Ráno před svatbou se Sévil sešel se Saxleym. Tentokrát se setkali na terase ve druhém poschodí nad zahradou, kde Sévil jako dítě pozoroval Kianu se Zusakem, kterého by momentálně viděl po jejím boku raději než Saxleyho.

Svatba měla propuknout se západem slunce v zahradách sídla Dereesů, takže pod nohama Sévila Saxleyho mumlali lidé, stavěli stany a zahradníci upravovali květinové záhony. Sévil se opíral o kamenné zábradlí, hleděl dolů a Saxley stál kousek od něho s rukama za zády.

„Čekám na tvůj návrh," pronesl Saxley tiše bez náznaku hněvu nebo opovržení – a to Sévila štvalo ještě více.

Sévil mlčel. Nemohl v noci spát a to i přesto, že většinu času strávil mezi otroky. Moc nemluvil, neměl jim co říct, pouze sledoval, jak jedí jídlo, které pouze střídmě dostávali a doufal, že hněv proudící z Lorana v jeho těle alespoň trochu ustoupí do ústraní.

„Je mi jedno, co uděláš se svým životem," pronesl Sévil prostě a přestal se opírat. Hleděl místo toho Saxleymu do očí, který měl hlavu lehce natočenou do strany, jako kdyby mu nevěřil ani slovo. „Je mi jedno, kým se staneš a co pro to uděláš. Ale jestli zjistím, že bys byť jednou ublížil Kianě nebo něčemu, co miluje, tvůj život skončí lusknutím prstů. Protože i když mě považuješ za někoho, kdo využil slavné jméno k vlastnímu prospěchu, jsem také ten, kdo byl cvičen pouze k tomu, aby zabíjel a od toho mě neodradí ani chybějící končetina."

Saxley se nesmál, uvědomoval si, že Sévil svá slova myslí vážně. „Neexistuje jediný důvod, proč bych měl ublížit té, kterou si dnes beru," řekl místo toho prostě.

Sévil pouze přikývl. Nechtěl být v přítomnosti toho může déle, než bylo třeba a proto se rozhodl odejít. Saxley ho však po pár krocích zastavil tím, že ho chytil za předloktí a naklonil k němu hlavu: „Co tě přimělo ponechat mne naživu?"

„Věci, které bys nepochopil," odpověděl mu.

•••

Zatímco další a další hosté přijížděli, nezjevoval se generál z Bílých písků a Sévil se začal smiřovat s faktem, že se ani neobjeví. Bylo to už pár hodin, co mluvil se Saxleym a rozhodl se, že je načase, aby si ještě promluvil se svou sestrou, než mu ji Saxley navždy vezme.

Nalezl ji v její ložnici společně se švadlenami, Sebrise a Saxleyho matkou Tarrou. Byl napomenut, aby odešel a nezdržoval, ale Sévil poprosil pouze o pár minut, kdy by si chtěl v soukromí popovídat s Kianou, což mu bylo i po chvíli remcání dopřáno.

Kiana stále na podnožce v šatech, kterým stále chybělo dodělat pár věcí. Chudí lidé se brali v tom, co měli, ale bohatí s významným jménem měli ve zvyku brát se v barvě, která značila jejich rod a k tomu v černé pro muže a v bílé pro ženy. Kiana tak na sobě měla sněhově bílý korzet s vrstvenými šaty s jemnou látkou v barvě půlnoční modré a ve vlasech zapletené drobné modré a bílé kvítky.

Hleděli na sebe mlčky, Kiana čekala, co její bratr řekne, ale ten netušil, co měl ve skutečnosti na srdci.

Nakonec ze sebe dostal pouze: „Svatba je za chvíli a on nepřijel."

Kiana se zamračila, „zdržuješ od posledních příprav, abys mi řekl tohle?"

Sévil odvrátil hlavu. „Celý týden jsme spolu nemluvili a mnoho času nám už ani nezbývá," bránil se.

„Neumírám, Sévile, pouze se vzdávám," odvětila mu s drobným úsměvem.

„Já také šel jenom na výpravu a hle," pokrčil Sévil s úšklebkem rameny.

„Budu se snažit na své svatbě vyhýbat medvědům," rýpla si do něho.

Raději bys měla svému snoubenci, řekl málem, ale včas se kousl do jazyka a mlčel. Raději se lehce pousmál.

Nastalo opět krátké ticho, Kiana si uhladila šaty a řekla: „Má ještě mnoho času, aby přijel."

Sévil zakroutil hlavou. „Nemyslím si, že dorazí. Nebyl zrovna zdráv a cesta pro něho nemusí být snadná. A nejspíše to tak bude i lepší," povzdechl si.

„Proč si to myslíš?" otázala se ho.

„Protože mne tyto věci nejsou souzeny," řekl s protáhlými rty, zatímco couval z Kianinýho pokoje, aby ji nechal připravit se na svatbu.

•••

Saxley nepocházel z žádného rodu, ale byl aktivním vojákem tiberathské armády a proto se měl ženit ve své uniformě. Tmavě šedé krátké sako měl zapnuté zlatými knoflíky a pod nimi se rýsoval jeho medailon kapitána. Košili měl naškrobenou, límec vysoký ke krku s drobnou vázankou a kalhoty dlouhé, přilnavé a nohavice zastrčené ve vysokých kožených holínkách. Všichni hosté, kteří pocházeli z řad armády, byli oděni stejně a Saxley se od nich lišil pouze tím, že od posledního knoflíku na hrudi až po levé rameno se mu táhl drobný zlatý řetízek.

Kiana stála proti němu ve složitých modro bílých šatech, které si snažila urputně nemačkat, Sévilovi bylo jasné, že neví, co s rukama a proto si je nervozitou drtila před tělem. Sévil vždy Kianu považoval za lovkyni, tichou a zákeřnou, která oběť usmrtí dříve, než si uvědomí nebezpečí, ale když ji viděl v šatech, musel uznat, že dokáže být také půvabnou a alespoň na oko zranitelnou ženou, která potřebuje ochránit od muže, ač by ho dokázala snadno přeprat.

Ženich i nevěsta stáli pod obloukem z barevného kvítí na drobném kopci, zatímco ostatní svatebčané v řadách pod nimi seřazeni dle důležitosti a spřízněnosti se Saxleym a Kianou.

Rodiny obou dvou stáli v první řadě, za nimi generálové a jejich ženy, následovali kapitáni, poručíci a ostatní svatebčané.

Sévil stál vedle Harika a své matky, upřeně sledoval Saxleyho s Kianou, kteří vrhali do davu stíny způsobené zapadajícím sluncem a přál si, aby byl jinde. Kdekoli, kde na něho nemohl dosáhnout ten zlý pocit z toho, že jeho skoro vrah si bere jeho sestru. Conton se navíc nedostavil. Rozhlížel se všude, vyptával se, ale žádný generál z Bílých písků nedorazil.

Oddat měl svatebčany Sévilův otec jakožto otec nevěsty, který měl svou dceru předat jinému muži, aby ji po zbytek svého života chránil. Vše spočívalo v tom, že si Kiana se Saxleym měli kleknout před Bernarta, načež mu Saxley měl políbit prsty na pravé ruce a Bernart měl levačku položit na Saxleyho hlavu v případě, že se sňatkem souhlasí – Bernart tak učinil. Pokud se tak stalo, svatebčané povstali, chytli se za ruku a Bernart měl přes mě dvakrát přetočit bílý pruh látky se zlatým lemováním, který se nazýval kortah. Poté se měli otočit k hostům a za hlasitého poslechu se poprvé políbit jako manželé.

Když Sévil zpečetění jejich sňatku viděl, stáhlo se mu hrdlo a přestal vnímat svět. Pochopil, že Saxley vyhrál vše, co si mohl přát, zatímco on neměl nic. Saxley se narodil beze jména a poslání, Sévil tak nakonec skončil.

•••

Ač byl Sévil ten, který se na více než rok ztratil od svých lidí, nebyl pro hosty nijak zajímavým jako prvorozená dcera Bernarta Dereese a bezejmenný kapitán ze Severního hvozdu. Všechny hovory se směřovaly ke Kianě a Saxleymu a nikdo ani nešpitl o Sévilovi, což byl na jednu stranu rád, ač se na druhou cítil zraněný, že z podvědomí lidí tak rychle odešel.

Večeře proběhla v největší síni, kterou sídlo Sévilovy rodiny nabízelo. Šestimístný chod započal předkrmem v podobě husích jater a krátce po něm byla hostina narušena. Tmavě hnědé dvoukřídlé dveře se otevřely a dovnitř vešlo celkem sedm lidí, na které Sévil pohleděl pouze koutkem oka. Bernart vstal, se zamračenýma očima přešel k pozdě přicházejícím hostům a Sévil pouze v ozvěně a mumlání ostatních zaslechl, že na jihu se řeky vylily z koryt a jejich bezpečné přejetí zabralo družinu den cesty navíc. Bernart vše vzal s klidem a nechal správce domu, aby hosty usadil na jejich místa.

Sévil se věnoval svým játrům, která mu ani trochu nechutnala, jako tomu bylo u většiny masa poté, co většinu roku strávil na zelenině. Neobratně nabíral játra na vidličku, převracel je a nechal toho ve chvíli, kdy se v jeho uších rozezněl zvuk tak známý, až mu stahoval srdce.

Krok, klap-krok, krok, klap-krok.

Orosil se, zvedl zrak a jeho oči nervózně těkaly po usazujících hostech, až se jeho pohled zastavil na jednom z nich.

Vlasy měl delší a už mu nespadaly do čela tolik jako dříve, lehce se mu vlnily na lebce a na spáncích bylo vidět, že má pár stříbřitých vlasů. Te tváři se nezměnil ani trochu, pouze měl na tváři dvoudenní strniště, které i tak bylo u Orwelů vzácné – takřka nikdy jim vousy nerostly. Jeho tělo se lehce nahýbalo ke straně, jak se opíral o hůl, protože jeho levá noha nefungovala tak, jak měla.

Dorazil opožděně kvůli vylitým řekám na jihu, ale byl tam a seděl od Sévila tak daleko, jak jen to bylo možné.

Ale byl tam, Sévil ho mohl sledovat a vnímat, jak mu srdce začíná bušit rychleji a rychleji. Bolelo ho to, trhalo na kusy, ale ta agónie se mu líbila. Dávala mu pocit, že je živý a na něčem mu ještě záleží.