Dlouhá hala ve druhém podlaží, kde se nacházely veškeré ložnice, patřila k Sebrisině nejoblíbenější. Zatímco jedna zeď byla osvětlována vysokými okny, které mířily k lesu, druhá stěna byla pokryta obrazy. Jednalo se o jakýsi záznam času, který kráčel od doby, kdy se Sebrise s Bernartem vzali. Každou zimu nechali malovat své portréty a vyvěsili ho právě v té hale, aby každý, kdo jí procházel, viděl, jak šel čas s rodem Dereesů.

První obraz visel ihned naproti schodišti a byl ze všech největší. Sebrise seděla narovnaná ve vysoké židli v bledě modrých šatech, zatímco už postarší Bernart ve vojenské uniformě stál za ní a jednu dlaň měl lehce položenou na opěradle. Už na prvním obraze bylo možné všimnout si zvětšujícího se břicha budoucí matky.

Když člověk postoupil více vlevo a narazil na druhý obraz, bylo tam o postavu navíc. Póza dvou lidí se víceméně nezměnila, Sebrise pouze v náruči držela malou černovlasou holčičku zabalenou v peřince.

Na třetím obraze již dívenka seděla usmívající se na matčině klíně, které opět trochu rostlo břicho.

A na čtvrtém se dívka držela křesla, zatímco Sebrise v náruči držela drobného chlapečka.

Po mnoho let se na obrazech měnily pouze děti. Rostly, stárly, stály po boku svých rodičů a změna nastala až ve chvíli, kdy byl chlapec stár takřka natolik, aby vstoupil do armády. Toho roku se v matčině náruči objevilo třetí dítě.

Sévil pomalu procházel chodbou. Bylo to jako návrat v čase. Sledoval sám sebe, jak rostl z černovlasého chlapce s neustále zamračeným pohledem v mladíka, který oblékl uniformu až v muže s medailonem poručíka a také kapitána.

Na delší dobu se zastavil u obrazu, který byl namalován zimu předtím, než přišel o svou nohu. Stál vedle svého otce za křeslem své matky, záda rovná, ruce spojené za zády a bradu vysoko. Hleděl na sebe a uvědomoval si, že ten muž na obraze byl někým jiným. Vyzařovala z něho arogance, opovržení světem okolo a hlavně toho muže, který na něho hleděl. Kdyby tušil, že tím jednonohým mrzákem je on sám, tvářil by se zděšeně.

Semkl rty, pootočil hlavu do strany, kde byl portrét ze zimy, kterou prožil v lesích. Zhluboka se nadechl, udělal těch pár kroků do strany a zvedl zrak.

Bernart stál stále na svém místě, vlasy měl prošedivělé, ale pohled stále přísný. Sévilovo místo obsadila Kiana v jednoduchých tmavě modrých šatech. Sebrise byla stále ve svém křesle a pravou rukou jemně na opěradle držela ruku své mladší dcery, která stála před starší. Před Bernartem stál vytáhlý a hubený Harik v čistém a načechraném oblečení, které na tom potrhaném chlapci působilo jako pěst na oko. Děvčata stála ještě před Harikem ve stejně střižených šatech, avšak jedna měla fialkové a druhá narůžovělé. Sévil samozřejmě chyběl, protože byl považován za mrtvého, avšak jeho místo nahradili tři sirotci.

Nemohl říct, že by byl naštvaný nebo smutný. To, že jeho matka udržela tradici, znamenalo, že smrt jejího syna ji nesložila navždy na kolena. Mohla pro něho plakat, ale přesto našla odvahu, aby dalšího roku zvěčnila svou rodinu takovou, jaká byla – o tři sirotky bohatší a o syna chudší. Možná byl Sévil i vděčný, že je Sebrise mezi sebe přijala, protože tím zachránila jejich životy, zatímco on pykal za to, že se je pokusil zmařit. Přesto k nim však cítil zášť, žárlivost a vztek, protože mu brali matku.

Schoval si ruce do kapes, vrátil se k předchozímu obrazu, aby mohl naposledy pohledět na muže, který zemřel v lesích a přesně to mu i popřál. Protože kapitán Sévil Malcius Derees, který hleděl na svět povýšeně ze svého plátna ještě netušil, co ho čeká v následujícím roce, zatímco Sévil, který na něho hleděl, již vše prožil a pochopil, že jestli někdy existoval člověk, který byl skutečnou definnicí Lorana, byl to on. Stále ho v sobě cítil, vnímal, jak vztek a povýšenost lomcuje jeho tělem, ale také vnímal Hrdinu. Někoho, kdo uklidňoval tu bouři v jeho těle a přinášel mu slunce.

Conton odjel následujícího dne, co ho Sévil požádal o ruku společně s poslem, který měl do Hlavného města donést zprávu o jeho rezignaci na postu kapitána a v armádě. Tím dopisem Sévil oficiálně odešel do důchodu a zbavil se svého snu, aby se stal generálem a někým víc. Už nebylo cesty zpět.

Necelý týden na to, co skončila svatba a všichni hosté – až na Saxleyho rodiče –, Bernart si nechal Sévila zavolat do jeho pracovny. Když tam Sévil dorazil, kromě svého otce narazil také na Saxleyho, který seděl v křesle.

„Děje se něco?" otázal se Sévil hlasem, ve kterém maskoval jakoukoli zášť vůči oběma mužům v místnosti.

„Posaďte se," pokynul Bernart na židle proti svému stolu a předklonil se, ruce si opřel o stůl a čekal, až tak Saxley se Sévilem učiní. Saxley seděl rovně, ale Sévil se opíral o opěradlo, necítil vůči otci už jakýkoli respekt.

Bernart ze stolu vytáhl stočený pergamen, který pomalu rozvinul a jeho konce zatěžil těžítky. Natočil text s oběma mužům, ale ani jeden si nevšímal toho, co je tam napsáno.

Bernart se chvíli díval na Saxleyho a poté na Sévila. Zatímco Saxley se zdál, že netuší, o co se jedná, Sévil si byl zcela jist tím, co bude nucen podepsat.

„Až tento dokument podepíšete," rozmluvil se pomalu Bernart, který snad doufal, že si Sévil své činy rozmyslí.

„Dědičný nárok na sídlo Dereesů a Jižní hvozd přejde ze mě na Saxleyho s Kianou, poté na Lilu, ale já budu vyděděn," dořekl Sévil. Udělal to schválně, chtěl svého otce pobouřit, což se mu také povedlo, až Bernart neřekl ani slovo, jeho pohled však mluvil za vše.

Saxley nijak nereagoval, ale Sévil věděl, že se uvnitř směje, protože Sévila porážel zcela ve všem.

„Podepíšeš," pronesl Bernart příkazem.

„Nikterak nenamítám," pokrčil Sévil rameny, načež se ujal pera.

•••

Měsíc poté, co skončila svatba a podepsal zbavení jakýchkoli práv na majetek Dereesů, stál pod obrazy své rodiny a byl připraven odejít. Cesta na pobřeží mu měla zabrat tři dny a za čtyři dny měla vyrážet loď na ostrovy, která ho měla odvést. Vše bylo dojednáno a Sévil byl připraven, nebylo cesty zpět a ani kdyby mohl, nevycouval by.

Opustil chodbu. Pomalými kroky začal scházet schody, snažil se nerozhlížet okolo sebe a mířil na dvůr. Z okna viděl, že jeho rodina je již připravena se s ním rozloučit a on s nimi též. Omluvil se však, že něco zapomněl, ale přitom se chtěl naposledy podívat na ty obrazy.

V sídle se mu lidé klaněli. Vyjadřovali tím sbohem, které Sévil však nijak neoplácel. Pouze šel přímo na dvůr, kde otroci skládali jeho věci na povoz, který byl zapřažen za Mlhou. Jemně se zamračil, když ji spatřil.

Vyrazil ke svém vozu, kam zrovna jeden otrok pokládal malou truhlici s oblečením, když mu Sévil posunky naznačil, aby se k němu naklonil.

„Nur de sorlys akkut tháne," pronesl krátce. Otrok přikývl, seskočil z vozu a zmizel, zatímco Sévil se vydal ke své rodině.

Jako vždy byli seřazeni v řadě, kterou se Bernart snažil dodržovat. Na jedné straně byl on, po jeho boku Sebrise, Kiana s jejím novomanželem, Lila, Harik a Ashlen s Roiserou.

Jako první předstoupil před svého otce. Hleděli nad sebe odměřeně, ani jeden z nich nic neříkal, ale Sévil se nakonec odhodlal na prostá slova: „Na některé ze svých dětí jednou pyšný budeš."

Bernart neodpovídal, pouze nadzvedl bradu a odvrátil od Sévila zrak, což Sévil pochopil jako kompletní zavrhnutí. Přešel proto raději k matce.

Ta mu padla okolo krku. Pevně ho držela v obětí, které jí Sévil oplácel. Zvykala mu na rameno s prosíkem, aby neodjížděl. „Tentokrát mi nic nehrozí, budu živý, ale jinde," pokusil se jí uklidnit, ale věděl, že to nepomáhalo. Sebrise se ho nadále držela, zvlykala, ale Bernart ji chytil a stáhl ze syna a objal ji. To byla nejspíše poslední pěkná věc, kterou Bernart pro svého syna udělal.

U Kiany se Sévil zastavil pouze krátce. „Takže nakonec Sina?" otázala se ho krátce.

Sévil pokrčil rameny. „Bylo načase dospět, řekl bych," hlesl, načež překročil Saxleyho, aby si mohl kleknout k Lile a objat ji.

Lila také brečela. Držela svého bratra okolo krku a prosila ho, aby ji někdy navštívil. Slíbil, že tak učiní a zároveň jí slíbil, že může kdykoli přijet i ona sama.

U Harika a dvojčat se zastavil současně. Klečel mezi nimi, postupně si všechny prohlížel a neuniklo mu, že se ho stále báli. „Omlouvám se vám," řekl upřímně. „Ale nebýt toho, nejste tu. Osud je vrtošivá věc, že? Chvíli nemáte nic, poté naději, kterou se vám někdo pokusí rozdupat, ale vše se v dobré obrátí. Přesto se omlouvám za to, co jsem vám způsobil," povzdechl si. A měl pravdu. Kdyby je neudal, nikdy by neměli to, co měli. Možná by už byli mrtví.

Vstal, ohlédl se přes záda, kde už otrok vedl dva koně, zatímco druhý stahoval Mlhu z tažných popruhů a vedl ji k Sévilovi. S pokynutím si od něho převzal otěže, pohladil svého koně po krku a už v té chvíli litoval toho, co plánoval udělat.

Natočil se k Harikovi, natáhl ruku s otěžemi a pokynul chlapci, aby si ji vzal.

Harik těkal očima, o krok ustoupil, ale vrátil se a pomalu natáhl ruku, aby Mlhu vzal.

„Mlha je bojový kůň. Věrná, ale má svou vlastní hlavu. Když s ní pobudeš nějaký čas a vybudujete si důvěru, nikdy tě nezradí," řekl. „Já ji už nepotřebuji," dodal.

Harik polkl, hleděl na Sévila jako na čiré zjevení a nakonec hlesl tiché: „Děkuji."

Více Sévil neměl. Nikomu nemohl nic darovat, protože větší majetek neměl. Zbyla mu pouze Mlha, kterou si nechat nemohl.

Otroci k povozu připevnili statného hnědáka a vraníka osedlali. Sévil se natočil k Saxleymu se slovy: „Doprovoď mě kousek na mé cestě. Stále jsme neměli moc času si spolu promluvit," vyzval ho.

Saxley se tvářil nedůvěřivě, ale snažil se tu tichou nenávist k Sévilovi skrýt. „Zajisté," přijal. Jiná odpověď totiž nepřipadala v úvahu.

Ten den byl poslední, který Sévil strávil ve svém rodném sídle. Vždy ho opouštěl na jaře, aby se mohl účastnit sněmu a nájezdů, ale tentokrát ho opouštěl s vědomím, že se vícekrát nevrátí.

Jedna jeho část byla šťastná, ta druhá smutná. Nedokázal říct, která převládala, ale věděl, že obě části jsou spokojené, protože věděl, že se jedná o správné rozhodnutí, které vede k životu, kterého nebude litovat.