Když se probudil, cítil se mizerně. Spal v pohodlné posteli s plným břichem pod střechou, kde se narodil mezi lidmi, kteří byli jeho rodina, ale přesto se cítil hůř než v lese. Otevřel oči, chtěl se podívat ven, ale těžké závěsy byly zatažené. Zvykl si, že jako první vidí okolní přírody, ale už opět nemohl vidět nic.

Přetočil se na druhý bok, ruku si dal pod hlavu a díval se do zdi. Divil se tomu, že ho nikdo nepřišel probudit, ale byl za to rád. Chtěl si užít trochu samoty, ale nechtěl se cítit osaměle. Chtěl slyšet hluk okolí, ale jeho ložnice byla natolik vzdálená od hlavní části domu, že nebylo nikdy nic slyšet. Mohl si pouze představovat, co se mohlo venku dít. Představoval si Lilu, která se učí se svými učiteli a Kianu, která se s matkou vydala do města. Otec samozřejmě musel zůstat ve své pracovně, kde si četl knihu. Otroci pracovali v zahradě, v kuchyni a uklízeli sídlo.

Pochyboval, že se cokoli takového dělo. Kianina svatba se Saxleym se blížila, což znamenalo pouze to, že byl dům na nohou. Přípravy a výběr pokrmů na hostinu, rozesílání pozvánek, výzdoba, výběr šatů, nácvik. Všechno, co zabere mnoho času a lidské práce, ke které se Sévil nechtěl zapojit. Věděl, že jestli někdy přijde den, kdy se on sám ožení, bude muset zmizet až do dne, kdy bude vše připraveno. Nenáviděl jakýkoli zmatek a lidi předhánějící se v práci, jejíž výsledek bude vidět maximálně den, načež bude vše nadobro pohřbeno.

Nemohl říct, jak dlouho ve své posteli ležel, kolikrát usnul a probudil se. Byl si však jistý, že utekla značná část dne a každý už musel postřehnout, že se Sévil do dne nezapojil. Obvyklým člověkem, který se snažil Sévila na promarnění volných dní upozornit, byla Kiana a ani ten den nebyl výjimkou.

Zaklepala na jeho dveře a bez vyzvání vešla dovnitř. Sévil byl ke dveřím zády, pouze lehce zvedl hlavu, aby se podíval, kdo ho ruší a následně zabořil hlavu zpět do polštáře.

„Doufala jsem, že si spolu promluvíme o samotě, ale ty očividně chceš být prostě sám," popíchla ho okamžitě, posadila se na jeho postel a zadívala na zem, kde vedle jedné boty ležela také dřevěná noha.

„Myslel jsem si, že budeš mít moc práce se svatbou," odsekl Sévil jako malé dítě.

„Na bratra si udělám čas vždy," odpověděla mu Kiana klidným hlasem a dotkla se jeho ramene pod peřinou. Donutilo ho to přetočit se na záda, chvíli na svou sestru hleděl z leže a následně se posadil.

„Co mi chceš říct?" zajímal se.

„Spíše, co mi chceš říct ty," drkla do něho s úsměvem. Ten den na sobě měla to, co obvykle. Kalhoty a vzdušnou halenku, kterou na ni Sévil moc dobře znal. Ta žena, kterou viděl předchozího dne v šatech, nebyla jeho sestra.

„Včera jsem toho řekl myslím dost," zamumlal, otřel si obličej dlaněmi a prohrábl vlasy. Byl pro něho opět nezvyk mít je krátké a ne tak mastné.

Kiana se zamračila, vzala ze země opatrně Sévilovu nohu, kterou Caro vyřezal a následně se podívala na ohyb deky, kde měl Sévil své nohy mít. „Můžu se podívat?" zeptala se ho opatrně.

Nic nenamítal, odhrnul deku a přisunul k ní svůj pahýl.

Kiana ve tváři pobledla, hleděla na Sévilovu nohu jako na mrtvé kotě, bála se ho dotknout, ale potřebovala si vše prohlédnout. Nakláněla hlavu, zkoumala jizvu a kůži, která obalovala ránu všude dokola. „Musel si trpět," hlesla s vyděšeným hlasem, než usoudila, že toho má dost a zakryla ho dekou.

„Jo, nebylo to moc příjemné," odsekl sarkasticky Sévil. Horší bolest nikdy nezažil a doufal, že už ani nikdy nezažije.

Kiana ho spražila zlověstným pohledem, který okamžitě ustal. Nadechla se a s klidem řekla: „Otec před týdny nechal oznámit mé zasnoubení se Saxleym, mnoho generálů a kapitánů potvrdilo svou účast, avšak...-" zarazila se.

„Nejsem snad zvaný?" Vyšlo ze Sévila překvapeně. Zcela zapomněl na to, že by se měl před Kianou snažit předstírat sympatie k Saxleymu.

„Ne," zamručela, „poslouchej mě chvíli."

„Pokusim se..."

„Vzpomínala jsem na kapitány a generály, kteří vždy byli ve tvém okolí nebo si o nich pěkně mluvil a vzpomněla si na Contona od Bílých písků." Sévil odvrátil hlavu. „Jeho souhlas, že se dostaví, přišel dnes ráno," domluvila.

Sévil k ní svůj zrak vrátil, rty měl nechápavě lehce pootevřená a snažil se pochopit, co to pro něho znamená. Počítal, kolik dní vědí, že je živý a na cestě domů, jak dlouho trvá poslům předávat vzkazy, ale nedokázal se dlouho dopočítat.

„Chceš tím něco říct?" zajímal se.

Kiana Sévilovu nepříjemné naladění vycítila a sama přestala být dvakrát přívětivá. „Že ten muž mohl svou odpověď poslat mnoho týdnů, ale rozhodl se až tehdy, když zjistil, že jsi naživu. Doufala jsem, že by tě to mohlo potěšit, ale... Asi máš úpal ze sluníčka, byls venku dost dlouho." Načež vstala a dlouhými kroky odešla. Na rozdíl od jejího snoubence si však dovolila prásknout těžkými dveřmi.

Sévil se opět položil do postele, přetočil se na bok, peřinu si vytáhl více ke krku a zahleděl se do zdi.

Conton.

Do svatby Kiany a Saxleyho zbývalo šest dní, což bylo tolik času, kolik měl předtím Sévil s Contonem v Hlavním městě.

•••

Vstát se rozhodl až po poledni, kdy byl nejenom hladový, ale také cítil jakousi potřebu vyrazit do města a ujistit se v pár věcech. Dařilo se mu vyhýbat své rodině. Pro jídlo se zastavil rovnou v kuchyni, kde se snažil ignorovat všechny pracující otroky, vyhýbal se jejich pohledům a pouze si bral jídlo, na které narazil. Snědl jablko, napil se vody a cestou ke stájím ještě dojídal drobný koláček, který byl určitě připraven na ochutnávku před svatbou.

Byl oblečen v tom, v čem se včera sešel se Saxleym, ale přes záda měl přehozenou drobnou tašku z kůže. Dvůr byl prázdný, většina otroků byla uvnitř sídla, které se mělo lesknout novotou a po dvoře běhalo pouze pár slepic, které před Sévilem utíkaly.

Uvědomoval si, že na koni nejel už více než rok a v noze neměl žádný cit, ale věřil, že jízdu na Mlze zvládne, protože toho koně znal lépe než kohokoli jiného. Když však dorazil do stáje, čekalo ho tam překvapení v podobě vyzáblého chlapce, který právě z Mlhy sundaval sedlo.

„Co děláš s mým koněm?" obořil se okamžitě na Harika, který s sebou celý cukl a narazil do zdi stáje.

Sévil přešel až k němu, hleděl na něho z výšky a mračil se. Stále nebyl schopen přijmout fakt, co jeho matka s dětmi udělala a zesměšnila ho tak.

„Já –," zalkl se chlapec, hlasitě polkl, přitiskl si sedlo k tělu a vykoktal ze sebe: „Matka mi toho koně darovala po Vaší smrti."

„Nejsem mrtvý, jestli sis nevšiml," odsekl Sévil a vyrval chlapci sedlo z náruče, načež mu hlavou naznačil, aby uhnul. Harik tak bez jakýchkoli námitků udělal. „A tohle není tvůj kůň," dodal Sévil zlostně.

Harik pomalu couval ze stáje s provinilým výrazem, čehož si Sévil všiml. Kousl se do jazyka, aby to slova neřekl, ale nezvládl to a vykřikl na chlapce: „A není to tvoje matka!"

•••

Nevěřil, že vylézt na Mlhu pro něho bylo tak těžké. Když se pokusil postavit pouze na svou protézu, nedokázal udržet rovnováhu, ale také se nedokázal zachytit, aby se mohl vyhoupnout do sedla. Nakonec musel použít obrácený džber na vodu, aby na Mlhu vylezl a mohl vyjet ze sídla pryč. Ohlásil se pouze strážným u brány se slovy, že odjíždí do města a vrátí se k večeru. Nikdo jiný o jeho cestě pryč netušil.

Nemířil však k městu, ale daleko za něj ke kopci, kde stála svatyně Orwelů. Chodil na to místo pouze před výpravou, aby splnil slib matce, že se vždy pomodlí, než odjede, ale tentokrát se tam vydal z vlastního rozhodnutí.

Nijak Mlhu nehnal, protože si nebyl jistý svou jízdou a oprávněně. Když se pokusil z koně slézt, zapomněl, že nedrží dobře rovnováhu a spadl na kolena, která si ušpinil od prašné země. Tiše zaklel, vstal, uvázal Mlhu u statného dubu poblíž svatyně a vydal se dovnitř.

Za tašky, kterou měl na zádech, vytáhl svíčku z včelího vosku, kterou vzal v sídle, aby ji mohl pro Ysethiho zapálit. Klekl si uvnitř svatyně, která byla prázdná až na ohořelé a skomírající svíčky jejichž vosk pokrýval všechny podesty a rámy pod okny. O jednu svíci zapálil svou, kterou položil přímo před sebe, dlaně si položil na kolena a hleděl vzhůru na okno z barevného skla, ve kterém nikdy nenalezl obrazec. Nejspíše tam ani žádný nebyl a jedinou funkcí bylo, aby slunce skrze skla házelo barevné odlesky na lidské tváře, zatímco se Orwelové modlili.

Sévil si dlouze povzdechl. Vlastně netušil, s čím se chce Ysethimu svěřit a o jakou radu žádá. Vzpomněl si však na Benjira, který ho donutil, aby přiznal své hříchy a mohl se tak uzdravit. Doufal, že když Ysethimu přizná lži, obrátí se štěstí na jeho stranu a bude moct Saxleyho navždy vyloučit ze svého života.

„Proklatě jsem lhal své rodině a nadřízeným, abych ušetřil svoje vojáky trestu otroctví," zamrmlal Sévil, „vztekal jsem se na sestru, i když za nic nemůže a vše se mi odvděčuje pouze tím, že se ke mne všechno obrazí zády. Tak kde je spravedlnost?" ptal se.

Mlčel, hleděl na barevná skla, která ho nutila přivírat oči a čekal, že snad přijdou odpovědi. Předtím tam byl Benjiro, který ho poslouchal a odpovídal, ale ve svatyni? Byl tam sám. Alespoň si myslel a doufal v to.

„Ale takto modlitby nefungují, chlapče," chraptěl za ním stařecký slabý hlas, který nutil Sévila se s hrůzou otočit.

Ve vchodu do svatyně stála žena. Drobná, slabá s hlubokými vrásky a jako popel šedými dlouhými vlasy. Byla Orwelkou tak starou, že Sévil nechápal, jakto, že se ještě neobrátila v prach.