Sévil na té místnosti miloval zeď proti prostorným vysokým oknům, skrze které slunce házelo své paprsky na důkladnou malbu, která se postupně více a více doplňovala. Vše začínalo v levém dolním rohu a pokračovalo vpravo. Valná část zdi byla vymalována stále v barvě moře, protože nebylo známo, jak země na tom místě vypadá. Byla to mapa. Tiberath byl podrobně zakreslen s jeho největšími městy a každých pár let byl pozván kartograf, který dodělával nově nalezená území.

Sévil stál čelem k mapě, prohlížel si ostrovy starých Orwelů, které byly nakreslené pouze jako tmavě zelené lesy s plážemi okolo. Bernart tvrdil, že Orwelové by vymřeli, kdyby se nepřidali k Tiberathu, ale čím více Sévil rostl a dospíval, chápal, že by Orwelové skutečně vymřeli. Tiberathé by je zabili a vzali by si jejich území, ač ho považují za zbytečné a dobré možná tak ktěžbě dřeva a rybolovu.

Conton byl více zaujat zbytkem místnosti, kterou tvořily převážně knihy, ze kterých se Sévil učil. Listoval mezi stránkami, prohlížel si zdobené kožené vazby a pomalu po nich přejížděl prsty.

„Tohle všechno si měl jako dítě k dispozici pro studium?" zajímal se Conton se zaujetím. Posadil se do jednoho křesla, svou hůl si odložil vedle sebe a uchopil těžkou knihu v černé vazbě, jejíž obsah Sévil neznal.

„Všichni jsme museli takto studovat. Kiana, já a i Lila," odpověděl. „Vsadím se, že do toho otec nutí i ty tři, co si s matkou osvojili," dodal podrážděně.

Conton k němu zvedl zrak, nechápavě nahrbil jedno obočí, ale Sévil nad tím mávl rukou, aby to nechal být. „Adoptovali tři sirotky," vysvětlil prostě bez původu, kde se sirotci vzali.

„To je od nich milé," usmál se Conton povzbudivě, zaklapl knihu a položil ji na stolek. Sévil se posadil do vedlejšího křesla, opřel si tvář o dlaň a sledoval Contona. „Závidím vám. Já se číst naučil až v dvaadvaceti, když jsem se stal poručíkem."

Sévil se zamračil. Uvědomil si, že o Contonovi nic neví. Moc o sobě nemluvil, rodinu neměl až na jednoho bratrance a Sévil se ani nevyptával, odkud pocházel. Myslel si, že je obyčejným významnějším vojákem, jehož předek byl mezi prvními, kteří začali ovládat nová území a Conton už pouze dodržoval rodiné tradice. Je však Orwelem, uvědomil si Sévil. A také pochopil, že byl vůči jeho původu arogantní.

„Odkud pocházíš?" zajímal se Sévil.

Conton se usmál: „Z ničeho."

„Z ničeho?"

Conton přikývl. „Můj děd přišel se svou těhotnou ženou z ostrovů Orwelů nedobrovolně. Neměli nic, neznali měnu a zdejší jazyk. Zůstali žít ve čtvrti tak chudé, že kanálová krysa k obědu pro ně byla požehnáním od Boha. Dali život mému otci, který jako dítě sotva přežíval v chudobě v neustálém hladu a vědomí, že z toho místa nikdy v životě neodejde. Narodil se slepý. Nemohl se přidat k armádě, takže naděje na lepší život se mu obloukem vyhla. Navíc byl sotva šestnáctiletý, když jsem přišel na svět já. Matka zemřela, co bys také v tak chudé čtvrti očekával? Krátce po ní přišla o život i má pramáma s otec. Byla to epidemie, na kterou může pamatovat pouze tvůj otec a možná ti o ní někdy řekl. Skolila z každé rodiny alespoň jednoho a mezi chudými byl zázrak, pokud přežila alespoň půlka rodiny. Zůstal jsem se svým dědem, který si přál, abych žil lepší život, než byl předpovězen jim. Neučil mne ani jazyku Orwelů, protože si přál, abych se odpojil od národa, kterému byla předpovězena zkáza ve slumech. Ve čtrnácti jsem se přidal k armádě, odcestoval na svou první výpravu a vrátil se do spáleniště. Léto bylo suché a stačil pouze malý plamen, který spálil domy ze dřeva, slámy a mízy na popel. Děd zemřel v ohni a já zůstal sám společně s klukem, který se tam z armády vrátil se mnou. Nikdy jsem ho neměl moc rád, ale když jsme se vrátili na místo, kde jsme vyrostli, přeživší byli pryč a už jsme je nikdy neviděli. S Elrubem Thinkem jsme zůstali spolu. Mnoho jsme nenamluvili, nevnímali existenci toho druhého, pouze jsme byli ve stejném pluku a tvrdili jsme, že jsme bratranci, abychom nebyli rozděleni.

Léta šla dál, žili jsme nadále v chudobě, kterou jsme znali, ale Elrub z armády odešel. Byl to marný kluk. Chytrý, ale zcela zbytečný v boji. Snažil se přes rok přežít sám, sháněl peníze, chtěl se vyučit řemeslu, ale bylo to kopyto. Já bojoval, získával jsem žold a postupem i postavení. Mé postavení ve světě se zlepšovalo a já Elruba bral s sebou na výsluní. Rozuměl více psanému slovu, číst se naučil prakticky hned a učil mne, i když jsem se vším měl značné problémy. Já byl v našem světě tělem a on mozkem. Bez toho druhého bychom těžko přežili, ale společně jsme dokázali získat Bílé písky, sídlo, jídlo, peníze a mé jméno.

Takže tak... Přišel jsem z ničeho. Nemám slavného předka nebo příbuzného a nemám následovníka, který by mé jméno proslavil napříč desetiletími."

Sévil na něho hleděl s pootevřenými rty. Snažil si představit vše, co Conton prožil jako tehdejší Condor Tonres, který žil tam, kde navštívil Tianu Stach. Sám sebe vnímal jako někoho, jehož jméno pouze upoutalo zrak ostatních, avšak své postavení si získal svými schopnostmi. Byl odjakživa učen v boji, strategii a vojenské taktice, logicky musel být lepší než ostatní. Když však poslouchal Contona, začínal sebe vnímat skutečně jen a pouze jako někoho, kdo byl průměrným, ale slavným. Vzpomínal na chlapce, které dostal do svých pluků z podobných podmínek, ze kterých pocházel Conton. Byli hubení, slabí, často umírali, protože neměli žádné vybavení kromě meče, který jim dala zem. Jestliže Conton pocházel právě z těchto chlapců, přežil, prokázal se jako schopný a proslavil se, byl lepším než většina mužů v armádě.

Sévil polkl, stále hleděl na Contona a představoval si ho napříč roky, jak se snažil sehnat jídlo a zároveň se staral o kluka, kterého nazýval svým bratrancem.

„Oněměl si?" zeptal se Conton tiše s úsměvem, jako kdyby právě dovyprávěl vtipnou historku z dětství a ne něco, co ranilo Sévila ohledně jeho samého.

„Já jen," zakuckal se Sévil, „vždy jsem si myslel, že jsi prachrostý a obyčejný syn někoho, kdo došel akorát dál než otec a tak si získal své jméno, nemyslel jsem si, že bys mohl... Přijít z ničeho."

Conton se tiše zasmál a ani poté z jeho tváře úsměv neodcházel, „moc lidí jako já není. Je těžké získat něco z ničeho, ale není to nemožné. Kdybych však nebyl z těch slumů, neztratil všechny a všechno předtím, než jsem pochopil, jak život chodí, určitě bych tu právě teď neseděl. Kdo ví, kde bych se nacházel, ale vím, že tady se mi líbí mnohem více."

Sévil si vzpomněl na Tianu Stach a tři osobnosti uvnitř každého člověka. Conton musel ze svého srdce rychle ztratit Ysetiho a Loran musel celé jeho dospívání ovládat jeho tělo, aby ho zformoval do osoby, která si šla tvrdě za svými cíli, aby tak mohl zajistit lepší život pro sebe a Elruba. A když toho všeho dosáhl, musel objevit Hrdinu, který uklidnil jeho rozbouřené srdce a udělal tak z něho člověka, který tam seděl v tom křesle.

„Zdá se mi, že poslední dobou nenacházíš mnoho slov," šeptl Conton s odvrácením hlavy do strany. Hleděl z okna na hvězdnatou oblohu, zatímco se Sévil snažil najít alespoň nějakého slova.

„An plaite eireme zu shén aq fleke toriu," zasténal Sévil se zoufalstvím.

Conton k němu otočil hlavu, nemohl mu rozumět ani slovo, ale Sévil si přišel stejně. Jazyk Tiberathu se mu totiž zdál tak moc cizí a vzdálený. Připadal si, že může komunikovat už pouze v jazyce Remarců.

„Nerozuměl jsem ti ani slovo," zakroutil Conton hlavou.

„Stejně jako já tobě," povzdechl si Sévil, „celý Tiberath a jeho jazyk se mi zdá natolik cizí a neznámý, že nevím, jak lidem odpovídat, když na mě mluví. Nenacházím v tomhle jazyku správná slova – to jsem ti řekl a je to pravda. Přijdu si tu už jako prostý cizinec, který netuší, jak to zde chodí."

Conton se starostlivě zamračil, natočil se více k Sévilovi a zeptal se: „Myslíš, že se to časem dá dopořádku?"

Sévil zakroutil hlavou, „nesnáším tuhle zem," přiznal. „Za to, co děláme Slimům, otrokům, jak se staráme o naše lidi. Všichni tady jsme akorát bezcharakterní parchanti, kteří se ženou za slávou a penězi, aniž bychom se ohlíželi za tím, koho domy kvůli tomu vypálíme a kolik životů vezmeme. Tahle země je prožraná zlem." Řekl slova, která cítil. Která pochopil, když žil s Benjirem, když mluvil se Sinou a sledoval okolí okolo sebe. Tiberath byla zlá země a on byl příkladným zaslepeným občanem, který si myslel, že je vše v pořádku, dokud neotevřel oči.

„Myslíš, že jako jeden člověk změníš celou zem?" zajímal se Conton.

Sévil zakroutil hlavou, vstal a pomalými kroky přešel k nakreslené mapě na stěně. „Nejsem schopný cokoli udělat, mohu pouze utéct a vydat se za jiným životem, který uznám za lepší," odpověděl.

„Kam chceš jít?"

Sévil pomalu přejel prstem po mapě. Od Jižního hvozdu pomalu přejel přes moře ke dvěma velkým ostrovům a pomalu přes ně přejel dlaní. „Dostal jsem nabídku od dávné přítelkyně, abych se vydal na ostrovy Orwelů. Otočil hlavu přes rameno ke Contonovi, který v rukou držel svou hůl a se zaujetím hleděl na Sévila. „A přál bych si, abys odešel se mnou."