Pršelo hustě po celý den. Seděl zavřený nad mapami ve svém pronajatém pokoji, hleděl z okna, vnímal tmavnoucí oblohu a prsty netrpělivě bubnoval o stůl. První letošní bouře metala blesky po celé obloze, hromy se odrážely po světa otřásaly zdmi hostince. A ta bouře ho také připravovala o poslední noc s Contonem, kterou s ním mohl strávit.

Věděl, že kdyby se vydal do Vojenského domu a někoho by potkal, nevysvětlil by, proč se v takovém dešti vydal probrat hloupou taktiku, kterou může probrat následujícího dne. Bylo to nebezpečné a Sévil to bohužel moc dobře věděl. Snažil se smířit s tím, že poslední noc bude promarněná, hledal si nějaké rozptýlení, ale žádné nenašel. Mohl se pouze s bolestí na hrudi odebrat do postele a doufat, že brzy přijde spánek.

Avšak spánek nepřišel. Převaloval se ze strany na stranu, v pěstech drtil tenkou pokrývku, skřípal zuby a nakonec ho jeho touha přemohla. Vstal, oblékl se, přes černý kabát si přehodil plášť, kapuci stáhl hluboko do obličeje a se schovanou brašnou se vydal k Vojenskému domu, aniž by věděl, kolik je přesně hodil.

Město bylo vylidněné, ulice prázdné, stánky složené a opuštěné. Kaluže vody zabíraly silnice a cesty, voda padající ze střech se odrážela od země a smáčela Sévilovi nohavice. Déšť byl už mnohem slabší než před několika hodinami, ale stál nepříjemný a chladný. Sévil si nemohl pomoci, ale cesta v dešti v tichém městě, kde se pouze ozývá občasný smích a hlasy z hospod a příbytků mu připomínala jednu píseň, kterou mu a jeho sestrám zpívala matka, když byli ještě malými dětmi.

Když vše smáčí déšť hustý,

když svět se jeví pustý,

když vlci na okrajích lesů vyjí

a lidé se v úbytcích kryjí –

pouze tehdy povstane Hrdina.

Sévil tu píseň nikdy nechápal. Nikdy nedokázal přijít na to, kde se onen hrdina vzal a před čím měl chránit lid, který se ukrývá. Ptal se matky, zda má píseň nějaký význam, ale ona mu odpovídala, že se jedná pouze o píseň, kterou si Orwelové zpívali, když jejich ostrovy zachvátily dlouhé a neustupující deště. Orwelové byli pobožný národ. Věřili, že vše nepříznivé je následkem hněvu Boha, který jim dává najevo, aby se polepšili. Sévil si proto myslel, že ona píseň bude mít něco společného s oním Bohem a proto nalezl v Jižním hvozdu jednoho starého Orwela, který většinu svého života prožil na ostrovech a zeptal se ho na význam té písně. Nutno podotknout, že ho Orwel vyzval, aby ji zazpíval a Sévil byl příšerný zpěvák.

„Ysethi měl podle legend syna," započal své vysvětlování Orwel.

„Ysethi?" nechápal okamžitě Sévil.

„Bůh. Ve starém jazyku jsme mu říkali Ysethi," upřesnil Orwel. „Podle legend měl syna. Ysethi nebyl nikdy nikým spatřen, ale odjakživa se říkalo, že je stvořen ze všeho, co je okolo nás. Hlína, písek, voda, oheň, oblaka, ocel, pšenice – vše. Až na jednu věc," zvedl jeden prst, zadíval se Sévilovi do očí a zlehka se usmál, „hvězdný prach."

Sévil se nedůvěřivě zamračil, byl by i starce přerušil, ale věděl, že ještě nedomluvil.

„Ysethiho syn byl stvořen právě z tohoto. Hvězdy jsou to jediné, čemu nevládne Ysethi, ale Loran." Poté stařec zmlk a Sévil toho věděl ještě méně, než před jeho příchodem.

„To ale nevysvětluje tu píseň," bránil se hrubým hlasem.

Stařec zvedl ruku, aby Sévila umlčel a po krátké odmlce pokračoval. „Ysethi byl se svým synem od stvoření světa v rozepři. Loran si přál stejně jako otec chránit svůj svět, ale Ysethi mu to nedovolil. Protože Loran nebyl pánem, ale tyranem. Krásným, ale přísným tyranem, který na vše a všechny hleděl s opovržením. Ysethi vyhnal svého syna za hranice světa vysoko na oblohu, kam lidé nikdy nedosáhnou a Loran jim nikdy nebude moci ublížit. Občas se pokouší – vrhá na svého otce hvězdy, ale nikdy nás nezasáhnou a neublíží nám.

A teď ti už mohu vysvětlit tu píseň.

Znáš pouze konec, ale ne zapomenutý začátek. Já ji neumím přeložit, ale to, co jsem ti pověděl – rozepře otce a syna – je začátkem písně. Ta píseň vypráví o Loranově snaze zasáhnout zemi a jeho úspěchu. Porazil svého otce, jehož smrt se projevuje nekončícím deštěm a smutným vlčím nářkem. Lidé se kryjí před Loranovou krutovládou a na pozadí toho všeho povstává hrdina. Stvořen z Loranova hněvu a umírajícího těla Ysethiho."

Sévil se po vyprávění zamyšleně chytil za bradu, poděkoval starému Orwelovi a vrátil se domů s tím, že orwelské legendy a hloupá víra v Ysethiho jim zatemňuje mysl.

•••

Nikdy nezjistil, jak přesně zní začátek písně, ale stačilo mu, že si při chůzi v dešti přeříkával jediných pět řádků, které znal nazpaměť.

S těmi slovy ve své mysli došel až k Vojenskému domu, propletl se jeho chodbami až k dobře známým dveřím, na které bez otálení zaklepal. Chodby byly pusté, louče na zdech tlumeně osvětlovaly zdi z šedého kamene a ve vzduchu byl cítit déšť. Hromy otřásaly podlahou a rozléhaly se v chodbách v zlověstné ozvěně. A díky tomu ani Sévil neslyšel kroky blížícího se muže.

Zaznamenal ho až pozdě, když byl takřka u něho. Našedlá kůže, která se v odrazu plamenů zdála oranžová jako zapadající slunce, řídnoucí křehké vlasy a pohublá postava nemocného muže se zastavila pouze pár kroků po jeho boku. Generál Levis Aymond se nedůvěřivě zamračil, odkašlal si a nechápavě pozvedl směrem k Sévilovi jedno obočí.

„Dobrý večer, generále," pozdravil ho Sévil bez ostychů a studu, zatímco se mu na krku ježily chloupky strachem a vztekem.

„Conton tu není. Odešel s generálem Ruhawem před pár hodinami do hostince," oznámil mu prostě.

„Ach tak," snažil se Sévil nedat najevo jakoukoli emoci. Připomínal si, že je tu pracovně. „Přinesl jsem mu pár pergamenů, které si ode mě vyžádal," dodal na vysvětlenou a poukázal na svou brašnu.

Nemocná tvář generála Levise se však zdála, že mladému kapitánovi nevěří ani slovo. „Skutečně? Jestli to nepočká, mohl bys mu ode mě vyřídit i jeden neodkladný vzkaz, byl bys tak laskav?"

Sévil lehce přikývl a přemlouval sám sebe, aby nezatnul pěsti a nevrazil generálovi jedno pěstí, jakmile se k němu přiblížil.

„Řekni mu, že do Jižního hvozdu je cesta daleká," pošeptal generál Levis takřka neslyšně. Naklonil se při těch slovech k Sévilovi, šlachovitou rukou mu stiskl mokré rameno a následně bez dalších slov šel dál.

S pootevřenými rty ho Sévil sledoval až do chvíle, než zmizel za prvním rohem, až poté dovolil svému tělu se uvolnit. Jakmile tak udělal – roztřásl se.