„Ve čtrnácti se přidal k armádě a ještě téhož roku se účastnil čtyř nájezdů. V šestnácti letech se z něho stal právoplatný muž našich vojsk. V osmnácti letech byl za zásluhy povýšen na plukovníka a se svými třiceti muži zničil za jedinou noc kmen Slimů, kteří se ukrývali ve skaliskách na východě. Jenom o rok později zvýšil díky vpadnutí do jihovýchodního území průměrný počet otroků na kraj z dvanácti na čtrnáct. A ve dvaadvaceti vážně zraněn Slimem, který předstíral mrtvého. Avšak! Po půl roce opět stanul mezi tiberatskými vojáky a za další, nyní je to rok, co se pyšní hodností kapitána a k tomu všemu nejmladšímu z těch, kterého naše armáda kdy měla," smál se voják s rukama jako lopaty.

Větrem ošlehanou a sluncem opálenou pleť mu hyzdilo velké množství malých jizev, šedinami protkané vlasy měl rozčepýřené, černý kabátec čistý a těžký medailon na jeho krku značil pozici generála tiberatské armády. Jmenoval se Ruhaw Verenel, byl čistokrevným Tiberathem a byl nejstarším aktivně sloužícím generálem. V jedné ruce držel křišťálový pohár do půlky plný hutného červeného vína, druhou ruku měl položenou na rameni mladého muže.

Ruhaw mluvil k muži, který měl stejně jako on, černý kabátec a na krku lesklý medailon generála. Conton od Bílých písků byl sotva čtyřicetiletý přísný generál, který tvrdil, že koncem roku přejde do pasivního stavu a pro armádu bude pouze podporou, protože noha, kterou mu před lety rozdrtil kůň, se mu stále zhoršovala.

„Takže tohle je Sévil Derees?" zeptal se Conton s úsměvem na tváři a pokynul oběma mužům, aby se k němu a jeho tichému společníkovi, který topil neznámý žal ve víně, přisedli. Oba dva muži tak učinili, Ruhaw přikyvoval, že se skutečně jedná o toho muže, zatímco mladý kapitán mlčel.

„Ve skutečnosti je to Sévil Malcius Derees," dovolil si černovlasý kapitán opravit necelé pronesení jeho jména.

„Dvě jména?" podivil se generál, který se vyhýbal na rozdíl od zbývajících dvou vínu. „Nebývalo to zvykem Orwelů?"

Sévil Malcius Derees přikývl. „Má matka je Orwelka, otec Tiberathem," podal krátce na vysvětlenou.

„Ach tak," zasmál se tiše Conton.

„Vy nemáte dvě jména?" zajímal se kapitán. Rozeznat Orwela od Tiberatha bylo snadné a před ním dozajista seděl právě Orwel, zatímco zbývající dva muži byli Tiberathy.

„Jak se to vezme," pokrčil generál rameny a zvedl lesklou nádobu s vínem, kterou nabídl svému hostovi. Ten však odmítl se zakroucením hlavy. Konvice se však ujal Ruhaw, který dolil sobě a tichému muži. „Narodil jsem se a dostal dvě jména. Avšak byl jsem z nich unaven a spojil je v jedno. Jmenoval jsem se Condor Tonres. Posléze pouze Conton."

„Zajímavé," přikývl se zaujetím Sévil. „Tímto způsobem bych se dle vás jmenoval... Sémal?" usmál se na jeden koutek pobavením, ale Contonovi ten úsměv spíše připomínal výsměch silného slabému, který právě prohrál ve hře o svůj život.

Generál Conton přikývl. „Ale Sévil Malcius ostatně více k sedí muži tvých hodnot."

Rozdíl mezi národem Tiberathů a Orwelů byl prostý. Pleť Tiberathů byla bledá, vlasy většinou světle hnědé, výjimečně tmavé a ohnivé, a oči bledé. Od Orwelů se lišili velikostí, muži měli větší a pevnější svaly, ženy větší ňadra a širší boky. Orwelové byli naopak černovlasí lidé s tmavší pokožkou než Tiberathové, oči měly vždy černé, menší a zdály se až zešikmené.

Kapitán Sévil Malcius Derees, syn slavného generála Bernarta Dereese byl křížencem těchto dvou nadřazených ras. Byl vysoký jako otec, ale ramena měl mnohem užší. Bledý s vysokými lícními kostmi, ale havraní oči a vlasy měl po matce. Takhle tomu bylo u všech tří potomků Bernarta Dereese, avšak pouze jeho syn zdědil jeho ambiciózní povahu.

„Co se ostatně stalo starému Bernartovi, že si za ženu vzal Orwelku?" divil se společník, který do té doby nepromluvil. Zvedl k Sévilovi unavené oči a lehce se zamračil. Kůži měl našedlou a jako papír, vlasy pouze v několika chomáčích, ale přesto nemohl být o moc starší než generál Conton. Jmenoval se Levis Aymond a jak později Sévil zjistil, umíral na neznámou nemoc, ale odmítl zemřít kdekoli jinde než na bitevním poli mezi svými muži.

Sám Sévil se mračil na nemocného muže. Jeho otázka ho popudila, protože nebyl zvyklý, že by jakýkoli člověk v zemi měl problém s Orwely. Stejně jako Orwelové neměli jediný problém s Tiberathy od té doby, co se spojili v jeden společný národ, jehož země převzala jméno jednoho z dvou národů.

„Řekl bych, že Levis měl na mysli svou otázku tak, jak je možné, že se vůbec Bernart oženil. Byli jsme sice ještě mladí vojáci, když byl naším tehdy kapitánem, ale nevypadal jako někdo, kdo by si přál oženit se," vložil se do toho Conton, který Sévilovo pobouření vycítil.

Mladý muž se pokusil uklidnit, ale přesto nedokázal zmírnit svůj tón, který zněl jako seknutí mečem. „Lásce se nedá poručit, jak říká otec. Je to mrcha nenasytná a zákeřná."

Krátká odpověď mlčenlivého Levise nejspíše uspokojila, protože už na to téma dále nepromluvil. Místo toho se ticho protnul Ruhaw, který mohutně tleskl a zeptal se svých společníků, zda-li se s nadcházejícím jarem chystají získávat nové kraje.

„Tady s mým dlouholetým společníkem a našimi pluky míříme na západní stranu kaňonu. Před lety jsme tam vybili čtyři kmeny Slimů, ale ptáčci si štěbetají, že se tam vrátili jejich tehdejší uprchlíci. A my si náš kraj přeci nenecháme takto vzít," odpověděl Conton od Bílých písků.

„A taky bych tam rád zemřel, abychom byli přesnější," dodal Levis Aymond.

Sévil se lehce zamračil, nechal jeho generála, aby sám řekl, kam se toho roku chystají – severní lesy, ale stále na jih od hor, kde na vrcholcích sníh neroztává ani v létě – a poté se zeptal Levise.

„Jaká nemoc vás sužuje, jestli mohu vědět?"

Levis se lehce usmál. Nebo se o to alespoň pokusil. „Prokletí. Slimové jsou prohnaná sebranka a před lety se mi jeden snažil tvrdit, že zná sílu Starších a pokud neodejdu od jeho kmene, prokleje mě. Zabil jsem ho, samozřejmě. Ale až poté, co jsem uvrhl jeho kmen do pout a přivedl k nám. Před jeho smrtí však pronesl snůšku nesmyslných slov, což měla být ta kletba, ale kdo ve skutečnosti ví?" zasmál se. „Netuším, co mě zabíjí, ale začalo to až dvě léta po tomhle incidentu," pokrčil rameny, „jako historka to však slouží dobře."

„On skutečně tvrdil, že ho Starší naučili jejich síle?" zasmál se Ruhaw. „Pošetilec. Starší by nikdy neztráceli čas s nějakým špinavcem, jako byl on! A jak by je vůbec mohl najít? Šílenec to byl, Levisi, nic jiného!" smál se dál a dál.

Samotní Starší byli živoucí legendou. Mnoho lidí se je vydalo hledat, ale ti, kteří se vrátili, tvrdili, že nic nenašli. A ti, kteří ne se buď sami stali Staršími nebo při cestě zemřeli. Neexistoval žádný důkaz o lidech žijících kdo ví kde a se silou, která přesahovala lidskou fantasii.

Ruhaw sobě a Levisovi nalil dalšího vína, hlasitost smíchu se zvyšovala a Sévilovo znudění také. Přijal Ruhawovo pozvání k dalším generálům jenom kvůli tomu, že byl jeho podřízený, ve skutečnosti chtěl být raději kdekoli jinde a připravovat se na blížící se nájezdy.

„Jestli mne omluvíte, pánové, vydám se raději spát. Jsem po dnešním sněmu unaven," omluvil se jim, vstal, ale Conton od Bílých písků ho zastavil.

„Půjdu také. Určitě máme alespoň kousek cesty společný."

•••

Sévil musel jít pomalu. Rozhlížel se po spícím hlavním městě Tiberathu, ruce měl spojené za zády a naslouchal rytmickému klapání bot a holy z černého dřeva, kterou se generál Conton podpíral.

„Sloužil jsem v jednom z pluků tvého otce. Nikdy jsem s ním moc nemluvil, protože jsem byl vždy proti němu moc nízko postavený a v dnešních dnech si už zasluhuje svého odpočinku, ale přesto musím říct, že jsi stejný jako on," řekl generál do ticha.

„Myslíte?" ozval se Sévil Malcius. Slýchával, že se svému otci vůbec nepodobá zevnějškem, ale duši má zcela stejnou. Zajímalo ho, zda si to generál Conton myslí také.

„Vím to," přikývl a tiše zasténal. Zastavil se, promnul si stehno jeho zraněné nohy a po krátkém odpočinku se vydal dál, zatímco Sévil na něho čekal. „Máte stejnou duši. Lačníte po více, odmítáte se vzdát svých cílů a vaše úsměvy a pohledy vydají za tisíce slov a pocitů. Žádný člověk nedokáže vzbudit tolik strachu a úcty pouhým němým pohybem rtů jako vy dva."

Sévil mlčky přikývl. Byla to jinak podaná slova, která už tolikrát slyšel od všech možných i nemožných lidí. Dovedl generála k vojenskému domu v hlavním městě. Honosnému sídlu, které s přicházejícím jarem začalo obývat ohromné množství generálů a hrstky kapitánů z celé země, aby probraly roky minulé a plánovaly ty nadcházející.

Sám Sévil ve vojenském domě nepobýval. Vybral si raději hostinec na kraji města, kde měl dostatek klidu a čas pro sebe. S generálem se rozloučil před branou, poté se otočil a vydal opačným směrem.

Ruce měl stále spojené za zády, upřeně se díval před sebe, přehrával si generálova slova v hlavě a tiše přitom pronesl: „Ale já se nespokojím s prostým titulem generála a sídlem. Chci víc než on."

v Tiberathu ale už bylo pouze jednoho vyššího postavení. Nejnižší byli otroci, poté svobodný lid, měšťané, šlechta, do které patřil Sévil a poté královská rodina. Někteří mohli považovat za nemožný sen to, aby se dostali ke šlechtě, ale Sévil věděl, že jednou bude vládce. A bylo mu jedno, jakými praktikami si svůj cíl splní.