„Nemohu," odpověděl.

Sina mlčela. Hleděla před sebe na ovocné stromy, které se vlnily v letním vánku, zastrkávala si vlasy za ucho a pouze jednou lehce přikývla. „Rozumím," dodala tichým hlasem, který odvlál vítr. „Ale proč?" zeptala se následně s pohledem na Sévila.

Netušil. Neviděl jediný důvod, proč by měl zůstat v Tiberathu, který mu navozoval pocity úzkosti a toho, že není chtěný. Možná se bál toho faktu, že by měl opět opustit Contona, ponechat ho v Tiberathu a odejít. A také se bál Siny a toho, jak se před lety jeho žaludek stáhl a tělo mu začala ovládat žárlivost. Bál se, že kdyby byl v její blízkosti, jeho city by se mu prožraly celým tělem jako plevel a nakonec by ho pozřely.

„Protože...," polkl, „protože teď se zrovna cítím ztracený. Nemohu odejít, protože bych už nikdy nenalezl sebe a to, kým vlastně jsem."

„Ty a ztracený?" zasmála se tiše. Sévil na ni nechápavě pohlédl, ale nemohl se zlobit, protože věděl, že je taková, vždy se lidem smála, ale nemyslela to zle. „Od té doby, co tě znám, nikdy si nebyl ztracený. Vždy si věděl, kam jdeš, proč, co chceš a kdy to chceš – co nejdříve. Jak se můžeš právě teď považovat za ztraceného? Víš, že chceš opustit armádu, což znamená, že hledáš nový smysl bytí. Nejsi ztracený, jsi pouze... tulák."

„Tulák bez cílů a smyslu," odvětil Sévil.

„A co na tom záleží?" otázala se. „Život, kde máš vše nalinkované a předem dané, si už prožil. Ta nehoda, co se ti stala, byla jedinou věcí, se kterou si v životě nepočítal. Je to strašné, nedokážu si představit tvou bolest a to, jaký rok si prožil, ale to, že se budeš považovat za chudáka ti nikterak nepomůže."

„Sino, já..." Chtěl něco říct, obhájit se, bránit sám sebe před jejími pravdivými slovy, ale nevěděl, co říct. Neměl na svou obhajobu zcela nic. Sina však na něho hleděla, očekávala, co řekne a to i přesto, že tak dlouho mlčel. Cítil, že se mu chvějí rty nervozitou. Proč vůbec promluvil? Co chtěl říct?

Sina odvrátila zrak a sama položila otázku, aby odvrátila jeho nevydařený pokus: „Pamatuješ, když jsme byli mladší a tys mi řekl, že jsem to nejohavnější stvoření, které kdy chodilo po zemi?"

Zrudl po celém těle. Vzpomínal si na to. Bylo mu patnáct a Sinu nepovažoval za krásnou. Protože ona nebyla krásná na pohled. Pouze potupně přikývl, že si skutečně pamatuje.

„Řekl si, že jestli mě někdy někdo bude milovat, bude to ten největší hlupák, kterého svět stvořil. Slepý, hluchý, bez čichu a jakýchkoli jiných smyslů. Tehdy si mě docela ranil."

„Byl jsem hlupák, Sino," povzdechl si. Sina k němu vrátila zrak, usmívala se, dlaněmi se opírala o lavičku, v očích se jí přelévalo moře a na rtech ji hrála slova útěchy.

„Oba dva jsme byli. Ty, protože si pronášel taková slova o člověku, který tě jako jediný považoval za přítele a já, protože jsem tvým slovům věřila. Jenže, víš co? Dospěli jsme, vyrostli, odebrali se vlastními životy. Já ti dokázala, že skutečně existoval někdo, kdo by to stvoření mohl milovat a ty si mi dokázal, že nejsi jenom rozmazlený syn muže, který nikdy neudělá nic sám. Přežil si, vrátil se, hledáš nový smysl... To by ten mladý Sévil neudělal. Zemřel by hanbou, zmizel ze světa a nikdy víc by o něm nikdo neslyšel." Naslouchal, ale netušil, co si vzít z jejích slov. Snažil se to vnímat jako uchlácholení, ale přitom si to přivlastňoval jako urážku, protože si nemyslel, že by si zasloužil jakoukoli chválu.

„Někdy, když byl Lexington pryč a já byla sama, přemítala jsem nad tím, jaké by bylo mít tě poblíž sebe jako dřív. Přítele, který rozesměje a zanadává si s tebou na svět, ve kterém žijí. Někdo, kdo tě udrží ve střehu neustálými závody a soutěžemi o tom, kdo dostřelí dál nebo přesněji. Přemýšlela jsem, že bych odjela a navštívila tě, ale vždy jsem si naopak říkala, že jsme na zcela opačných lodích. Tys mířil víš, než mohla lidská noha dosáhnout a já pochopila, že mé štěstí tkví v rodině a místě, kde mohu žít s někým, koho miluji. Připadal si mi celých těch deset let tak vzdálený, jako kdybych tě vůbec neznala, ač jsem mnoho let spala vedle tebe na zemi a držela nekonečnou hlídku po tvém boku. Krváceli jsme spolu, ošetřovali si rány, rozdělovali žold a kořist... A přesto jsme se tak vzdálili," povzdechla si. Mluvila od srdce slova, která Sévil neuměl vyslovit. Sina pro něho byla vším. Byla mu přítelem, sestrou, ale také osobou, kterou miloval jako první na světě.

Sévil se narovnal. Prohlédl si ji a snažil se v ní najít vše, co viděl dříve. Hledal v ní tu stvůru, která byla pro svět odpudivá, ale nenacházel ji. Sina pro něho byla přítelkyně, která mohla vypadat jakkoli, být s kýmkoli a žít kdekoli, ale stále to byla ta Sina, kterou znal od svých čtrnácti let a nelitoval jediného dne, že se s ní spřátelil.

Objal ji, přitiskl k sobě, jak měl udělat už v přijímacím salónku. Neměl čekat, že ho obejme ona, ale měl to udělat on, protože kvůli němu šla takovou cestu. „Chybělas mi," řekl tiše.

Sina mu objetí oplatila. Tentokrát bylo pevnější, upřímnější a delší. Oba dva ho mysleli vážně a nejednalo se pouze o nemotorné první objetí, kterému ani jeden nerozuměl – tohle bylo upřímné.

„Nemůžu teď opustit Tiberath, protože tu někdo je," zašeptal konečně to, co chtěl říct, než se rozechvěl.

„Vezmi ho s sebou," odpověděla okamžitě.

Odtáhl se od ni, „co když nebude chtít?"

„Zeptej se. Promysli si, co chceš. Najdi si své cíle a smysly. Pouze jsem tě požádala, zda-li odejdeš nebo zůstaneš je tvé rozhodnutí," odpověděla s drobným úsměvem.

Sévil přikývl, otočil se k sídlu, které se pomalu probouzelo k životu. Ač bylo ráno, opět začínala práce, aby oslava mohla pokračovat. „Zůstaneš zde na zbytek svatby?" zeptal se.

Zakroutila hlavou. „Mám ještě pár povinností z ostrovů, za pár dní odjedu a vrátím se za Lirith. Do té doby bydlím v hostinci ve městě, kdyby sis chtěl popovídat, najdeš mě tam." Stiskla mu ruku, pomalu vstala z lavice a rozloučila se s ním.

Sévil tam zůstal sedět. Hleděl do zahrad a na sídlo, chvíli pozoroval i nebe a přemítal nad její nabídkou. Kdyby záleželo na něm, odešel by kamkoli, jenom aby nezůstal v Tiberathu, který ho zcela zradil a otočil se k němu zády. Jenže na něm samotném nezáleželo, slíbil totiž, že do tří dnů najde řešení.

•••

Vytratil se jakmile mohl. Odmítal se zdržovat na očích lidí a hlavně poblíž Kiany se Saxleym. Ze slušnosti si krátce popovídal s pár generály, přitakal, že jeho přežití je skutečně zázrakem a že je škoda, že si nepamatuje umístění onoho slimského kmene, ale o ničem víc nemluvil. Odpovídal, že netuší, jaká bude jeho budoucnost v armádě a stejně tak neví, zda-li se ožení v průběhu jeho pobytu v armádě nebo až poté. Takový rozhovor vedl přinejmenším šestkrát, než byl odchycen dalším generálem.

Stál poblíž svého otce a jeho starého přítele generála Ilyana. Nechtěl s nimi mluvit, protože ve společnosti oněch dvou se cítil jako ve vězení. Vysvobodil ho však jiný generál, který se k nim dobelhal s pozdravem a blahopřání jak k svatbě tak k návratu ztraceného syna.

„Skutečně dobrý rok pro Dereesovu rodinu," zhostil se okamžitě Ilyan slov, než měl Bernart možnost jakkoli zareagovat.

„Ano, je to skutečné štěstí," přitakal po chvíli mručivým hlasem při pohledu na generála Contona. Sévil věděl, že ho neměl rád. Bernart považoval Contona za prostého mrzáka, který společně s Lewisem marnili čas a prostředky, aby prozkoumávali území, které nemělo žádný smysl, ač minulého roku nalezli zásobu drahého kamení.

Sévil stál mezi nimi s divným pocitem, který ho nutil smát se. Kousal se do jazyka, aby jeho smích nebyl vidět, ale přišlo mu to humorné. Conton dříve sloužil pod Bernartem, což znamenalo, že Sévilův otec musel být tím, kdo navrhl Contona do vyššího postavení. Ale zatímco Conton k Bernartovi vzhlížel s tichým respektem a hněvem vůči přísnému generálovi, Bernart Contona neměl rád za jeho samotnou poničenou existenci, která pro něho nebyla nakonec tak ušlechtilá, jak doufal, že by jednoho dne mohla být. A Sévil tam mezi nimi stál jako syn jednoho muže a milenec druhého. Nevědomost jeho otce o jeho vztahu s Contonem mu na tom přišla tak moc humorná.

„Slyšel jsem zatím pouze báchorky z druhé ruky, ale co se skutečně stalo v tom lese?" otázal se Conton směrem k Sévilovi. Nebyl to hloupý tah.

Ilyan s Bernartem si souběžně tiše povzdechli. „Zda-li nás omluvíte pánové, příběh je nám již oběma známý," pronesl do toho Bernart, čímž také naznačil, že odcházejí.

Sévil čekal pár vteřin, sledoval otce, který mizel v davu a když byl pryč, lehce se usmál a pronesl: „Brilantní zbavení se otce a jeho otravného ocásku."

„Ilyana jsem nikdy neměl v lásce," ušklíbl se na to Conton, od procházejícího otroka sebral z tácu dvě sklenky šumivého vína, jednu podal Sévilovi a zeptal se, zda se odeberou někam, kde je klidněji.

„Vím o jednom místě," pokynul Sévil hlavou.