aby je osvbodil a vzala je s sebou. Jedno zoufalé rozhodnutí nemusí zkazit celé jeji-"

Sévil vyskočil na nohy s prstem zvednutým proti matce. „Přimluvila ses za mě?" nechápal. „To ti spratci jsou prach prostí zloději a já pouze vykonal to, co jim právem náleží!" obořil se proti matce s krví bublající v žilách.

„Konal si nerozvážně a poháněn vztekem, proto jsem-" Opět svou matku nenechal domluvit. Tentokrát vykřikl, aby sklapla – že nechce poslouchat, jak ho osočuje.

S těmi slovy se vydal proti své matce, kterou obešel, aby mohl vyjít ze dveří a zamířit pryč. Zastavil se pouze na sekundu, když poprvé po mnoha letech zaznělo z úst jeho otce jeho celé jméno.

„Sévile Malciusi Dereese, jak se opovažuješ takto mluvit s vlastní matkou?!" hřměl Bernartův hlas. Byl to ten tón, který Sévil nesnášel a vždycky mu kvůli němu stávaly chloupky na krku hrůzou, ale tentokrát ne. Protože věděl, že on sám má právo být naštvaný.

Stál na místě možná dvě sekundy, zvažoval, zda-li má smysl cokoli říkat, ale uznal, že ne. Proto šel raději dál a svou rodinu nechal za sebou.