Probudil se brzo. Od východu slunce hleděl do stropu, přemítal nad předchozí nocí a přehrával si v hlavě všechny ty chvíle. Měl ještě dvě noci, kdy mohl vymyslet, jak získat Contona. Neuspěl v dohodě se Saxleym, ale věřil, že najde řešení tohoto problému.

Přetočil se na bok, díval se skrze úzkou škvíru mezi závěsy do prosluněného rána a už ani nemyslel na to, co bylo za den. Nezáleželo mu na to, že si Saxley vzal Kianu a ani na to, že ten den jim měl být sejmut kortah, aby jejich svazek byl zpečetěn. Bylo mu to jedno.

Vstal, nasadil si svou protézu, oblékl se do pohodlnějšího oblečení, protože měl až do odpoledne volno a vydal se na snídani. Vstal brzy, sídlo tak bylo ještě tiché, lidé spali po dlouhé noci a jedinými bdícími tvory byli otroci uklízející v zahradách a připravující další várku jídla. Sévil se plánoval vydat do kuchyně pro jídlo mezi otroky, kterým by i naznačil, že na ně nezapomněl a jedna noc nebyla pouze slabou chvilkou, ale uprostřed cesty byl zastaven podiveným správcem domu – kdo by očekával, že zrovna Sévil bude první na nohou –, který Sévilově otci sloužil déle, než byl sám Sévil naživu.

„Máte návštěvu, pane Sévile," řekl mu okamžitě.

„Já?" nechápal Sévil.

„Dorazila dnes brzy ráno, tvrdila, že počká, do Vašeho probuzení," přikývl vrásčitý muž dlouhý jako strom.

„Ona?" divil se ještě více.

Správce přikývl, „nemám Vám říkat její jméno. Čeká na Vás v přijímacím salónku," řekl krátce, načež odešel.

Sévil se nechápavě mračil. Netušil, koho by měl očekávat, ale rozhodl se, že to okamžitě zjistí. Stočil své kroky k salónku, v hlavě se mu hemžila všemožná jména žen, které by ho mohly navštívit, ale k žádné neměl žádný vztah. Vzpomínal si na pár kapitánek a poručic, vdovy jeho padlých mužů, ale na žádnou jinou.

O to více zvědav mířil k přijímacímu salonku. Žaludek měl nervózním pocitem stažený do velikosti vlašského ořechu, mračil se a chvíli jenom tak tupě zíral na kliku u dveří, kterou se bál stisknout. Uchopil kliku právě ve chvíli, kdy mu na mysl vešla další žena, ale jak rychle přišla, tak rychle odešla. Nebylo možné, aby to skutečně byla ona. Žila tak daleko, neviděli se mnoho let a netušil, proč by vůbec měla přijet.

Hlasitě si nad tím povzdechl. Netušil, kdo by mohl být za těmi dveřmi, ale rozhodl se to zjistit.

Přijímací salónek byl vždy slunnou místností se světlými tapetami a světle modrými křesly, které v té chvíli zely prázdnotou. Žena stála u okna v dlouhých jezdeckých kalhotách a jednoduché světlé blůze. Dívala se z okna na lesy, ale jakmile zaslechla zavrzání dveří, otočil hlavu přes rameno k Sévilovi.

Pamatoval si ji jako silnou ženu s kulatým obličejem, světlými vlasy a s očima v barvě moře. Těžko ji mohl považovat za krásnou, ale když poznával její osobnost, pochopil, že je někým, koho lze milovat pouze po dlouholeté známosti. Občas přemýšlel, že by to byl on, kdo by si ji vzal, ale jiný muž ho předběhl.

„Sino?" nevěřil svým očím, ale když se usmála tak, jak to měla ve zvyku – naznačovala mu, že je úplný tupec, co se ptá na zřejmé otázky –, byl si jistý, že tam skutečně stojí před ním ona. Za těch deset let se moc nezměnila. Neměla už sice tak robustní postavu vojáka, vlasy měla delší, ale jinak byla stejná. Opálená pleť, oči v barvě divokého moře, pevné postavení těla.

„Co tu děláš?" nechápal.

Otočila se k němu čelem a naklonila hlavu lehce do strany: „Deset let a ty se zmůžeš pouze na tohle?"

„Nejsem dobrý v přivítání," odsekl Sévil.

„A jsi vůbec v něčem dobrý?" popíchla ho s úsměvem, vydala se k němu a bez jakéhokoli očekávání ho objala. Natiskla se k němu, opřela si čelo o jeho rameno a tiše řekla: „Chyběl si mi."
Nebyl si jistý, že by se v životě objali. Jejich přátelství si zakládalo na nevinných ranách do ramene, narážení rameny, když stáli vedle sebe, ale ne z objetí. Přesto ji objal, pocítil něco nového a netušil, co si o tom myslet. Nevěděl, co si myslet hlavně o jejich vztahu a citech, o kterých byl stále přesvědčen.

„Proč ses tak vytratila?" zeptal se ji okamžitě předtím, než ji vůbec pustil. Byla to otázka, která ho trápila odjakživa. Potřeboval znát odpověď, protože se cítil zrazený jejím odchodem.

Odtáhla se od něho, vypadal provinile, ale dlouho neodpovídala. Poté se pouze nadechla a řekla: „Pojďme se projít. Tvrdil si mi, že máte obrovské zahrady."

•••

„Lex pocházel z naší vesnice. Znala jsem ho vlastně odjakživa, i když jsem ho spíše považovala za vlastní rodinu. Byl dobrým přítelem mého otce, ale zkrátka... Něco jsem v něm odjakživa viděla. Snad vyspělost, zodpovědnost a autoritu, kterou jsem mezi vámi neviděla. Jednou mi dal nabídku k sňatku, když mi bylo šestnáct, ale odmítla jsem ho, protože jsem považovala manželství za něco, co brzdí lidi v životě a nechtěla jsem do něho vstoupit jako nikdo. Když nás však později povýšili a on mi gratuloval, řekl mi, že teď jsem mnohem víc než většina lidí v této zemi a jedna z nejvýznamnějších žen."

„A to si mu skočila zrovna na tohle?" vložil se Sévil do Sinina vyprávění. Šli pomalu a nejenom kvůli Sévilově noze, ale také únavě, která zmáhala Sinu po cestě. Držela se ho za paži, procházeli mezi živým plotem a záhony a vnímali pouze slova toho druhého.

„Ne," protočila Sina očima, „musel bys ho znát, abys pochopil. Lexington dával lidem pocit bezpečí a lásky, ať jsou jakýkoli," povzdechla si.

„Dával?" nechápal Sévil,krátce se podíval do její tváře a podle výrazu pochopil – zemřel.

„Krátce předtím, než přišla zpráva o tvém zmizení zemřel. Onemocněl, ale tvrdil mi, že do týdne bude na nohou a zdravý jako rybička. V noci ulehl do postele, unavený, ale usmíval se. Ráno byl už mrtvý a stále se usmíval." V ranním slunci se jí v očích leskly slzy. Otřela si je dříve, než spatřily světlo světa, ale Sévilovi na tom nezáleželo. Předchozího večera plakal na rameni muži, nezáleželo mu na tom, zda před ním bude plakat Sina pro ztrátu muže.

„To je mi líto," řekl krátce, protože netušil, co v takových chvílích říci.

„Myslela jsem, že se poté vrátím do Tiberathu, ale nezvládla jsem to. Ostrovy jsou zcela jiným místem než Tiberath, a když tam chvíli žiješ, uvědomíš si, že tohle je... vězení." Odmlka mezi posledními dvěma slovy Sévila zaujala. Zastavil se, pokynul Sině, aby se posadili na kamenné lavičce, protože ho začala bolet noha a vyzval ji, aby to vysvětlila.

Sina pokrčila rameny, „v průběhu roku musíš držet celibát. Manželé spolu mohou být pouze přes zimu. Ve čtrnácti musíš do armády, ale nikdo ti nedá výstroj a nezaplatí tvé rodině, když jim nemůže pomáhat se žněmi. Žold z armády musíš využít na splácení dluhů, které tvé rodině přijdou v průběhu roku, kdy nemají na chleba. Pokud rodina nevlastní otroka pro každého člena rodiny, je považována za chudou a výsměch ji nemine. Jestli chceš někým být, musíš být vrah a otrokář. Žena s postavením v armádě je odporným stvořením, které se k moci dostalo přes postel."

Sina měla ve všem pravdu, ale stejně to Sévil cítit nemohl. Možná kvůli tomu, že nebyl ženou, která by měla postavení, nebyl chudý a nikdy nezažil žně a dluhy. Sina zažila vše.

„Ostrovy jsou jiné," povzdechla si. „Nemáme tam otroky, ale muže a ženy, kteří s námi pracují za jídlo, oblečení a ubytování. Když jsou nemocní, léčíme je. Když mají žízeň, dáme jim pohár vody. Vojáci jim říkají jmény a oni nám. Je nás tam tak málo, že jsme všichni přáteli, ale v Tiberathu to neříkáme. Protože tady nás považujete za odtažité hlupáky, kteří chtějí žít na nehostinném místě. Ale ty ostrovy jsou... nádherné."

„Proto si tam šla?" zajímal se Sévil. Viděl to místo jako les, kde žil s Benjirovými lidmi. Všichni si byli rovni, nikdo nebyl nikým víc.

„Lexington to chtěl. Byl unavený z toho všeho, co se dělo zde, ostrovy navštívil jednou a zamiloval si je. Řekl, že pokud se mi tam nebude líbit, vrátíme se, ale jakmile jsem se rozkoukala okolo sebe, uvědomila jsem si, že na pevninu se už vrátit nechci."

Sévil zvedl zrak. Sledoval své rodné sídlo, na jehož tmavém kameni se rozlévalo ranní slunce. Vzpomínal, kolikrát ho takto sledoval, vzpomínal nad tím, co v něm prožil. Dobré a špatné věci. Radostné i smutné. Hleděl na balkon, kde byl celý předchozí večer, kde mluvil se Saxleym, sledoval Kianu se Zusakem. Vzpomínal, jak lezl na zábradlí a jeho matka mu za to hubovala. Vzpomínal na to, jak a nádvoří zabil prvního člověka v životě. Vybavil si vyděšený obličej chlapce, který byl starší než on, ale o tolik slabší.

„A ty, Sévile? Co tvá noha?" vyrušila ho Sina ve vzpomínkách.

Zatřásl hlavou, sklopil zrak, zahýbal svou pravačkou a povzdechl si. „Opustím armádu. Až bude po svatbě, sdělím to otci. Nemám armádě už co nabídnout a byl bych pouze přítěží," rozhodl se. Přemítal nad tím a viděl to jako jediné východisko. Navíc se bál. Svých mužů, Saxleyho a slov, která slyšel. Bál se, že by byl minulý rok dokonán.

„Staneš se pánem Jižního hvozdu?" zajímala se Sina.

Sévil pokrčil rameny. „Kiana odejde do Severního hvozdu. Ale stále je tu Lila, sice jsem starší, ale stále o ten post budu soutěžit s ní," odpověděl. Byl si jist, že pokud opustí armádu ve funkci kapitána, otec mu to neodpustí. Věděl však, že generálem být nechce. Ani vojákem.

„Sévile?" hlesla Sina.

Podíval se na ni. Ruce si opíral o stehna, hleděl na Sinu zdola a snažil se ignorovat převalující se vlny v jejích očí.

„Chci tě o něco požádat," zašeptala nejistě. Nepoznával tu nejistotu. Nikdy taková nebyla, pouze přímá a nekompromisní.

„Ptej se," vyzval ji.

Sina se zhluboka nadechla, zahleděla se do dálky, na Sévila, přejela pohledem po zahradách a nakonec si dlaně položila na kolena a stiskla je v pěst. „Mám dceru," řekla.

Sévil překvapeně nadzvedl obočí, „gratuluji."

„Jsou jí tři, Lirith se jmenuje. Od té doby, co zemřel Lexington, je jako ztracená. Nechci pro ni jiného otce, protože nikdo nebude jako on, ale chci pro ni přítele. Někoho, kdo nebude její krve, ale bude vědět, že se na něho může v životě spolehnout, jako jsem se já spoléhala na Lexe."

Sévil nechápal, kam ti míří. Byl zmatený, ale nechal Sinu, aby domluvila.

„Odjeď se mnou na ostrovy, prosím."