Žena utíkala hlubokou nocí a nechávala své vyčerpané tělo jet na automatický režim. Bála se o svůj život a netušila, kam by se měla schovat. Věděla, že by ji všude mohli najít a to nejen proto, že měli výborné Průzkumníky. Její radar na kombinéze navíc přivolával všechny, kteří ji chtěli najít a nejen je. Ale přesto se jí i s malým dítětem v náručí podařilo alespoň na chvíli uprchnout. Než ho stihly odstranit.

Zahnula do tmavé uličky, kde se setkala s někým, koho znala velice dobře. I proto se nebála poprvé za dlouhou dobu zastavit a pokusit se tiše promluvit: „Miraine, pomoz mi. Schovej ho někam, prosím."
Natahovala zavinutý malý uzlíček směrem k ní. Klepaly se jí ruce, ale věděla, že to musela udělat. Alespoň zachránit to bezbranné dítě. Byla připravena za svou chybu pykat a vzdát se svého života. Z lovce se stala lovnou zvěří. Jedinou výhodou pro ni mohlo být, že jejich metody pomáhala vytvářet.
Vypadala, že každou chvíli omdlí. Motala se, nedokázala pořádně udržet rovnováhu a podle kruhů pod očima již několik dní nespala.
Žena dítě bez jediného slova přijala, roztáhla bělostná křídla a zmizela s uzlíčkem, přitisknutým na hrudi, na temné obloze. Instinkt jí totiž napovídal, že nebylo času nazbyt. Pronásledovatelé nebyli daleko, slyšela jejich dupot odrážející se od budov blízkých uliček. Ještě chvíli hleděla směrem k zemi, kde musela zanechat naprosto oddanou ženu, nebylo divu, že pro ni padlo několik slz. Nemohla zachránit oba, na to neměla dostatek síly. Ale o to ji unavená žena ani nežádala. Mladá žena padla na kolena a jen poslouchala otřesy země. Bylo toho na ni moc, už měla po krk útěku, který ji unavoval poslední týdny. Nyní však konečně věděla, že bude její dítě v bezpečí, a to v její mysli vytvářelo potřebný klid. Teď už jí nic nebránilo v tom se zastavit a pořádně se nadechnout. Ať už ji čekalo cokoliv, byla ochotna to přijmout se vztyčenou hlavou. Své poslední síly použila k tomu, aby znásobila signál čidla ve vyhledávacím programu, jehož signály chvílemi slyšela.

Ani když je na druhé straně uličky spatřila, tak se nehodlala bránit. Některé z nich stále považovala za přátele. Bylo to navíc zhola nemožné, nemohla stát natož udržet zbraň. Nepřišli však sami, přivedli si s sebou posily, které onen největší muž poslal přímo k ní – k Lorraine. Zaklonili jí hlavu a na kůži ucítila studený kov. Ale ještě předtím spatřila záblesk na nebi, sebrala poslední sílu a vyslala vlnu, která oba útočníky odrazila. Poté vyčerpáním klesla k zemi a vypadalo to, že s klidným vědomím vydechne naposled. Chtěla poslední myšlenku věnovat svému dítěti, o kterém doufala, že se dostalo do bezpečí. Pokud ne, její život by padl vniveč. Ale byla ochotna to riskovat. S posledním zeleným zábleskem moci zavřela oči a vložila svůj osud do cizích rukou. Nic z toho už ovlivnit nemohla, pouze to, kdy se ponořila do vlídného objetí tmy.

Co už nevěděla a možná to bylo dobře, bylo to, že její smrt nebyla tak úplně jistá. Proti vůdci stál zbytek důležitých lidí, kteří ženu nechtěli podříznout jako podsvinče. Zasloužila si jejich úctu, kterou nechtěli zradit, i když porušila část kodexu. Ovšem ani skupinka nebyla jednotná v tom, co s ní udělat. Pravidla byla nemilosrdná k jakémukoliv pochybení. Ale někteří zakladatelé byli mladší než ona, a proto se usnesli, že jí zařídí lepší trest než smrt. Nebo se jim to alespoň v tu chvíli zdálo. Zbylí vůdci organizace doufali, že získají více času a nějak se jim podaří ji vysvobodit. I proto si vymysleli, že přípravy zaberou skoro měsíc. Nejsilnější z poskoků ji vzal do náručí a odnesl zpět do budovy, odkud předtím utekla. Naštěstí to žena nemohla vnímat, ale nepotěšilo by ji to. Tak pracně se odtamtud dostávala a nyní musela zpět. Pochopila by je, většina z nich měla strach, který je většinu dní ovládal. Skrze zadní vchod, kudy je nikdo neviděl vcházet, ji odnesli až do podzemí, které sloužilo jako vězení. Většina cel byla prázdná, některé z nich si dokonce hlídači přetvořili na dočasné pokoje. Vybrali tu největší, přeci jen se jednalo o někoho z jejich řad, která měla největší počet zabezpečení, což splňovalo představy hlavního tyrana. Samotné chování nevycházelo z jejich myslí, nařizoval jim to všechno kodex, jež byl umístěn o několik pater výše ve speciálním trezoru. Použili ta nejsilnější pouta, jež byla kombinovaná se speciálními výstupky, které jí zabraňovaly používat její schopnosti. Zoran z cel vyšel jako první a někteří z nich se u ženy ještě zastavili. Malá dívenka, Dunya, která ji měla obzvláště ráda, se slzami v očích sledovala, jak se k její „starší sestře" někteří chovají. Ani ostatním přítomným však nebyla lhostejná, jenže většinu svých pocitů uměli dobře skrýt. I proto jí připravili místo, kde alespoň trochu pohodlně mohla vyčkat na rozsudek a mezitím se vzpamatovat.

Na hlídku byl povolán jeden z nephilimů, který však byl z větší části démon, a tak nemohl být považován za bojovníka. Někteří procházeli testem jen stěží, ale řádu se to občas vyplácelo.
Seth, se staženými uhlově zbarvenými křídly, dokázal i hodiny sedět před její celou a jen ji pozorovat. Fascinovaly ho její zlatavě hnědé vlasy, které jí spadaly do tváře. Obzvláště když se pohnula a odražené světlo ohně se dotklo některého z pramenů. V tu chvíli mu připadala jako tvor stejného druhu, i když vlastně byla jen člověk. Alespoň to mu Zoran řekl. Věděl o jeho násilné povaze, i díky tomu, že jeho tvář byla zohavena různými experimenty, z nichž některé Zoran sám vedl. Nesměl z podzemí vůbec vycházet, kvůli vzhledu to ovšem nebylo. I proto si užíval každou vteřinu, kdy tam byl někdo s ním. I když věděl, že by se k ní neměl přibližovat, nemohl ji nechat v tak žalostném stavu. V tu chvíli se ozývala jeho andělská část, která byla mírumilovná a chtěla pomáhat. Zraněná žena vypadala tak bezbranně, stejně jako on, když sem dolů tehdy přišel. I proto se přes sáhodlouhé přesvědčování nakonec zvedl a snažil se jí zpříjemnit chvíle pod zámkem. Bez sundání okovů neměl moc variant, jak jí pomoci, ale dokud byla mimo, mohl udělat alespoň něco. Chybělo mu mnoho věcí, které k tomu potřeboval, a tak musel improvizovat. I s tím málem, co měl ve svém kamrlíku, jí mohl ošetřit rány, které měla po celém těle.
Stalo se to pro něj posláním, starat se o ni. A díky tomu, že nic jiného na práci neměl, to nikomu nepřišlo divné. Nikdo je nechodil kontrolovat, jen se u hlavních dveří občas objevily potřebné věci. I díky tomu jí mohl doplňovat potřebné živiny k regeneraci. Bylo to těžké, protože musel vychytávat chvíle, kdy se žena alespoň trochu probrala. Bez toho by ji mohl snadno udusit a to byl přesný opak toho, o co se snažil.

Trvalo ještě několik dlouhých dní, než se něco začalo dít a jeho péče vyplácet. Do tváře se jí vracela barva a rány se konečně začaly zacelovat. Tedy kromě těch, které se jí vytvářely na rukách pod pouty. S těmi nemohl nic dělat. I když je ošetřil, znovu se otevřely a mírně krvácely. Až teprve poté to vypadalo. že se poprvé plně probere. Bral to jako své malé vítězství, odvázal řetěz od zdi a z improvizované přistýlky ji položil na připravené lůžko potáhnuté několika vrstvami dek. Konečně to vypadalo, že její tělo dostatečně zesílilo.

Nebylo divu, že s jejím probuzením přišly i další problémy. Žena byla vyděšená a především naštvaná, jakmile zaslechla drnčení řetězů, ke kterým byla připoutaná. Jako první uviděla svého ošetřovatele, díky němuž okamžitě pochopila, kde se ocitla. Zhluboka se nadechla, nechala proudit pocity celým tělem, aby se s nimi mohla popasovat. Některé pocity zeslábly, místo nich se však objevily jiné. Měla na jazyku spoustu otázek. Nevěděla, jak dlouho byla mimo, pocit staženého hrdla stále nepřicházel. I proto mohla na svého podivného hlídače promluvit.
„Proč jsem tady? Kdo jsi, nikdy jsem tě nepotkala. To ty jsi mě ošetřil?" ptala se.
Zněla jinak, než původně zamýšlela. Únava se promítala do jejího hlasu, ovšem hlídač si to vysvětloval spíše jako strach. Nebylo divu, s lidmi se nesetkal již tak dlouho a spoustu věcí zapomněl. Ale když muž zamhouřil oči, lehce se začala bát i tak. Neměla k tomu jediný důvod, kdyby jí chtěl ublížit, jistě by to již dávno udělal.

Seth na ni ještě chvíli jen tak hleděl, jako kdyby se chtěl pokusit promluvit. Poté zvedl prst do výšky a začal něco hledat. Tak moc by jí chtěl odpovědět, ale za ta léta o samotě zapomněl využívat některá méně používaná slova a po delší době nakonec i jak mluvit. Popadl kus papíru, kam jí vše napsal.
Ženě to připadalo více než podivné, ale zase to i svým způsobem chápala. Sem dolů za ta léta nikdo nechodil, pokud nebyl důvod. Většina nephilimů byla spíše andělského původu a jejich démonská povaha se projevovala zapálením pro boj. On byl však výjimkou. I v něm viděla vznešené geny, jeho obličej však mluvil o něčem jiném.
Klekl si před ni a čekal na další otázky. Žena však natáhla ruce a dotkla se jeho obličeje. Netušila, co mu prováděli, ale jistě to nebylo nic příjemného.
Neutekl, a dokonce i zavřel oči, cítil z ní klid a to mu v tu chvíli stačilo. Vědomí, že ho ještě chvíli neopustí.
„Sethe, já se ti moc omlouvám, tohle jsem nechtěla," řekla.
Na jejím hlase šlo poznat, že svá slova myslela upřímně, i když muž nic z toho nechápal. Bylo to chvíli předtím, než upadla zpět do agónie. Nezlobil se na ni, to ho přešlo již před lety. Navíc si pamatoval tvář toho, který za to mohl. Muž totiž netušil, že onen vyřazovací příkaz přišel od ní.
Ani neznal její jméno, jen to, že tu musela zůstat. Byl pro Zorana pouze přítěž, tak proč by se obtěžoval s informováním.

Ani v bezvědomí však žena nebyla ochuzena o vzpomínky, které se jí objevily a přehrávaly v hlavě. Přítomnost démoních nephilimů tehdy omezila právě na tyto prostory, sama jim hledala místo, kde by se mohli dobře uplatnit díky jejich silnější schopnosti. Neohlížela se tehdy na jejich skutky nebo povahy. Brala je všechny stejně, možná i proto jich zbylo tak málo. Někteří z nich segregaci nepřežili a bojovníci několik z nich museli zabít. Jednou nebo dvakrát se dozvěděla o jejich zápasech na život a na smrt, ale nikdy by nevěřila, že zůstane poslední z nich. Alespoň, co věděla z papírů, což samozřejmě nemusela být pravda.
Byl bledý, jako kdyby ztrácel životní sílu, spíše to bylo nedostatkem slunečního záření. Oproti zbytku nephilimů se jim dostával pouze pohled do ohně. Také to mohlo být úplně jinak, ona se k nim tak chovala, ale Zoran s nimi po jejím útěku mohl zacházet úplně jinak.
Netušila, co se dělo po jejím útěku. Zanechala všechno za sebou a popadla jen své dítě. Nikdy by však neřekla, že zrovna on jí zachrání život, tedy pokud se to dalo za to považovat. Zvláště, když nemohla používat své síly. A i kdyby mohla, neublížila by mu. Znovu už ne.

Probudila se znovu až po několika hodinách. Muž seděl v koutě na zemi a podřimoval. Nepohnula se, aby nezařinčela řetězy. I díky tomu si mohla místnost lépe prohlédnout. Tušila, v jaké cele se nacházela a také to, že tohle bude poslední místo, kam se podívá.
Jejím hlavním objektem zájmu se však stal Seth. Jeho křídla měla několik vytržených per, jako kdyby se za něco trestal. Každé prázdné místo ji bolelo i za něj. Jedno z pírek zahlédla kousek od něj. Usmála se směrem k jeho osobě, i když jí po tváři stékalo několik slz. Nemohl vidět ani jedno, což jí nevadilo. Nechtěla ho vzbudit, a proto ani nešpitla. Místo toho se zaměřila na strop, Zoran je i přes to všechno musel mít nějak pod dohledem. Věřila tomu, ale žádné známky nenašla. Znala tu budovu až příliš dobře. Kdyby chtěla, dokázala by se z cel dostat, ale ohrozila by další lidi.
Vězněm v domě svých rodičů, to zní jako sen každé živé bytosti, pomyslela si smutně a lehce ironicky.
Díky tomu věděla, že svůj um stále neztratila. I když smutek stále drtil její duši obzvláště i proto, že cítila v kostech svůj osud. Na který mohla jen vyčkávat. Co netušila bylo to, že se o něm právě rozhodovalo o několik pater výše. Snažila se rozptylovat jinými myšlenkami, ale vždy sklouzla zpět. V tu chvíli ani starostlivý Seth nezmohl nic. Jednou si však sedl vedle ní a objal ji i křídly, což konečně zastavilo vlnu všeho špatného.

Zakladatelé mezitím hodiny a hodiny zasedali, aby na něco přišli. Poprvé za dlouhou dobu se kodex přesunul z trezoru do velké kulaté místnosti, kde bylo viditelné rozřazení profesí. Každá barva měla své určené místo, pouze oranžová část zela prázdnotou. Nebylo divu, když o jejím představiteli se právě mělo jednat.

„Víte, proč tu jsme. Fialovým nemusím nic vysvětlovat, ti si jistě obstarali informace přímo z mé palice. Ale pro ostatní. Lorraine porušila naše pravidla a nebylo by správné to nechat jen tak. Přeci jen, jako zakladatelka musela počítat s následky. Ona a její špinavé míšené dítě by měli dostat trest a ne, že si oranžová bude jen tak ležet v luxusní cele s osobním sluhou. Navíc nevíme, kam toho parchanta schovala. Ale rozhodnutí neleží jen na mých bedrech, i proto jsme vlastně tady, takže se vyjádřete," Zoran dokončil svou krátkou řeč, při které bylo v místnosti hrobové ticho.
Strach jim nedovoloval protestovat či vůbec projevit jakýkoliv nesouhlas. I možná proto se dostal do čela, i když tam neměl vůbec co dělat. Všichni to věděli. Jeho práce se s velením vůbec neslučovala, a přesto si je podroboval, nařizoval jim spoustu věcí a nechal by je se mezi sebou klidně i pozabíjet. Udělal ze sebe tyrana, který každý odpor dokázal zničit. I kdyby to měl udělat vlastníma rukama. Na což byl připravený, kdyby se rada nedohodla na jiném řešení, na které potřebovali více času.

Uběhla nějaká doba, než se zvedla Lonna, jako jedna z mála oplývala nebojácností. Její tón hlasu překvapil i vůdčího muže. Dokonce použila i křídla, aby svému prohlášení přidala na důrazu.
„Myslím, že bychom neměli rozhodovat na jaký špalek položit její hlavu. Stojíme v jejím domě, na základech, které pomáhala tvořit. Vděčíme jí za hodně a nejen my. Její linie zachránila spoustu životů. Proto hlasuji za přezkoumání kodexu, aby se našla nějaká lepší varianta než bezcitná a chladnokrevná vražda," řekla.
Každým slovem riskovala také svůj život, ale věděla, že ji ten parchant potřeboval. Dokázala své nephilimy vyburcovat k akci během několika málo minut. I kdyby se mělo jednat o sebevražednou misi.
Jiná slova však potřeba nebyla, tři další členové rady s ní souhlasili. Nebo se příliš báli projevit i svůj nesouhlas stejným způsobem. Jistě by neměli takové štěstí, jako žlutá bojovnice. I když Radi z červených byl první, který se k ženě přidal. I ono gesto vyžadovalo dávku odvahy. Další následovali až po několika chvilkách. Jediná, která váhala, byla malá Dunya, jako jediná věděla, co se Zoranovi honilo v hlavě. Bylo to znát hlavně na jejím obličeji. Ani poté se nezvedla a raději zůstala sedět, jeho myšlenky ji přimrazily na místě. Nikomu je však neprozradila, ale modrý tím získal alespoň jednoho nedobrovolného společníka. Ani tak je to neodradilo.

Nakonec se tyran nadechl a promluvil: „Hlupáci, tohle akorát všem ukáže, že mohou porušovat pravidla, jak se jim zlíbí. A zrovna od bojovníků a krotitelů sukub bych tohle opravdu nečekal. Ale dobrá, jak je vaše ctěná libost. Jen pamatujte, že pokud něco udělá, nebudu váhat a podříznu ji. I kdyby to mělo být před ostatními z její barvy."
S těmito slovy se zvedl a naštvaně opustil místnost.
V tu chvíli si všichni čtyři oddechli. Ve vzduchu stále viselo jeho varování. Nyní se alespoň mohli zaměřit na ženu, která stále byla zavřená v cele.

Museli pro ni připravit nový osud, který zpečetili po důkladném přečtení kodexu. Četli mezi řádky, s čímž jim pomáhala Dunya. Byl to právě její druh, který ho kdysi sepisoval. Věděla, kdy byla slova myšlena v přeneseném významu. I přesto to však trvalo hodiny, které se přelévaly ve dny.
Jako člen měla nárok na život, ten minulý si však nesměla pamatovat.
Už jen tato jediná věta jim dodávala alespoň zrnko naděje, že ji neztratí úplně. Znělo to jako něco, co by pro ni mohli udělat, i když to zahrnovalo nebezpečný rituál při kterém by se oběť připevnila do speciálního stroje. Vzpomínky by byly odříznuty od zbytku mozku, bez možnosti to zvrátit. Lorraine jim však za onen risk stála.

Po několika týdnech, strávených se Sethem v podzemí, se bledá žena dostala zpět na povrch, kde viděla slunce prosvítající přes velká okna. Naposledy se podívala zpět na svého společníka, než se za ní zavřely dveře a on se opět ocitl o samotě. A nemohl to nahradit ani fakt, že se konečně vracela chodbami domu, kde se narodila a prožila svůj krátký život.
V poutech předstoupila před zbytek. Většina z nich byla unavená po nekonečném hledání řešení. Jediný Zoran se smál, protože silou získal její místo, a tak mohl rozhodovat o všech. Jenže rozhodnutí o vzpomínkách jeho nápad nebyl, což ho kdesi uvnitř svíralo. Střežil každý její krok, kdyby bylo potřeba zasáhnout.

Dva bojovníci ženu dovedli až doprostřed místnosti, kde se nacházel stolek s kratší verzí kodexu, který jeden z úředníků měl otočit a nechat ji podepsat. Klepala se jí ruka, nebylo divu, když stále netušila, co s ní bude dál. Ale neměla odvahu vůbec otevřít ústa. Rychle ještě text nad místem podpisu projela očima a nemohla tomu uvěřit. Vypadalo to spíše jako smlouva s ďáblem než jako pakt mezi vězněm a věznitelem. Vrazili jí do ruky pero, které poznávala. Jistě ho našli v jejím stole, stále tam měla své věci, které nyní patřily jemu. Zůstaly jí jen vzpomínky. Silně pero stiskla a zatlačila slzy zpět. Patřilo jejímu otci, kterého připravila o život sukuba. Stále viděla před očima, jak s rozpáraným hrdlem, nahý, ležel na posteli ve své ložnici a hlavu i ruce měl přes okraj. Bylo to již dávno, ale i přesto by na jeho místě raději viděla Zorana.
Hněv vycházející z jejího těla se snažil aktivovat její síly, které pouze donutily pouta k silnějšímu zaříznutí. A tak si nikdo ničeho nevšiml.
Před podepsáním zvedla zrak ke čtyřem přátelům, kteří se tvářili úplně jinak než on. Smutek byl vepsán do jejich výrazů a Dunya ve fialových šatech kroutila hlavou. Odpovídala ženě na její otázku, kterou si pokládala v hlavě.
Mám bojovat? Opakovala, aby měla jistotu, že odpověď opravdu patřila k její otázce. Dívenka však jen zopakovala stejný pohyb hlavou jako předtím.

„Podepiš to, nebo je pro tebe připraven horší osud," pohrozil jí Zoran, když jí to trvalo příliš dlouho.
Stačilo, že již musel čekat několik týdnů. Sám by s ní dokázal být hotový do několika minut a bez příprav.
Nikdo se nezmínil, co ji vlastně mělo čekat. Ani na papíru před ní to nebylo. I proto se začínala bát. Už kdysi věděla o jeho povaze, ale pokaždé ji dokázal překvapit svou brutálností, jež měl vepsanou i ve tmavých očích.
Jakmile, ale doškrábala své jméno, ukápla ji na stejné místo slza. Zamlžovalo se jí před očima, poté to přestalo a zrak se jí ponořil do tmy, tentokrát nesla pouze chlad a strach.
Probudila se na zemi v podivné fialově vyzdobené místnosti, snažila se uhodnout, co se bude dít dál. Tušila to.

Úředníci vyhradili místnost na odstranění špatného zakladatele. Alespoň tak o sobě přemýšlela, možná proto se nijak nevzpírala.
V rohu, nejdále od okna, stál podivný stroj, který spíše připomínal mučící nástroj. Nic takového v podzemí neviděla, ale klidně to tam mohlo být někde schované.
Vlastně si vzpomněla, že ve chvíli, kdy usínala, Seth musel někam odejít. Oblíbila si ho, možná až příliš. Možná mu tím spíše ublížila. Na všem, ale v jednu chvíli přestalo záležet. Netušila, co se bude dít, ale vypadalo to trochu jako elektrické křeslo. Chyběla k tomu jen kožená čepice s elektrodami a držákem na bradu.
Kdyby se pokusila znovu utéct, přišlo by o život mnohem víc lidí. Navíc výrazy ostatních v místnosti napovídaly cosi o něčem tajném, co se vznášelo mezi Zoranem a nimi. Vysvětlovalo to i dýku, kterou se snažil svým mohutným tělem zakrýt. Odvedli ji k němu, položili na studené lůžko, spoutali ji a připojili ke zvláštnímu přístroji. Nakonec jí zacpali pusu, aby nemohla křičet. Ani nedoufala v poslední slova, ale s tím byla smířena. Byla to jediná věc, která ve smlouvě byla zmíněna.

Nemohla ohrozit ty, kteří jí pomohli. Třeba její zlatá Miraine, které vděčila za všechno. I jen vzpomínka na ni vyvolala slzy.
Malé děvče ve fialové kombinéze se jí snažilo chlácholit hlazením po ruce. Díky svým schopnostem mohla totiž slyšet její myšlenky. Jiného fialového člena dovnitř nevpustili. Podle Zorana by to byl přílišný risk. Dunyu Lorraine znala velice dobře, už od narození, jejího otce měla nadevše ráda.
Až teprve v tu chvíli jeden z pracovníků obsluhující stroj promluvil: „Po této proceduře si nebudete nic pamatovat. V hlavě vám vzpomínky zůstanou, ale přeruší se s nimi spojení." Možná jí to řekl jen z toho důvodu, že pro organizaci něco znamenala. Ale tím jejímu vědomí akorát přitížil, počítala s vysvobozením v podobě smrti. Toto znělo ještě mnohem hůře. Již nebude Průzkumník, nikdy už nespatří toto místo. Bylo nutné ustoupit zlu a zažít osud horší než smrt. Zapomenout na samu sebe a být někým úplně jiným. Pokud tedy bude vědět alespoň svoje jméno, i když ani v to už nedoufala.

„Můžeme začít," přikázal Zoran svým vědcům, kteří měli celý rituál na starosti.
Byli ti nejpovolanější, a ještě k tomu měli ze Zorana největší strach.
Předtím, než se něco začalo dít, Dunya pustila její ruku. Nedobrovolně, protože ji Milen odtáhl. Nechtěl, aby také dostala ránu.
Ještě stihla však Lorraine něco pošeptat: „Ať už budeš kdekoliv, vždy tam budeme s tebou."
Ona vyřčená slova zapůsobila na všechny, kteří je slyšeli. Jejich slzy byly tím posledním, co viděla.

Když se podivný stroj zapnul, projela jí první bolestivá vlna. Trhala sebou, protože cítila, jak od ní odchází první ze vzpomínek. Brečela bolestí, jako kdyby ji bodali mečem stále dokola. Dokonce si i přála, aby to tak bylo. Pálilo to jednotlivá vlákna v mozku, která se rozpojovala a zanechávala za sebou spoušť v podobě prázdných míst.
Při každé ráně se místností ozvalo hlasité zapraskání, které bylo slyšet až do podzemí, kde pro ni Seth brečel. Svíral její náhrdelník, který mu dala několik dní předtím, než ji od něj odtáhli.
Žena se chtěla bránit, seskočit z mučícího křesla a vyběhnout do deště. Jen už aby ta bolest přestala.

Nebe tím dávalo najevo svůj smutek. Ztrácelo moudrého člověka, jež se měl přerodit v někoho úplně jiného. Neznat místo, kde žil. Svou rodinu, kamarády. Ale již nebylo návratu. Poslední spojení se vzpomínkami se roztrhlo a žena v bolestech upadla do bezvědomí. Nyní již oranžová zakladatelka neexistovala. Stále byla v její hlavě, ale ona o tom již neměla ponětí. Nebylo divu, že její oči mírně pohasly do tmavších barev.
Zoran se v koutě místnosti jen usmíval a užíval si každou vteřinu její bolesti, v ruce stále třímal dýku, i když už nebyla potřeba. Hrál si s ní, na znamení svého triumfu, jež byl tímto dokonán. Nic jiného ho v tu chvíli nezajímalo. Těšilo ho, že nemusel hnout ani prstem a mohl jen sledovat, jak v křečích trpěla při rituálu zapomnění. I když měl stále chuť se dýkou ujistit, že je opravdu konec. Což však nemohl. Ne před ostatními.

Ostatní zakladatelé byli v tu chvíli zdrceni. Dívali se po sobě a vyjadřovali tichý smutek. Nebyla důležitá barva jejich oblečení, ale to, že ona oběť v podivném stroji byla jejich kamarádka. A oni se k ní museli chovat jako k odpadu. Pouze však do chvíle, než tyran opustil místnost. Poté už nemuseli nic předstírat. I když už o tom nevěděla a nikdy vědět nebude. Mohli pro ni udělat poslední věc. Řádu patřila malá budova až za samým okrajem města, schovaná přede všemi a měli by jistotu, že se jí v ní nic nestane. Milen ji vzal kolem ramen a pod druhou rukou, táhl ji do volného místa a zmizel v záblesku světla. Museli ji navždy nechat jít.

Mohli ji pouze jen z dálky hlídat, alespoň do chvíle, než začne Zoranovi opět vadit, nebo se stane něco jiného. O chvíli později se vrátil zakladatel letců, Milen, se slzami v očích, vzal malou Dunyu do náručí a pevně ji stiskl.
„Tam se jí snad bude žít hezky, i když už si na nás nepamatuje. Dokonce v okolí nejsou ani žádné nepřátelské buňky, ale pro jistotu se kolem místa aktivoval ochranný štít, který ani nepostřehne. Víc pro ni už udělat nemůžeme," řekl s obličejem zabořeným do vlasů malé dívenky.
Ona jediná poznala Milenovy myšlenky i beze slov. I ty o jejím strachu.

„Složili jsme přísahu, ve které stálo, že ode dneška Lorraine neexistuje. Pro řád nikdy neexistovala a váže nás mlčenlivost. Také se mi to nelíbí, ale pro její dobro to tak musí být. Kdyby Zoran zjistil, že jsme jí pomohli, tak nám udělá přinejmenším to samé, co jí," řekl nakonec nejstarší z nich, v červeném oblečení.
Radi s ní zažil mnohé, a proto ho její odchod zasáhl nejvíce. A přesto museli udělat poslední věc, aby neodhalili ono místo. Po jednom předstoupili ke stroji, jež stále stál v místnosti, která patřila fialovým. Jeden po druhém přišli o jedno malé spojení se vzpomínkou na místo, kam ji Milen odnesl. Navzájem si tlumili křik a doufali, že tak udělali vše pro její ochranu.

A mohli pouze doufat, že se její dítě jednoho dne vrátí.
Ani Zoran nenechával nic náhodě. Zvedl modrý náramek nad hlavu a vítězně se zasmál, protože byl konečně vůdce, kterým chtěl být.