Cítil, že se už probouzí, ale ještě neměl sílu, aby vstal z postele a vydal se vstříc novému dni, který může strávit ve svém domově. I skrze tlusté a těžké závěsy cítil jarní slunce, svaly měl ztuhlé, víčka těžká a jediné, co chtěl, bylo přetočit se na druhý bok a spát dál. Jenže nemohl a už v kostech cítil, co ho z postele vytáhne.

Muselo to přijít dříve než později a nakonec to přišlo později. Nejdříve slyšel klapání bot o dřevěnou podlahu na chodbě, následně cítil náraz do dveří jeho ložnice, cvaknutí kliky a smích, když se mladá dívka vrhala k posteli, aby uvítala jako první svého staršího bratra doma.

Sévil si koutkem oka všiml pouze hubené a na svůj věk vysoké postavy v tmavě modrých jarních šatech, která se mu okamžitě vrhla kolem krku nehledě na ránu na boku, kvůli které Sévil trpěl. Spolkl bolestné zasténání a místo toho pevně objal mladší sestru, která ho nadšeně vítala doma.

„Měl si mě probudit, Sévile!" kárala ho nadšeně, když ho pustila a posadila se na jeho postel.

Lila Diede Derees byla nejmladší dcerou generála Bernarta Dereese. Hubená dívka, která měla věk na to, aby se přidala do armády, s tmavými rovnými vlasy pod ramena a živýma očima. Sévil už nyní nenáviděl muže, který si ji vezme, protože věděl, že neexistuje nikoho, kdo by byl pro jeho sestru dostatečně dobrý.

„Bylo pozdě, Lilo, nechtěl jsem tě budit a sám jsem byl unavený cestou. Jel jsem co nejrychleji, abych tu byl co nejdříve," mrkl na svou sestru povzbudivě, pohladil ji po vlasech a odhodlal se k tomu, aby vstal.

„Ostatní už vědí, že jsem zpět?" zeptal se Lily, která stále seděla na posteli a v dlaních si muchlala svrchní sukni z jemné látky.

„Matka s otcem ještě ne. A pokud jim to neřeknou stráže, nezjistí to až do snídaně! Kianě jsem o tvém příchodu už řekla."

„A kde je? Copak jí její nejmilovanější bratr nestojí ani za pozdrav?" zamračil se Sévil bez toho, aby své nadšení myslel vážně. Slyšel totiž klapání dalších bot a způsob té chůze znal dokonale. Věděl, že se blíží i jeho druhá sestra, ale ta na rozdíl od čtrnáctileté Lily neměla zapotřebí pospíchat.

„Jsi můj jediný bratr, Sévile. Jsi nejmilovanější a zároveň nejnenáviděnější," pronesl další hlas. Kiana Sinon Derees, nejstarší potomek Bernarta Dereese, byla v podstatě opakem mladší sestry. Zatímco Lila milovala barevné a složité šaty, Kiana byla stvořena pro jezdecké kalhoty, lov a vládnutí Jižnímu hvozdu. Dlouhé černé vlasy měla spletené v copu na zádech, přes světlou halenku měla koženou vestu a stejně zbarvené kalhoty. Byla pouze o dva roky starší než Sévil, ale zdála se minimálně dvakrát mladší.

„Já vím, Kiano," vydechl s úsměvem na jeden koutek, zapnul si košili, přešel ke své sestře, objal ji a v té chvíli dodal: „Ale já mohu říct, že ty jsi má druhá nejoblíbenější sestřička."

Zlehka ho praštila do zad, ale smála se tomu. „Generál Ruhaw poslal havrana," řekla mu, než se od něho odtáhla. „Otec je pyšný. Matka se bojí," oznámila mu vážným hlasem.

Sévil se zlehka zamračil, protestně založil ruce na prsou a nechápal, proč by se jeho matka měla po tolika letech bát. Svého syna pustila do boje poprvé ve čtrnácti letech, přičemž už předtím zabil člověka a meč v ruce držel většinu života. Sám to bral jako další z mnoha výprav, kde bude velet mužům, ale tentokrát už nebude nikdo velet jemu. „Až budu generál, taky už nebudu pod nikoho spadat a vše padne na má bedra. Už několikrát jsem vedl menší výpravy, proč se bojí zrovna teď? Lesy jsou bezpečné," kroutil nad tím Sévil pobouřeně hlavou.

Než Kiana stačila odpovědět, vložila se do jejich rozhovoru Lila, která přiskočila vedle nich s úsměvem od ucha k uchu. „Říká, že měla sen," řekla prostě.

„Já měl také sen," odsekl na to Sévil. „A hned několik. Ale určitě nepřestanu jíst jehněčí, když se mi jednou zdálo, že se mi z porce stalo hejno pavouků."

Lila se ušklíbla a tentokrát nechala sestru, aby vysvětlila, co tím myslela.

„Měla na mysli ty matčiny sny. Dříve nám o nich vyprávěla – jsou to vize budoucnosti. Ale nepamatuji si, že by se něco z toho ve skutečnosti stalo. Jenom se zkrátka bojí, jako každá jiná matka."

„Bát se může, ale na výpravu beztak pojedu," uzavřel kratší rozhovor Sévil a pobídl obě dvě sestry, aby se vydaly napřed na snídani, zatímco on se dooblékne.

•••

Sévil odjakživa svého otce považoval za starého muže, který věkem nepřicházel o respekt, přísný pohled, sílu a odhodlání porazit každého nepřítele a zlomit nepřizpůsobivého podřízeného. A přesně takový byl. Bernart Derees byl starý muž, jehož tvář plnilo velké množství vrásek a malých jizev, dříve světlé vlasy už zcela vybledly do barvy čerstvého sněhu, hlas začal mít chraplavý, síly mu ubývalo, ale stále se dal považovat za statného muže, ač ti, kteří ho znali v době jeho největší slávy, viděli, jak moc zestárl.

Sebrise Calen Derees byla mnohem mladší, sotva dospělou ženou, když si generála Bernarta vzala. Její černé vlasy obsahovaly pouze jeden našedlý pramen u levého spánku, zatímco na tváři měla pouze dvě vrásky od úsměvu. Byla to milující žena a matka, která si přála, aby její rodina zůstala v bezpečí, přesto že celý život musela sledovat, jak její muž nebo syn odcházejí na většinu roku do neznámých krajin s možností, že se už nikdy nevrátí.

Oba dva své rodiče a sestry našel Sévil po obléknutí sedět u podlouhlého rudohnědého stolu v jídelním sále, kde jim otroci nalévali pití a na talíře nakládali čerstvé jídlo.

Nebyl důvod, aby si Sévil bral kabát tiberathského velitele nebo kapitánský medailon, vzal si tedy přes košili pouze černou zdobenou vestu, nízké boty a s rukama za zády se bez vyzvání odebral do jídelny, aby překvapil o svém příjezdu své rodiče.

Zlehka se usmíval na jeden koutek, ale jeho oči se mračily, čímž říkal, že je zpět po úspěšném zasedání.

Lila s Kainou se usmívaly, když zaslechly jejich matku, jak zalapala po dechu a hned na to vyskočila, aby svého syna – kterému sotva sahala po ramena – objala a přivítala ho doma s pokáráním, proč je o jeho příjezdu neinformoval.

„Přijíždím nečekán a nezván, abych překvapil domorodce," odpověděl Sévil škádlivě, čímž trochu prozradil i taktiku jeho dobývání, o které však jeho rodina moc dobře věděla. Sévil vždy útočil v noci bez koní a své muže učil tiché chůzi, aby jejich příchod vyvolal paniku.

„Vítej doma, kapitáne," přikývl vysloužilý generál Bernart, aniž by vstal od stolu. Pouze se nadzvedl, potřásl synovi rukou a posadil se zpět k snídani, přičemž synovi pokynul, aby se posadil po jeho levici.

Od Sévilova osmnáctého roku, kdy byl povýšen na poručíka, nebyl otcem už nikdy osloven jménem. V soukromí mu říkal poručíku, později kapitáne a při oficiálním zasedání a před jinými veliteli ho oslovoval jako kapitána Sévila Dereese. Hlavně díky Sévilově otci měla většina velitelů ve zvyku vynechávat jeho druhé jméno, protože často ani netušili, že nějaké má.

A protože Bernart osloval svého syna jako podřízeného, Sévil musel s otcem jednat jako s nadřízeným. Alespoň před ním. Za zády a před jinými veliteli o něm mluvil jako o otci.

„Děkuji, generále."

Sévil okamžitě očekával otázku na téma jeho jarní výpravy, ale naneštěstí pro něho byla jeho matka ve slovech rychlejší než otec.

„Jak ses měl v Hlavním městě?" zeptala se s úsměvem.

Sévil věřil, že kdyby se ho na to zeptala předchozího večera, začala by se mu do tváří vkrádat červeň a tělo by se mu roztřáslo vzrušením, ale ten stav byl pryč. Vše, co bylo spojováno s Hlavním městem a netýkalo se armády, už nesmělo existovat, pokud si chtěl Sévil splnit svůj sen.

„Jako vždy. Město plné života, dobrého jídla a zajímavých lidí. Ale po zasedání sněmu velitelů nebylo na jeho poznávání mnoho času, byl jsem unaven," odpověděl matce.

„Byl letos někdo povýšen?" zajímala se hned na to Kaina. Při té otázce se usmívala přímo na svého bratra, protože pouze on věděl, proč se ho na to každý rok ptá.

Když byli dětmi, Sévil donutil Kainu slíbit, že si nikdy nevezme nikoho, kdo nebude alespoň gnerálem nebo rovnou princem – než tedy královský syn zahynul na horečku – a Kaina souhlasila. Od té doby se vždy Sévila ptala, kdo byl povýšen a pokud byl jmenován nový generál, pídila se, jakým je člověkem.

„Pár poručíků, dva kapitáni a jeden generál. Avšak ten byl povýšen pouze pro vyjádření úcty, jelikož v zimě zahynul," odpověděl Sévil.

Kaina se pouze zlehka usmála a přenechala otázky otci, který svůj pohled držel na Sévilovi od té doby, co se posadil.

„Jaká místa budou letos dobývána?" zajímal se.

„Převážně severozápadní pobřeží, východní kaňon a vzdálenější jižní pobřeží," odpověděl Sévil co nejstručněji.

„Tím kaňonem už jenom marní čas," zakroutil nad tím Bernart hlavou, nabral si na vidličku porci vajec, kterou si vložil do úst a po spolknutí se zeptal, kteří generálové dostanou území opět na starosti.

„Severní část generál Levis Aymond a Conton od Bílých písků. Jižní část si vezme generál Ruhaw, který bude postupovat na východ."

„Ano... Toho starce je moudré poslat někam, kde si neublíží. A stejně tak toho mrtvého a chromého," zakroutil nad tím Sévilův otec hlavou, zatímco jeho rodina mlčela. „Už by měli z armády odejít a přenechat své pluky schopnějším mužům." Pohled, kterým obdařil Sévila, mluvil za vše. Chtěl se zbavit generála Ruhawa, aby se generálem mohl stát jeho syn.

Ač se Sévil snažil co nejvíce zachovat chladnou hlavu, nemohl si pomoci, aby si odpustil jistou poznámku. „Generálové Levis a Conton jsou stále schopní muži, generále. Měl jsem tu čest s nimi v Hlavním městě trochu hovořit a poznat je, abych si jejich schopností všiml."

Generál Bernart Derees nad tím jenom pokrčil rameny, odtrhl zrak od syna a předtím, než se pustil do jídla, řekl: „Jsou to mrzáci. Mrzáci nemají v armádě co dělat."

•••

Později toho dne, když se Sévil procházel zahradou, aby si pročistil hlavu, připojila se k němu jeho starší sestra.

„Opět tě za nic nepochválil," pronesla tiše bez pozdravu, chytla se předloktí svého bratra, přitáhla se blíže k němu a zvolnila krok, aby se s ním mohla projít po udržované zahradě, která kvetla všemi barvami.

„Ovšemže. To není věc, kterou by dělával. Ale když se mnou po snídani mluvil ohledně mé výpravy, řekl mi, že je to chvályhodná věc. To se počítá jako chvála, řekl bych," odpověděl Sévil tichým rozmrzelým hlasem. Byl zvyklý, že jeho otec nepronášel lichotivá slova k žádnému ze svých potomků, ale stejně ho to vždy zamrzelo.

Kaina si pouze nad slovy bratra povzdechla a položila mu otázku, kterou ho ráda škádlívala, jakmile se Sévil vrátil po výpravě nebo zasedání domů. „Tak tedy. Našel si mi již manžela? Mluvil si dopoledne o jakýchsi dvou generálech."

„Máš na mysli generála Ruhawa?" ušklíbl se Sévil.

Kaina ho volnou rukou praštila do hrudi, na což Sévil zareagoval přehnaným předklonem a promasírováním hrudi, jako kdyby ho rána bolela.

„Ne, toho obrovského medvěda ne. Myslím ty dva. Levise a... Contona?"

„Levis Aymond umírá. Každý den může být jeho poslední. A Conton od Bílých písků...," zasekl se Sévil uprostřed věty. Jeho sestra se na něho s širokým úsměvem podívala. Nejspíše očekávala nějaká pozitivní slova, nebo vtip proti muži, kterého neznala.

„Conton od Bílých písků není mužem pro tebe," řekl prostě.