Nikdo s ním nemluvil. Bernart Sévila označil za tupce, protože zničil poslední den svatby a následně odešel, přičemž ho ostatní dobrovolně, ale i nedobrovolně, následovali. Ač se dalo čekat, že Sévil začne své rozhodnutí řešit nebo se aspoň pokusí obhájit u rodiny, udělal něco zcela jiného – šel se vyspat. Byl strhaný jako kůň a už nedokázal ani racionálně uvažovat. Jít spát bylo to jediné a správné, co mohl udělat.

Myslel si však, že neusne, ale pletl se. Sotva dopadl do postele, už spal a ani nepomyslel na nějaké svlékání nebo odepínání jeho umělé končetiny.

Probudil se v pozdním odpoledni. Pod okny slyšel hudbu a hlasy lidí. Zůstal ve své ložnici, převlékl se do čistého oblečení a rozhodl se, že napíše zprávu do Hlavního města, kterou pošle po prvním poslovi, který se nachomýtne u sídla. Samotné psaní mu však trvalo déle, než předpokládal. Netušil, jak na papíře poskládat větu, jednou převrhl nádobku s tuží a musel tak začít psát na novou. Ruku měl v křeči, protože více než rok nic nepsal. Ale podařilo se mu.

Prostý text skládal omluvu králi za to, že Sévil není nadále schopen přes své zranění sloužit zemi a pro bezpečí a úspěch Tiberathu by bylo správné, aby ustoupil a uvolnil tak místu jinému schopnému muži nebo ženě, kteří jeho pluky přeberou. Podepsal dopis svým jménem, zapečetil a schoval do šuplete, aby někdo nedostal nápad mu ho odcizit.

Následně už však neměl co dělat. Snažil se usilovně nemyslet nad otce, jehož slova byla více než jasná. Kousal se do rtu, hleděl na tmavnoucí oblohu, prsty klepal o stůl a přehrával si vše, co se stalo, v hlavě. Pochopil, že již není cesty zpět a bude muset odejít. Kdyby ne, ukázal by se jako zbabělec, který je jako loutka ovládán velkým Bernartem Dereesem. A to on nechtěl. Byl Sévilem. Padlým a nenáviděným kapitánem, který se chytil do vlastní pasti a pro své přežití musel zpytovat své svědomí a obětovat nohu. Rok hledal odpovědi na vnitřní otázky, k čemuž mu pomohli Remarcové, národ, který byl učen nenávidět a zabíjet.

Vstal. Zhluboka se nadechl, než vykročil ke dveřím. Uvědomil si, že má poslední noc a stále neslyšel Contonovu odpověď. Ale zarazil se. Držel ruku na klice od svých dveří, když ho ta myšlenka přepadla. Otočil se, ohlédl na stůl, upřeně hleděl na ten předmět a nakonec se pro něho vrátil. Uchopil opatrně svůj meč do obou rukou a teprve poté vyrazil ke Contonově pokoji. Věděl, že se nebude účastnit oslavy, protože byl takový – chtěl být sám.

•••

Měl pravdu. Stál před dveřmi jednoho z mnoha pokojů pro hosty, sevřenou pěst měl opřenou o dřevo a zhluboka dýchal. Hledal odvahu zaklepat a následně říct slova, která si přál. Ve své levačce pevně držel meč uložený v pochvě a tlukot svého srdce cítil až v krku. Netušil, proč byl tak nervózním, protože se nejednalo o nic více než o otázku.

Polkl, nadzvedl pěst a zaklepal. Bál se, že tam nebude, ale takřka okamžitě zaslechl klapání hole a cvaknutí kliky.

Ustoupil dozadu, s narovnanými zády hleděl na Contona, který měl vlasy rozcuchané a košili rozcapenou do půli těla. „Sévile?"

„Mohu dovnitř?" vychrlil na něho Sévil okamžitě, aniž by pozdravil nebo jenom přikývl.

Conton překvapeně zamrkal, rukou si pročísl vlasy a ustoupil do strany, aby Sévil mohl vejít. Zavřel za ním dveře a dopomocí hole se pomalu dostal až ke křeslu, které stálo pod vysokým oknem. Usadil se, promnul si nohu a přitom sledoval Sévila, který neohrabaně stál kousek od dveří a v rukou si přehazoval svůj meč.

„Chceš mě jím proboudnout?" zasmál se tiše Conton a ukázal na onen meč.

Sévil zakroutil hlavou, odložil ho na stůl, který stál u zdi a posadil se na dřevěnou židli, kterou si přesunul blíže ke Contonovi.

„Rozhodl ses?" zeptal se okamžitě Sévil s napětím.

Conton protáhl rty do úzké linky, chvíli mlčel, hleděl Sévilovi do očí a nakonec řekl prosté: „Netuším, Sévile. Je mi to líto."

Sévil se zalkl, ale neztrácel naději. „Já odejdu. Nemohu zde zůstat," přiznal krátce.

Conton nijak neodpovídal, ale v jeho tváři šla vidět bolest a rozpolcení. Netušil, zda opustit jeho rodnou zem nebo Sévila. Musel se vzdát jednoho, ale chtěl si nechat oboje.

„Dej mi čas do zítřejšího rána. Rozmyslím se," povzdechl si Conton.

Sévil se necítil dobře, že ho o něco takového žádal, ale nemohl ani mlčet. Chtěl ho mít u sebe, ale zároveň chtěl být daleko od země, která se mu odcizila. Přestalo mu záležet na jméně, postavení a mění, protože pochopil, že jde pouze o vnitřní pocit míru a štěstí. U Remarců měl mít, ale ne štěstí. To mu mohl zařídit pouze Conton a Sina. Oba dva mohl mít pouze na ostrovech, ale nikde jinde.

„Dobře," hlesl Sévil v odpověď. Vzal zpět do rukou svůj meč, opatrně ho vysunul z pochvy a sledoval se v odrazu lesklé oceli. Viděl sebe zcela jinak. Stále byl pohublý, na meči byl obraz roztáhlý a rozmazaný, ale přesto v něm Sévil viděl, jak cizí byl. Opatrně meč zastrčil a zvedl pohled ke Contonvi, který ho sledoval zcela nechápajíc, o co se Sévil pokouší.

„Tohle je naše možná poslední noc," zamumlal Sévil do ticha.

Conton pouze tiše přikývl.

„Dej mi prosím alespoň tuhle noc," požádal ho se skloněnou hlavou ke svému meči. Cítil, že ho opouští síla. Nebyl schopen mu položit svou otázku, protože se bál odmítnutí, které mohlo přijít.

„Dal bych ti jich klidně tisíc," odpověděl mu na to Conton.

•••

Nechal svůj meč odložený na nočním stolku vedle postele, ve které ležel. Hlasy zvenčí utichaly, nešlo říct, kolik bylo hodin. Vzduch byl chladný, svěží, Conton voněl po jehličí. Sévil se opíral o Contonovu paži, oči měl zavřené, ležel na boku, ale nechtěl spát. Vnímal, že ani Conton nespí, ale nic neříkal, přišlo mu totiž, že slov nebylo třeba.

Otázka ho však stále trápila. Měl ji na jazyku, ale nebyl schopen vyslovit ji. Nikdy nepočítal, že ji totiž někomu položí a netušil, jakto, že to jiní zvládli tak lehce. Možná kvůli tomu, že si byli odpovědí jistější a nemuseli vše považovat za hloupý a nesplnitelný sen.

Otevřel oči. Conton ležel na zádech, volnou ruku měl pod hlavou a hleděl do stropu. Když však zaregistroval Sévilův pohled, stočil k němu zrak a jemně se usmál. „Děje se něco?" zeptal se.

„Nic," odpověděl na to Sévil polohlasem a posadil se. Tělo mu objal chladný vzduch, naskákala mu husí kůže, ale možná to bylo také nervozitou. Conton mu přejel dlaní po páteři, zahleděl se na jeho bok, kde předešlého roku měl ještě ošklivě nezahozené zranění a zeptal se, kam zmizelo.

„Remarcové jsou dobří léčitelé těla i mysli," odpověděl mu na to Sévil, načež se dotkl svého boku. „Tahle země by mě nikdy nezachránila, kdybych o nohu přišel zde, ale oni ano. Rozumí těmto věcem lépe než my," rozmluvil se, protože doufal, že tím nalezne odvahu, ale stále měl jazyk zauzlován.

„Možná bych se za nimi měl vydat se svou nohou," zasmál se Conton krátce. Sévil věřil tomu, že by mu pomohli, ale nebylo možné za nimi jít. Kdyby mohl, odnesl by za nimi Contona na zádech, ale věděl, že by to nikdy v životě nezvládl.

Sévil se nadechl. Spolkl ten obrovský knedlík, který mu ležel v krku a uchopil svůj meč.

Conton se zvedl do sedu. Opřel se zády o polštář a zamumlal: „Sévile, s tím mečem mě začínáš znervózňovat."

Sévil neodpovídal, pouze se natočil bokem více ke Contonovi a upřeně se mu zadíval do očí. Netušil, co dělal. Ani proč ho to napadlo. Snad chtěl pouze pojistku, aby s ním Conton odešel. Chtěl z jeho strany jistotu nebo kompletní odmítnutí, které by ho zbavilo veškerých nadějí, že s ním odejde.

Opět se nadechl, natáhl paži a pokynul Contonovi, aby si meč vzal. Ten tak udělal, nechápavě se mračil a přitom střídal pohled mezi ocelí a Sévilem.

„Ten meč mám od svých čtrnácti. Mnohokrát mne dostal ze šlamastiky a dlouhá léta jsem ho nosil u svého boku. Je to nejdůležitější věc, kterou mám a...," zalkl se. Jazyk se mu zauzloval a nedokázal pokračovat. Jak jen to jiní dokázali?

Contonova tvář začala blednout, když pochopil, kam tím Sévil mířil. „Sévile," hlesl jeho jméno, ale v té chvíli Sévil opět našel slov.

„Chci ti ten meč dát na důkaz oddanosti a –" Opět se zasekl, ale tentokrát z důvodu, že mu Conton položil ruku na krk. Palcem mu jemně přejížděl po bradě, smutně se usmíval, ale oči měl klidné a vstřícné.

„Nemůžeme," hlesl.
„Nikdo to nemusí vědět. Jen ty a já," namítal Sévil koktavě.

„Chceš, abych s tebou odešel a zároveň tohle? Jestli to někdo zjistí, neskončíš na pranýři, ale na popravišti." Contonův hlas nebyl nepřátelský, pouze vyděšený stejně jako Sévilův.

„Nikdo to nemusí nikdy zjistit. Nikdo neříká, že je zapotřebí takové okázalosti, jako je venku. Pouze slova dvou lidí, která znamenají vše a nikdo jiný není zapotřebí," namítal Sévil.

Conton si povzdechl, sklopil zrak k meči, ale stále nespouštěl svou ruku ze Sévilova krku.

Tiberath měl zvyk, který spočíval v darování něčeho, na čem jednomu záleželo, aby tím prokázal lásku druhému. Jestliže ji milovaný přijal, souhlasil s tím ke sňatku. Kiana od Saxleyho dostala jeho první kabát poručíka, jak Sévil zjistil. Sebrise od Bernarta dostala starý zlatý prsten, který patřil Bernartově babičce. Sévil dal Contonovi svůj meč.

„Chci si tě vzít, Contone, protože tě miluji a záleží mi na tobě. Chci, abys se mnou odešel, ale ne jako přítel nebo milenec. Chci, abychom si patřili, protože mi na tobě záleží. Cítil jsem k lidem chtíč nebo vášeň, ale nikdy ne čirou lásku, kterou bych cítil opětovanou, ale k tobě ano."

Hleděl mu do očí, srdce se mu prorvávalo z hrudi a jazyk nedokázal zastavit, už pouze mluvil a takřka ani nedýchal.

Nakonec mu položil pouze tu prostou otázku: „Vezmeš si mě?"