Do pouliční lampy se trefila kulka a tím ji zhasla. I kdyby někdo chtěl, nestačil by si všimnou muže v tmavém kabátu, který malou zbraň schovával do kapsy. Fungovalo to, ostatně jako pokaždé, i když nejbližší okolí jistě už spalo. Alespoň podle tmavých oken. Nikdo již však nevěděl, že většina z bytů ještě neměla svého majitele. I proto bylo třeba zhasnout nejbližší lampy, aby se neukáznění nováčci mohli dostat do domu. Byl to signál nejbližším lidem, že bylo bezpečné projít do normálně vypadajícího domu na samém okraji města. Nebylo jich mnoho, ale jejich normální oblečení postupně po vstupu měnily za přidělené kombinézy, které měly rozličné barvy dle toho, jaké měli poslání a místo v organizaci. Někteří však přešlapovali na místě ihned po vstupu. Jejich všední oblečení na ně přitahovalo pozornost, ale ne tolik, aby je někdo z něčeho podezíral. Stáli v hloučku na předzahrádce domu, kam by se za běžných okolností vešlo několik aut. Nyní tam však nebylo k hnutí. A to i přesto, že většina návštěvníků plynule procházela dveřmi domu a mířila si to do velkého sálu. Zdravili se s ostatními kamarády, celková atmosféra místa se rázem úplně změnila. Hřejivý pocit bezpečí byl cítit z každého koutu. Tedy pokud se nejednalo o vyjukané mladé lidi, kteří nesměli vstoupit do budovy. Alespoň zatím.

Kdyby někdo z přítomných pohlédl z okna, spatřil by lidi procházející kolem jejich shromaždiště, jako kdyby do něj právě nevešlo více než padesát osob. Nikdo zvenčí se po nich nepídil. Nebyl jediný důvod. Většina z nich byla váženými lidmi v normální společnosti. Alespoň, co se jednotlivých sekcí týkalo. Využívali své síly pro dobrou věc, tedy alespoň většina z nich. A pokud je nedokázali udržet v rámci dobra, zůstávali zavřeni v této budově. Organizace byla loajální, co se týkalo odchodů a příchodů, ale i tak pro některé byla domovem. Občas i vysoce společností velice vážení lidé, kteří by ani žádnou zástěrku nepotřebovali. I přesto to rádi podstupovali, protože byli mezi svými. Avšak uvnitř nic z toho neplatilo. Jakmile překročili práh domu, mohli být sami sebou. Nadpřirozenými a těmi, kdo hlídá jejich kroky. Bariéra dokonce dokázala odhalit i jiná tajemství, která mimo sídlo byla neviditelná. Například zapovězené schopnosti či třeba křídla bojovníků. Nebylo nezvyklé, že ihned za branou někteří vyletěli do vzduchu, aby si protáhli křídla. Na střeše domu totiž měli hlídkovací pozici, ze které mohli střežit okolí.

Až když vyšla ven žena v černém oblečení, švitoření nováčků ustalo. Věděli, co to znamenalo. Přicházel jejich čas volby. Postupně měli vcházet do budovy, kde se nacházeli vybraní jedinci, kteří měli zastupovat svou barvu a učit mladé. I když někteří z nich to tak úplně dobrovolně neměli. Nejen venku bylo cítit napětí. V uzavřené místnosti by se dalo i krájet, přítomní po sobě pokukovali a doufali v to, že si je někdo vybere. Bylo jich tu totiž více, než kolik jich mělo přijít z venku.

Vše začínalo ve velké kulaté místnosti, kde na zdi v průhledném trezoru visel nejdůležitější kus papíru. Kodex, jež měl určoval jejich chování. Přímo pod ním byla tlustá kniha s podpisy, ze které byly vytrhané první stránky těch, o kterých se nesmělo mluvit. Což už léta zajímalo malou skupinku oranžově oděných. Byli to Průzkumníci, kteří měli odhalovat kdejaká tajemství. Nejen v tom jim měly pomáhat jejich schopnosti, které však nikdo nedokázal slovy popsat. Sami je popisovali spíše jako šestý smysl, který jim pomáhal s rozhodováním. Ale pro některé to byli tupci bez schopností, kteří zabírali místo důležitějším lidem. Ztracené stránky jim však musely zůstat skryté.

O některých věcech věděli pouze ti nejváženější. Zakladatelé. Od počátku jich ubylo, ale i přesto se silná pětice držela svých míst. Dopředu vyšel muž oblečen do tmavě modrého oblečení s kožešinovým pláštěm. Podle postoje a přísného pohledu měl až příliš sebevědomí. Nikoho nepřekvapilo, když promluvil velice hlubokým hlasem: „Dnešek je pro naši organizaci velice důležitý. Mladá krev se smísí se zkušenostmi těch, kteří pod kodexem Sopra zažili už mnoho akce. Ale nebude to jen o nich. Ego mentora musí ustoupit do pozadí, aby dokázal mladého muže nebo ženu naučit své techniky. To samé udělá i druhá strana se svou mladistvou nerozvážností."
Až když svůj proslov dokončil, ohlédl se na své kolegy zakladatele. Měli kamenné tváře, protože z něj šel respekt. Jejich mód přežití jim bránil postavit se proti němu. Doufali, že co nejdříve odejde a nechá je v místnosti samotné. Jenže to nepřicházelo v úvahu. Měl tu i své lidi, kterým musel dělat vedoucího. Spojit život mentora s jeho žákem.

Všichni přítomní čekali jen na jedno. Na chvíli, kdy se mezi ně zapojí lidi s černými kombinézami. Nováčci, kteří se již brzy stanou obyvateli této budovy a jednotliví členové si je vezmou pod svá křídla. Podle vstupních testů si mohli vybrat nějakou barvu či se přidat k úplně jiné. Záleželo jen na nich. Byla to jedna z tradic, kterou nechtěli zrušit. Patřila k nim již od chvíle, kdy se první generace Zakladatelů rozhodla sepsat onen vážený dokument.

O několik chvil později byl i mladý muž vpuštěn vyřezávanými dveřmi vstříc svému osudu. Netušil, co se bude dít. Měl sice nějakou představu, ale i tak bylo všechno nové Neznámé. A všechno jen kvůli tomu, že se s něčím narodil. Nebo alespoň to taky tvrdily testy, které podstoupil. Černé vlasy stažené do ohonu a ve stejně tmavé barvě oči. Rozhlížel se po zvláštně vyzdobené místnosti a přemýšlel nad vším, co mu bylo před chvílí řečeno. Musel si vybrat svého mentora, ale nevěděl, čím by vlastně chtěl nebo měl být. Možná to bylo horší než výběr střední školy, kde se cítil naprosto podobně. Ovšem toto bylo zásadnější, šlo o většinu jeho života.

Nakonec jeho zrak zabloudil k blond muži, opřenému o zeď, téměř schovanému ve stínu. Zaujal ho a téměř slepě vyrazil za ním. Tušil, že by pro jeho záměr, který přijal vstup do této společnosti, byl naprosto dokonalý. Muž se díval do země, a proto si blížícího se závazku nevšiml. Nejspíš by, ale zareagoval stejně. Za celá léta si ho nikdo jako mentora nevybral a najednou před ním stál on. Hleděli si navzájem do očí, jako kdyby si vyměňovali rozporuplné názory, ale nakonec Isaac kývl. Mohl by se hodit, pomyslel si, když si stoupl normálně. I proto přijal, i když si svou pozici vlastně nevybral. Byl však nejstarší, takže neměl na výběr a jednoho ze „spratků" si musel vybrat. Museli se rychle zařadit mezi ostatní na místo, kde se již shromažďovali všichni, které si někdo vybral. Jejich myšlení se tématem velice blížilo, táhl je společný cíl, i když o tom ještě ani nevěděli.

Budoucí blonďatý mentor se rozhlédl kolem sebe. Rozličné barvy, ale pouze dva z nich měli oranžovou kombinézu. Poslední dobou Průzkumníků ubývalo, nebývalo tomu tak. Ještě kdysi, když... O tom bylo nebezpečné přemýšlet, zvláště když před nimi stanula celá pětka. Zakladatelé zaujali i černovlasého mladíka. Opakoval si jejich poslání dle barev, ale pouze tiše bez jediného pohnutí ústy. Jediná oranžová chyběla, ale podle kodexu by měli mít všichni jednoho zástupce. Překvapilo ho, že to tak nebylo. Ale nemohl se zeptat, oficiálně nebyl ještě ani uchazečem ve výcviku. Musel počkat na vyvolání, což mu zvedalo žaludek. Byl nervózní, protože tato organizace jistě měla dostatek uchazečů, a tak si mohli vybírat. Vzpomněl si na svůj výběrový test. Být hlavou dolů nebyla jeho záliba. Ale jen pramálo se jich dostalo až sem, do místnosti k výběru mentorů. Co ale ti ostatní? Napsali jim jen omluvný dopis, nebo něco jiného? Mladík měl příliš mnoho otázek a doufal, že brzy bude znát alespoň nějaké odpovědi.

Čekání mu však nic neusnadňovalo. Během té doby ho napadalo několik teorií, co se mohlo stát se šestým zakladatelem. K tomu mu stačil jeden dlouhý pohled do tváří čtyř z nich. Obzvláště když ten největší uprostřed promluvil a oni byli za ním. V té chvíli mírně nadskočili a děsili se každého slova. Zakladatelé postupně volali jednotlivá jména lidí, kteří od nich získali stužky podle vybrané barvy jejich mentora. V tu chvíli, ale přišel zádrhel. V jejich řadách nebyl nikdo, kdo by oranžovým předal jejich barvu. Podívali se na sebe a poté zaznělo v pořadí již jméno druhého uchazeče s touto barvou.

„Roth Andrew, průzkumník. Vybraný mentor Isaac Meliorn."
Jeho jméno společně s vybraným posláním téměř zahřmělo místností. Po jeho vyřčení všechno utichlo. Nebylo to tím, kdo jméno přečetl. Ale spíš samotné příjmení vyvolalo náboj, který se rozléhal po celé místnosti. Všichni se otočili směrem k němu a on netušil, co se děje. Vždyť měl naprosto normální jméno a při vyvolávání zbytku lidí se takto nedívali. Rozhodl se to v tuto chvíli neřešit a zhluboka se nadechl. Přemluvil své nohy k pohybu a došel si pro stvrzovací stužku k ženě ve žluté kombinéze. Schovávala svá křídla za sebe, a tak mohl bezpečně říci, že se jednalo o bojovnici. Usmála se na něj a poté mu položila ruku na rameno. Překvapivě ho to uklidnilo, i když mu její výraz zůstal zakotvený v hlavě. Co se to tady sakra děje, pomyslel si a žena ve fialovém oblečení po něm hodila podivný výraz. Úplně zapomněl, že se v místnosti nacházeli také telepaté, kteří byli využíváni pro jiné účely. Tato žena, ale vypadala naprosto jinak.

Nebyl čas si ji prohlížet, musel se totiž zařadit zpět ke svému mentorovi. Až tehdy dostal příležitost. A nejen on, fialová zakladatelka mu pohled oplácela. Proč na mě všichni tak civí? Snažil se jí beze slov zeptat, ale ona jen zakroutila hlavou a dala si prst před pusu. Jeho podezření vystoupalo o několik příček výše. Mentor celou dobu hleděl před sebe, vlastně od té chvíle, co bylo vyvoláno jeho jméno a Andrewa. Co by mladík dal za stejnou schopnost, jako měla ona žena. Mohl by beztrestně zjistit, na co myslel. A třeba by se dozvěděl něco více. Celé to začalo nějak smrdět, a to tu nebyl ani dvě hodiny.

...

Po nějaké chvíli předstoupil opět ten nebezpečně vypadající zakladatel před ostatní a jedním pohledem si přeměřil všechny uchazeče. Netajil své znechucení nad některými nováčky. Především poté, když došel až na konec řady a uviděl naštvaného Isaaca s jeho chráněncem. Stále mu rezonovalo jeho jméno v hlavě a marně se snažil přijít na to, kde ho už slyšel. Naštěstí jeho paměť zestárla stejně, jako některé z jeho vlasů, které získaly šedivý nádech. Už od pohledu ale tušil, že si na něj musí dávat pozor. A nebylo to jen jeho výběrem toho nejméně disciplinovaného Průzkumníka, který v organizaci byl. Chtěl se nad tím zamyslet, ale všichni očekávali, že něco řekne.

„Ti starší, kteří nebyli vybráni za mentory, odejděte. Pohyb, hněte zadky slemejši. Jinak nechám bojovnice aktivovat střílny, abych vás rozpohyboval."

Jako poslední kapku zpoza zad vytáhl zbraň a naznačil jim směr odchodu. Nikdo nepochyboval o tom, že by byl schopen do davu vystřelit. Nebylo to něco, co by od něho očekávali, ale nepřekvapilo by je to. Jeho křik se často rozléhal po budově. Většinou dokonce z této místnosti, která se dala považovat za srdce domu. Zoran ještě chvíli čekal, než se hudrující lidé vykodrcali z místnosti, než opět začal mluvit.

Dunya zírala, čeho všeho byl Zoran schopný. Nikdy by totiž své přátele a kolegy nenazvala tak, jak si to dovoloval on. Podívala se na ostatní, kteří byli stejně překvapení. Byla z nich sice nejmladší, ale vypadalo to, že posbírala více moudrosti, než by se dalo nasypat do nejmenší skleničky. V něčem byl však až příliš vychytralý. Na ruce nosil náramek, který jí a všem fialovým zabraňoval ve čtení myšlenek. Už tolikrát přemýšlela, jak ho jeho ochrany zbavit, ale vše zůstalo jen u snění.

Z přemýšlení ji probudil až jeho hlas. Netušila, že v místnosti stále vládlo hrobové ticho.
„Takže, abychom si to ujasnili. Vaším dnešním podpisem stvrzujete to, že se budete chovat podle pravidel. Vaši mentoři se jistě postarají o to, abyste poznali znění kodexu Sopra. Zároveň vám také ukáží, kde budete po dobu výcviku spát. I kdyby ukázali na hnusnej kout špinavého pokoje, prostě tam půjdete. Většinou se bude jednat o společnou ložnici v sektoru vybrané barvy, jsme přeci lidi ne zvířata. Alespoň většina z nás. V případě otázek vám odpoví, a kdyby nedokázali, jsme tu my. Pouze oranžoví se budou hlásit u bojovníků," po poslední větě si téměř odplivnul, jako kdyby nechtěl ono slovo spolknout. Bylo patrné, že se mu to protivilo. I když se jednalo pouze o barvu, možná mu na mysli vytanulo cosi jiného. Andrew se podíval na Isaaca a viděl, jak pohledem propaluje muže, který právě domluvil. Okamžitě si to v mozku založil do složky ke zjištění, proč tomu tak bylo. Nepřipadal si divně, když ho pozoroval. Tedy alespoň do chvíle, než do něj strčil.
„Čumíš na mě, jak na blba," tiše utrousil do větru, aby to mohl slyšet jen mladík stojící až příliš blízko. Ale ihned poté pochopil, že tudy cesta nevedla, a tak raději udělal dva malé kroky do strany. Pro vlastní bezpečí.

Zoran si odfrknul a s mumláním odešel směrem k tmavě modrým dveřím, které za sebou zabouchl. Kdyby na to nebyly stavěné, jistě by se již dávno rozpadly. Najednou si všichni nahlas oddechli. Dunya se otočila k trezoru a za pomoci svých kolegů vytáhla tlustou knihu, kterou položila na malý stolek, kterého si mladík dříve nevšiml. Možná proto, že ho překrývalo Zoranovo mohutné tělo, když tam předtím stál. Poté se stalo něco nečekaného. Na jejich tváři se ukázal úsměv a celkově postavení těla se změnilo. Bylo načase volat dvojice k podepsání. Což pro oranžové znamenalo jít jako poslední a vystát si dlouhou řadu. Andrew si protřel oči a snažil se upravit to, co dříve nazýval účesem. Rychle si vytvořil drdol a doufal, že se již brzy dostane do sprchy. Pokud tu ovšem něco takového vůbec vedou, ušklíbl se nad vlastním vtipem a ve skrytu duše věřil, že nejsou necivilizovaná prasata s pumpou někde za barákem.

Trvalo ještě dobrou půl hodinu, než na ně přišla řada. Před nimi šla ještě mentorka s tmavovlasou dívkou, které stačilo napsat jakýsi klikyhák, a měla hotovo. Andrewovi se klepala ruka, když mu žena ve žluté uniformě podávala pero, které v jeho ruce změnilo barvu na oranžovou. Musel se soustředit, aby tam nenapsal nějakou kravinu, což by se nakrásně mohlo stát. Zhluboka se nadechl a raději použil podpis podobný jeho adoptivnímu otci, který se dal velice snadno napodobit. Až poté dostali rozchod, což znamenalo, že lidi kolem nich začali mizet a oni se pomalu, ale jistě začali nořit do bubliny trapného ticha. Na co jsi sakra myslel, když sis ho vybíral? Jsi někde venku upadl? Začínal své volby krutě litovat, jenže teď už nebylo cesty zpět. Jeho podpis zatěžkával papír nedaleko od něj, což z něj dělalo sluhu pravidel. Isaac se na něj ani nepodíval, vytáhl ruce z kapes a odkašlal si.
„Myslím, že bychom měli jít. Nebo tu vystojím ještě větší důlek než do teď." I jeho myslí probíhala spoustu myšlenek, ale většinu z nich se mu dařilo ignorovat. Zůstala mu v hlavě pouze jedna, která ho děsila snad nejvíce z nich. Historie se opakuje, opakoval si neslyšně stále dokola. Nemohl dopustit, aby ho mladík slyšel. Jeho výraz mu naznačoval více, než bylo nutné. Jistě ani netuší, proč na něj lidi tak reagují. Jeho příjmení je součást legendy a ta může být založena na pravdě.

Isaac si prohrábl krátké, rozčepýřené vlasy a rozešel se, aniž by mu to řekl. Ale skrytě doufal, že ho napadne ho následovat. Byla to vlastně první malá zkouška, zda není jeho učenec úplné pako. A pokud byl, musel to zjistit co nejdříve, aby se ho zbavil. Když za sebou uslyšel kroky, trochu se uklidnil. To však nevěděl, že ho Andrew právě v myšlenkách proklínal. Dokonce mu nadával do chorého starocha, což by se jistě muži nelíbilo a možná by porušil všechny přísahy a na místě by ho uškrtil. Ale naštěstí to mladík neměl v plánu říkat nahlas. Pro jistotu si také dával pozor na to, co si myslel. Nemohl vědět, zda si jeho mentor nevybral jinou barvu a nebyl celou dobu telepat. I když z předchozích událostí usuzoval, že už by na to jistě přišel.

Oba zamyšleně pokračovali v cestě, doprovázelo je tíživé ticho a občasné vzdálené hlasy. V budově bylo opět živo, několik obyvatel se navrátilo z misí a chystala se sláva pro nové uchazeče. Ovšem to nebylo nic ani pro jednoho z dvojice. Patřilo to mezi jejich společné znaky – měli rádi svůj klid. A nemohlo být lepšího místa k odpočinku, než jejich společný pokoj. Isaac se těšil, až praští dveřmi a zaboří pěsti do boxovacího pytle, kde si bude představovat Zoranovu hlavu. Jeho společník na tom byl však jinak. Andrew měl velmi špatný pocit z toho, že s ním bude sdílet pokoj. Ani nevěděl jak dlouho. To jim pan Brutus zapomněl tak trochu říct. Navíc ani na chování jeho mentora nebylo zrovna ukázkové. Co jsem vlastně čekal? Že tu se mnou budou jednat jako v rukavičkách?

Musel se zasmát své naivitě, protože tomu opravdu věřil. Ale on si tohle vybral. Měl možnost vybrat si jiného člověka, ale šel přímo k němu. Takže nezbývalo nic, než zatnout zuby a překonat to. A Isaac mu to rozhodně neulehčoval.

Uvnitř velkého pokoje to vypadalo jako po výbuchu.

Mentor si odkašlal a potichu řekl s odvráceným obličejem od něj: „Tak nějak jsem nečekal, že by si mě tentokrát někdo vybral. Ale pokud mi dáš pár hodinek, tak uklidím aspoň tvoji část pokoje, kam ti dáme postel."

Mladík na něj zíral s lehkým pobavením, protože začal ihned sbírat své věci ze země. Nechtělo se mu tam čekat, i proto vycouval na chodbu, kde alespoň nehrozila lavina špinavého prádla. Čekal jsem cokoliv, ale tohle? Aspoň, že to není ženská, napadla ho ještě horší možná varianta. Pamatoval si, že si jeden kluk vybral ženského mentora a nepřipadalo mu to vůbec divné. Měl na výběr stejné pohlaví, ale stejně zvolil ji.

Na konci dlouhé chodby připomínající paprsek slunce, spatřil světlo. Pomalým krokem se k němu vydal a doufal, že nalezne balkon nebo něco takového. Potřeboval zklidnit nervy a urovnat si myšlenky. A Isaac ho stejně poslal pryč, takže nemusel při cestě zpátky řešit omluvnou řeč. Občasně zpoza některých dveří slyšel hlasy, ale spousta z nich byla zapečetěných a světla vedle dveří byla zhasnuta. Počítal je a vyšlo mu, že minimálně polovina byla prázdná. Netušil, jak to bylo u jiných barev, ale vzadu v hlavě se mu objevil zvláštní pocit. Spojovalo se to s faktem, že ve vedení ona barva chyběla a další věci se jen nabalovaly. Ani výraz hlavního zakladatele ho nijak neuklidnil. Dokázal se mu vypálit do mozku natolik, že ještě několik desítek minut i přes mrkání viděl jen jej.

„Ztratil ses?" zeptal se tajemný hlas, jehož zdroj kolem sebe neviděl. Nestihl se otočit, když se kolem něj prosmekla do jeho zorného pole. Rudé vlasy stažené do ležérního drdolu byly v kontrastu s oranžovým sakem, které jistě měla povinné. Vyschlo mu v puse a netušil co říct. Jako kdyby viděl ženu poprvé v životě.

„Vlastně trochu jo, jsem tu tak nějak první den a hledám místo, kde bych si mohl zapálit. Tedy pokud se to tu smí," na konci se trochu zazubil. Snažil se rozbít trapnou situaci, ale příliš se mu to nedařilo. Andrew prober se sakra, vždyť je to v podstatě kolegyně a nečumíš sakra do zrcadla, nadával si v hlavě, i když to mohlo být nebezpečné. Mohla být narozený telepat a prozrazení by ho mohlo stát místo. Netušil by, jak by na něj reagovali, ale první den to opravdu zjišťovat nehodlal. Ale stále si instinktivně dával ruce před hrudník, jako kdyby měl co skrývat.

„Jdi jen rovně, je tam velká terasa. A myslím, že tam potkáš hodně lidí. Přeci jen je drželi několik hodin v klidu bez možnosti opustit budovu. Ale pokud mě omluvíš, musím za svou svěřenkou. Ale ráda jsem tě potkala, Andrew Rothe," ukázala prstem za sebe a také se usmála. Rozhodně zněla jako milejší mentor než ten, který právě uklízel svůj chlív. Nepřekvapilo ho ani, že znala jeho jméno. Drby se jistě po budově nesly rychlostí světla a možná ještě rychleji. A navíc při samotném vyvolávání byla. Dokonce stála vedle něj, což si uvědomil, až když zalezla do blízkých nezapečetěných dveří. Marně se snažil vzpomenout na její jméno, ale bez výsledku.

Až po nějaké chvíli přemluvil své nohy k pohybu. Ještě, než dorazil ke dveřím, uslyšel překřikující se spoustu hlasů. Doufal, že tam najde alespoň jeden malý a tichý kout, kde by se mohl smotat do pomyslného klubíčka. A nejlépe se vyhnout všem, co na sobě mají fialovou barvu. Ti by v tu chvíli mohli být nejvíce nebezpeční. Zvláště pokud by měli prořízlou pusu a odhodlání dodržovat pravidla do posledního písmene. Po otevření prosklených dveří se mu odhalil úplně jiný svět schovaný před lidským zrakem. Bojovníci svobodně poletující ve vzduchu a jejich učenci hledící k nebi. Nejspíš nezbývalo mnoho času, než dostanou své vlastní letky. Bylo těžké z nich odtrhnout oči a věnovat se něčemu jinému. Zvládl by to i několik hodin, jen tak tam stát a pozorovat je. Okolní hluk mu však příliš nevyhovoval. I proto očima skenoval celou zahradu, dokud nenašel temný koutek na samotném konci. Vypadal neobsazeně, a tak se tam rychlým krokem vydal, aby ztišil decibely okolí.

Jenže za keřem již někdo byl. Mladík v ruce držel knihu a ani si nevšiml jeho příchodu. Jiné místo už se najít nedalo, i proto risknul seřvání hned během několika hodin. Na prsou měl zelenou stužku, což ho lehce uklidnilo. Andrew se položil na lavičku a zavřel oči. Jen tak se mohl plně soustředit na dění v hlavě a vytěsnit veškeré okolí.