Hlavní město Tiberathu leželo na kraji kontinentu. jihozápadně od Jižního hvozdu, kde se Sévil narodil, vyrůstal a přes zimu také žil. Leželo u moře a přesto, že i hranice Jižního hvozdu sahaly k moři, Sévil ho nijak neznal. Jeho výpravy se vždy – jako většiny mužů – orientovaly k východu, takže nikdy neměl mnoho šancí, aby ho poznal.

Rozhodl se, že ten den vynechá zasedání ve Vojenském domě. Měl poslední noc, kterou mohl strávit s Contonem, pro něho nyní Tonresem, poté poslední den sněmu a ráno se hodlal vrátit do Jižního hvozdu, aby se připravil na výpravu do Severních lesů. Na jednu stranu se těšil. Doufal v nějaký objev, který by mu zajistil povýšení na generála, ale zároveň vůbec nechtěl opustit Hlavní město a už vůbec se nehodlal smířit s tím, že týden skončil.

Sévil měl vždy problém s tím, co měl cítit k lidem. Vyrůstal v sídle, kde mu každý dal vše, ale nikdy ne přátele. Měl pouze své dvě sestry, se kterými si musel hrát a které bezmezně miloval. Stejné to měl s rodiči, ale jiní lidé pro něho neexistovali. Měl pouze své otroky, na které se vždy díval shora, protože patřil k té nadřazené rase.

Do kontaktu s ostatními se dostal až ve čtrnácti. Pro každého chlapce je povinná dvouletá služba, kdy se mohou rozhodnout, zda se k armádě přidají nebo odejdou vyučit se řemeslu. Pro dívky je tato služba dobrovolná. Sévil byl rozhodnut, že v armádě zůstane ještě dříve, než se do ní vůbec přidal a stejně tak to viděla i tiberathská dívka z Jižního hvozdu. Žila u moře, pleť měla opálenou, oči modrozelené jako moře a zlaté vlasy jako písek. Jmenovala se Sina a silou se dokázala vyrovnat kdejakému chlapci. Neměla moc ženských křivek, naopak měla širší ramena, kulatý obličej a silné paže.

Sévil i Sina byli přiděleni společně s dalšími sedmi chlapci do pluku poručíka Nyllena, který sloužil pod tehdejším kapitánem Ruhawem. V té době ještě neplatil kodex o tom, že kapitáni a poručíci museli být nanejvýše den cesty od generála a proto se pouze pět kapitánových pluků vydalo do Jižních lesů. Tehdy zcela poprvé.

Zatímco všichni řadoví vojáci museli na svou první výpravu pěšky, Sévil měl koně. Jeho rodina si totiž mohla dovolit svého syna plně vyzbrojit a ulehčit mu první cestu. Přesto svého vraníka nechal v Jižním hvozdu a šel po svých vlastních nohou. Byla to totiž sázka, kterou uzavřel se Sinou.

Nebyli přátelé. Byli to pouze spolubojovníci, kteří dopomáhali tomu druhému ke zlepšení tak, že ho vyprovokovali k lepším výsledkům. Každý z nich patřil do zcela jiné společenské vrstvy, svým způsobem opovrhovali tím druhým, ale vždy to dokázali před sebou skrýt.

Sévil na Sinu vždy vzpomínal jako na odvážnou dívku, která vybočovala z tradičního pojetí ženy. Chtěla bojovat, dosáhnout postu alespoň kapitána a nechtěla být žádná služka mužů.

„Takže se nechceš provdat?" zajímal se Sévil.

„Nikdy!" odpovídala mu.

„Kdo by taky takovou ošklivku chtěl," šklebil se na to Sévil. Byla pravda, že Sina nebyla nejkrásnější. Stěží se dala považovat za pěknou a chlapci v pluku jí to rádi připomínali. Ta slova však Sina nevnímala. Tvrdila, že je na to zvyklá.

Že k ní Sévil něco cítí si uvědomil až po dvou letech, když vyrážel na výpravu už jako právoplatný voják a Sina se objevila v pluku. Nevěřil, že přijde i po těch dvou letech.

„Snad sis nemyslel, že ti přenechám veškerou slávu," řekla mu s úsměvem.

I v době, kdy Sévil netušil, že k Sině cokoli cítí, věděl, že nesnese pomyšlení, že se přátelí i s jinými lidmi. Lpěl na Sině, nesnášel zimu, když se s ní nemohl přátelit a chtěl probodnout mečem každého muže, i nadřízeného, který ho okrádal o čas s ní. A když si uvědomil, že k ní chová jisté city, jeho žárlivost mu pomalu začala přerůstat přes hlavu.

V osmnácti letech byl Sévil povýšen na poručíka a Sina zrovna tak. Jejich pluky spadaly pod nově jmenovaného generála Ruhawa a společně cestovali do jižní části Severních lesů jako nově jmenovaní poručíci.

V zimě toho roku se Sévil rozhodl, že před jarním sněmem Sině řekne, co k ní cítí, i když tím riskoval potupu, protože ona nikdy neprojevila, že by k němu cokoli cítila.

Sina se však na jarní sněm nedostavila. A její pluk padl nově jmenovanému poručíkovi Flavesovi. Celý rok až do zimy byl Sévil sžírán nevědomostí, co se Sině stalo. Jeho kapitán ani generál mu nikdy neodpověděli přesně, řekli pouze to, že se Sina rozhodla odejít z armády.

Následující zimu odjel na pobřeží, kde Sina žila, aby zjistil, proč jeho nejbližší přítelkyně a první láska odešla z armády, když ještě nedosáhla svého cíle.

Není nic výjimečného, když lidé změní své názory, přehodnotí cíle a priority. Sévil však mezi ty lidi nepatřil a myslel si, že ani Sina ne. Pletl se. Dorazil na pobřeží, když padal první sníh, vydechoval drobné obláčky bílého kouře a přivítalo ho ledové černé moře, které se v tom období ani trochu nepodobalo Sininým očím. Na kraji rybářské vesnice zastavil jednoho muže se silnými pažemi a zeptal se ho, kde žije Sina, dcera Ulgeho.

„Sina? Ta už tady nežije," odpověděl mu onen muž.

„A kde je?" zajímal se s nervozitou.

„Odplula se svým manželem na ostrovy starých Orwelů," odpověděl mu.

Sévil stál se svým koněm dlouho na místě, někam se hladit studeným přímořským větrem, který páchl po soli a díval se přesně tím směrem, o kterým ten muž mluvil.

Ostrovy dříve patřily Orwelům, než se národ přesunul k Tiberathům na pevninu. Aby však území nepřišlo vniveč, byli tam na moře převezeni otroci společně s několika pluky vojáků, kteří se na tom místě usídlili. Otroci měli za úkol pěstovat suroviny pro své pány a pevninu, stejně tak rybařili, těžili dřevo a vlastně vše, co ostrovy nabízely. Vojáci na ostrovech sloužili jako strážní a zároveň obyvatelstvo. Protože tito muži byli od pevniny odděleni po celý rok, neplatila na ně určitá pravidla. Jako třeba celibát. Mohli se ženit, mohli zakládat rodiny a ostrovy pro ně byly domovem.

„Sina se nechtěla provdat," zašeptal Sévil víceméně pro sebe, ale muž na to zareagoval.

„Kapitán Lexington ji očividně donutil svým šarmem názor změnit."

Sévil toho muže neznal a pokud by se nerozhodl usadit na ostrovech, ani neměl možnost ho poznat.

Sévil už Sinu nikdy neviděl. Dozvěděl se pouze to, že odešla z armády na pevnině a odstěhovala se s kapitánem Lexingtonem na ostrovy, vzala si ho a nejspíše i založili rodinu.

Pohřbít všechny ty city, které se v Sévilovi nahromadily, nebylo možné, i když se snažil sám sebe přesvědčit o opaku. Miloval ji od svých šestnácti let, co si to přiznával a nepřestával ani po více než deseti letech. Avšak v jeho sedmadvaceti letech se na místo Siny začal prožírat také generál z Bílých písků.

•••

Sévil se díval na moře dlouho. Vnímal tu modrozelenou barvu vln, zlatý písek pod jeho nohama a chladný jarní vánek na tváři. Vzpomínal na Sinu a stejně tak i přemýšlel nad Contonem. Věděl, že za pár let bude stejně takhle vzpomínat i na něho a možná v té době bude ještě někdo třetí, kdo by se mu pokusil rozdrtit srdce v kleštích.

Kolik lidí asi v srdci udržím?

Jeden člověk ho bolel. Dva ho ničili. Dokázal by zvládnout ještě třetího?

Sledoval rybáře, kteří zpravovali sítě. Dva staří muži a malí chlapci, kteří kolem nich pobíhali a šermovali klacky, které pro ně nejspíše značily dva meče. Jeden chlapec byl Orwel a proti svému příteli byl znatelně menší.

Odpoutal zrak od lidí a raději se dál věnoval moři. Snažil se vyprázdnit si mysl a uvolnit se, ale byl vyrušen. Nejdříve je neslyšel, jak běží přes pláž k němu, ale upozornili na ně dva staří muži, kteří je okřikli, aby se vrátili. Chlapci je však neposlouchali a zastavili se udýchaní jenom pár kroků od Sévila s vyvalenýma očima.

„Vy jste kapitán Sévil Malcius Derees!" vykřikl sborovně.

Sévil nechápavě nahrbil jedno obočí, natočil se k nim a zeptal se, odkud ho znají.

„Můj táta sloužil v jednom Vašem pluku," odpověděl chlapec orwelského původu.

„Nevelím mužům z okolí Hlavního města," namítl Sévil.

„Žili jsme v Jižním hvozdu, než táta zemřel. Potom jsme s mámou odjeli sem za strýcem. Táta vždycky říkal, že jste dobrý poručík... Teď už kapitán," vysvětloval chlapec.

Sévil jenom minulého roku přišel o jedenáct mužů, co si vzpomínal. Jménem znal pouze své poručíky, tudíž nemohl říct, že by věděl, kdo byl chlapcův otec. „To mě mrzí," řekl jen.

„Také říkal, že až se přidám do armády, tak doufá, že budu ve Vašem pluku. Ale když jsem teď už z Hlavního města, nemůžete mě mít, že?" vyptával se posmutnělým hlasem.

„Bohužel," zakroutil Sévil hlavou.

Chlapci se ho pokoušeli vyptávat na otázky ohledně armády. Snažil se jim odpovídat, ale mnohdy nemohl. Neznal všechny kapitány a generály, netušil, ke komu budou přiřazeni a kam se za pět let budou ubírat jejich směry v dobývání. Byl proto více než rád, že si chlapce přišla s pokáráním vyzvednout matka jednoho z nich – Tiberatha.

Vedle sebe vedla dva otroky s oholenými hlavami, kteří nesli na zádech nůše se dřevem a lámali se pod jejich tíhami.

„Omlouvám se, že Vás vyrušovali," poklonila se přibližně třicetiletá žena se světlými vlasy Sévilovi. „Mohl jste je kdykoli odehnat."

„Nebylo třeba," zakroutil Sévil hlavou, ale byl více než rád, že chlapci odešli a nechali ho tam samotného.

Zůstal u moře ještě pár minut, vybavil si před očima obličej Siny, tiše si povzdechl nad tím, jak promarnil svou šanci a raději odešel. Cítil, že se schylovalo k dešti a on nechtěl zmoknout.