Byl rád, že měl ten den za sebou. Tím přijetím si zařídil dodatečné posezení se sněmem generálů a poručíkem Saxleym. Jít si po svých mohl až s padnoucím soumrakem. Byl hladový, unavený, protože toho v noci moc nenaspal a měl pocit, že mu generálové Ruhaw a Gims vypovídali díru do hlavy. Zůstal však v prázdném vojenském domě i nadále. Chodby byly tiché, vylidněné a Sévil to připisoval k tomu, že se všichni dočasní obyvatelé vydali do hospod a užívání si posledních dní, kdy na ně nepadá vojenský celibát, který všichni drželi od začátku výprav na jaře až do posledního sněmu na podzim.

Snažil se jít co nejtišeji, ale přesto se klapání jeho bot roznášelo prázdnými kamennými chodbami, které osvětlovalo pouze pár zapálených loučí. Šel už vlastně po paměti, i když na tom místě byl pouze třikrát, zastavil se u dveří, které vypadaly jako všechny ostatní, nadhodil si na rameni svou hnědou tašku s pergameny, kterou pro jistotu vzal a zaklepal. Třikrát rychle za sebou a po čtvrté po kratší odmlce. Udělal krok dozadu, rozhlédl se kolem sebe, ale chodby byly prázdné. Slyšel po chvíli pouze to pravidelné ťukání hole o podlahu, o kterou se generál Conton musel podpírat.

Dveře se otevřely pouze na úzkou škvíru, skrze kterou na Sévila hleděla půlka Contonova obličeje. Sévil lehce přikývl a Conton otevřel.

„Nečekal jsem tě tak brzo," řekl okamžitě, pokývl Sévilovi, aby vešel a rázem za ním zavřel dveře.

Sévil odložil tašku s pergameny na malý dřevěný stůl na kterém hořela jedna svíce a sundal ze sebe černý kabát, který odložil na židli. „Dům je prázdný. Všichni jsou pryč. Neměl jsem důvod zdržovat se v hostinci," objasnil svůj brzký příchod, protáhl si ztuhlá záda a sledoval generála, který se usazoval na polstrovanou židli pod oknem, aby ulevil své zmrzačené noze. Košili měl rozevlátou, vlasy rozcuchané na jedné straně a boty položené u postele, která byla rozestlaná – Sévil uznal, že spal.

„Probudil jsem tě?" zajímal se zamračeně.

„Nevadí," zakroutil generál Conton hlavou. „Jaký byl zbytek sněmu?"

Sévil zůstal stát, ze zvyku spojil ruce za zády, jako kdyby v té chvíli mluvil opět s nadřízeným a po tom uvědomění je raději založil na hrudi. „Nudný. Generál Ruhaw se pohádal s generálem Gimsem, poručík Saxley raději mlčel a tvářil se kysele," odpověděl.

„Saxley je z tvého kraje?" ptal se Conton dál.

Sévil zakroutil hlavou. „Ze Severního hvozdu. Netuším, proč ho přidělili zrovna mně. Stejně mě nemá rád."

Na to se Conton zamračil, z očí se mu staly pouze dvě úzké štěrbiny s černými tečkami, které nechápaly, proč si Sévil na svou výpravu vybral muže, který ho neměl rád. „Proč sis nevybral někoho jiného?" nechápal.

Sévil se lehce zasmál, „protože ze všech mých poručíků mě nemá rád ze všech nejméně."

Očekával, že se tomu Conton zasměje, ale nebylo tomu tak. Pouze překvapeně nahrbil obočí a zeptal se, proč ho jeho vlastní muži nemají rádi.

Sévil pokrčil rameny, opřel se o dřevěný stůl, který do té doby byl po jeho boku a zamyšleně pronesl: „Cožpak tys nikdy neměl podřízeného, který by tě nenáviděl, protože mu můžeš poroučet? A který by navíc byl starší než ty?"

Tentokrát se už Conton zasmál. „Zapomněl jsem, že z tebe se stal kapitán v... Kolika? V osmnácti nebo snad devatenácti?"

Sévil nad tím zakroutil hlavou, přešel ke zmrzačenému generálovi, klekl si na kolena, předloktí si položil na jeho stehna a bradu si zapřel o jednu svou dlaň. „Bylo mi dvacet šest," opravil ho.

„A teď je ti dvacet sedm," vydechl. „Mně bylo třicet šest, když jsem se stal kapitánem. Generálem ve čtyřiceti," dodal.

Sévil se nechápavě zamračil, podíval se mu do tváře a s čirou zvědavostí se zeptal, kolik mu vlastně je. Nezajímalo ho to. A Orwelové vždy vypadali mladší, než ve skutečnosti byli.

„S přicházejícím jarem přichází i můj čtyřicátý třetí rok," odpověděl mu, zvedl dlaň a položil ji Sévilovi na tvář přesně tam, kde měl malou bledou jizvu od větve stromu, kterou si způsobil při pronásledování prchajících Slimů.

„Jsi v armádě tak dlouho jako já na světě," zamumlal Sévil tiše po krátkém zamyšlení. „Nelituješ občas toho, že sis neodsloužil ty dva povinné roky a neodešel?" zeptal se. Sám nad tím nikdy nepřemýšlel, vždy plánoval, že bude v armádě tak dlouho, dokud nezemře nebo nedosáhne svých cílů.

„Nevím," pokrčil Colton rameny, přejel prsty ze Sévilovy tváře na bradu a donutil ho zvednout k němu zrak. „Armáda má své horší a lepší dny. Jsou dny, kdy lituji, protože jsem několikrát málem zemřel, stal jsem se mrzákem, viděl zvěrstva, ale na druhou stranu jsem mnoho získal. Bohatství, jméno, sídlo, území, otroky... Tebe, i když jenom na chvíli. Kde jinde bych tohle mohl získat?"

Sévil jenom zlehka pokrčil rameny, políbil Contona na prsty a na pár sekund se rozhodl zavřít oči, aby si odpočinul. Byl unavený, strhaný jako pes, každičký sval v těle ho bolel a sotva držel oči. Bál se to však přiznat, protože odpočinout si mohl jindy. Měl už jenom tři dny.

„Měl by ses jít vyspat. Kolik si toho za poslední dny naspal?" pobídl ho Conton tichým hlasem. Odhrnul mu vlasy padající, počkal, dokud Sévil neotevřel oči a následně se povzbudivě usmál. „Byl to dlouhý den a dlouhá noc."

„Spát můžu jindy," namítl Sévil protestně se zakroucením hlavy.

„Sévile," pronesl hlasem, který už dlouho neslyšel. Bylo to kárání, která dříve slyšel od otce a svých učitelů, když držel špatně meč nebo udělal něco zlého. Také na něho takto mluvila matka, když byl hrubý ke svým sestrám.

Nejistě zvedl k Contonovi zrak. Očekával, že uvidí naštvaný obličej unaveného generála, který trpí bolestmi, ale pletl se. Hleděl do stejné tváře jako ty tři předchozí dny – na generála, který byl stejně přísný, jako empatický a spravedlivý.

„Je mi líto, že si musel jít až sem, ale jdi se vyspat. Nebo zůstaň zde, ale pro dobro naší země – vyspi se."

Jediný syn Bernarta Dereese si zoufale povzdechl s otázkou: „Měl si někdy tedy toho podřízeného, který by tě nenáviděl?"

Conton přikývl, podruhé zvedl Sévilovu bradu, tentokrát mnohem výše, přiblížil se k němu hlavou a tichým hlasem, jako před polednem v síni, pronesl: „Ale zrovna teď mám podřízeného, který nechce uposlechnout mých rozkazů."

Stejně jako ty čtyři dny, i tehdy, když ho Colton políbil, proběhla Sévilova v hlavě pouze jedna jediná myšlenka – že dělá chybu.

Protože odmítal věřit tomu, že až za tři dny odjede, zapomene na to všechno. Věděl také, že každá minuta podobně strávená s ním to zhoršuje, ale každá nestrávená promarňuje šanci.

Zasekl se v nekonečném kole, které přinášelo jen a pouze utrpení.

Avšak v té chvíli mu to bylo jedno.