Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

10 - Nedává mi to smysl

Právě teď sedím v autě a jedu směr knihovna. Samozřejmě, že mě tam asi budou lidé poznávat, ale musím se prostě podívat do věrohodných knih. Hned, co jsem zastavil před knihovnou jsem vystoupil a mířil si to rychlostí blesku dovnitř. Narazil jsem na recepci.

,,Dobrý den, potřeboval bych knihu o rituálech kanibalů,‘‘ řekl jsem a čekal, co mi odpoví. Mladá žena za pultem sklopila pohled do počítače a vyhledávala knihy. Čekal jsem asi dvě možná tři minuty. Oddechl jsme si, když začala něco psát na papír.

,,Takže, přímo rituály tu nemáme, ale můžete zkusit knihy o kanibalech a knihy a různých rituálech. Najdete je támhle.‘‘ Gestikulovala mi na pravou stranu a já si vzal lístek a šel. Hledal jsme číslo a písmena. Při tom hledání jsem si uvědomil, jak mi je líto toho, že to udělala Andy. Jak by to mohla udělat? Tohle nemůže být pravda. Nemohl jsem si připustit, že by ona. Nedává mi to smysl. Našel jsem, co jsem hledal. Okamžitě vytáhl dvě knihy, které se nacházeli jeho dvě police od sebe. Hodil je na nejbližší stůl a sedl si. Polkl jsem knedlík v krku a zhluboka se nadechl, jako bych měl ztratit kyslík. Otevřel jsem hlavní stranu knihy ‘‘Kanibalismus‘‘. Objevili se tam různé kmeny, které jedí lidské maso. Otočil jsem na další strany a tam si všiml dalšího kmene a dalšího. Nevěděl jsem, co jsem hledal. Snad nějaký blbý rituál, který nemusel být rituálem. Podepřel jsme si hlavu a listoval v knize. Nic zvláštního jsem nenacházel, ale dál jsme listoval. Kniha byla docela tlustá, což mě překvapilo, že o kanibalech se toho tolik ví. Najednou mi padlo do oka malé tetování. Tetování kobry na krku. Zastavil jsem se na té stránce a pořádně si jí prohlížel. Navlhčil jsme si rty a sledoval obrázky žen, které byli nahé. Okolo břicha měli hada, ale každá jiného. Přiblížená fotka na detail tetování na krku. Bylo to určitě to samé, co mají Andy, Nicol a Dana. Byl jsem si stoprocentně jistý. Okamžitě jsem se po zhlédnutí obrázků zaměřil na text v knize. ‘‘Tento kmen Kanibalů je rozšířený po všech civilizovaných zemích. Mají své vlastní rituály. Jeden z nejznámějších je rituál Ambaža. Ambaža je rituál, kterým se přijímají noví členové kmene. Ať už to jsou děti nebo dospělí, kteří se chtějí připojit. Dotyčný musí dokázat, že do kmene patří a následně vykonat tento rituál(obřad). Tento kmen má nejvíce žena když přijmou muže, tak jen jednoho za celou generaci. Tento muž se stává králem kmene, nebo-li ten, který je vede a dělá potomky. Poznáte je podle malého tetování na krku, které mají ve tvaru kobry. Hadi různých rodů se jim tahají i na břiše. Tato tetování získají až po právoplatném rituálu přijetí. Když si členství zaslouží(většinou vraždou) tak jim vytetují na krk malou kobru. Když jsou právoplatnými členy mají přes břicho vytetovaného hada. Vůdce(muž) má většinou po tetované ruce a v obličeji piercingy.‘‘

Tak tento popis mi stačil. Takže to je pravda, ale proč do toho spadám já? Dělají v mém domě nějaký ten rituál na to, aby přijali nového vůdce či co? Tohle upřímně nechápu. Co se to tady děje k sakru? Nemám ani ponětí, co to znamená. Nemusel jsme se ani dívat do té druhé knihy. Zhluboka jsem se nadechl a zvedl se ze židle. Knihy jsem vrátil do police a doslova vyběhl z knihovny. Nasedl jsem do svého auta a ujížděl jsem rychle do svého domu. Jel jsme nepovolenou rychlostí, ale to mi bylo jedno. Jednu ruku jsem měl na volantu a tu druhou na řadící páce. Nemohl jsme se zbavit divného pocitu. Ten pocit, že si musím zkontrolovat krk. Vím, že jsem nikoho nezabil. Vím to jistě. Rychle jsme vjížděl do protisměru, abych rychleji dojel k domu. Vjel jsem na svůj rovný trávník a vystoupil z auta. Nezajímali mě divné pohledy policistů, co postávali na trávníku. U vchodu a vevnitř. Vtrhl jsem do druhého patra a vrazil do koupelny odkud jsem zabouchl dveře. Shodil jsme ze sebe bundu a tričko. Žádného hada na břiše, žádné jiné tetování na mojí ruce. Ani žádné piercingy. Ulevilo se mi, ale pak jsem uviděl zrcátko na umyvadle. Vzal jsme ho a otočil se zády k zrcadlu. V odrazu jsme na krku jsme uviděl kobru. Bože! Já mám na krku taky kobru!

,,Do hajzlu!‘‘ zakřičel jsem přes celou koupelnu. Rozbil jsme zrcátko o zeď a otočil se přímo k zrcadlu. Viděl jsem sám sebe. Moje nosní dírky byli větší, jak jsem rychle vydechoval a snažil se uklidnit. Zařval jsme nahlas a dal pěstí do velkého zrcadla. Nejsem blázen. Nejsem blázen. Začali se mi klepat prsty a pohupoval se. Zaťal jsme pěsti a zhluboka dýchal. Na čele mi vyrazila žíla. V tom jsme pohled upřel na dveře na které někdo klepal. Čekal jsem, že se ozve její hlas, ale neozval.

,,Pane Styles, jste v pořádku? Slyšel jsem řev,‘‘ řekl hlas nějakého z policistů. Začal jsem kývat v nesouhlasu. Jsem kanibal! Jsem nováček. Nebo co vlastně jsem? Vůdce?

,,Ano! Jenom vypadněte z mýho domu!‘‘ křikl jsme na dveře, tak nahlas, že by to určitě uslyšeli i lidi ve sklepě. I když tam určitě žádní nebyli. Byli stoprocentně v obýváku. Zvedl jsem triko ze země a nandal si ho znovu na moje rozpálené tělo. Otevřel jsem dveře a spustil vlnu vzteku na všechny, co zde byli.

,,Všichni táhněte do hajzlu! Okamžitě táhněte z tohohle zkrvený baráku!‘‘ křičel jsem a zatínal pěsti. Někteří se začali odebírat, ale ostatní jenom koukali a nevěděli, co dělat. Nadechl jsem se a sebral první, co mi přišlo pod ruku. Hodil jsem s tím o nejbližší zeď. Vylekali se a odešli. Zůstal pod schody jenom detektiv.

,,Je načase, abys se přiznal Stylesi,‘‘ řekl poklidným hlasem detektiv a zapálil si cigaretu. Sešel jsem schody za ním a vykouzlil ďábelský úsměv. Detektiv neztrácel hlavu a potahoval z cigarety. Můj úsměv zmizel a to detektiva trochu zmátlo.

,,Dveře jsou támhle, pokud nechcete, abych vám ven pomohl,‘‘ řekl jsme stejně klidným tónem, jako on předtím. Raději mě neprovokoval a vyšel ze dveří. Než jsem zavřel dveře řekl prostou větu nad kterou jsem uvažoval.

,,Dojděte si k psychiatrovi pane Styles, asi z toho blázníte,‘‘ oznámil a já zabouchl dveře. Opravdu jsem tak šílený, že potřebuji psychiatra? Já přece nejsem blázen. Sklouzl jsme po dveřích a nevěděl, co dělat. Vzpomněl jsme si, že nevím čím jsem předtím hodil o zeď. Vstal jsem a vyšel schody, abych se podíval. Podle všeho to byl rámeček s fotkou. Byl obráceně. Přišel jsem k rozmlácenému rámečku. Vzal jsem kus papíru na kterém byla jedna z mých vzpomínek. Otočil jsem ji a uviděl jsem moji matka a mě. Máma na sobě měla večerní šaty a já společenský oblek. Okamžitě jsme si vzpomněl, že to byla premiéra mého prvního filmu vůbec. Máme tak podobný úsměv. Pocítil jsem na své tváři úsměv při té vzpomínce. Pak hned opadl, když se mi naskytla novější vzpomínka. To jak moje matka umírala. Pomalu a bolestivě mi umírala v náruči. Pustil jsem fotku stejně, jako jsem pustil vzpomínku. Můj vztek na všechny byl tak velký, že jsem začal házet všemi fotkami v pokoji. Tak jak se rozbíjeli, tak stejně mizeli z mé mysli. Každou fotku kdy jsem byl šťastný jsme rozbil, jako svoje city. Byl jsem naštvaný na sebe a na všechny.

,,Harry?‘‘ Ozval se hlas, který jsme moc dobře poznal.

Takže Harry se nám vzdělával:D kdo si myslíte, že promluvil na Harryho?:D
Tak Vote a Koment pro další část zlata:3 xx

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro