„Nemiluješ ji," namítl Sévil pevným, ale nepřítomným hlasem. Modlil se za to, že sňatek Kiany a Sxleyho je čistě politický, bez lásky a chtíče, jako tomu mělo být se Zusakem, když byla Kiana mladší.

„Miluji," opáčil. Mluvil vážně, hleděl Sévilovi do očí a rty neměl už tak pevně semknuté. Byl uvolněnější, klidnější, zatímco v Sévilovi bublal vztek. Nenáviděl za to Saxleyho. Ne za to, že se ho pokusil zabít, že mu krade sestru, ale za ten klid, který on nedokázal už udržet. Jeho sestry pro něho byli vším a představa, že by jedna měla být s někým, jako byl Saxley, mu nedovolovala uklidnit se.

„Nemiluješ!" praštil do stolu, kovový tác zacinkal, tekutina v pohárech se zavlnila a Saxley se narovnal. Hleděl na Sévila s opovržením, které už nemusel skrývat. Došlo mu, že v té chvíli už bylo Sévilovo zranění a roční zmizení irelevantní, protože v tu chvíli šlo jen a pouze o Kianu, která věřila lži, která jí dovolovala milovat muže, kterého Sévil nenáviděl.

„Jak to můžeš říct?" zeptal se Saxley s klidným nakloněním hlavy do strany. „Celý rok ses válel někde v divočině, zatímco já byl zde s tvou smutnící rodinou. Tvá sestra je úžasná žena, ale to už musíš vědět, znáš ji podstatně déle než-li já," pokrčil Saxley rameny, „Když jsem ji viděl, jak pro tebe strádá, bylo mi až líto, že jsem tě tam nechal a nepomohl ti, ale čím více čas pokračoval... Byl jsem rád, že jsem to udělal. Protože nebýt toho, nesetkal bych se s ní. Hodně mi o tobě vyprávěla, o tom, jaké jste měli dětství a dokonce mi i pověděla o tvé přísaze, že ji nikdy nenecháš nikomu, kdo není alespoň generálem. Jsem pouze kapitán a být tebe, nikdy bych jím ani nebyl, protože mne můj kapitán nikdy nepodpořil v návrhu o povýšení." Tón, kterým to procedil skrze zuby, byl mířen čistě proti Sévilovi a tomu, jak před sněmem nikdy nehnul ani brvou. Zatímco se konalo zasedání kapitánů o povýšení poručíků, Sévil Saxleyho nikdy nenavrhl, ač byl schopný vůdce a zodpovědný vůči mužům. Možná to bylo právě kvůli tomu, že ho nechtěl ztratit po svém boku, ostatně ho ze všech nenáviděl nejméně. A to možná byla chyba.

Saxley pokračoval: „Když mi Kiana řekla o té tvé přísaze, to byla hluboká zima, už jsem věděl, že k ní něco hodně silného cítím, ale jak jsem mohl? Však jsem v té době byl nuzným poručíkem bez kapitána. Avšak jak přišlo jaro a sněm, byl jsem povýšen, navrhnul mě generál Ruhaw, když jsem neměl kapitána a následně jsem přebral i tvůj oddíl. Nejspíše ti ho budu muset vrátit, pokud se mezi nás vrátíš," pousmál se, ukázal na Sévilovu nohu a než stačil cokoli říct, pokračoval ve vyprávění. „Než jsem se z Hlavního města vrátil do Severního hvozdu, zastavil jsem se u tvé rodiny, abych se jim ještě jednou omluvil za to, co se minulého roku stalo, ale ve skutečnosti jsem chtěl hlavně vidět tvou sestru. Zavtipkoval jsem, že sice ještě nejsem generálem, ale už se k tomu mílovými kroky blížím a snad bych pro jejího bratra byl dostatečným nápadníkem. Celou zimu jsem na ni myslel a vidět ji opět v plné kráse byl jedním z nejkrásnějších pocitů. Ale pochybuji, že ti něco takového znáš," zahrával si s ohněm nadále. Pomalu přikládal do kamen, které měly každou chvíli explodovat a Saxley to tušil, přesto nadále riskoval. „Má výprava byla na tento rok odložena, stejně jako většiny mužů, měl jsem tak moc času, se kterým jsem neměl co dělat, ale chtěl jsem ho strávit s tvou sestrou. Sám ale víš, jaký je tvůj otec a já se bál vkrást do jeho přízně, avšak Kiana je svá. První den mne pozvala, abych s tvou rodinou povečeřel – máš skutečně milou matku a roztomilé adoptované sourozence, jsou skutečně dobře vychováni –, druhého dne mi navrhla vyjížďku k místu, kam jste prý chodili jako děti. Tiché místo u řeky, kde jsme se naobědvali a já v tu chvíli, kdy jí slunce prosvítalo skrze rozpletené vlasy, pochopil, že tohle je žena, kterou bych si chtěl vzít. Nechtěl jsem nikoho, kdo by byl jako Kiana, ale kdo je Kiana."

Sévil zatínal pěsti, snažil se spolknout veškerý vztek, který mu pramenil z vnitra, ale bylo ho mnoho. Cítil, jak mu rudnou tváře, klouby měl bílé jako sníh, zorničky zúžené do drobné tečky, na šíji mu vztekem stály chloupky a zuby skřípal o sebe.

„Oněměl si?" otázal se Saxley, „také se mi to stalo, když jsem ji viděl prvně," usmál se. Zahleděl se z okna, ze rtů mu neslézal ten drobný úsměv, který mu chtěl Sévil servat z tváře, protože zatímco se v něm hromadil vztek, také se v něm rojilo přesvědčení, že Saxley nelže. Přál si, aby to byla lež, ale vzpomínal na to, když se podobně cítil i on sám, ač to bylo krátké. Nikdo nemohl takovým způsobem lhát o lásce.

„Pokusil ses mě zabít. A teď doufáš, že tě nechám, aby ses vetřel do mé rodiny?" procedil Sévil skrze zuby. Třásl se vztekem, ale snažil se udržet, aby neudělal něco, čeho by později mohl litovat. Pochopil, že byl ve slepé uličce. Nemohl Saxleymu nic udělat, protože by tím ranil Kianu, kterou by to zlomilo. Nemohl však ani Saxleyho nechat nepotrestaného, protože on sám za své hříchy pykal.

„Copak tvá rodina ví, co vše si udělal? Ty ženy a děti, které si nechal nás zabít? Jak si své muže hnal do posledního dechu? Vědí, jaký je Sévil Derees, když se nedívají?" zajímal se.

Netušili to. Sévil, který existoval v armádě, neexistoval v Jižním hvozdu. Ale existoval ještě jeden Sévil, který byl stvořen v děravé chýši v bolestech a utrpení. Cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama. Saxley vyhrával, ač to byl před chvílí Sévil, kdo držel meč na hrdle toho druhého a mohl to vše ukončit.

„Můžeme uzavřít dohodu, Sévile," navrhl Saxley, vzal si do ruky kousek šunky, kterou si vložil do úst a přitom sledoval Sévila pohledem, který měl původně Sévil. Z lovce se stala kořist a z kořisti lovec.

Sévil neodpovídal, pouze prstem bubnoval do stolu a sledoval Saxleyho.

„Vezmu si tvou sestru, odejdu s ní do Severního hvozdu a už nikdy se spolu neuvidíme. Když budeš chtít Kianu vidět, budu se ti vyhýbat a promluvím na tebe pouze v mezích slušnosti, aby Kiana nepochytila žádné podezření. Tajemství o tom, co se stalo v tom lese si vezmeme všichni do hrobu a budeme vesele roznášet lež, kterou jsem já vymyslel a ty doplnil. Oba dva si budeme žít své životy nesnášejících se příbuzných, ale nedovolíme, aby to ublížilo komukoli okolo nás. A hlavně ne Kianě."

Jednalo se vlastně o stejný návrh, který podal Sévil, ale tenhle nahrával Saxleymu, protože mohl mít Kianu.

Sévil mohl vstát, vydat se za svým otcem a generálem Gimsem a říct, co se skutečně stalo. Mohl zničit Saxleyho život a všech jeho mužů, ale kdyby to provedl, zničil by i život Kianě, která by ho začala nenávidět a potvrdilo by se pouze to, čeho se Sévil bál, když se vracel domů.

„Vypadni z mé ložnice," procedil Sévil skrze zuby a vstal. Zakymácel se, jeho noha nebyla stabilní, ale stačilo mu, že měl proti Saxleymu na vrch. Alespoň do té doby, než sám vstal a jejich výšku vyrovnal. Saxley byl však viditelně silnější, avšak i moudřejší a jakémukoli konfliktu se chtěl vyhnout.

„Svatba bude za týden, do té doby uvítám jakýkoli tvůj návrh na dohodu, avšak říkám ti – Kiany se nevzdám, i kdyby na tom záležel můj život."

Bez jakékoli další výzvy se otočil a opustil Sévilovu ložnici. Zavřel za sebou tiše dveře, čímž Sévilovi pouze potvrdil to, že po celou dobu jejich rozhovoru byl sice nervózní a snažil se zahnat strach, ale byl klidný a nenechal se ovládnout emoci.

Sévil však ano. Vydržel pouze pár sekund, otočil se ke svému stolu, hlasitě zaklel a shodil mávnutím rukou vše, co leželo na stole. Jídlo se rozletělo po zemi, poháry se roztříštily a tekutina se začala rozlévat mezi spáry. Meč dopadl na tác, ve kterém vytvořil prohlubeň a vše to doprovázelo řinčení, cinkání a drcení skla společně s kletím někoho, kdo prohrál.

•••

První večeři se svou rodinou po více jak roce strávil tím, že přeříkával Saxleyho lež a dokládal to, co si sám vymyslel. Byl zničený. Cítil, jako kdyby byl loutka na provázku, za které tahal Saxley, protože to byl on, kdo měl na vrch.

A horší než pocit z prohry, bylo to, že si u stolu přišel jako cizinec. Bernart seděl v čele a on s matkou každý po jednom boku, na tom se nic nezměnilo, ale zbytek byl... špatný. Lila seděla po boku matky a vedle Lily dvojčata dívek, která se jmenovala Ashlen a Roisera. Po Sévilově pravém boku seděl právě Saxley, následovala Kiana a chlapec Harik. Sévil také zjistil, že ač je Bernart nepojal za své potomky, kteří by měli nárok na jakékoli dědictví Dereesů a to ani rodového jméno, přijal je jako potomky, o které se postará, vychová je a ošatí. To vše pod náporem Sebrise.

Mluvil značnou část večeře. Řekl jim, jak se dostal mezi Slimy a přišel o nohu. Vykládal jim o starci, který se o něho staral a blonďatém velikánovi, který rozhodoval, co s ním bude. Vyhýbal se detailům, říkal pouze strohé polopravdy a neodpovídal na mnoho otázek.

„A něco, co by nám mohlo pomoci s dobýváním, kapitáne?" zajímal se Bernart.

Sévil mlčel, pokrčil rameny, následně řekl, že si o jejich poloze nic nepamatuje a zvyklosti nedokázal postřehnout. Následně dodal pouze: „Ale naučil jsem se pár jejich slov."

„Jaké?" zajímala se Lila s úsměvem na bratra, který se jí vrátil z hrobu.

Sévil se lehce usmál, natočil se k Saxleymu a nepřímo k němu pronesl: „Tak třeba ergen."

„Co to znamená?" pídila se okamžitě Lila.

„Pitomec," odvětil Sévil.

•••

Po večeři se omluvil, že je unavený a už nedokáže s ostatními mluvit. Sebrise trvala na tom, aby Sévilovu nohu prohlédl lékař, ale Sévil namítal, že je zcela zahojená a pochybuje, že mu bude navrácena. Když ho ostatní nechali být, vydal se do stájí.

Byl na svého koně fixován, protože ho považoval za přítele, kterého opustil. Ač o Mlhu málem přišel kvůli výrostkům a celý rok žil s pocitem, že se toulá někde po lesích nebo padla. Našel ji však stát tam, kde vždy stála.

„Mlho," oslovil ji tiše, i když věděl, že nebude reagovat. Žrala, hlavu měla skloněnou, když k ní přišel a rukou jí přejel po krku. Hledal na ni jakoukoli jizvu, škrábanec nebo nedokonalost, která by nasvědčovala tomu, že trpěla alespoň trochu jako Sévil. Ale byla zdravá a to ho těšilo.

„Svět okolo se tolik změnil. Snad my dva jsme stále stejní," zašeptal jí, opřel se o její bok a pouze ji sledoval. Ona jediná po něm nechtěla slyšet, kde byl, co se stalo a jak přežil. Pouze tam byla, možná ani nevnímala jeho přítomnost nebo netušila, kým byl, ale jemu to nevadilo. Byl spokojený pouze s tím, že je živa.

„Vlastně jenom ty," povzdechl si a podíval se na svou nohu.