Slunce již pomalu zapadalo, když se Sévil rozhodl, že by se mě vydat domů. Tiana Stach se stála navíc i unavená a Sévil neměl další důvody, proč by ji měl zdržovat. Pomalu vstal, poděkoval ji za její čas a sledoval, jak se stařenka zvedá s ním se slovy, že ho vyprovodí. Vydala se okamžitě pomalými kroky ke dveřím, což Sévil využil.

Rozhlédl se po staré chatrči, ve které žila a zamračil se. Věděl, že chudoba sužuje mnoho obyvatel a v jeho silách nebyl všem pomoci. Mohl se alespoň odvděčit jedné ženě, která mu odpověděla na několik jeho otázek. Z drobné kožené tašky, kde měl předtím svíci, vytáhl pár blýskavých mincí, které položil Tianě Stach na stůl a vydal se za ní, než si mincí všimne, aby mu je vnutila zpět.

„Orwelové a já tě kdykoli přivítáme, vydáš-li se k nám," řekla mu ve dveřích s širokým úsměvem.

Sévil pouze přikývl. Dříve se té chudinské vesnici záměrně vyhýbal. Nikdy nepociťoval žádné zvláštní spojení s Orwely, protože nežil jejich stylem života, ale tím Tiberathským.

„Někdy se zastavím," řekl, ale nebyl si tím zcela jistý. Pokynul Tianě Stach na rozloučenou, vydal se ke své kobyle, na kterou s obtížemi vylezl a vydal se směrem k domovu, kam věděl, že dorazí až po západu slunce.

Měl alespoň čas přemýšlet. Dumal nad tím, co mu bylo řečeno a snažil se utřídit vše, co už věděl a pochopil. Byl stále zmatený v otázce sebe samého, ale alespoň se ujistil v jedné věci – není Loranem. Avšak ani Hrdinou. Je pouze Sévilem Malciusem, který dostal špatné jméno a je ovládám hněvem, který mu stahuje hrdlo.

Stačí pouze takovou skálu najít. Neviděl v sobě ani kapku moudrosti a proto věděl, že jestli chce být vyrovnanější, potřebuje onu skálu. Když byl s Benjirem, nemohl se hněvat, protože věděl, že by ho Remarc přemohl a odsoudil za jeho hněv. Benjiro v sobě totiž Lorana neměl, jeho tělo ovládal Hrdina.

•••

Měl pravdu v tom, že domů dorazil až po západu slunce. Strážní mu otevřeli bránu za kterou již stála Sévilova matka s ustaraným výrazem. Slezl z koně, předal otěže stájníkovi, který se motal kolem a přešel rovnou k matce s uvědoměním, že s ní ještě nemluvil v soukromí. Stále cítil zášť vůči tomu, jak ho uhodila, ale vztekal se i na sebe, že bez rozloučení odešel.

„Nikdo netušil, kam si jel, Sévile," vyhrkla na něho okamžitě, chytla ho za předloktí a sledovala s vyděšenýma očima.

„Potřeboval jsem se trochu projet," odvětil Sévil klidně.

„Není bezpečné, abys ve svém stavu jezdil na koni," namítala Sebrise a narážela tím na Sévilovu nohu.

„S tou nohou jsem dlouhé dny procházel nekonečnou planinou, dokážu s ní jet na koni," bránil Sévil sám sebe, vykroutil se matce ze sevření a po jejím boku vyrazil přes dvůr ke dveřím sídla.

„Sévile," oslovila ho ostřeji, zastavila se a tím tónem donutila i Sévila, aby se k ní otočil čelem a chvíli poslouchal, co mu chce říci. „Už jednou jsem o tebe přišla," řekla přísným hlasem, „nenech mě opět strachovat se o to, kde jsi."

„Omlouvám se," polkl suše. „Nemůžu si jenom zvyknout zase na ten ruch všude okolo a potřebuju být chvíli sám."

Sebrisin pohled zesmutněl, „trápí tě svatba tvé sestry?"

Sévil přikývl, „Saxley není muž pro ni," řekl krátce.

„A kdo je?" otázala se Sebrise. „Je pro tebe někdo dost dobrý?"

Sévil neodpovídal. Byl schopen si v té chvíli po boku Kiany představit kohokoli kromě Saxleyho. Všechny lidi na zemi považoval za lepší, než byl jeho starý poručík.

„Je toho na mě zkrátka moc," pokusil se vykroutit z rozhovoru, který vedl jen a pouze k pravdě, kterou Sévil nemohl říct, aby neranil svou sestru.

„Nemáš kam spěchat, odpočiň si, naber sílu a... Buď takový, jakým jsi byl dříve, prosím," žadonila.

Hleděl na svou matku nepřítomným pohledem. Saxley měl pravdu v tom, že jeho rodina netušila, jakým byl, když se nedívali a Sebrise tak nemohla tušit, koho chce vrátit zpět. Byla to osoba, kterou Sévil už zpět nechtěl, protože věděl, jak dopadl. A mohl ztratit už pouze jednu další nohu, přičemž pochyboval, že by si Saxley na jeho vraždě nedal tentokrát záležet.

„Jen mi dej týden, abych vše dokázal vstřebat," požádal ji Sévil, otočil se, aby se mohl vydat dál, ale Sebrise ho ještě zastavila.

„Harik mi řekl, co se stalo ve stáji."

Sévil zaskřípal zuby, otočil se zpět a pokrčil rameny. „Mlha je mým koněm."

„Ten chlapec tu už přes rok žije, nemohl tušit, že se vrátíš a budeš chtít zrovna nějakého koně nazpět," bránila ho Sebrise.

„Říká ti matko," procedil skrze zuby Sévil zlověstně.

„Děvčata také. Bernart je pro ně otcem a Kiana s Lilou sestrami. Ty jsi jejich bratr."

„Nejsou to tvé děti," odsekl Sévil stroze.

Sebrise mlčela. Hleděla na svého syna obrovskýma černýma očima, které měla napuchlé od slz, které musela celý rok prolévat pro ztrátu syna a jeho následný návrat. Sévil ji nepoznával, byla starší, v obličeji bledší a pohublá. Ale ani on nebyl stejný. „Tohle jsou slova, která bych od svého syna čekala," zašeptala.

Sévil netušil, zda se ho pokusila urazit nebo potěšit. Nereagoval na to, pouze se otočil a vydal do sídla.

•••

Veškeré dny se nesly v duchu Kiany a Saxleyho, což znamenalo, že i nalezený syn šel do ústraní. Pouze druhého dny přijel do sídla lékař, který Sévila zkontroloval, načež zhodnotil, že je zdravý a jeho noha se krásně zahojila. Toho dne se i Bernart pokusil se svým synem mluvit, ale ukázalo se, že si skutečně nemají co říct a Bernart ani neměl čas – zabýval se totiž Saxleym, který se Bernarta držel jako klíště. Které Bernart nechtěl vytočit.

„Saxleyho rodina sice není majetná a ani slavná, ale mohla by být s naší i jeho dopomocí," zhodnotil Bernart chvíli předtím, než se Sévil rozhodl odejít do své ložnice. Vadilo mu, jak byli oslovováni. Zatímco jeho jméno z ničích úst nikdy nevyšlo, jeho bývalý poručík byl oslovován jménem, což ho přivádělo na otázku – je ten muž více milován Bernartem než jeho vlastní syn?

Sévil to nechtěl zjišťovat. Pouze se omluvil, že se necítí dobře a vypravil se do své ložnice.

Čtyři dny před svatbou Kiany a Saxleyho přivedla Sebrise za svým synem krejčího, který mu měl upravit šaty, které mu byly velké. To byla veškerá lidská interakce, kterou Sévil toho dne zažil.

Den na to mluvil se Saxleym. Potkal ho v chodbě, kde si Saxley nedovolil otázku, zda Sévil nalezl jiné řešení jejich problému. Sévil mi nijak neodpověděl a šel si raději dál vlastní cestou s pocitem, že se hnal celou dobu za domovem, ale přesto v něm stále nebyl.

Když do svatby zbývaly dva dny, začali se sjíždět hosté. Nejvýznamnější se zabydleli v sídle Sévilovi rodiny, zatímco ostatní v přilehlých hostincích ve městě. Jako prvního potkal Sévil generála Ruhawa, který značně přibral a vlasy mu prořídly. Málem ho rozmačkal v náručí radostí a vyčítal si, že nechal Sévila odjet do lesů samotného. Od toho dne Sévil pochopil, že jestli chce následující dny přežít, nesmí vycházet ze své ložnice co nejvíce to půjde.

Ještě toho dne však dorazila rodina Saxleyho ze Severního hvozdu. Saxley měl podobně jako Sévil tělesnou svatbu po otci, ale hlavní prvky po matce. Zlaté vlasy a modré oči měla i Saxleyho starší, ale stále krásná a vysoká matka Tarri, zatímco vysloužilý kapitán Ryone měl řídké vlasy v barvě pepře a soli a hákovitý nos s propadlýma očima. Dle všeho Saxley jinou rodinu neměl.

Saxleyho rodinu měli uvítat podobně, jako byl přivítán on. Sévil stál mezi svým otcem a Lilou, zatímco Sebrise stála po druhém boku Bernarta s třemi adoptovanými potomky a Kiana se Saxleym stáli o dva kroky vpředu.

Den před svatbou Sévil zůstal zavřený ve své ložnici a nechal si pouze nosit jídlo. Seděl u stolu, bradu si opíral o dlaň a hleděl na stůl, kde měl položený svůj meč. Už mnohokrát mu byla položena hosty otázka, zda se vrátí k armádě, ale ani jednou neodpověděl. Saxley se ho ptal, zda našel dohodu, která by vyhovovala oběma, ale téže nedokázal odpovědět. Cítil se ztracený. Naslouchal ostatním, ale přišlo mu, že jím nerozumí ani slovo jako tehdy, když byl první dny s Benjirovým lidem. Jazyk se mu zdál nesmyslný a cizí, ale po roce cítil, že je schopen více komunikovat s nimi a nikoli se svými lidmi v rodném jazyce.

Hleděl z okna, když do ložnice vešel přikrčený otrok s tácem v ruce. Pomalu přešel k Sévilovi, položil mu jídlo na volné místo a vzal prázdný tác, který přinesl k snídani. Sévil na něho krátce pohlédl. Byl to starší otrok oholený dohola jako všichni ostatní s hlubokými vrásky ve tváři.

„Nur de," děkuji.

Otrok překvapeně zvedl oči k Sévilovi, trhl svým zesláblým tělem a Sévil pochopil, že ten muž se nenarodil v otroctví, ale byl do něj uvržen.

„Tháne," zachroptěl otrok nevěřícně. Není zač.

„An kése nur havicus stane tur les anet," pronesl Sévil klidným hlasem s pohledem na otroka, který uhýbal pohledem pryč, protože věděl, že na Sévila nesmí pohledět.

„Tháne... Tháne...," koktal, přičemž couval ze Sévilovi ložnice.

„Rhanor," dodal Sévil vážným hlasem, než otrok zmizel ve dveřích. Slibuji.

•••

Ač byl Sévil synem mocného Tiberatha a krásné Orwelky, který zajal mnoho otroků a ještě více Slimů zabil, jeho mysl už nepatřila Tiberathu tak, jako dříve. Avšak sliby začal chápat mnohem více a jak otroku řekl, tak udělal.

V noci, když již mnozí spali, vyšel ze své ložnice a zamířil do kuchyně, která již byla prázdná. Nabral do vaku, který si obvykle bral na roční výpravy, chléb, sýry, velkou šunku a vzal i do volných rukou dva košíky jablek, načež se vydal ze sídla ven k západnímu křídlu, kde stála stará budova podobná stájím, kde spali otroci. Jednalo se o prostě zařízenou budovu pouze s pár pělestěmi a většina lidí tak musela spát na seně všude okolo. Na noc se zamykala a vrata byla zapečetěna zámkem, ale od něho měl Sévil klíč.

Odložil košíky na zem, rozhlédl se kolem sebe a když se ujistil, že nikdo okolo není, otevřel vrata, pootevřel je a vešel úzkou škvírou dovnitř.

Uvnitř svítila jedna malá lampa kolem které sedělo pár mužů a mezi nimi i otrok, který Sévilovi přinesl jídlo.

„Dodržel slib," zašeptal nechápavě otrok v jazyce, který se Sévil minulého roku naučil.

Sévil odložil před sebe oba dva košíky a shodil ze sebe brašnu.

„Ale nic víc pro vás udělat nemůžu," řekl prostě.

Okolo něho se lidé pomalu začali zvedat. Matky probouzely své děti a všichni se nechápavě přibližovali k jídlu, jako kdyby mělo být otrávené.

„Proč?" nechápal jeden z otroků. Sévil se otázce nedivil. Byl posledním z těch, který by se uprostřed noci vydal krmit desítky hladových krků, které jeho rodina využívala k práci.

Sévil mu podal jedno jablko a další dítěti, které se schovávalo za ním. „Protože vašemu národu mnoho dlužím."