Vždy považoval za nejdelší dny ty, které musel prosedět na sněmu. Ale ten rok pro něho byly nejdelší ty, které proseděl v pracovně svého otce společně s vysloužilým generálem Ilyanem od Vlčího lesa. Generál Ilyan byl o pár let mladší než Sévilův otec, v mládí spolu sloužili v pluku, stali se z nich dobří přátelé a následně i po povýšení do stavu generála zůstali ve stejném kraji, ač Ilyanovy pozemky byly pouze darované Vlčí lesy od Sévilova otce na severu Jižního hvozdu.

Generál Ilyan byl pro Sévila jako strýcem. Strýcem, kterého neměl rád pro způsob, jakým s ním mluvil. Ilyan totiž Sévila vždy považoval za malé a neschopné dítě, které potřebovalo zopakovat každá slova jeho otce dvakrát minimálně. A také se vždy pokoušel zpochybnit Sévilovo rozhodnutí.

„Pro krev Bernarta Dereese je těch lesů škoda. Jít tam jednou? Dobře. Dvakrát? Zbytečné. Ale po osmé? Úspěch nastal pouze ve dvou letech, ostatní léta byla více než promarněná, Bernarte. Být tebou, poslal bych do Hlavního města havrana a požadoval přeřazení Sévila někam jinam. Západní pobřeží například," prohlašoval vyzáblý vysloužilý generál s vodnatýma očima.

„Bohužel, Ilyane, už nám nepřísluší jakkoli ovlivňovat rozhodnutí sněmu, pokud si náš názor jiní nevyžádají," pokrčil Bernart rameny, zatímco se jeho syn snažil udržet pozornost.

Sévil byl však myšlenkami zcela jinde. Měl poslední dva dny, které mohl strávit doma a bál se, že stejně jako pět předchozích dnů, i ty dva bude muset prosedět v pracovně a poslouchat, že jeho rozhodnutí jsou špatná, sněm je hloupý a podobné věci, které už dávno slyšel. Za těch pět dní se takřka nedostal k rozhovoru se sestrami, s matkou a ani s nikým jiným. Pouze dával rozkazy, které věci chce připravit na nájezd a čekal na poručíka Saxleyho se svými muži, kteří měli už být na cestě do Jižního hvozdu.

Chtěl mezi těmi dvěma dny stihnout alespoň jeden rozhovor s matkou a jinými lidmi, ale už v to moc nedoufal. Občas mu však připadalo, že jeho matka četla myšlenky.

Ozvalo se zaklepání na dveře a po Bernartově výzvě směla i žena vstoupit. Sebrise se usmívala, ale oči měla smutné. „Sévile, žádá si tě pán hradních stráží," řekla prostě.

Bernart dovolil svému synovi, aby odešel a ten tak učinil. Vyšel do chodby, počkal, dokud jeho matka nezavřela dveře a zeptal se ji, kde pána najde.

„Pán stráží tě nepotřebuje. Pouze mi přišlo, že by sis potřeboval odpočinout. Jdi se projet do města, Sévile. Otec bez tebe jeden den přežije," povzbudila ho, pohladila ho po paži a zatáhla ho níže, aby ho políbila na tvář.

„Dobře," vydechl úlevně. „Ale raději bych si promluvil s tebou," namítl.

„Nemáme si co říct, synu. Nikdy svou matku neposlechneš a už vůbec ne v tom, abys neodjel. Tak tedy... dělej pouze to, co myslíš, že je správné. Jenom mi slib, že se mi vrátíš domů," požádala ho. Zastavila se, postavila se proti Sévilovi a hleděla na něho očima, za kterými skrývala mnoho smutku, který Sévil nechápal.

„Kiana a Lila říkaly, žes měla sen. O čem byl?" zajímal se.

Sebrise pouze lehce zakroutila hlavou, zasunula si pramen šedých vlasů za ucho a prostě řekla: „Beztak mým snům nevěříš."

„Nikdy se totiž žádný nevyplnil," namítl Sévil.

„Tak raději budeme věřit, že se nevyplní ani tento, ne?" pousmála se, pohladila syna po tváři a vyzvala ho, aby se jel projet a odpočinul si.

•••

Když mu bylo čtrnáct let, dostal od otce koně. Měl se s ním vydat na svou první výpravu, ale odmítl a šel po svých vlastních nohou se Sinou. S uhlově černým valachem s drobnou hvězdou na čele se poprvé na výpravu vydal až o pár let později a prožil s ním pouhých pár let. V Sévilových dvaadvaceti, toho roku, kdy byl zraněn, o svého koně, kterému říkal Půlnoc, přišel. Zatímco Sévil padl raněn k zemi, kůň se splašil, utekl do lesa a už se nikdy nevrátil. Následujícího roku se sice Sévil do kraje vrátil a doufal v to, že se mu vraník vrátí, ale nevrátil. Netušil, zda je mrtvý, ztracený, svobodný nebo nalezen kmenem Slimů, ale přál si to vědět. Byl jako jeho přítelem, který ho nesl na svém hřbetě po světě a odnášel ho pryč, když chtěl být chvíli sám.

Poté, co o Půlnoc přišel, dostal nového koně. Světle šedou klisnu Mlhu, která byla mnohem svéráznější než Půlnoc, ale oddaná svému majiteli.

Sévil považoval koně za tiché a inteligentní společníky, kteří mu mohli život zachránit, nebo ho o něho připravit. A Mlha byla občas až moc inteligentní. A stejně tak svérázná kobyla, u které Sévil občas litoval, že ji neměl před Půlnocí, aby se ztratila ona a on mohl mít svého koně.

Jedno však měl Sévil s Mlhou společné – oba dva byli tvrdohlaví zmetci, kteří odmítali připustit, že by měli poslouchat někoho, kdo je nutí do činnosti, kterou nechtějí dělat.

Mlha nechtěla například vkročit na trh, protože usoudila, že tam je mnoho lidí. A to, že Sévil prudce tahal za její otěže, aby se pohnula, způsobilo pouze to, že klisna začala couvat vzad a trhala hlavou do strany.

„Pitomá mulo, až příště dojde na výpravě sušené hovězí, budeš na jídelničku ty," klel proti klisně, která pouze odfrkla a trhla hlavou tak silně, že Sévilovi vyklouzly z rukou otěže. Nevšímal si lidí, kteří se na něho dívali, protože mu byli ukradení. Více ho štvalo to, že si chtěl odpočinout a místo toho se musel vztekat nad neposlušným koněm.

Zhluboka se nadechl, rozhlédl se kolem sebe a nakonec zrakem zůstal u skupinky dětí, kteří seděli u rohu jednoho domu a rýpali se klacíky v zemi. Vypadaly zuboženě, hladově a Sévil hádal, že se jedná o sirotky, které nikdo nechce.

Vzal za otěže svého koně, přešel s ním rušnou ulici a zastavil se před dětmi, kteří zvedly zrak k vysokému muži, natiskly se k sobě a třemi páry očí na něho hleděli se strachem.

Chlapec se snažil usilovně bránit dvě mladší dívky – dvojčata –, ale muselo mu být jasné, že by ho Sévil dokázal přeprat jednou rukou a nejspíše by ho s ní i zabil. Přesto se snažil a to Sévil oceňoval.

„Kde mátě rodiče?" spustil nejdříve přísnějším hlasem.

„Nemáme," snažil se říct chlapec odvážně, ale nedokázal ovlivnit svůj strachem přeskakující hlas.

Sévil pouze přikývl, protože to očekával, sedl si do dřepu, aby byl přibližně ve stejné výšce jako děti, ignoroval to, jak se snažily od něho odtáhnout a řekl: „Dám každému z vás minci, když vyvedete mého koně na pastvu a před západem slunce mi ho přivede přesně sem."

„A co když nám ty peníze nedáte?" zajímal se chlapec nedůvěřivě.

Bez dalších slov vytáhl Sévil z jedné kapsy blyštivou minci, kterou mezi ukazovákem a palcem podal chlapci. „Jednu teď a dvě později."

•••

Neměl sebemenší důvod, proč by měl dětem věřit, ale také neměl důvod, proč ne. Byli chudí a jediná mince je mohla uživit i týden, pokud by nebyli hloupí. Navíc se zdáli šťastní, že mohou pár hodin vlastnit koně a projet se na něm. Sévil pochyboval, že vědí, koho koně stráží, ale bylo mu to jedno – chtěl se jít projít do města a užít si jeho vůně, než bude muset vyrazit pryč.

Začal tím, že ochutnal tradiční orwelskou zeleninovou polevků, kterou jedl pokaždé, když měl příležitost. Poručil si co nejvíce kousků zeleniny, zatímco u jiného stánku si už kupoval uzenou rybu s kořením od mladého Tiberatha. Obě dvě jídla snědl na prázdném sudu vedle stánků, pozoroval přitom dění ve městě a plašil všechny myšlenky na nájezdy hluboko do mozku, aby nad nimi nemusel přemýšlet. Po jídle šel na náměstí a sledoval improvizovanou divadelní hru od kočovníků, kteří mluvili s předstíraným jižanským přízvukem, až jim mnohdy nebylo ani rozumět. Odpoledne završil tím, že splnil slib, který už jako dítě dal své matce.

Zatímco národ Tiberathů nevyznával žádného boha a neznali náboženství, Orwelové ano. Po spojení národů v mnoha městech Orwelové postavili svatyně, aby mohli i v novém domově vyznávat Boha a Sebrise patřila mezi věřící Orwely. Sévil jí proto slíbil, že se půjde pomodlit alespoň před každou výpravou, aby získal náklonnost Boha a zajistil si bezpečný průběh cest.

Svatyně byla přibližně tři metry vysokou věžičkou s oltářem uvnitř, kam Orwelové přinášeli dary, květiny, svíčky a kolem které se modlili na písčité zemi. Když k jedné ze svatyň ve městě Sévil dorazil, nebyl u ní nikdo.

Klekl si na zem, narovnal se v zádech, levou dlaň si položil na koleno a zvedl pravačku. Sevřel jemně pěst, nechal pouze natáhlý ukazovák s prostředníkem, které si jemně políbil a prsty si přeložil mezi obočí. Poté obě dvě ruce spojil v klíně, zavřel oči a pronesl tichou modlitbu, ve které prosil Boha, aby mu dopřál poklidnou cestu a bezpečný návrat domů. Nesměl žádat o nic, co by přineslo bolest a neštěstí jiným, proto ze své modlitby vynechal Slimy a všechny boje.

Zůstal klečet ještě minutu v tichosti poté, co se domodlil. Až poté mohl vstát. Vydal se rovnou k místu, kde přenechal dětem Mlhu, protože byl právě čas na to, aby mu ji vrátili. Stále věřil, že mu ji vrátí.

Ale děcka se neobjevila.

Čekal do té doby, než se začalo stmívat, poté začal jednat. Našel pána městské stráže, kterému se představil jménem a řekl mu o krádeži koně. Dopodrobna mu popsal tři děcka a svou klisnu, přičemž dodal, že chce ke svým nohám dostat všechny čtyři. A že jejich nalezení spěchá.

Kdyby byl Sévil obyčejným člověkem, vysmáli by se mu a poslali ho pryč, ale on nebyl obyčejný. Byl jejich budoucím pánem a proto věděli, že musí udělat vše, co bude v jejich silách.

Zatímco Sévil čekal v domě městské stráže, přemýšlel a nijak se nedivil nad tím, co děcka provedla. Kůň byl drahý, oni chudí. Spoléhal však na jejich strach, ale pletl se. Nebyl zklamaný a ani naštvaný... Spíše nadšený tím, že se něco dělo.

Možná se zdálo nemožné, aby se ve městě bylo možné najít tři sirotky, ale nebylo tomu tak. Strážní byli schopní muži, město znali jako vlastní boty a kůň byla tak drahá komodita, že nebylo těžké ho nalézt. Proto Sévil už necelou hodinu po setmění stál s rukama založenýma na prsou proti třem sirotkům, kteří ho okradli.

Pán stráží stál vedle Sévila, zatímco dva jeho podřízení drželi zloděje. Jeden pevně svíral dívky, každou za jednu ruku a trhnul s nimi pokaždé, když se opětovně hlasitě rozbrečely. Chlapce držel druhý strážný pevně za obě paže a ignoroval jeho kopání a nadávky.

„Našli jsme je, jak se snaží prodat Vašeho koně farmáři, kapitáne," řekl pán stráží Sévilovi.

Jakmile zaznělo to oslovení, všechny tři děti přestaly fňukat a kroutit se. Chlapec navíc tiše vykoktal to oslovení, aby se přesvědčil, že se nepřeslechl.

V té chvíli se Sévilovi roztáhly rty do úsměvu, který byl bolestivější než kudla v srdci a hořčejší než jed na jazyku. „Kapitán Sévil Malcius Derees, těší mě," představil se chlapci, který už musel tušit, že je jeho život zpečetěn. „Pokusil ses okrást svého budoucího pána, který se tobě a tvým kamarádkám snažil pomoci," dodal Sévil a sáhl chlapci do mělké kapsy u kalhot, kde si vzal svou minci, kterou mu odpoledne dal. „Tohle už nebudeš potřebovat," dodal, narovnal se v zádech a otočil se k pánvi městské stráže.

„Co si s nimi přejete udělat, kapitáne?" zeptal se hnědovlasý Tiberath s chraplavým hlasem.

„Jsou to prostí zloději, kteří nedodrželi smlouvu a okradli kapitána. Přeji si pro ně nejvyšší trest," poručil bez jediného zádrhelu nebo projevu lítosti.

Dívky se rozbrečely.

Chlapec se snažil vykroutit ze sevření a povedlo se mu to. Jednou rukou chytil Sévila za košili, padl na kolena a i přesto, že ho strážný už zvedal zpět na nohy, prosil ho o slitování pro dívky. „Je to má vina, pane! Prosím, pusťte je, ony za to nemohou!"

Sévilovi zmizel úsměv z tváře a stejně tak i jiskra v oku. Dřepl si na zem, aby byl opět ve stejné výšce jako plačící chlapec a pronesl pouhé: „Nejsem pán, chlapče. Jsem kapitán."

V Tiberathu existovalo pět druhů trestů podle závažnosti zločinu.

Veřejný posměch a sebrání všeho majetku a titulů pro ty, kteří byli jako Sévil a Conton nebo sběhli z armády.

Pranýř pro podvodníky a výtržníky

Vyhnání z města pro zloděje.

Vězení pro vrahy.

Otroctví pro ty nejhorší.

A okradení šlechtice patřilo mezi to nejhorší, co mohl kdokoli udělat.