Přemluvil Benjira, aby se šli projít. Potřeboval vypadnout z vesnice, která na něho celý den hleděla skrze prsty, ač to byl on, kdo byl napaden. Dolní ret měl napuchlý, na nose odřeninu a měl pocit, že ho měl i nalomený. Břicho ho ze všeho bolelo nejméně a nejvíce naopak ty věčné otázky, proč ho Edwatrich uhodil.

„Nikdy mě neměl rád. Teď jenom pohár jeho trpělivosti přetekl a praštil mě," odpověděl pouze Sévil, když se po setmění vydali podél vesnice projít.

„Caro tvrdí, že si Edwatricha vyprovokoval slovy o zabíjení jeho lidu," zamumlal na to Benjiro nedůvěřivě, zatímco se držel kousek za Sévilem a uždiboval zbytek tmavého chleba, který si vzal s sebou.

„To on s tím začal. Není to moje vina," bránil se Sévil nadále, zatímco své kroky směřoval stále více a více od vesnice a pomalu uklidňujícího se ruchu.

Benjiro na to nijak neodpovídal. Pouze zrychlil svůj krok až šel po boku Sévila, rozhlížel se kolem sebe a mlčel. Sévil byl za to rád, nechtěl si povídat, chtěl jenom na pár hodin změnit prostředí jedné vesnice, ze které se přes rok nepohnul a procházka po lese se zdála jako dokonalá. Když v tom lese navíc nebyly aktivní pasti na medvědy, nehrozilo mu žádné nebezpečí.

Pamatoval si cestu, kterou posledně kráčel s Benjirem k tůni, kde se rozhodl, že zůstane u Remarců. Pamatoval si všechno to, co se mu honilo hlavou, když ho to napadlo a hlavně ta jedna myšlenka – co když mě budou i oni nenávidět?

Benjiro mu tvrdil, že oni nesoudí a neodeženou nikoho, kdo potřebuje jejich pomoc a zároveň jim neublíží. Avšak Sévil jim ubližoval, mrzačil je, připevňoval jim okovy a zabíjel je, když měl chuť. A oni věděli, že to dělal. Proto se bál toho, že ho budou nenávidět, spolčí se a nakonec ho jednou i zabijí, když to bude ze všeho nejméně čekat. Smrt však nepřicházela, což se však nedalo říct o té tiché nenávisti. Matky si držely děti zkrátka, aby se nepřibližovali k cizinci, muži se na něho mračili, někteří mu říkali Tiberathe. Mnozí s ním nemluvili a když přišel do jejich společnosti, raději zmlkli. Proto trávil většinu času s Benjirem, protože před ním se ho nebáli.

Edwatrich jako jediný projevil svou nenávist i násilím po více jak roce, co s nimi Sévil žil.

A nad tím Sévil přemýšlel po celou dobu, co po paměti vedl za tmy Benjira k tůni. Benjiro to musel tušit, nenápadně naváděl Sévila správným směrem, občas i sám odbočil a Sévil ho následoval, jako kdyby mu bezmezně věřil. A vlastně i věřil.

Jakmile zaslechl zurčení vody, přidal do kroku, ač měl nohy v jednom ohni. Chození s protézou bylo těžké, vyčerpávající a bolestivé. Chodil i pomaleji, váhal na svými kroky, nemohl utíkat a nechápal, jak je možné, že Benjiro ano. Naivně to sváděl na to, že Benjirova protéza byla preciznější a nepřiznával si, že to jsou roky praxe a odhodlání uspět s touto nevýhodou, aby uživil ty, kteří jsou pro něho jako rodina.

„Proč míříme zrovna k tůni?" zeptal se nakonec Benjiro, když už oba viděli, jak se měsíční svit odráží v průzračné vodě valící se ze skály.

„Potřeboval jsem se od nich na chvíli oddálit," přiznal Sévil, slezl malý kopeček vedoucí k vodě a usadil se na studený kámen, nohy si přitáhl blíže k tělu a zahleděl se do vody.

Benjiro se posadil vedle něho, zahleděl se na oblohu, která byla vidět pouze nad tůní a nemluvil.

„Tvoji lidé mě nenávidí," pronesl Sévil z nenadání.

Benjiro sklopil hlavu, otočil se k Sévilovi a hleděl na něho stříbrnýma očima jako ublížené štěně, které týdny nejedlo. „Proč si to myslíš?" zeptal se ho.

„To, jak se na mě dívají, to prozrazuje," vysvětlil, „už se na mě tak dívali i jiní. Dříve jsem si myslel, že z respektu nebo závisti, protože jsem byl důležitější než oni, ale tady mi došlo, že to nebyla závist, ale nenávist. Protože tihle mi nemají co závidět," vysvětlil svou hypotézu s pohledem na tůni.

„Jsi naivní," namítl Benjiro.

„Ne, nejsem," ohradil se proceděním skrze zuby.

Remarc chvíli mlčel. Hleděl na Sévila s nutkáním pomoci mu v tíživé situaci, kterou však nemohl nijak vyřešit, byl to boj Sévila se světem, který rozpoutal fakt, že se narodil v jiné zemi a takřka tři dekády se držel jejich tradic a přesvědčení. „Zkusím s nimi promluvit," navrhl Benjiro. Nic víc dělat nemohl.

„A co jim řekneš? Ať nechají chudáka mrzáčka být a mají ho rádi?" zasmál se Sévil se zakroucením hlavy. „Mají důvody mě nenávidět. Proč ne ty, to netuším... Možná by si tvoji lidé měli naopak promluvit s tebou, jestli nejsi nemocný. To, že tu žiji, nijak neomlouvá to, co jsem dělal dříve. Vaše strava, oblečení a způsob života nijak nezměnily mou krev. Stále jsem Tiberath a Orwel. Jsem vlastně to nejhorší zlo, které dle Orwelů existuje a mým posláním je zničit vše, co je lidem drahé a vytvořit na světě peklo, kterému budu vládnout. Tak proč mě sakra máš rád?"

Otočil se na Benjira. Hleděl mu do očí, hledal v nich jakýkoli náznak nenávisti, ale viděl pouze slabý záchvěv lítosti a strachu.

„Pamatuješ si, jak jsem ti řekl, že znám svůj osud? Jak jsem tušil, že padnu do otroctví, přijdu o nohu a najdu zraněného vojáka?" hlesl Benjiro. Ten hlas u něho Sévil neznal – plný prázdnoty, beznaděje a smutku z toho, že se nemohl vyhnout všemu, co mu osud přichystal.

Sévil pouze lehce přikývl a nespouštěl z Benjira zrak – netušil, kam tím mířil.

„Když jsem zjistil, že naleznu vojáka za země, která mě zmrzačila a zotročila, plánoval jsem ho zabít, ale nemohl jsem, protože ten muž hrál v mém osudu mnohem větší roli. A protože vím, co se bude dít dál a nemohu to nijak ovlivnit, říkám ti jediné, Sévile – nenávidím tě více, než cokoli jiného na světě."

„Cože?" hlesl Sévil s pocitem, jako kdyby mu bodli kudlu do srdce.

„Ale ať mi provedeš cokoli, vždycky ti odpustím. A to všechno kvůli lásce. Protože ve tvém případě je nenasytná a v mém případě zákeřná."

Byla to slova, která Sévil slýchával od otce – láska je mrcha nenasytná a zákeřná. Pamatoval si je, řekl je totiž poprvé, když potkal Contona.

„Nenávidíš mě," hlesl Sévil, který stále nemohl těm slovům uvěřit.

„Více než cokoli jiného na světě."