Výhoda letní svatby byla ta, že se mohla odehrávat venku a hosté se tak nemuseli cpát v zadýchaných síních domu. Okolo zahrad bylo vztyčeno mnoho pochodní a lamp, které byly rozsvíceny, v altánu hráli hudebníci, otroci roznášeli pití a pochutiny, hosté se bavili mezi záhony a tančily na volném prostranství.

To, že všichni byli venku, dávalo Sévilovi možnost odebrat se tam, kde se vždy cítil nejlépe – nad lidi. Dělal to odjakživa, když se ocitl na oslavách nebo svatbách. Našel si to nejvýše položené místo, kde se usadil a sledoval lidi pod sebou, kteří se tak pro něho zdáli maličcí. Tentokrát to místo našel na balkoně, kde ráno mluvil se Saxleym. Opíral se o zábradlí, pozoroval lidi pod sebou a čekal.

Nebyl hloupý a ani opovážlivý, aby se ihned po večeři vydal za Contonem. Raději se odebral na balkon, kde mohl vidět na všechny, kteří přicházeli do zahrad a čekal, kdy se tam zjeví Conton. Conton však neprocházel. Přeříkával si jména všech, kteří prošli dveřmi a znal jejich jména, ale bylo jich více, kteří byli neznámí. Neprošel však nikdo, kdo by se musel opírat o hůl z důvodu starého válečného zranění.

Nedokázal říct, jak dlouho tam stál. Zdálo se mu to jako chvíle, ale zároveň věčnost, kdy očekával, až Conton vyjde ze dveří, aby na sebe mohl nějakým způsobem upozornit a zavolat ho tak k sobě. Stále ho však sžíral pocit, co když pro Contona byl ten týden pouhým týdnem a skutečně zapomněl, že se cokoli stalo a pozvání přijal z pouhé slušnosti.

Hluk pocházející zdola mu zcela zastínil starý známý zvuk v podobě chůze a klapání holi, který ho na Contonovu přítomnost upozornil u večeře. Slyšel až jeho hlas.

„Proč tak moc nenávidíš lidi okolo sebe?" zeptal se ho. Sévilovi se stáhlo srdce, když zaslechl jeho chraplavější hlas plný něhy a empatie, které nedokázal porozumět. Otočil se k němu s pootevřenými rty a sledoval ho, jako kdyby spatřil samotného Ysethiho po boku Šérí a ostatních bohů, které vyznávali Remarcové.

Sévil neodpovídal, pouze si ho prohlížel, což Conton vzal jako vtip, lehce se pousmál, natočil hlavu do strany a řekl: „Býval si výmluvnější, nemyslíš?"

Stále neodpovídal, místo toho konal. Vykročil k němu, pěti dlouhými kroky se dostal tak blízko, že cítil jeho dech. Srdce mu bušilo, jako kdyby se chtělo provat z hrudi a v hlavě mu tepalo bolestí. Nic z toho však nevnímal, pouze položil Contonovi ruku na krk s palcem a jeho čelist a přiblížil se k němu. Chtěl ho políbit, opět chtěl po roce zažít ten blažený pocit, který mu dával pocit, že svět není pouze černý a bílý, ale Conton ho zastavil. Dlaní mu lehce zatlačil na hruď, aby ho zastavil, ale Sévil to pocítil jako bodnutí kudlou.

„Nejdříve mi něco řekni," vyzval ho přísnějším hlasem a donutil jím Sévila promluvit.

„Prosím, neopouštěj mě," požádal ho zesláble.

„Nikam nejdu," odpověděl mu Conton, který nepřestával tlačit na jeho hruď.

Sévil se mu díval do očí. Byly černé jako noc, ale ne tak pusté, nekonečné, avšak navozovaly pocit bezpečí na strachu. Takové oči Sévil neměl. Jeho byly plné hněvu a zlosti, která chtěla pohltit všechny okolo sebe a udělat z nich své služebníky. Měli stejné oči starého národa, ale přesto tak odlišné. Pomalu svěsil ruku z jeho krku, přejel mu jí po rameni a chtěl něco říct. Měl na jazyku tisíce slov, která si přál říct. Chtěl mu povědět, kde byl, co se stalo, jak trpěl, jak byl zmlácen a ponížen.

Conton pomalu sundal svou dlaň ze Sévilovi hrudi a ten měl pocit, že padá. Ztrácel zem pod nohama, hlavu měl lehkou, zatímco srdce neuvěřitelně těžké. To, co dokázal skrývat – pocity strachu, zoufalství a osamělosti –, na něho dolehlo. Od té chvíle, co se vrátil, chtěl se projevit jako člověk, ale ne jako voják. Chtěl řvát, třást se a děkovat za to, že je živý. Chtěl se bát smrti a plakat pro to, že přežil a pro bolest, kterou si prošel. Chtěl být člověkem, slabochem, někým, kdo cítí a není pouhou sviní.

Svěsil své ruce podél těla, zrak sklopil k zemi a udělal ke Contonovi poslední krok, který ho od něho dělil. Hlavu si opřel o jeho rameno, zavřel oči a roztřásl se. Snažil se ovládnout, ale věděl, že je už pozdě. Hrdlo se mu stáhlo, do očí se mu vedraly slzy a nemohl mluvit. Měl pocit, že spadne na zem, ale Conton ho zachytil. Pravačkou mu podjel pod paží, chytil ho za záda a přitiskl co nejblíže k sobě, aby neupadl. Sám se trochu podlomil pod Sévilovou vahou, musel přenést více váhy na svou zraněnou nohu, ale ani nezasténal. V té chvíli mu nezáleželo na jeho vlastní bolesti, ale na té, kterou pociťoval ten, koho musel držet.

„Sévile, co se stalo?" zeptal se ho, ale Sévil neodpovídal. Nebyl schopen mluvit a ani reagovat, protože po celém roce mohl poprvé uvolnit všechny své emoce s vědomím, že nebude odsouzen.

•••

Seděl na kamenném zábradlí s pocitem, že je troska. Pod ním byly slyšet hlasy lidí, kteří se bavily, smály a tančily, zatímco on propadl zoufalství. Conton seděl vedle něho, sledoval nebe a nemluvil. Místo toho pomalu mluvil Sévil o všem, co se ve skutečnosti stalo.

„Nechal mě tam v té pasti, vzal mi vše a doufal, že tam zemřu...," dořekl, jak přišel o nohu a byl opuštěn svými druhy, aby zemřel jako zvíře uprostřed lesa.

„Ví o tom někdo?" zeptal se ho Conton ustaraným polohlasem a zamračenýma očima, v kterých se prolínala starost s hněvem.

„Nikdo z téhle země," zakroutil Sévil hlavou.

„Z téhle země?" nechápal Conton.

„Někdo mě musel zachránit. O tom, co se stalo, vědí Slimové, kteří si říkají Remarcové, ale ti to nikomu neřeknou," vysvětlil.

„Takže s nimi si ten rok žil?"

Sévil pouze přikývl. „Přijali mě mezi sebe, jako kdybych odjakživa byl jedním z nich. Krmili mě, šatili, naučili jejich řeči. A to i přesto, že mě ve skutečnosti nenáviděli."

„Jak můžeš vědět, že tě nenáviděli?"

„Řekli mi to. Krátce předtím, než jsem odešel, ale nedivím se jim. Nenávist ke mne je z jejich strany více než oprávněná a snad i očekávaná."

„Žádná nenávist není oprávněná. Takhle náš svět chodí, silní poráží slabší a berou si, co jim patří, pokud si to neumí ubránit. A jestli se o tebe celé ty měsíce starali, nemohli tě tolik nenávidět." Conton se ho snažil podpořit poté, co se sesypal jako domeček z karet, ale Sévil sám nevěřil tomu, že by to dokázal. Protože ač mu toho řekl dost, mnoho věcí vynechal.

Sévil se tiše zasmál: „Kdybys mezi nimi byl ty, nechali by si tě tam."

„Proč myslíš?" nechápal Conton.

Nedokázal mu na to odpovědět, aniž by se necítil ponížen. Pouze zakroutil nesouhlasně hlavou se slovy, že to on sám nedokáže pochopit a raději zvedl hlavu k obloze, kterou Conton předtím pozoroval. „Remarcové mi řekli i mnoho o Orwelech, co jsem sám nevěděl. Mluví mnoha jazyky."

„Co třeba?" zajímal se Conton bez toho, aby nějak upozornil na změnu tématu.

„Třeba to, že tvé jméno sice znamená Všemocný havran, ale překládá se jako Smrt," odpověděl mu s krátkým pohledem na něho, načež odvrátil zrak zpět k obloze.

„Smrt?"

Sévil přikývl.

„Lichotivé," zasmál se Conton tiše, „všechna jména jsou tak úchvatná?"

„Vlastně ano," odpověděl mu Sévil po chvíli ticha, když si uvědomil, že taková jména skutečně jsou. Smrt, Loran, dívka, co se zabila pro slunce. „Ale nic neznamenají, jsou to pouze jména," dodal, co mu řekla Tiana Stach.

Nastalo krátké ticho. Sévil hleděl na oblohu, Contonův zrak směřoval k oslavě pod nimi. Oba dva měli mnoho na srdci, co chtěli říct, ale ani jeden z nich se dlouho neodvážil k tomu, aby řekli to, co chtěli. A posléze Conton se odhodlal položit Sévilovi otázku: „Předtím si mě chtěl políbit, proč?"

Sévil sklopil zrak. Vzpomněl si na to, jak si řekli, že po týdnu zapomenou, že se cokoli stalo. Byl to způsob, jak se ochránit navzájem, ale věci se natolik vyhrotily, že na tu dohodu Sévil zcela zapomněl.

„Protože jsem ničema," řekl. „Vybudoval jsem si k tobě za krátkou dobu city, které jsem ještě necítil a měsíce, které jsem trávil samomluvou, přemítáním a pykáním za vlastní hříchy jsem si ty city k tobě ještě umocnil natolik, že ses pro mne stal jediným důvodem, proč se vrátit a nezemřít. Dával si mi naději, že když se vrátím, budu v tomhle světě ještě chtěný. Avšak pokud jsem se mýlil, pochopím to," rozmluvil se. Hlas měl mrtvý, nekolísal, neprojevoval city, pouze říkal holé fakty bez kapky lži nebo přetvářky, která u něho byla obvyklá. A Conton to vycítil.

„Nemůžeme být spolu a ty to víš," řekl krátce.

„Tím mi ale nijak neodpovídáš, zda jsou moje city plané nebo pouze žiji ve světě, kde mi není dovoleno něco cítit," namítl Sévil unaveně.

Conton mlčel. Natočili se k sobě, hleděli si do očí, kde se přelévaly pocity smutku, strasti, zoufalství a strachu.

„Já nemám co ztratit," pokrčil Conton rameny. „Armádu jsem v zimě opustil, o Jižní hvozd se stará můj bratranec, zatímco já trávím veškerý svůj čas v knihách nebo u moře. Můj život nemá žádný větší smysl, nemám koho ztratit a nikdo nebude postrádat mne. Kdyby to samé bylo u tebe... Mohlo by to být. Mohli bychom žít život hříšníků a vědomím, že jednoho dne možná skončíme na pranýři oškubáni jako slepice, ale živí. Ale to nejde. Protože okrást tě o život, který máš, by bylo sobecké. Chtěl bych, přál bych si pocítit, jaké je to být s někým, kdo ke mne cítí to samé, co já k němu, ale žijeme ve špatném světě, Sévile. Ten týden, který jsme měli, byl požehnáním, ale ničím víc."

Sévil ho vnímal, ale nedokázal jeho slova vstřebat, protože ho bolela. Cítil odmítnutí, které nebylo způsobeno tím, jakou byl osobou, ale jaká byla společnost okolo nich.

„Tak potom mi dej alespoň tři dny," požádal ho. Přesně tak dlouho trvala svatba. První den bylo zpečetění svazku, druhý den měl být svatebčanům odňat z rukou kortah, který do té doby nesměli spálit a třetího dne v poledne byl kortah, který je spojil, zakopán, aby nikdy nemohl být přetrhnut a nemohl tak dva lidi rozdělit.

„Tři nebezpečné dny," namítl Conton.

„Nebudou se nijak lišit od toho týdne v Hlavním městě," opáčil na to Sévil.

„A co potom?" zeptal se Conton s povzdechem, „počkáme do další svatby? Pohřbu? Náhodného shledání?"

„Do třetího dne najdu způsob, jak být spolu," skočil mu Sévil do řeči odhodlaně. Vstal, postavil se proti Contonovi a cítil, že se mu do těla vlévá nová krev. „A pokud ne, zapomeneme, jako jsme měli zapomenout v Hlavním městě."