Sévil měl na jazyku mnoho slov, která chtěl tě stařence říct, ale ani jedno z nich nebylo nijak lichotivé nebo milé. Pouze jízlivá a nepřátelská slova, aby se nepletla do jeho modlení, protože stejně žádný Bůh neexistuje a tedy se nemusí ani modlit správně. Kousl se však do jazyka a nedovolil si říct zcela nic.

Vstal, otočil se čelem ke stařence, která se před ním hrbila a dosahovala tak výšky sotva pod jeho srdce.

Stařenka v rukou držela drobnou svíčku, kterou chtěla ve svatyni zapálit. Sévil jí proto uhnul, aby mohla vejít dovnitř a zůstal stát venku na sluníčku se zamračenýma očima, protože nestačil říct vše, co chtěl, než byl nepřímo ze svatyně vyhozen. Stařenka si opatrně klekla k Sévilově svíčce, zapálila o ni svou a položila ji vedle něho. Na krátko zavřela sinalé oči a následně je otevřela, pootočila se k Sévilovi a požádala ho, zda jí pomůže vstát.

Natáhl se k ní, nabídl ji ruku, aby se chytla, druhou ji přidržel za záda a pomalu ji vytáhl na nohy. Takřka nic nevážila a určitě by byl schopen ji i nést jako dítě.

„Jsi milý, chlapče," řekla mu, lehce stiskla jeho ruku a vyšla ven na slunce, kde si dlouze povzdechla. „Ale je nezvyklé tě tu vidět," dodala.

„Můžete si snad pamatovat všechny, kteří sem jdou?" zajímal se Sévil.

„Mohu si pamatovat také, kteří sem mají dlouhou cestu. Nejsi čistokrevným Orwelem, ale synem mocného Tiberatha a tvé jméno je známo křížem krážem tímto světem. Mockrát si zde nebyl a čím starší jsi byl, tím méně si toto místo navštěvoval. Vím to."

„Nikdy jsem k Ysethimu neměl blízko," přiznal Sévil.

„Nazýváš ho jménem," upozornila ho tiše, zvedla k němu zrak a pousmála se, „to ti, kteří k němu blízko nemají, nedělají."

„Proč?" nechápal.

„Úcta," odpověděla, „pro mnohé je někým větším a proto si nedovolí říct jeho jméno, jako nenazýváme své otce jejich jmény. Ale ti, kteří k němu mají blízko, ho považují za přítele, jehož jméno smí pronést."

Sévil netušil, co by měl říci. Zda se omluvit, že použil jeho jméno, když nepovažoval Ysethiho za svého přítele a nebyl mu blízko, anebo poděkovat za osvětu, kterou mu dala. Napadla ho však otázka, která ho zajímala: „Jak ho nazýváte Vy?"

„Ysethim, už po mnoho let, kdy jsem našla vnitřního Hrdinu, jsem se odhodlala ho tak nazývat."

Něco na jejích slovech Sévila zaujalo a byl si jist, že pokud se zeptá této Orwelky, zjistí nejspíše odpovědi na více otázek, které ho v životě trápily a nemohl na ně najít žádné odpovědi.

„Můžete mi toho říct o Orwelech a Bohu více?" zeptal se.

„Jistě, Sévile Malciusi," usmála se na něho.

„Stačí pouze Sévile," namítl.

Roztáhla vrásčité rty do dlouhého úsměvu a řekla mu první věc: „Orwelové se vždy nazývají celým jménem. Jedině tak je zachováno, kým jsme."

•••

Její jméno znělo Tiana Stach a žila kousek od svatyně v místě, kterému Sévil soukromě přezdíval díra. Byla to vesnice pod kopcem sestavená z toho, co zbylo a žili v ní většinou pouze Orwelové a ti, kteří byli odmítnuti společností. Orwelové tam žili tak, jak žili dříve na ostrovech – pouze z mála, co dostali od přírody a od sebe samých –, zatímco ti ostatní neměli nic a proto neměli na výběr. Tiana Stach byla vdova, žila v rozpadající se chatrči ze dřeva, která se skládala pouze z jednoho drobného pokoje s krbem, pelestí a dvěma židlema se stolem v rohu. Sévil se musel i přikrčit, když procházel dveřmi dovnitř. Mlhu nechal uvázanou před domem u polorozpadlého plotu a usadil se na jednu posadil, jak ho Tiana Stach vyzvala. Sévil si všiml, že kromě jednoho malého keramického hrnce na plotně a drobné truhly u postele nemá z hola nic. Stále to však bylo víc, než měl on celý rok. Avšak Tiana Stach tak žila kdo ví jak dlouho, možná dokonce celý život.

„Co si přeješ vědět o prastarém národu Orwelů?" zajímala se, zatímco se usazovala na volnou vrzající židli. V boudě bylo šero, páchlo tam vlhké dřevo a Sévil si nemohl pomoct a znechucením se otřásl.

„Vše," odpověděl Sévil.

„Nevím, zda mne čeká tak dlouhý život, abych ti mohla povědět vše. Tvá matka toho však musí vědět mnoho, proč se nezeptáš ji?" zajímala se.

„Matka byla vychována Tiberathem, nezná jazyk a zvyklosti jejího národa," namítl Sévil, ančež Tiana Stach souhlasně pokývla, že jeho problému rozuměla.

„Nuže ptej se," vyzvala ho.

„Co znamená Vaše jméno?" vyhrkl Sévil okamžitě. Když zjistil, že každé jméno nese význam, chtěl vědět všechna jména a jejich významy. Až na to své, avšak i to zjistil.

„Šeptající strom," odpověděla Tiana Stach. „Slyšel si o něm?"

Sévil přikývl. Přívěsek z jeho dřeva stále nosil na svém krku.

„A Sévil Malcius je skutečně...?"

„Loran z hvězdného popelu stvořen," pronesla Tiana Stach šeptavým hlasem, který Sévilovi zněl neskutečně vzdálený a cizí. Nepronášela to jméno jako kletbu, ale spíše jako nepříjemnou vzpomínku, která ji ranila.

Sévil si olízl rty. „Znám část písně o Ysethimu, Loranovi a jakémsi Hrdinovi. Kdo je to? A co je ta píseň? Jak končí?" ptal se na ty otázky už od svého dětství a stále nenalézal odpovědi. To se mělo změnit.

„Hrdina povstane v nejhorších chvílích našich životů a povstane na místě padlého Ysethiho," odpověděla krátce a nepřesně Tiana Stach.

„To není odpověď na všechny otázky," zamručel Sévil se zamračením.

„Hrdina je přesně tím, kdo má být. Spasitelem, který odvrátí od našich životů temnotu."

„Takže Loran zemře," dodal Sévil.

Tiana Stach chvíli mlčela, ale poté zakroutila hlavou. „V tom se Hrdina liší od Lorana."

Sévil nechápavě natočil hlavu do strany, „co se s ním tedy stane?"

„Vrátí se tam, odkud přišel."

Netušil, zda nalezl jakoukoli odpověď na své otázky. Stále nedokázal určit, kým má být Hrdina a smiřoval se s tím, že to ani nikdy nepochopí, ale Tiana Stach se sama rozmluvila.

„Tu píseň nemůžeš brát tak, jak ji bereš. Je to pouhá píseň, ač ti tři mají v životech Orwelů velký smysl," zakroutila pomalu hlavou.

„Jaký?" zeptal se Sévil důrazně doufajíc, že onen smysl bude i odpovědí na jeho otázku, zda je skutečně nenávděným Loranem.

Tiana Stach se pomalu dotkla prohlybně mezi klíčními kostmi, následně pomalu sjela směrem k srdci, na druhou stranu a zpátky mezi kosti, čímž na své hrudi vytvořila drobný trojúhelník. „Ysethi značí naše sny, Loran zášti a Hrdina moudrost. Děti a mladí lidé jsou ovládáni svými sny, kdy jsou jejich světy dokonalé a obrovské. Avšak když dospějí a poznají hořkosti společně se strastmi, jsou přemoženi záští a nenávistí, která lomcuje jejich těly jako vichřice se stromy. Ale po každé bouři vysvitne slunce, které nazýváme Hrdinou – porozumění, smíření, vyrovnání se s tím, co nám svět a život nadělil. Je to moudrost, která má vytvořit rovnováhu mezi Ysethim a Loranem."

Sévil se mračil, snažil se pochopit význam starčiných slov, ale nedokázal si představ, jak svá slova myslí. Hledal odpovědi v sobě, v tom, jaký byl a je, dokud onu odpověď nenašel. Viděl sebe samého před královským sídlem s vědomím, že jednou bude patřit jemu a stane se králem – nejmocnějším mužem na zemi. Viděl však i sebe, jak hledí na slabší, kteří jsou mrzačeni a zabíjeni na jeho popud, protože se jeho sny pomalu hroutily jako domečky z karet. Nedokázal v sobě však najít moudrost a smíření. Ta osobnost mu chyběla.

„Nyní jsi zde," hlesla Tiana Stach a dotkla se místa pod Sévilovým hrdlem. „Tvé hrdlo je stažené a špatně se ti dýchá. Loran vládne tvému tělu a lomcuje jím. Ale brzy se dostaneš sem," přejela pomalu na Sévilovo srdce, „a Hrdina si tě najde."

„Jak můžu najít moudrost?" nechápal Sévil. Ani rok bolestí a nenávisti jiných ho moudrým neučinil. A pokud ne to, už nic mu nemůže pomoci.

„Ne všichni mohou moudrosti dosáhnout," řekla krátce, což Sévila bodlo u srdce. „Avšak jsou lidé, kteří ji mohou propůjčit. Jsou jako pevné skály s jeskyněmi, které tě skryjí a ochrání před vichřicemi a zlobou Lorana. Stačí pouze takovou skálu najít." Usmívala se a Sévilovi bylo zřejmé, že někoho takového také měla. Ale ten dotyčný už nebyl na světě.

Snažil se zpracovat, co zrovna slyšel, ale zajímala ho ještě jedna otázka. „Má matka mě pojmenovala Sévil Malcius –" Více říct nemusel.

Tiana Stach mu odpověděla: „A předepsala tím osud muži, který dosáhne hvězd. Ať Slim, Tiberath či Orwel pohlédne na oblohu, uvidí v ní pouze muže, který povstal z mrtvých."

Sévil odvrátil hlavu do strany, hleděl ke krbu, který byl zanesen popelem a přemýšlel. Neměl už co říct, měl mnoho odpovědí, ale žádné uspokojení – Loran byl stále v něm a lomcoval jeho tělem.

„Sévile Malciusi," oslovila ho stařena, čímž ho donutila podívat se na ni, „jména jsou slepými slovy. Dávají nám je, když se narodíme a doufají, že se staneme tím, kým nás nazývají. Kdybychom se tou osobou snažili všichni být a řídili bychom se, kým máme být, po zemi by chodili pouzí šílenci. Buď tím, kým se cítíš být a své jméno využívej pouze k tomu, aby si pod ním vybavili tvou tvář," usmála se.

Tentokrát se usmál i Sévil Malcius – ta žena měla pravdu.