Poručík Saxley byl muž krátce po své třicítce s pečlivě zastřiženým světle hnědým vousem a rovnými vlasy po krk, které spínal v drobném culíku na temeni hlavy. Měl nakřivo srostlý nos z několika zlomenin, které mu pobyt u armády způsobil a o jizvách na rukou nemluvě. Poručíkem byl teprve druhým rokem, ale prokázal se jako muž, který dokáže vést své podřízené a uhlídat přiřazené vojenské otroky. Na Sévila však hleděl, stejně jako ostatní. Očima, které skrývaly zášť a opovržení z faktu, že mu má poroučet někdo mladší, kdo si své postavení vydobyl pouze svým jménem a špetkou schopností.

„Vyrazíme při rozednění po úplňku," ukončil Sévil jejich krátkou debatu a sroloval jeden z pergamenů s mapou, který každou noc nosil do pokoje generála Contona.

„Odkud?" zajímal se okamžitě poručík Saxley jižanským přízvukem. Všichni lidé z jihu měli ve zvyku protahovat nepatrně všechny hlásky, ale u Saxleyho to bylo více slyšitelné. Z jihu pocházel i Conton, který naopak svůj přízvuk dokonale zakryl přízvukem hlavního města. Saxley očividně ani přesto, že dlouhá léta žil na jihovýchodě, svůj přízvuk a původ nijak nehodlal skrývat.

„Jižní hvozd, samozřejmě. Budu tvůj příchod očekávat alespoň dva dny předem a stejně tak i tvých mužů. Stejně jako vždy – žold pro vojáky až po návratu, pro tebe půlka před výpravou a půlka poté. Kolik má tvůj pluk momentálně řadových vojáků?" poroučel Sévil. Jeho hlas byl po dlouhé době ve zcela jiném tónu. Poroučel, velel, ukazoval svému podřízenému, že on je pánem a ten silnější.

„Čtrnáct," odpověděl Saxley.

„Žádné novice, přejdou na tento rok do pluků poručíka Rigy a Everetta. Otroky snížíme na minimum. Nechci jich více než patnáct." Sévil nad tím vším přemýšlel celou noc, nechtěl ponechat nic náhodě, jelikož tahle výprava mu v případě úspěchu mohla zařídit postup do vyšší vrstvy. Musel v těch lesích však něco najít a vrátit se s muži živ a zdráv.

„Ano, pane," přikývl Saxley nepatrně. „Mohu se zeptat?"

Sévil přikývl.

„Bude se jednat o celoroční výpravu?"

Nad tím se Sévil zamyslel. Zamyšleně se chytil pravačkou za bradu a nakonec nad tím pokrčil rameny a svěsil ruku podél těla. „Uvidíme. Pokud jsou lesy skutečně mrtvé a neužitečné, půjdeme na jižní svahy hor. Pokud ani tam nic neobjevíme, vypravíme se za generálem Ruhawem do jižní části kaňonu," navrhl tónem, jako kdyby to byl už zcela sjednaný plán.

Saxley se zamyšleně zamračil. „Pokud se vydáme od severních lesů do jižní strany kaňonu, budeme muset kus země obcházet. Ztratíme mnoho času. Nebylo by lepší připojit se výjimečně pod generály Levise Aymonda a Contona od Bílých písků?"

I když Sévil přemohl škubnutí těla, cítil, že se mu pohnuly všechny vnitřní orgány. Nijak nepočítal s tím, že by se někdy po konci týdnu měl vidět s Contonem a nejraději by se tomu pro své a jeho dobro vyvaroval. „Uvidíme. V potaz ještě přichází východní nebo západní část hor," navrhl raději.

Saxley se nedůvěřivě zamračil, ale poté navrhl, že půjde najít a obeznámit poručíky Rigu a Everetta o novicích, které si budou muset vzít do svého pluku.

•••

Ten les byl takový, jaký ho generál Gims popsal – mrtvý. Stromy stály tiše vedle sebe, ani vítr nešelestil jejich větvemi. Žádné zpívání ptactva, křupání větví pod nohami zvířat a ani bzučení brouků.

Sévil tam stal sám. Cítil, jak mu po těle stéká ledový pot ze strachu, i když k němu neměl důvod. Byl tam sám, nikdo mu nemohl ublížit a navíc to byl pouze sen, věděl to. Dech měl pravidelný, tichý a byl jediným narušitelem toho ticha v severní části lesa.

Netušil, co tam dělal. Byl oblečený ve vojenském oblečení a chyběl mu pouze měděný medailon kapitána. Chtěl udělat krok, ale nemohl. V levé noze se mu ozvala neuvěřitelná bolest. Zapřel se rukou o jeden strom, spolkl bolestný výkřik, pevně stiskl zuby a nehty na levé ruce zaryl do stehna. Celým kotníkem a holení se mu ozývala zdrcující a pálivá bolest, kterou si představoval, že musí trpět Conton při každém kroku a nárazu na svou zmrzačenou nohu. Zhluboka se nadechl, tiše zasténal a zvedl zrak, zatímco se stále podpíral o strom.

Proti němu seděla dvě zvířata, která se podobala lišce. Ta první mělo od černých očí podél tlamy dva černé pruhy srsti, které vypadaly jako cestičky od pláče. Oříškovou srst na krku měla mnohem hustší a všechny nohy mnohem delší. Ocas dokonce ani neměla. Druhá liška byla opakem. Od oříškových očí dva stejně barevné pruhy, srst ebenová, nohy krátké a ocas dlouhý a hladký, pouze hustější krk přetrval.

Ta dvě zvířata hleděla na Sévila mlčky, který sotva dýchal a pevně se držel zraněné nohy. Po chvíli se lišky zvedly, současně vykročily vpřed a blížil se k sobě a stejně tak i k Sévilovi. Jakmile se jejich srst dotkla, nenarazily do sebe, ale začaly splývat. Jedna liška se zvyšovala, druhá zmenšovala, jedné ocas rostl, druhé se zkracoval. Pouze jejich barva přetrvala, až k Sévilovi došlo zvíře sešité z dvou. Pravá část oříšková s černým okem, levá černá s oříškovým.

Sévilovi se bolestní podlomila kolena, klekl si na zem, dusil v sobě výkřiky bolesti a sledoval zvíře, které k němu kráčelo jako neslyšný predátor v mrtvém lese. A když byla liška pouze na dva kroky od něho, prostor mezi nimi protnul další host. Černý pták pohladil Sévila při prolétnutí křídlem po tváři, zakrákal a usedl na větev jednoho nedalekého stromu. Sévil se snažil si ho prohlédnout, ale zrak měl rozostřený. Navíc cítil dech na své tváři, vrátil zrak k lišce a spatřil pouze tlamu plnou ostrých zubů, kterými se mu snažila ukousnout obličej.

•••

Probudil ho šok a bolest na hrudi. Okamžitě se posadil, krátce a přerušovaně dýchal, třásl se zimou a snažil se pochopit ten sen. Ani netušil, že usnul. Probudil se však ve chvíli, kdy za obzorem už vycházelo slunce a noční obloha se prosvětlovala. Stále měl však mnoho času na to, aby se uklidnil, oblékl a odešel, než kdokoli zjistí, že zůstal ve vojenském domě podruhé přes noc.

Jeho probuzení ale muselo probudit i generála Contona. Sévil si ho všiml až poté, co si oblékl kalhoty a podíval se jeho směrem. Očekával spícího generála, ale pár černých očí ho pozorně sledoval a neuhýbal.

„Špatný sen?" zeptal se generál tiše, přetočil z boku na záda a posadil se. Rukou si snažil odhrnout tmavé vlasy z čela, ale vždy se vrátily zpět.

„Probudil jsem tě...," hlesl Sévil zklamaně, natáhl si přes hlavu bílou košili, upravil rukávy, ale nějak necítil, že by měl sílu na zavázání šněrování u krku.

„To ano, ale nevadí," pokrčil generál rameny.

„Byl to divný sen," odpověděl až poté Sévil na generálovu otázku. Posadil se zpět na postel zády k němu, nahrbil se a chvíli nad tím přemýšlel. Nic v tom však neviděl, pouze bláznivý sen, který ho leknutím probudil.

„V čem?" vyptával se generál.

Sévil se narovnal, pokusil se zavázat si košili, ale ztuhlými prsty se do smyček a uzlů zamotal, až to nakonec zcela vzdal a natočil se ke generálovi bokem. „Mám pocit, že jsem byl ty," přiznal.

„Já?" uchechtl se tiše.

„Měl jsem zraněnou nohu. Jako ty, myslím...," pokusil se to vysvětlit, ale sám netušil, co se mu vlastně zdálo a zda byl vážně generálem.

„A co se mi stalo?"

V tomhle si Sévil nebyl už vůbec jistý. „Liška ti sežrala obličej," řekl co nejrychleji mohl, aby to měl za sebou.

Generál se nesmál, i když to vypadalo, že brzy začne. „Mrzák se sežraným obličejem?" nechápal, „nejsi ke mně trochu krutý?"

„Byl to jenom hloupý sen," namítl Sévil se zakroucením hlavy. Nevěřil, že by sny mohly něco znamenat kromě toho, že lidská mysl a představivost je nevyzpytatelná a překvapivá. Tiše si povzdechl, otřel si hřbetem ruky čelo a zrak stočil k oknu. Zbývaly poslední dvě noci, než se vrátí do Jižního hvozdu a všechno to skončí.

Conton nepromluvil, Sévil také mlčel a snažil se přemluvit, aby vstal a odešel. Jenže nechtěl. Snažil se proto, aby mu bylo řečeno, že má odejít. „Slunce už vychází," řekl proto.

„Měl bys jít," zareagoval na to Conton tak, jak očekával. Pocítil jemné zklamání, ale zároveň byl rád, že to řekl.

Vstal, oblékl si černý kabát a mlčky se otočil ke Contonovi, který se ještě ani nepohl. Pouze seděl na své posteli, opatrně si masíroval zmrzačenou nohu, zatínal zuby a snažil se držet pohled daleko od Sévila.

Bernart Sévila učil, že se vždy má ptát na otázky, pokud ho zajímají odpovědi a nechce zůstat hlupákem. Proto se Sévil ptal na vše, co ho vždy napadlo. Protože chtěl vědět vše a mnohem více. Ohledně Contona měl mnoho otázek, ale žádnou mu ještě nikdy nepoložil.

„Co budeš dělat, až se vrátíš k Bílým pískům?" položil mu první, zatímco si konečně zavazoval košili.

Conton pokrčil rameny. „Řekl bych, že hodně času prosedím. Pokusím se sepsat vše, co vím o kaňonu, jeho poloze, surovinách a věcech okolo. Pokud Levis do té doby nezemře, možná bych s ním mohl sem tam posedět nad pohárem piva nebo tak. Kdo ví?"

„Bílé písky jsem ještě neviděl. Je tam přes zimu pěkně?" vyptával se opatrně, ale věděl, že ho Conton pochopí.

„Ne," odpověděl stroze, ale zároveň opatrně. „Vyhýbej se Bílým pískům, prosím. Pro naše dobro," požádal ho se zničeným výrazem ve tváři.

Sévil lehce posmutněl, ale pochopil ho. Semknul zklamaně rty do úzké linky, zapnul si kabátec a opasek, přes rameno si hodil starou hnědou brašnu a položil Contonovi ještě jednu otázku. „Můžu ti ty zbylé dva dny říkat orwelským jménem?"

Byla to drobnost, která ho trápila. Byl na svůj původ pyšný, i když byl míšený. Svým jménem vyjadřoval úctu své matce, zatímco Conton původ svých rodičů zavrhl, aby více zapadl mezi Tiberathy.

Conton se zlehka usmál, „Tonresi, prosím. Ve starém jazyce Orwelů to znamená havran."

Sévilovy rty povolily a měl co dělat, aby udržel čelist. „Mluvíš starým jazykem Orwelů?" nechápal. Byl to zapomenutý jazyk, který ovládali pouze ti nejstarší Orwelové. Jazyk začal vymírat v době, kdy se národ začal stěhovat z ostrovů na pevninu a lidé tak převzali jazyk Tiberathů. Ponechala se pouze jména, jejichž významy už takřka nikdo neznal.

Conton – Tonres – zakroutil hlavou. „Znám pouze dvě slova. Tonres je havran a Condor se dá přeložit jako nedotknutelný nebo všemocný."

„To by sedělo," zamumlal si Sévil pro sebe, ještě jednou se podíval z okna, kde už viděl první paprsky slunce nad obzorem, přešel ke Contonovi a políbil ho na rty se slibem, že po setmění zase přijde.