Snažil se představit si Contona, když byl malý. Chudé dítě ze slumů, které přišlo o celou rodinu a svět, aby vyrostlo do mladíka, který se snažil vybojovat své místo ve světě, přičemž se z něho stál jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších mužů jeho doby s majetkem, o kterém se mu mohlo dříve pouze zdát. Poměřoval se s ním v různých fázích věku a uvědomil si, že proti němu byl tak neuvěřitelně maličký a neschopný.

Contonovi bylo přes čtyřicet, když se poprvé setkali. Možná o sobě někdy navzájem slyšeli. Conton určitě zaslechl o synovi jeho bývalého generála, který procházel světem ve stínu svého obrovského otce, zatímco Sévil musel zaslechnout o zmrzačeném generálovi z jihu. Jenom jeho existenci nikdy nevnímal a možná to bylo správné. Kdyby ho potkal dříve, na jiném místě nebo v jiném čase, nepocítil by k němu to, co mu rozežíralo srdce bolestivým, avšak nádherným způsobem.

Přemlouval ho, aby s ním zůstal jednu noc, ale odmítl. Považoval to místo za nebezpečné jejich činy už tak za troufalé. Pouze ho políbil na dobrou noc, než se rozhodl odejít se slibem, že popřemýšlí nad jeho nabídkou.

Sévil přemýšlel nad tím, že si půjde lehnout, ale necítil se unavený. Hluk zvenčí ho navíc rozptyloval a rozhodl se zjistit, co dělají ostatní. Navíc považoval za správné, aby se alespoň na chvíli ukázal a neschovával se pouze s Contonem.

Záhy si však uvědomil, že veškeré jeho konverzace se budou stahovat pouze k jeho ztracené noze a kmeni Slimů, kteří se o něho starali a proto měli být vyhubeni a jejich území zabráno. Sévil stále odpovídal stejně – netušil, kde se kmen nacházel, protože mu nikdy nedovolili vidět cestu.

Po čtvrtém rozhovoru, který otrávený vedl na stejné téma, byl pro změnu zachráněn jeho vlastním otcem, který k němu přistoupil se sklenkou šumivého vína a omluvil se jakémusi generálovi z východu, že by si se svým synem rád pohovořil.

Sévil to nijak nepovažoval za dobré znamení. Jeho otec nevedl plané rozhovory o ničem a už vůbec ne o počasí. Pokud chtěl s lidmi mluvit, bylo to vážné a mnohdy otázkou života a smrti. Přesto uchopil jednu sklenku od svého otce a začal se s ním proplétat davem.

„Počítám, kapitáne, že po létě se vydáš opět do Hlavního města na podzimní směn, kde podáš podrobné informace o výpravě a všem, co se přihodilo," rozhovořil se Bernart.

Sévil nikterak neodpovídal, pouze se pomalými kroky potácel davem a poslouchal jako správný syn.

„Po svatbě vyšlu králi zprávu, kde budu žádat o tvé povýšení, ostatně si ho po tom roce zasloužíš. Každý, kdo musel mezi těmi špinavými Slimy trpět celý rok by si zasloužil povýšení."

Sévil nadále naslouchal, ale už pozorněji. Dokonce se zastavil, hleděl na svého otce s pootevřenými rty a snažil se jeho slova vstřebat. Chtěl, aby byl generálem, mohl dokonce i povýšení zařídit. Ten titul by Sévilovi přinesl slávu větší, než v té chvíli měl. Splnilo by to jeho sen, že se stane nejmladším generálem v historii Tiberathu, ale přesto se cítil zrazen. Slovo žádat mu vlévalo do žil jed.

„Proč budeš žádat?" otázal se Sévil slabým hlasem, který pohlcoval okolní hluk.

„Protože někdo, kdo nese jméno Derees, nemůže zůstat pouhým kapitánem," odpověděl na to Bernart.

„Mé schopnosti mě na post generála jistě dostanou," namítal Sévil, ač věřil, že se k armádě už nevrátí.

Bernart si svého syna prohlédl. Jeho pohublou postavu, dřevěnou nohu, propadlé tváře a určitě se i zamyslel nad jeho cizím chováním. Zakroutil hlavou, rty protáhl do úzké linky a řekl: „Můj synu, ty nejsi žádný významný bojovník, který by se stal generálem pro své činy. Ty jsi vrah, jehož zločiny zůstaly nepotrestané."

Krev v Sévilových žilách tuhla. Po mnoha letech byl prvně svým otcem nazván synem a ne kapitánem, avšak nadcházející slova byla pouze další ranou, kterou neočekával.

„To tys mě naučil zabíjet," odsekl Sévil stroze.

„A nikdy jsem ničeho tolik nelitoval," opáčil Bernart odtažitým hlasem, který Sévila zraňoval ještě více.

„Tvrdil si, že slabí lidé mají zemřít," procedil Sévil skrze zuby.

„Ne," zahřměl Bernartův hlas. Byl starý, křehký, ale najednou ho Sévil opět vnímal jako toho obrovského muže pod jehož přísnou rukou vyrůstal, bál se ho, respektoval a strachoval se, jaké budou jeho následující činy. „Slabí, kteří uchopí meč, mají zemřít. Slabí, kteří pokleknou k tvým nohám, se stávají tvými služebníky a mají žít. Ale tys vždy zabíjel všechny, kteří prošli pod tvou rukou a poté pouze rozkazoval, kdo má zemřít. Kdyby Ruhaw nebyl takové zbabělé prase, nechal by tě degradovat po tvém prvním rozkazu zabít zajatce. Chci, aby ses stal generálem a nezahanbil náš rod. Budeš jím, abys velel kapitánům, kteří budou rozdávat rozkazy svým mužům, ale na tvých ramenou už nebude rozhodování o tom, zda slabí zemřou či nikoli."
Sévil s postupem slov nakláněl hlavu do strany, jako kdyby se snažil pochopit, co jeho otec svými slovy myslel. „Jsem hanbou tvého rodu?" otázal se Sévil, protože to bylo jediné, co pochopil.

„Nejsi hanbou," zakroutil hlavou, „avšak doufal jsem, že budeš mou pýchou."

Sévil odstoupil o krok dozadu. Hleděl okolo sebe na ty, kteří vedli své vlastní rozhovory a netušili, co říká pán Jižního hvozdu svému jedinému synovi. Sévil hledal slova, která by mohl svému otci říct, ale žádná nenacházel. Pouze svou skleničku položil na tác procházejícího otroka, pohleděl na svého otce, pokrčil rameny a pronesl: „Nemůžeš očekávat, že všechny tvé děti budou podle tvých představ."

„S šesti potomky nemohu skutečně očekávat, že budou všechny podle mých představ," přitakal Bernart.

„Tři," opravil ho Sévil, „máš tři potomky."

„Nemusíš je mít rád, pouze je respektuj. Když ne kvůli jim, alespoň kvůli tvé matce," povzdechl si Bernart.

„Možná byste místo tří sirotků mohli raději respektovat mě. Protože já na rozdíl od nich vzešel z vaší krve," odsekl Sévil stroze načež odešel.

•••

Město mělo pouze jeden hostinec, kde se mohli ubytovat ti, kteří si zakládali na bezpečí a teple. Sévil se proto vydal bez jakéhokoli rozmyslů do něj, Mlhu uvázal před hostincem a uprostřed noci se vydal do jeho útrob.

Uvnitř to vonělo po borovém dřevě, ale vše bylo přebíjeno zápachem nemytých těl vojáků a opilců. Pouze hrstka jich seděla u kulatého stolu v rohu hostince, zatímco majitel umýval se svou ženou sklenice a vítali Sévila U Kozího rohu, jak se hostinec jmenoval.

„Dáte si, milostivý kapitáne?" zahlásil nadšeně vysoký a stejně tak široký majitel, jehož manželka nebyla o moc menší a méně prostornější. Oba dva vypadali šťastní.

„Hledám zde jednu ženu," odpověděl Sévil okamžitě, rukama se opřel o ošuntělý dřevěný pult, protože už opět cítil, že má nohu v jednom ohni z neustále chůze a pohybu.

„Denně se tu prožene mnoho žen," namítl hostinský s pokrčením ramen.

„Plavé vlasy, modrozelené oči, musí tu být ubytovaná, má přízvuk přímořských obyvatel," popsal ji Sévil krátce. Sinin přízvuk byl nepatrný, poznal se pouze ve hláskách, jako bylo R a S, ale přesto se dal poznat. „Jmenuje se Sina," dodal.

Hostinský se zamračil, pohleděl na svou ženu a ta přikývla. „Ubytovala se zde včera, před nějakou dobou se odebrala do svého pokoje," odpověděla Sévilovi.

„Kde ji najdu?" vyhrkl na to Sévil okamžitě.

„Poslední pokoj vlevo, kapitáne," odpověděla žena.

Volali na něho, že již nejspíše bude spát, ale Sévil je nevnímal. Mířil do patra po rozviklaných schodech, přidržoval se vratkého zábradlí, zatínal zuby bolestí a hledal Sinu. Věděl, že by to počkalo do dalšího dne, ale nechtěl nijak otálet. Chtěl s ní mluvit, protože s Contonem nemohl.

•••

Sina již spala, když Sévil tloukl na její dveře. Otevřela mu rozespalá postava s rozpuštěnými vlasy, vytahaném nočním úboru a otázkou, co chce tak pozdě v noci.

„Potřebuji si promluvit," řekl Sévil prostě a bez vyzvání se protáhl škvírou mezi dveřmi do Sinina pokoje, kde se postavil k rozvyklanému dřevěnému stolu.

Sina mu nabídla židli, sama se posadila zpět do své postele, promnula si oči a otázala se, co nemůže počkat do rána.

Usadil se, zády se zapřel o opěradlo, zahleděl se do potemnělé noci z drobného okna naproti pelesti a prostě se zeptal: „Myslela sis o mě někdy, že jsem dobrý člověk? Ne hodný, milý nebo zkrátka správný, ale dobrý. Dobrý vypravěč, bojovník, přítel, poručík... Stál jsem někdy za něco?"

Sina se nechápavě zamračila, narovnala se v zádech, pootevřela pusu, ale hned ji zavřela. Nejspíše měla na jazyku jízlivou poznámku, kterou se rozhodla zadusit. „Pro mě si byl vždy nepřekonatelnou hranicí. Lepší poručík, lepší jezdec, lepší bojovník, dokonce i ten vypravěč. Takže ano, pro mne ano," odpověděla.

Zavřel na sekundu oči. Sina byla z chudé rodiny, neprošla dlouholetou výukou boje, ale zkrátka dostala do ruky meč a krátkou lekci. Vždy však jejich schopnosti byly takřka vyrovnané.

„Sévile, proč se mne na to ptáš?"

„Protože už nevím, kým vlastně jsem," povzdechl si.

„Pojď sem," pokynula mu hlavou, posunula se na posteli více do strany, aby mu vytvořila místo a ruce si položila do klína. Sévil se pomalu posadil vedle ni, nohy měl přehozené přes okraj, hlavu položenou o studenou zeď a hleděl na Sinu.

„Nekoukej na mne, ale z okna," pobídla ho bradou.

Hostinec ležel na kraji města. Nebylo žádných budov, které by bránily a skrze otevřené okno bylo vidět nebe poseté hvězdami a vzdálená louka.

Seděli vedle sebe, opírali se pažemi a hleděli z okna. Sévil netušim, proč a proto poslouchal bez jakýchkoli slov Sinu.

„Pamatuješ na ty noci, kdy jsme takhle seděli dlouhé hodiny? Někdy jsme mluvili, jindy mlčeli. Dovolili jsme tomu druhému, aby si odpočinul opřený hlavou o rameno a sem tam jsme se podělili o jídlo, co jsme ukradli, abychom si zkrátili dlouhou noc. Tehdy jsem tam seděla vedle Namyšleného spratka slavného generála, který si myslel, že se okolo něho točí svět. Ale ten spratek byl můj první opravdový přítel, kterého jsem měla. A po letech, když se z něho stal jednonohý vysloužilý kapitán, který si myslí, že je ztracen v životě, je mi stále tím stejným opravdovým přítelem jako před lety. Tvoji rodiče tě stále považují za stejného syna, sestry za toho jediného bratra a tvoji muži za obávaného nadřízeného. I když ses změnil, když nevíš, kým vlastně díky tomu jsi a kam patříš, pro nás ostatní jsi stále tou stejnou osobou. A jestliže tě skutečně milujeme, náš vztah k tobě nic nezmění."

Sévil si nevzpomínal, že by Sina někdy mluvila takto. Byla v citech neohrabaná stejně jako on, ale musela se změnit. Možná ji změnil Lexington, ale to Sévilovi nevadilo. Protože jak sama řekla, i přestože byla jiná, stále to byla ta samá přítelkyně.

Sévil otočil hlavu k Sině. Sledovala nebe s podobným výrazem, jako ho sledoval on. Hledala tam odpovědi a přátele, kteří by jí pomohli v životě. Když však ucítila jeho pohled, otočila k němu hlavu a lehce se usmála. Pozvedl lehce své vlastní koutky, sklopil hlavu a opřel si čelo o Sinino rameno.

„Půjdu s tebou," hlesl.