Slunce bylo vysoko na obloze a příjemně hřálo do tváří. Lehký vánek přinášel vůni květin z nedaleké louky, budovy poskytovaly až mrazivý chládek a tržiště plnilo vzduch různorodými vůněmi koření, pečeného masa, sena a uhlí. Vojenský sněm byl toho dne rozpuštěn již před polednem a Sévil měl tak několik hodin jenom pro sebe. Začal procházkou k hradbám královského hradu, který ležel nad městem, prohlížel si jeho mohutné bílé zdi, černé střechy a usmíval se nad faktem, že by jednoho dne mohl stát za jeho zdmi – opět. Byl tam již dvakrát, když ho povyšovali na poručíka a poté na kapitána. Přál si však, aby to místo mohl nazývat domovem a to mohl ve dvou případech – oženit se s jednou z královských dcer, nebo svrhnout královský rod. Nebyl hloupý a věděl, že ten druhý plán je nesmyslný a nebezpečný. Nechtěl svrhnout krále, protože věděl, že by tím poštval lid proti sobě. Chtěl se stát králem tak, že si vezme jednu z dcer, když jim osud nenadělil syna a stanul by jako král po boku jedné z nich. Pokud se však chtěl dostat do blízkosti královské rodiny, musel být nejdříve významným generálem v co nejmladším věku, aby po krále byl dostatečně dobrý.

Někdo to mohl považovat za pošetilý sen, ale Sévil si přál dosáhnout toho nejvyššího možného postavení.

Stál před branami, sledoval skupinu vyhublých otroků v šedých hadrech, kteří spravovali poničenou zeď, zatímco je hlídali strážní a přemýšlel nad tím, co podnikne ve zbývajícím odpoledni. Sužoval ho hlad a žízeň a zároveň byl dostatečně znuděný. Sévil Malcius se neřadil mezi ty, kteří vyhledávají mnoho lidského kontaktu, ale zároveň nesnášel samotu a vyčlenění ze společnosti. Za kým však měl v cizím městě jít? Znal pouze kapitány, se kterými si nepadl do noty. Všichni byli starší než on a momentálně až moc zaujatí strategiemi a plánováním dobývání. Jako další se mohl jít pokusit prodrat alespoň společensky mezi generály a pokusit se s nimi spřátelit, aby se skrze přátelství a známosti mohl pokusit dostat mezi jejich řady, ale ke kterým se měl začlenit? Generála Ruhawa Verenela neměl v lásce pro jeho otevřenou povahu a neschopnost koordinovat hlasitost svého hlasu. Generál Levis Aymond byl zatrpklý nemocný muž, se kterým si nepadl zrovna do noty. Napadal ho již pouze generál Conton z Bílých písků. Národ Orwelů nezaujímal v armádě velké počty, věnovaly se spíše zemědělství a řemeslům, tudíž oba dva spojovala tato krev a jistá výjimečnost, protože vysoko postavených Orwelů bylo pramálo.

Byla však jedna věc, která mu na generálovi Contonovi vadila – stejně jako většina vojáků, i on v něm viděl jeho otce. Z počátku bral Sévil své jméno a původ jako značnou výhodu a usnadnění práce, v pozdějších letech mu začalo docházet, že je stále díky otci považován za druhořadého bez ohledu na to, že jeho otec už léta nic nedělá. Sévil tak začal postupně nenávidět všechny, kteří ho s otcem neustále srovnávali a tedy si vyvinul i jisté nesympatie právě ke generálovi. Ostatně jako k většině těmto mužům, protože zmínku od otce slýchával od všech.

Sledoval, jak se jeden strážný chopil koženého biče. Nejdříve s ním švihnul na prázdno ve vzduchu, okolí protnulo prásknutí a všichni otroci s sebou škubli. Jeden dokonce upustil na zem dláto. „Žádné flákání!" zakřičel strážný a ještě jednou švihl na prázdno ve vzduchu. Tenhle incident Sévil považoval jako výzvu k tomu, aby se vydal dál.

Kráčel městem, černý kabátec měl rozepnutý, pleskal ho do stehen a měděný medailon se symbolem kapitána ho lehce uhodil do hrudi po každém kroku. Lidé se za ním tolik neohlíželi jako v Jižním hvozdu, ale přesto cítil ty pohledy lidí, kteří si prohlíželi nejmladšího kapitána tiberathské armády.

Došel na trh, u orwelského prodejce si koupil pečené jehněčí maso na špejli a u postarší dámy dvě jablka, která si schoval do kapes. Stále nikam nespěchal, loudal se uličkami, prohlížel si vystavené zboží od šperků po dobytek, poznával město a letmo jeho obyvatele a nakonec se zastavil u kamenné kašny na náměstí, kde se opřel zády o její kraj, z jedné kapsy vytáhl měkké zimní jablko a pustil se do něho.

Bylo měkké, nakyslé a sem tam mělo nějaký nahnědlý flek, ale bylo to lepší než hlad. Navíc stále netušil, jak by se měl po zbytek dne zaměstnat. Musel v hlavním městě zůstat ještě týden, než se vydá zpět domů, aby se připravil na nájezdy. Poté ho čekalo léto v neobydlených krajích, měsíce bojů, zabírání nových míst, zabíjení a zatýkání Slimů. Ten život ho vesměs bavil, ale ty nudné dny nenáviděl.

„Krásný den na procházku, co myslíš?" ozvalo se mu za zády.

Ohlédl se za své levé rameno, přimhouřil oči a skrze tekoucí vodu sledoval obraz generála Contona, který ulehčoval své nemocné levé noze a opíral se o černou hůl.

„Skutečně. I Vy jste se očividně vydal ven," odpověděl Sévil klidným a nic nevypovídajícím hlasem.

Generál Conton opatrně přešel poslední metry, které ho dělily od mladého kapitána, s úlevným povzdechem se zapřel o kašnu a promnul si stehno. „Hlad a žízeň i mrzáka vyženou ven," odpověděl.

„Nejste přeci mrzák," namítl Sévil se zamračením. Byl a věděl to. Pouze chtěl generálovi polichotit.

„Ale jsem," namítl, „neschopný chůze bez podpory, do boje už jedině na koni a přesto se nikdy nedržím v předvoji. Už bych měl jít do důchodu. Zaslouženého, myslím si."

„Vaše žena bude za vaše rozhodnutí šťastná, řekl bych." Sévil nikdy neměl v lásce ty lehkomyslné a nepodstatné konverzace. Přesto je vedl. Musel, pokud chtěl předčit svého otce a splnit své cíle.

Generál Conton se zasmál, Sévil si mezitím kousl do svého jablka. „Nemám ženu," řekl. „Pouze prázdné sídlo, kupu otroků, zmrzačenou nohu a tohle," ukázal na svůj medailon. Poté zvedl zrak, podíval se krátce na Sévila a poté do dálky ke královskému hradu.

Sévil se ke generálovi podíval právě v čas, aby na krátkou chvíli zaznamenal ten pohled, kterým ho generál obdařil. Upřímný, trochu smutný, ale zároveň neznačil žádnou lítost, že ženu nemá. „Můžete si nějakou najít," pokusil se generála povzbudit.

Generál pokrčil rameny. „Možná. Kdo ví, ale teď mi pověz," odkašlal si, zvedl ruku a poukázal na Sévilovo nakousané jablko. „Kde si ho koupil?"

Bez odpovědi vytáhl Sévil z kapsy svého kabátce druhé nažloutlé jablko, které nabídl generálovi. „Nejsou špatná, ale za útratu peněz a chůzi tam nestojí," řekl krátce.

Generál se tiše zasmál, natáhl ruku, aby si od Sévila jablko vzal a přitom se prsty dotkl těch jeho. Sévil ten dotek přešel s krátkým zamračením a nehodlal na to ani reagovat, kdyby s tím nezačal generál.

„Máš jemné prsty, nezvyklé u vojáka," pronesl klidně, otřel z jablka drobnou nejistotu a zakousl se. Hned na to se ušklíbl nad kyselostí, párkrát do sousta kousl a spolkl ho.

„Skutečně. Mám štěstí na vyhýbání se i těm nejmenším rankám od meče," objasnil Sévil.

„Jestli si vzpomínám, včera generál Ruhaw říkal, že jsi byl v boji před lety zraněn," nadhodil na to generál se zvědavostí.

Sévil se instinktivně chytil levého boku. Vzpomínal na ten incident nerad, protože si myslel, že zemře, nebo hůř – bude doživotně neschopen boje. Rána se sice zahojila, ale kůži měl navždy už znetvořenou a nemohl ani na levém boku spát, protože ho větší tlak vždy nesnesitelně bolel. Stejně jako natáhnutí kůže a jakýkoli větší silnější dotek, který vyvinul na jizvu. Nic neříkal. Díval se před sebe, držel si ruku na staré ráně a doufal, že generál Conton přejde na jiné téma.

„Vojáci obvykle o svých zranění mluví s pýchou a chlubí se jimi," prohodil místo toho generál, aby Sévila přinutil mluvit.

„Tak mi řekněte, jak jste přišel ke svému zranění Vy, prosím," odsekl Sévil až moc stroze, čehož litoval. Věděl, že tímhle si u generála nepolepší.

Generál se však tiše zasmál. „Hloupá nehoda. Vzpoura otroků, které jsme zajaly na východě. Splašil se mi kůň, shodil mě na zem a skočil mi na levou nohu. Nic víc. Žádný hrdinský příběh z boje, který by si lidé vyprávěli po generace."

„Nemluvím o svém zranění," řekl Sévil krátce po chvíli ticha a pohleděl na generála. Měl ten pocit, že ho sleduje a nepletl se. Generál na něho hleděl s jistým zaujetím, probodával ho očima černýma jako uhel a jeho medová pokožka nabírala na slunci zlatých až rudých odstínů. „Ještě nejsem v tom věku, aby bylo bráno za hrdinský čin. Teď je to mladická nerozvážnost," zalhal. Ve skutečnosti se zkrátka styděl.

„Ve tvém případě nic jako mladická nerozvážnost neexistuje. Kdyby ano, nejsi dnes kapitánem. Je to válečné zranění, o kterém by si měl mluvit s pýchou. Ale já? Nehoda, prostá nehoda, která není ničím zajímavá a lákavá na vyprávění," obořil se generál s jemným úsměvem.

Sévil mlčel. Mezi dvěma prsty drtil už takřka dojedené jablko, zatímco generál se podruhé zakousl do toho svého a pronesl: „Ta jablka za tu chůzi skutečně nestojí."

„Pojďme se raději napít," navrhl Sévil a přestal se opírat o kašnu. Postavil se před generála, upravil si svůj černý kabát a zlehla se usmál na jeden koutek se slovy: „Zvu Vás, generále."