Generál Gims společně s deseti muži kapitána Seeba, mezi které patřil i Tomas, se od skupiny oddělily na první silnici Tiberathu. Jakmile Sévil ucítil, že se vůz rozjel po upravené cestě, rozlil se v celém jeho těle blažený pocit s nervózním mravenčením v zátylku.

„Do Jižního hvozdu dorazíme zítra k poledni," řekl generál Gims, když se jejich skromná výprava vydala u rozcestí odlišným směrem. Sévil na to nijak neodpovídal, pouze se rozhlížel kolem sebe a užíval si každou vesnici a menší město, které míjeli. V hlavě si přemítal celou cestu, která jim zbývala. Dva drobné kraje, sedm měst, nespočet vesnic a osamělých obydlích, které nedokázal ani spočítat.

Nikdo toho dne moc nemluvil a ze všech nejméně Sévil. Opíral se loktem o hranu vozu, bradu si opíral o dlaň, pozoroval okolí a prsty na druhé ruce nervózně bubnoval o podlahu vozu, hádal, že tlukot musí obtěžovat všechny okolo, ale nebral na ně ohledy.

Bál se setkání s rodinou. Neopustil je zrovna v nejlepším rozpoložení a vracel se k nim zcela jiný. Poté, co rok žili s vědomím, že je mrtev, vstal z mrtvých bez nohy a vracel se, jako kdyby byl na obyčejné letní výpravě. Nemohl si také pomoct s tím, že i vypadal jinak. Za celý rok se nespatřil, ale věděl, že není stejný.

„Generále?" hlesl tiše, otázka o jeho vzhledu mu nedávala spát.

„Ano?" ozval se generál Gims. Po celu dobu se držel vedle Tomasova vozu.

„Když jste mne nalezli pod tím stromem, poznal jste mne?" zajímal se.

„Nebyl jsem si jist, abych pravdu řekl," přiznal generál Gims, „ale měl si svůj kabát a medailon kapitána. Tvůj starý poručík říkal, že tě medvěd táhl za nohu a tobě jedna chybí, nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. Avšak to, že jsi přežil? Zázrak, řekl bych. Pokud však narážíš na svůj vzhled... je těžké spojit si tě s mužem, který před rokem předstoupil před sněm a vzal si na svá bedra výpravu do lesů."

Sévil pouze přikývl a přetočil se na druhou stranu, kde sledoval větrný mlýn, který mlel mouku. Byl jiným člověkem vzhledově i v chování. Možná jeden Sévil Malcius skutečně zahynul a vracel se jiný. Stejně jako to bylo v jeho snu, který stále dobře nechápal. Jeden umíral, druhý sotva přežíval.

•••

Poslední noc na cestách přečkali v hostinci poblíž drobné říčky, která pramenila v Severním hvozdu, vedla přes Jižní hvozd a skončila v jezeře, které leželo jenom pár kilometrů od hostince. Sévil s generálem Gimsem dostali vlastní pokoj, zatímco vojáci zůstali spát venku a koně byli odvedeni do stáje, kde o ně bylo postaráno. Všichni se však sešli v hostinci na jídle a pivu, které po dlouhých týdnech nechutnalo jako ochucená těžká voda.

Možná právě proto mu neudělalo dobře a jídlo tomu nikterak nepomohlo. Dostal půlku kuřete s bramborami potřené sádlem a to vše na něho bylo neskutečně těžké. Břicho ho rozbolelo po pár soustech, v krku se mu vytvořil knedlík a měl pocit, že bude zvracet. Omluvil se generálovi a odešel, aby se mohl venku nadýchat trochu čerstvého vzduchu.

V říčce si opláchl obličej a posadil se u ni. Odpoledne se odvážil nasadit si konečně svou protézu, ale byl v ní opět nejistý, kroky ho bolely a připadal si, jako kdyby ho tělo vůbec neposlouchalo. Jeho noha také navíc přilákala mnoho pozornosti od vojáků, ale i hostinského a jeho zákazníků. Vydávala specifický zvuk na podlaze, Sévil se navíc trochu kolébal a každému muselo dojít, že má něco s nohou. Zvědavé zraky se tak stočily k jeho chodidlům a protože neměl jednu botu, každému muselo dojít, že se jedná o protézu.

Ti, kteří o končetinu přišli, mnohdy nepřežívali. Mohl za to fakt, že v Tiberathu nebylo moc dobrých mediků a něco, jako ztracená končetina, pro ně bylo něco moc náročného a na uzdravení na cestách i nemožného. Pokud člověk přežil bez své končetiny, bylo to pokládáno za menší zázrak.

Nezůstal u říčky moc dlouho. Noc byla chladná, v pozadí slyšel bouřku a schylovalo se k dešti, který ho nakonec také vyhnal do hostince a muže donutil zůstat sedět u piva mnohem déle. Dokonce i většinou mlčenlivý Tomas se tam bavil se svými spolubojovníky a opatrně ucucával pivo, které mu dle každého ušklíbnutí po loku nelahodilo. Sévil se po nich ani neohlížel, mířil rovnou k úzkým schodům na konci hostince, které vedly k pokojům. Musel se přidržovat hrubé zdi, aby schody vyšel, protože na ně už přes rok nenarazil. Vždy vylezl jeden, přesunul k němu zraněnou nohu, vylezl další, nohu opět přisunul a tak stále dokola.

Celý hostinec byl starý, zašlý a kdyby měl na výběr, nikdy by v něm nezůstal ani minutu. Minimálně ne Sévil, který žil před rokem, ale ten,který celý rok strávil v chýši, do které pršelo, na lůžku z tvrdé slámy a nepohodlné tkaniny, uvítal cokoli. I malý pokoj s dveřmi, profukujícím oknem a lehátkem, které sice nebylo prostorné, ale za to poměrně měkké a navíc měl deku z pytloviny. Složil deku, strčil si ji pod hlavu a raději se přikryl svým kabátem, který mu mohl dopřát více tepla.

Ležel na boku, sledoval pohasínající svíčku, kterou dostal a snažil se nepřemýšlet nadsvětem a tím, co nejspíše spatří následující den. Očekával matku, která bude plakat a bude ho tak pevně objímat, až z toho bude on sám omdlévat, zatímco se ho Lila bude pevně držet za kabát. Od otce přivítání neočekával. Věděl, že bude pouze s rukama za zády stát v bráně, Sévila bude sledovat z dálky a ani ho neosloví jménem. Netušil však, co čekat od Kiany. Doufal, že k němu přijde, řekne mu, jaký je to hlupák, obejme ho, praští ho do ramene a opět mu řekne, že je to hlupák. Jenže si to nemyslel. Bál se toho, že tomu bude přítomen i Saxley a Kiana se od něho nehne.

Saxleyho jméno mu v hlavě znělo se stejným odporem, jako dříve říkával slovo Slim.

Nemůže říct, jak dlouho ležel, než konečně usnul, ale byl rád, že tentokrát se jednalo o bezesnou noc. Netušil, zda by unesl další sen, kterému nemohl porozumět.

•••

Naučil se vstávat s východem slunce, ale ležení v měkké posteli mu nedovolilo probudit se. Spal dlouho a byl by ještě déle spal, kdyby ho neprobudilo klepání na dveře a naléhání generála Gimse, že se musí vydat na cestu, pokud se nechtějí opozdit. Sévil se ani nemusel ptát a věděl, že naráží na potřebu jeho otce, aby všichni vždy přicházeli včas a akce začínali v tolik, v kolik bylo dáno. Pokud bylo řečeno, že sněm v Hlavním městě začne v poledne, musel tak začít. Bernart Derees byl navíc mnoho let mužem, který zasedání vedl a proto se vždy přesně v tolik začínalo. Pokud bylo ohlášeno, že Gims se Sévilem dorazí k poledni, nesměli přijet později.

Sévil vstal, cítil se snad ještě více unavený, než byl v noci. Připevnil si k noze řemeny, přes ramena si přehodil kabát a vydal se ven s pocitem, že tu noc už bude spát ve své ložnici mezi zdmi, které znal jako vlastní boty.

Když slézal s těžkostí schody z hostince, uvědomil si jednu podstatnou věc – nastal den, kdy všechno skončí. Výprava, na kterou se vydal minulý rok, byla u konce. Jenom na chvilku mu to přišlo divné. Špatné. Ten rok byl pro něho nejdelším v životě, stalo se v něm mnoho a najednou to všechno mělo skončit.

Vyšel ven, slunce se schovávalo za bílými nadýchanými mraky, větve stromů se jemně ohýbaly pod letním vánkem. Muži již byli připraveni k cestě, zbýval pouze Sévil, který hleděl na cestu, kterou přijeli. Snažil se dohlédnout k tomu nekonečnému zelenému moři za kterým žil Benjiro, Xenn, Caro, Lynnea, Seammunz, Edwatrich a další. Ti všichni Remarcové, se kterými se rok dělil o jídlo a o práci. Někde tam ležela ta past, do které se chytil. Byla tam ta tůně. Byl tam rok jeho života, který byl tak neuvěřitelný, že by tomu neuvěřil nikdo, kdo tam s ním nebyl.

„Kapitáne!" volal na něho Gims, ale nevnímal ho. Potřeboval ukončit to všechno, co se stalo. Zvedl zraněnou nohu a svou protézou přejel od jedné strany ke druhé a vyryl tak do prašné země tenkou čáru. Dlouze si povzdechl, otočil se k ní zády a vydal se za generálem a ostatními.