V noci se mu zdálo o Loranovi. Zdálo se mu o tom, že byl ztracen na nekonečné zelené planině. Neměla konce, přišlo mu, jako kdyby bloudil v kruzích. Ztracený si však nepřipadal, ani se nebál, pouze chodil, sledoval, jak se den mění v noc a opět v den. Každičká noc byla posetá milionem drobných hvězd a každý den svítilo slunce na azurové obloze. Ale jednou, když slunce zapadlo, nebe bylo pusté. Pouze měsíc, ale ani jedna jediná hvězda.

Zastavil se, sledoval oblohu a věděl, že něco špatného se událo. Loran nebyl nadále vězněn na obloze. Jestliže zmizely hvězdy, zmizel i on. Sledoval oblohu, čekal a snad i doufal, že se na obloze alespoň jedna jediná hvězda objeví, ale nestalo se tomu tak. Čekal do rána, poté se znovu vydal na cestu. A další noc žádná hvězda. Ani tu další. A další.

Loran zcela zmizel.

A když se ráno probudil z toho matoucího snu, netušil, co by si měl myslet. Pouze hleděl do stropu, tenkou přikrývku měl omotanou okolo těla a roztahoval se přes celou postel. Vzduch v ložnici byl svěží, voněl po moři. Otevřené dveře na terasu mu hnali do pokoje akorát více tepla z pozdního léta, záclony se jemně vlnily pod náporem vánku.

Přemáhal se k tomu, aby vstal. Připadalo mu, že si kvůli tomu snu nemohl odpočinout, protože si připadal, jako by celé ty dny skutečně chodil. Nakonec se alespoň posadil, promnul si rozespalé oči od ospalků, protáhl si záda a na zemi pátral po své protéze, aby mohl vstát a obléknout se. Už nebyl nikdo, kdo by ho časně z rána budil, aby se věnoval svým povinnostem a také nebyl nikdo, kdo by pro něho oblečení připravil. Sám si musel najít, co si toho dne oblékne. A stejně tak mu nikdo ani nepřinesl snídani do ložnice, musel si pro ni sám dojít, ač byla pravda, že tu byli tací, kteří ji pro něho připravili s očekáváním, že za jídlo poděkuje.

Toho rána však hladový nebyl. Pouze se loudal po domě, který byl sice mnohem menší než ten, ve kterém vyrostl, ale zase mu přišel útulnější. Chodby nebyly zbytečné široké a dlouhé, což člověka vždy nutilo připadat si neskutečně maličký. Neobsahovalo ani tolik místností, které měly pouze jedno využití jako kupříkladu přijímací salónek.

Jelikož byl však dům menší, bylo divnější, že se v něm nikdo nenacházel – nebo je alespoň Sévil nenalézal. Pokud tedy nebyli uvnitř, znamenalo to, že museli být venku.

Vyšel pomalu na terasu. Byla nízká, prostorná a pouze jeden schod ji dělil od písčité pláže, skrze kterou si našlo cestu pár trsů vysoké zlaté trávy, která se vlnila ve větru podobně jako vlny na moři. Na ten slaný vzduch a neustálé řvaní racků si Sévil nejdříve nemohl zvyknout, myslel si, že nikdy neusne, pokud stále uslyší, jak vlny narážejí do skal nedaleko, ale pletl se. Ty zvuky ho naopak vždy ukolébaly ke spánku.

Terasa byla prázdná, už v té chvíli od slunce vyhřátý kámen hřál Sévila do bosého chodidla. Zvykl si nenosit boty, nechával písek, aby se mu dostával mezi prsty a nenosil ani žádné oblečení s dlouhými rukávy. Naopak si užíval slunce v krátké košili. Jeho kůže nabírala zlatavých odstínů, který si pamatoval vždy u Siny a vždy ji ten odstín záviděl. Jeho bledá kůže mu vždy přišla jako papír.

Sévil si zakryl dlaní slunce, které mu zabraňovalo ve výhledu. Musel mít oči přimhouřené a proto si nejdříve nevšiml postavy, která stála u kamenného zábradlí, které bylo jednoduše vytesáno z bílého kamene. Sina měla ruce založené na prsou, vítr si hrál s její jednoduchou halenkou a volnými kalhotami a stejně tak i rozpuštěnými vlasy. Přišel k ní, ruce měl schované v kapsách krátkých kalhot, hlavu lehce nakloněnou do strany a snažil se dívat tam, kam se dívala ona.

„Požádala jsem ho, zda-li by na chvíli pohlídal Lirith, musela jsem něco vyřešit s generálem Taem," pronesla Sina klidně. Generál Tao byl jediným generálem na ostrovech. Oficiálně již generálem nebyl, na pevnině se neobjevil více než třicet let a měl k tomu své důvody. Tajně si vzal jednu otrokyni, kterou přivezli na ostrovy a zplodil s ní tři potomky. Kdyby se to na pevnině zjistilo, oba by zabili a stejně tak již odrostlé děti. Na ostrovech mu však říkali generál Tao a pokud se objevil větší problém, který bylo třeba vyřešit, chodilo se vždy za ním. Bydlel pouze pár mil od Siny a byl stále vítaným hostem u večeře a stejně tak i jeho žena Weriath.

„Do práce už takto brzy z rána?" nechápal Sévil ještě rozespale.

Sina k němu natočila zamračený pohled. „Je takřka poledne, Sévile," obeznámila ho. Sévil se ukázal jako spáč. Chodil spát pozdě, vstával pozdě a rána takřka už nikdy nezažíval. Vstával většinou až k obědu, ale tentokrát mu přišlo, že vstal brzo. Očividně se pletl. Sina nad ním pouze lehce zakroutila hlavou, otočila se zpět směrem k pláži a dodala: „Generál Tao vtipkoval, že tu má konečně konkurenci v jiném generálovi."

„Mohli by možná tak soupeřit v tom, kdo se na lidi vlídněji usměje, ale v ničem jiném si konkurovat nemohou," odpověděl na to Sévil. Byl na ostrovech teprve druhým měsícem, ale pochopil, že to místo je zcela odlišné od okolního světa. Nebyl to Tiberath, kde by byli lidé a poté jim nadřazení lidé. Nebyl to však ani ledajaký kmen jako Remarcové, protože tihle lidé žili v mnohem vyspělejší společnosti a byli to lháři – lhali Tiberathu o tom, jakým způsobem žijí, aby nikdo nenarušil jejich malou vybudovanou společnost.

„Conton je úžasným mužem, Sévile," pronesla Sina s dlouhým výdechem. „Jenom nerozumím tomu, proč si vybral zrovna tebe," rýpla si do něho. Věděl, že to nemyslí vážně. Byla to jejich hra, která započala v jejich čtrnácti a pokračovala poté, co se znovu shledali.

Na tohle však žádnou podobně rýpavou otázku neměl, protože tomu sám nerozuměl. Netušil, proč si v Hlavním městě vybral zrovna Sévila a proč ten vztah budoval místo toho, aby ho po první noci odmítl. Musel moc dobře vědět, s jakým druhem člověka se zaplétá.

„Já nerozumím spoustě věcem a tohle je právě jedna z nich," odpověděl jí, lokty se zapřel o zábradlí a nadále se díval na pláž.

Sina se také opřela, stáli vedle sebe, letmo se dotýkali rameny. „Když jsme byli mladší, občas jsem si naivně představovala a snila jsem, že někdy budeme spolu my dva," pronesla. Byla to slova, která by Sévil nikdy nedokázal vyslovit, zatímco ona je řekla s lehkostí.

Pohlédl na ni, rty měl lehce pootevřené a nerozuměl ji. „My dva?" nechápal.

Zasmála se. „Byla to naivní představa chudé holky, která náhodou poznala někoho, kdo byl ze zcela jiného světa. Dívky sní o princích a velkých mužích, když jsou mladé. Já snila o tobě, protože jsi byl jako někdo z příběhu," vysvětlila mu.

„Milovalas mě?" zeptal se. Musel to vědět. K Sině cítil jisté city, stále je někde hluboko v sobě měl zakořeněné, ale věděl, že by z toho semínka již žádná květina nevykvetla. Přesto musel znát odpověď.

„Nejspíše něco v tom smyslu. Kdyby si ke mne své city také choval a dal to najevo, nejspíše bychom teď byli zcela jinde. Ale tys je nikdy neměl a já se přes to přenesla. A oba dva jsme skončili zde. Vdova s malou dcerou, a která dle okolního světa poroučí třiceti dvěma otrokům, kteří pracují na polích a vyděděný bývalý kapitán armády, který potají žije svůj život s vysloužilým generálem a objevitelem východního kaňonu," rozhovořila se, „je to pouze otázka, co by bylo, kdyby... Ale asi ano, milovala jsem tě způsobem, který nedokážu určit, zda byl přátelský nebo ne. Teď vím, že je už pouze přátelský a vím, že je to nejlepší možnost, která mohla nastat."

Sévil chtěl říct, že ji miloval. Chtěl přiznat, jak ho sžírala žárlivost, jakmile ji viděl mluvit s jiným mužem, ale nedokázal to. Bál se, jak by reagovala. Pohřbil to tajemství v sobě, stejně jako pohřbil vše, co provedl Benjirovi. Jakým způsobem si s ním a jeho city hrál, až Remarc věděl, co ho čeká.

I když se snažil, nedokázal Benjira dostat z hlavy. Chtěl ho vidět a promluvit si s ním. Chtěl se zeptat, jak si vede kmen a zároveň mu říct, jakým krokem se vydal jeho život a jenom díky tomu, jak se k němu chovali. Ale Benjirův osud říkal, že se již nikdy nesetkají. A ten osud nešlo nijak změnit.

Sévil si dlouze povzdechl, odvrátil zrak od Siny, aby se opět mohl podívat na pláž.

Conton seděl v písku, v ruce držel hadrovou panenku, zatímco čtyřletá dívenka, která měla sice kaštanové vlasy zesnulého otce, ale matčiny zelenomodré oči, si hrála v písku. Hromadila ho na sebe, tvarovala z něho věže, zdi a domy. Tvořila si svůj písečný zámek, zatímco Conton ji pomáhal a radil, kde postavit další věž a vytvořit příkop.

„Lirith ho má ráda," pronesla Sina, jakmile se uvědomila, že se Sévil již nadále věnuje pozorování Contona a nevnímá jejich rozhovor. Netušila, že se vzali, nikdo to nevěděl, pouze oni dva. A ani to nikomu nechtěli říct, bylo to jejich tajemství, jako předtím byl celičký vztah.

„A on ji," dodal Sévil.

„Řekla jsem ti to mnohokrát, ale jsem ráda, že ses rozhodl odejít sem," hlesla, než se vydala na pláž pro svou dceru. Sévil tam zůstal stát a sledoval je.

Sledoval Lirith, která si všimla své matky a rozeběhla se k ní. Sina ji zvedla do náruče, zatímco se Conton zvedal z písku s holí v jedné a panenkou v druhé ruce. Pomalými kroky se vydal za Sinou, která držela Lirith a natahovala se pro svou panenku, kterou ji Conton s úsměvem podal. Sina si s Contonem povídala, nejspíše mu děkovala za to, že ji pohlídal, ale on namítal, že to udělal rád.

Někdy po večerech se ptal sám sebe, jestli udělal správně. Byly to krátké záchvěvy strachu, že se vzal všeho, aby získal tohle. V těch chvílích mu přišlo, že vlastně nemá nic. Jeho jméno nic neznamenalo, nikdo se k němu nechoval s úctou a byl oslovován pouhým jménem a nikoli titulem, kterého se vzdal.

Ale takové chvíle byly krátké.

V těch ostatních je sledoval. Všímal si, jak se Conton dostává do srdce malé holčičky, která ztratila otce, ale za to dostala někoho, kdo ji jako svou dceru ochraňoval. Sina se naopak zdála jistější, když mohla některá rozhodnutí probrat s Contonem, který byl zkušený ve vedení lidí a rozdělování práce. Oba dva také navždy ztratili někoho, na kom jim záleželo. Conton v brzkém věku přišel o rodinu, zatímco Sina o muže a to je spojovalo, rozuměli si.

A i když on sám nebyl ten, který rozhodoval a ani zcela nedokázal porozumět tomu drobnému dítěti a ztrátě, se kterou se Sina stále vyrovnávala, byl tam s nimi a navíc byl šťastný.
Protože i když toho neměli mnoho, měli vlastně zcela všechno, co bylo potřeba.