Na Sévila začala dopadat únava, ale přesto si nedovolil odejít. Opíral se o chladnou kamenou zeď, vyčkával příchodu Contona a nakonec se i dočkal. Bouře utichla, déšť se uklidňoval a tichými chodbami se začalo ozývat klapání dvou nohou a hole. Sévil okamžitě zpozorněl, upřel svůj zrak k chodbě, kterou on sám přišel a sledoval zvětšující se stín muže, který se podpíral o hůl. Srdce se mu rozbušilo mnohem rychleji, zatnul pěsti a dokonce cítil, jak se mu sevřelo břicho, když se Contonoa tvář vynořila z poza rohu.

Generál si návštěvníka nejdříve nevšiml a poté, když ano, cuknul s sebou překvapením. „Co tu děláš?" zněla okamžitě jeho otázka.

Sévil chvíli nepromluvil. Mlčel, přemýšlel, proč se ho ptá na takovou banální věc. „Přišel jsem. Jako... každý večer," vysvětlil a poslední dvě slova zašeptal.

Conton, tedy Tonres, se zatvářil posmutněle. „Dnes jsem tě už nečekal... Pojď," vyzval ho, když otevíral těžké dřevěné dveře, do kterých Sévila pustil jako prvního. Předtím, než vlezl do dveří, se rozhlédl kolem sebe, zda je vzduch čistý a až poté za sebou zavřel.

„Původně jsem přijít nechtěl, ale...," rozmluvil se Sévil, načež se zastavil. Sundal ze sebe svůj plášť, brašnu shodil na zem a zadíval se na zmoklého Tonrese. „Aspoň se rozloučit," polkl. Poslední noc.

„Ano, loučení," povzdechl si Tonres, přisunul si blíže židli, aby se posadil, hůl opřel o těžký stůl a oběma rukama si promnul bolavou nohu. „Zvrácenost rozvracující životy," zašeptal.

Sévil netušil, co by měl říct, ale potřeboval ze sebe už dostat to, co mu řekl generál Levis Aymond. Stále se při pomyšlení na to třásl, ale potřeboval se o to podělit.

„Generál Levis," vyhrkl ze sebe, hned na to se zarazil a netušil, jak pokračovat. Tonres na něho hleděl s pozvednutým obočím, vyzýval ho, aby pokračoval, ale Sévil netušil, jak to vlastně podat. Tvářil se jako zraněné zvíře, které vědělo, že je všemu konec a brzy zemře. A přesně tak se i cítil. Netušil, co za osobu generál Levis je, ale bál se. Především o sebe.

„Co s Levisem?" nechápal Tonres.

„Řekl mi... Řekl mi, že ti mám vyřídit, že do Jižního hvozdu je cesta daleká. Potkali jsme se na chodbě, když jsem sem přišel." Řekl to vše tak rychle, že tomu on sám sotva rozuměl. Ale Tonres to očividně zopakovat nepotřeboval.

Zlehka se zamračil, protáhl rty do úzké linky a následně si po chvíli ticha povzdechl. „Levis se mě snaží chránit. Stejně jako se snažíme chránit my dva," pustil se do vysvětlení. „Ví, kým jsem. Důvěřuji mu více než komukoli jinému na světě – nikdy by to neprozradil. Tohohle se bát nemusíš."

Sévilovi se sice vnitřně ulevilo, ale přesto nebyl schopný se ani trochu uvolnit. Hleděl na Tonrese se skleněnýma očima, pěsti pevně svíral za zády a přemlouval se, aby se mu netřásla při vzpomínce na nedalekou událost kolena.

„Ale má pravdu. Tohle musí skončit. A to dnes večer. Ostatně jsme to věděli, ne? Máme posledních pár hodin a poté se už nikdy neuvidíme." Tonres zněl jako voják, který umíral na bojišti. Žil, ale věděl, že už tomu tak dlouho nebude. Mohl se pouze rozloučit, zavřít oči a zemřít. Sévil se navíc cítil zcela stejně.

„Ještě jednu noc," šeptl Sévil. Nesnášel se za to, jak se chová a nejraději by si nafackoval. Jenže v té chvíli cítil, že všechno, co dělá, co říká a co si myslí, nepochází z jeho hlavy, ale srdce. Nedokázal přemýšlet, stejně jako tehdy nedokázal přemýšlet, když viděl, jak se Sina baví s jinými muži. Sžírala ho žárlivost, chtíč a snad i něco, co by mohl nazvat láskou. Proč se rozhodl, že bude milovat ženu, která k němu nikdy neprojevila city a k muži, kterého už nikdy neuvidí?

„Je to podle tebe dobrý nápad, Sévile? Nebude to ráno naopak ještě horší?" zajímal se.

„Bude to strašlivé dnes v noci, zítra ráno, za týden, za rok, vždycky. Tohle se už nezmění."

Tonres se usmál. Ale nebyl šťastný, pouze litoval mladého muže, který se nedokázal smířit s osudem. „Co ke mně vlastně cítíš?" zajímal se.

I přes chlad Sévil cítil, jak se jeho tělo vaří. Krev mu bublala studem v žilách, žaludek se mu smršťoval do velikosti vlašského ořechu a jeho bledá pokožka nabírala narudlého odstínu. Bál se, že když přizná jakékoli city k člověku, vysmějí se mu. Ale v té chvíli to mohl slyšet pouze Tonres, kterého už neuvidí.

„Nevím, jak se ta emoce nazývá," přiznal Sévil.

„Tak mi ji popiš," vyzval ho Tonres.

Sévil si před ním přišel jako u soudu. Hleděl sice na Tonrese z výšky, ale přišel si neskutečně maličký. Připadalo mu, že se má vypovědět z toho, co provedl, aby mohl být pokárán svým učitelem. Jenže Tonres byl jeho milencem.

„Když nejsi poblíž, tak je to jako být ztracen v nekonečné černé prázdnotě, ze které není úniku. Když jsi poblíž, ale nemohu s tebou být, je to jako topení se, ale neschopnost umřít. Když jsem s tebou, je to jako žít na obloze mezi mraky. Žádné těžkosti, povinnosti, bolesti a trable. Všechno ustupuje do pozadí. Žádné nájezdy, schůze, hodnosti, kraje, Slimové, armáda a nic jiného. Jenom zkrátka... Ty."

Tonres se znovu usmál. Ale tentokrát ne smutně, nýbrž povzbudivě, aby k tomu donutil i Sévila – marně. „Nečekal jsem, že někdo, jako je syn proslulého generála Bernarta Dereese bude milovat něco tak nicotného, jako je chromý generál z maličkého kraje na jihu," řekl pouze, načež vstal a tentokrát si ani nevzal svou hůl. S bolestí, kterou se snažil skrýt, udělal dva kroky k Sévilovi, přenesl váhu na svou zdravou nohu a zvedl Sévilovi bradu, aby neskláněl hlavu k zemi.

Kvůli svému zranění a rokům, které strávil u armády se vždy Tonres zdál starší, než ve skutečnosti byl, ale duchem byl naopak mladíkem. Ale tehdy poprvé vypadal přesně na svůj věk. Delší mokré vlasy se mu kroutily podél obličeje, v tmavých očích se mu odrážela červená tečka z louče na stěně a s drobném úsměvu ukazoval Sévilovi rovné zuby.

„Kdybych tohle před týdnem věděl, odpusť mi, ale u té kašny bych se otočil a odešel pryč, Sévile."

Byla to jako rána do srdce – bolestivé kudla, která se rozrůstala do dalších menších, aby mohli jedno lidské srdce roztrhat na tisíce kousků. Nemělo ho to však zabít, ale zachránit před tím, aby trpěl. Rána z milosti, která bolela, ale měla zabránit většímu utrpení.

„Kdybych tohle před týdnem věděl, odpusť mi, ale přesto bych tě na to pití pozval," namítl Sévil protestně. „Protože to sice bude bolet, ale můžu si uchovat vzpomínky a doufat, že se svět změní a osud nám přichystá další setkání."

Tentokrát se Tonres zasmál, vykouzlil na tváři široký úsměv a řekl přitom: „Ano, je mi to jasné."

Sévil se smát ale nedokázal. Pouze hleděl na Orwela před sebou a snažil si otisknout všechny črty jeho tváře a osobnosti hluboko do paměti, aby je nikdy nezapomněl.

„I když bych neměl, něco ti chci dát," řekl Tonres, ustoupil o jeden malý a bolestivý krok od Sévila a ruce zvedl za hlavu, aby si z krku stáhl tenký kožený řemínek, který schovával pod košilí. Oproti jeho znaku generála to bylo zcela přehlédnutelné, ale Sévil si toho všiml už jejich první společnou noc.

Na dlouhém koženém řemínku měl Tonres připevněné dva malé medailony ze zamazaného zlata s hnědými nitkami, které se těžilo v řekách v Bílých píscích. Jih byl nalezištěm a rýžováním zlata proslulý. Tonres řemínek rozvázal a jeden ze dvou drobných medailonů sundal. Natáhl ruku s ním opatrně k Sévilovi a pobídl ho, aby si ho vzal.

Až když ho Sévil vzal do rukou, pochopil, že se nejedná o zlato, ale nazlátlé dřevo, které pouze jako zlato vypadalo.

„Můj děd mi tohle daroval, když jsem byl ještě děcko. Je to ze Zlatého stromu, který roste na severním ostrovu Orwelů. Také se mu říkalo Šeptající strom, protože když v jeho větvích šelestil vítr, znělo to jako konejšivé šepotání, které lidem říkalo, že všechno nakonec dobře dopadne. A když člověk u sebe nosí kousek dřeva z toho stromu, může tenhle šepot slyšet v těch nejhorších a nejsmutnějších chvílích. Mám dva, děd mi řekl, ať ho dám někomu, kdo ho podle mě bude potřebovat. Takže ho dávám tobě – aby ta bolest byla s šepotáním snesitelnější."

Po tom vyprávění si zpět zavázal svůj řemínek se zlatým drobným listem na krk a hleděl na Sévila s očekáváním nějakých slov. Sévil neměl nic, čím by si mohl medailonek přivázat na krk. Poté si však vzpomněl na pergameny, které svazoval podobnými řemínky. Jeden si šel vzít z brašny, byl sice kratší, než očekával, ale přesto dostatečně dlouhý, aby na něj mohl nasadit medailonek přes malé vyřezané očko a aby mu ho Tonres mohl zavázat za krkem.

„Neděláš tuhle noc o moc snadnější," zašeptal Sévil k Tonresovi, který se nad tím pouze tiše zasmál.

•••

V noci byl vzduch čistý, voněl po dešti a obloha byla pročištěná a posetá hvězdami. Přestože bylo chladno a přes otevřené okno se do pokoje vkrádal ledový vzduch, Sévilovi bylo teplo. Ležel na zádech, jednu ruku měl pod hlavou, druhou položenou na břiše. Na paži cítil horký dech, na hrudi tvrdé dřevo, jizva na boku mu tepala tupou bolestí a mysl měl plnou bolestivých myšlenek. Nemohl usnout a ani si to nepřál, protože tušil, že by mu noc mnohem rychleji utekla. Cítil, že ani Tonres nespal, i když měl zavřené oči.

„Měl bych jít," zašeptal Sévil do tmy.

„Měl bys jít," přitakal na to Tonres stejně tiše.

„Ale nechci odejít," namítl na to okamžitě Sévil.

„Nechceš odejít," potvrdil Tonres.

Tonres otevřel oči. Zapřel se o pravý loket, díval se na Sévila z výšky a čekal, zda li něco dalšího řekne, ale mladý kapitán mlčel.

„Ale někdy člověk nemá ve svých činech na výběr. Jako třeba ty teď. Musíš odejít."