Odešel pouze na pár minut, aby jim přinesl pití. Nikam se nechystali, zůstali sedět na balkoně, kde je nikdo nerušil a mluvili o roce, který se udál bez toho, aby měli jakoukoli zprávu o tom druhém. První mluvil Conton, protože toho měl méně než Sévil. A ten ho chtěl hlavně poslouchat a ne mluvit.

„V kaňonu jsme narazili na zdroj drahokamů, který se tento rok má začít těžit. To území nám tím pádem s Lewisem vzali, protože jsme již neměli důvod tam více chodit a ani... už nemáme příležitost," povzdechl si. Promnul si zátylek, pohleděl na krátko k obloze a pokračoval. „Cestou domů se Lewisovi přitížilo, kašlal krev, měl vidiny. Některé dny byl lepší, některé prospal a jindy byl jako šílený. Na podzim, když začalo padat první listí, zemřel. Den na to jsem odešel z armády do vysloužilého stavu a pohřbil ho. Znali jsme se od malička, vždy jsme byli spolu a věděl jsem, že jakmile odejde on, odejdu i já. Byl bych odešel dřív, ta noha mě na cestách drtila, ale on chtěl vydržet a já šel tedy s ním.

Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak jsem se s ním vůbec mohl přátelit. Když jsme nastoupili do armády, on byl rozmazleným synem bohatého muže, zatímco já přišel z ničeho. Rvali jsme se, předháněli, ale zároveň nenechali nikoho, aby se navážel do druhého. Když nám povinná služba skončila, zůstali jsme a skončili ve stejném pluku. Poté jsme byli poručíci stejného kapitána, kapitáni stejného generála a nakonec nás i sněm nechal na výpravách objevovat větší území společně. A stejně – než jsem si rozdrtil nohu a on onemocněl, dokázali jsme se i po letech známosti servat jako psi kvůli všemu. Jednou mi přerazil nos, když zjistil, že jsem byl s mužem a já mu zlomil tři prsty po zjištění, že se spustil s mojí služebnou. Měli jsme neskutečně zvrácené přátelství, ale přátelili jsme se takřka třicet let, takže to něco muselo znamenat."

Sévil poslouchal. Neznal Lewise Aymonda moc dobře, viděl ho pouze párkrát a netušil, co si o něm myslet, ale když poslouchal Contona, dokázal je přirovnat k přátelství, které měl on mnohem kratší dobu. Rozdíl byl však v tom, že Sina odešla a Sévil ji miloval a to přátelství tak nikdy nemohlo vydržet.

Sévil se napil vína, natočil pohled ke Contonovi a zjistil, že ho pozoruje. „Nic víc se v mém roce nestalo," ukončil Conton své vyprávění.

Bylo zřejmé na koho přišla řada, ale Sévil netušil, s čím by měl začít. Stalo se toho mnoho a netušil, zda chtěl, aby Conton věděl o všem. Zhluboka se nadechl a řekl pár věcí, na které si vzpomněl a u kterých tušil, že by nemuseli ublížit.

„Byly tam dvě ženy. Revia, která se o mě starala, když jsem byl slabý a lovkyně Lynnea, proradná mrcha, říkala mi ergen, což znamená pitomec. Byly spolu, jako je u nás muž se ženou. Vysvětlili mi, že mezi nimi se to může, že nesejde na tom, kým ti lidé jsou, ale na tom, že se milují."

Conton nijak neodpovídal, pouze poslouchal a maximálně pokývl hlavou.

„Přemýšlel jsem, zda by něco takového bylo možné i zde, ale dospěl jsem k názoru, že naše světy jsou natolik odlišné, že zatímco by Remarcové nepozvedli zbraň, Tiberath by nikdy takové lidi nepřijal," povzdechl si Sévil.

„Nepřemýšlel si, že s nimi kvůli tomuto zůstaneš?" zeptal se Conton opatrně.

Sévil přikývl, „ale nepatřil jsem mezi ně. Bylo lepší, že jsem odešel a vrátil se k tomu, co už znám."

„Povídej dál," vyzval ho Conton. Ale Sévil se neměl ke mluvení. Nebyl vypravěčem, ale ani posluchačem, pokud neshledal vypravěče zajímavým. Bál se o svém roce navíc mluvit. Většinu času totiž proležel v sebelítosti a klel na okolí.

„Nevím, co říct," přiznal, „ten rok neumím popsat. Mnohé týdny mám slité pouze do nepřetržité vlny bolesti a smutku a přesně tím ten rok také končil – pocitem umírání a chutí vzdát se, protože nic nemělo smysl. Mohl jsem za ten rok tolikrát zemřít, že není možné, abych měl tolik štěstí v neštěstí."

„Nemusíš nic říkat pokud nechceš," uklidnil ho Conton. Vstal ze studeného kamene, opřel svou hůl o zeď a opatrnými kroky se přiblížil k druhému konci zábradlí, aby viděl na hosty pod nimi. Levá noha se mu podlamovala, ale ne tolik jako minulý rok. Tehdy ušel sotva pár kroků.

„Tvá noha se zlepšila?" podivil se Sévil.

„Napadlo mě, že když budu nosit pevné vyztužené a dost vysoké boty, zpevní to nohu natolik, že se kosti v ní nebudou moci hýbat. Bolí to sice, když botu sundavám jako ďas, ale zvládám dělat pomalé kroky. Ta hůl je stále potřeba, ale omezuje mě," vysvětlil. Otočil se k Sévilovi, pohlédl na jeho nohu a řekl: „Slyšel jsem o té tvé. Mrzí mě to."

Sévil zakroutil hlavou, „buď jsem o ni mohl přijít nebo zemřít." Přešel k zábradlí vedle Contona, hleděl dolů, kde zahradu osvětlovaly louče, zatímco oni se topily ve tmě. Lidé tančili, popíjeli a smáli se. Kapela vyhrávala v pomalých tónech s důrazem na housle, ale sem tam muzika nabrala silnějšího rázu. Sévilovi přišlo, jako kdyby hráli o lásce. O tichém dnu, který byl jako každý jiný, ale náhlém setkání, které začalo probouzet tisíce emocí, které vyvřely v přetrvávající vášeň a něhu, kterou k sobě dva lidé chovali.

„Umíš tančit?" zeptal se Conton s úsměvem, když hleděl dolů.

„Učili mě to," přiznal. Ale nikdy netančil. Považoval tanec za něco intimního, co se mělo sdílet pouze s někým, jehož tělo znal a dokázal se sladit s jeho rytmem.

„Tak pojď," pokynul mu hlavou, o tři kroky pozadu poodstoupil od zábradlí a zůstal stát na místě.

„Chceš nás nechat dole zlynčovat?" zajímal se Sévil se zamračenýma očima, otočil se ke Contonovi a hleděl na jeho úsměv, který mu v té chvíli přišel nemístný.

Conton se zasmál, „Po mnoha letech, co se učím žít s bolestí, mohu chvíli chodit bez své hole, dopřej mi alespoň chvilku," pobídl ho, „nikdo netvrdí, že musíme jít dolu. Hudba je krásně slyšet i zde."

Mlčel, ústa měl zlehka pootevřená a sledoval tmavou siluetu s rozevřenou náručí, která ho volala k sobě. Přiblížil se k němu, zvedl pravačku, kterou Conton uchopil. Přitiskl ho k sobě blíže, dotýkali se tělo, když Conton položil Sévilovi ruku opatrně na pas, pochopil tak, že bude tím, kdo bude veden.

Kromě toho, že Sévil nechtěl tančit s náhodnými lidmi, protože tanec považoval za intimní věc, nikdy ani tanec nepochopil. Považoval to za pošlapování bot mezi ostatními, kteří si své boty také ničili, ale musel svůj názor přehodnotit. Slyšel Contonovo srdce. A čím déle ho slyšel, tím více vnímal, jak se jeho vlastní snaží dohnat Contonův rytmus, až v tom uspělo.

Měl dlaně položené na Contonových ramenech, hleděl do tmy, ale nakonec oči zavřel a opřel si tvář o Contonovo rameno, dýchal jemně na jeho sako a vnímal, jak si Conton opírá vlastní hlavu o Sévilovo čelo.

„Chtěl jsem se vrátit hlavně kvůli tobě," zašeptal do toho Sévil, zatímco nevnímal, jak se pohybují skrze opuštěný balkon.

„A já skutečně nepřijel kvůli ženě, kterou jsem nikdy neviděl a muži, který tě nenávidí," dodal sám Conton tichým hlasem.

Sévil si v té chvíli vzpomněl na Benjira. Jak cizí a zvláštní mu přišlo, když byl v jeho blízkosti a líbal ho. Cítil chlad, jeho tělo bylo klidné a on se za to nenáviděl. U Contona toho cítil mnohem více jenom po přiblížení k němu a když ho konečně políbil, aniž by byl odstrčen, uvědomil si, že celý ten rok za to stál. Protože kdyby se nechytil do pasti, nebyl ponechám Saxleym svému osudu, neobjevili ho Remarcové, nezachránili ho, nepoznal Benjira, nebyl vyhnán a zprávy o jeho návratu se nerozšířily tak rychle, už nikdy by nepocítil to postupně se rozlévající teplo celým tělem s vědomím, že alespoň jednomu člověku na něm záleží.