Když se však vrátili do budovy, vypadalo to tam, jako by se tam rozpoutala apokalypsa, jež neustávala. Prázdný otevřený trezor nenechával nikoho v klidu. Měli jediné štěstí, že se rychle protáhli se skupinou lidí mířících dozadu na zahradu.
Jenže někdo si jich přeci jen všiml. Lonna si to za nimi šinula až do oranžové sekce. Počkala až zalezou do pokoje a až tehdy vrazila dovnitř.
„Zbláznili jste se? Teď se sem nacpat, když Zoran vyhlásil plnou pohotovost kvůli kodexu?"
„Museli jsme právě kvůli němu, poslal nějaké blbce, kteří nám uzemnili Nakariho," dořekl Isaac a opatrně odhalil jeho krvavý krk.
Lonna vytřeštila oči a snažila se na to podívat bez jediného doteku, který by ho mohl bolet.
„Tohle je velice stará a již nepoužívaná technika na svazování letců. Naposledy jsem něco takového viděla jako malé dítě, ale pokud to Zoran znovu používá proti svým lidem, tak to akorát doplňuje to, co jsi nám poslal," dopověděla a přiložila na drát ruku.
Poté se snažila ho obalit svým žlutým kouřem, což Nakariho lehce vyděsilo. Nebylo divu, stále to byl jeho krk, o který se jednalo.
Po nějaké chvíli se smyčka začala uvolňovat a přestala řezat kůži.
„Mohu?" zeptala se, a když opatrně kývl, pokusila se mu to sundat.
Měl krk velice pohmožděný a z ran mu vytékalo trochu krve, ale byl rozhodně o moc šťastnější, že to již neblokovalo jeho schopnosti.
„Děkuji," zachroptěl Nakari a mírně se usmál.
Úsměv mu opětovala. Poté smyčku položila na stolek a bez dalších slov opustila místnost.
Netrvalo příliš dlouho a zamotala se mu hlava. Padl k zemi a zatmělo se mu před očima. I proto ho Isaac s Andrewem opatrně nadzvedli a položili na jeho postel. Nevypadal dobře, Lutia proto neváhala ani minutu a vyběhla z pokoje pro doktorku. Nehodlala ho nechat v tomto stavu.

Jakmile s ní přišla do pokoje, okamžitě poslala pro dva nosiče, aby ho odnesli na ošetřovnu. Lutia už s nimi v místnosti zůstala, ale bylo vidět, že se o svého kamaráda bála.
Muži to dokázali mnohem lépe skrývat, možná i proto, že už na podobné situace byli více zvyklí díky kolapsům Andrewa.

„Máte s sebou ten roztříštěný kámen?" zeptal se zničehonic Andrew ostatních.
Doufal, že alespoň jednoho člověka napadlo ho popadnout. Litoval toho, že mu spousta věcí docházela, až když bylo pozdě na to se vracet.
Lutia hlasitě vzdychla a protočila očima. V hlavě je proklínala, ale i tak otevřela brašnu a vytáhla z ní pytlík s tím, co mladík potřeboval.
„Nebyl předtím fialový?" poznamenala, když ho dala proti světlu.
„Byl." zapátral v paměti a jasně si vzpomínal na záři, která ho k sobě přitahovala.
Nyní jako kdyby kámen ztratil svou sílu a proměnil se jen v obyčejný štěrk.
Ovšem Lutia se nenechala odbít a opět vyhrkla sarkastickou poznámku: „Tak proč najednou vypadá, jako kdyby prošel černobílým filtrem?"
„Nemám tušení," odpověděl Andrew a podíval se na Isaaca.
Když na sebe chvíli civěli, zvedl obočí, čímž ho donutil promluvit.
„No na mě se nekoukej, to, že tu s tím blbem žiju už přes dvacet let pod jednou střechou, neznamená, že vím, co si tam míchal v té jeho smradlárně." bránil se, protože laboratoř nebylo místo, kam by zavítal. Tím byla spíše tělocvična.

Mladík ale tak nějak doufal, že ona síla kamene by jim dokázala pomoct. Nyní se jeho naděje na nalezení Lorraine stále snižovala. Nechtěl to však před ostatními přiznat, a proto se opřel o stůl, kde ležela rozložená mapa, kolem níž bylo několik hromad věcí. Žádná z nich jim v tom však pomoci nemohla, nebo si to alespoň myslel.
„Jak ale zjistíme, kde je schovaná?" zeptal se ostatních Andrew s mírnou skepsí v hlase. Ostatní však mlčeli a jen hleděli jeden na druhého.
Najednou se však rozrazily dveře a v nich stála hnědovlasá zakladatelka v černo-fialové uniformě. Rozhodně nevypadala na to, že si přišla jen promluvit. Ale když Andrew vytáhl meč, zvedla ruce a opasek se zbraněmi hodila na zem. Jako gesto to všem přítomným stačilo, i když mladík cítil, jak se mu snažila číst některé myšlenky. Procházela mu hlavu, ale obcházela důležité informace, jako kdyby to dělala vědomě. Zamhouřil oči a zakroutil hlavou. Ihned poté mírný tlak zmizel.
Dunya vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Až poté promluvila: „S tím bych vám nejspíš mohla pomoci já. Sice některé části chybí, ale většina zůstala. Navíc jsem jediný zakladatel, který si alespoň něco pamatuje."

„A jak máme vědět, že nejsi se Zoranem?"
„Kvůli komu asi nosí ten náramek proti čtení mysli? Ví něco, co nechce, aby se dostalo mimo jeho hlavu. Nikdy ho nesundává a každou chvíli zkoumá, zda opravdu funguje. Navíc mám také své důvody proti němu jít."
Nechtěla vytahovat věci, které nebyly podstatné, ale jejich otázka byla naprosto na místě. Když, ale viděla výraz Lutii a Isaaca, měla chuť se otočit a nechat si svou pomoc pro sebe. Ovšem něco na Andrewově tváři jí říkalo, že záleželo především na jeho názoru. Mladík však nic dalšího neřekl a jen kývl na souhlas.
Dunya se usmála a přiblížila se k němu dostatečně blízko, aby ho mohla pevně chytit za ruku a zároveň se mu dívat do očí.

Pevný stisk byl nic oproti tomu, co se mu ihned poté začalo dít v hlavě. Viděl spoustu zpřetrhaných obrázků, které se pohybovaly až příliš rychle. Snažil se soustředit a díky tomu se zpomalily na únosnou mez. Měl slzy na krajíčku, když uviděl Lorraine na křesle a slyšel její křik pokaždé, když se jí odpojila část vzpomínek. Musel to však přečkat Díval se na to pohledem desetileté dívenky, alespoň podle toho, co o ní věděl od Isaaca. Trvalo to až příliš dlouho, nebylo proto divu, že ostatní v místnosti mohli jen pozorovat, jak oba brečí. Nevěděli, co se tam dělo, až na Isaaca, i když ani ten zdaleka nevěděl vše. Isaac se zhluboka nadechl, aby zahnal slzy. Raději se odebral na balkon, aby to již nemusel skrývat, protože ho ony vzpomínky bolely.
Mezitím se scenérie uvnitř hlavy Andrewa změnila. Viděl, jak zelený zakladatel - Milen -popadl Lorraine do náručí a oba zmizeli v ostrém světle. Naštěstí měla Dunya ještě poslední povinnost, jako fialová zakladatelka musela celý proces potvrdit svým podpisem. A proto viděl, že ona úmluva s Lorraine měla i schovaný text, jež byl skrytý především před Zoranem.

Andrew zamrkal a konečně viděl svým vlastním pohledem. Na ruce měl modřinu, která mu však nevadila. Byla to daň za vědění. Podíval se však na vyčerpanou Dunyu a rychle ji chytil, než stihla upadnout na zem.
„To byl zatím nejdelší přenos vzpomínky, jaký jsem kdy dělala." špitla.
Unaveně se usmála, byla na sebe pyšná. A měla být na co, pomohla jim více než sama tušila.
„Úmluva má ještě schovaný text. Úplně dole. Dunyo, jak ho zvýrazníme?" snažil se sdělit svá zjištění i ostatním, ale odpovědi od zakladatelky už se mu nedostalo.
Lutia byla trochu drzá a doufala, že třeba u sebe bude mít něco, co by jim pomohlo. Až poté si všimla zvláštního náhrdelníku, který Dunya částečně schovávala pod uniformou. Opatrně jí ho sundala a poté se vrátila ke stolu. Nevěděla, zda to vůbec něco udělá, ale museli zkusit úplně všechno. Jakmile se kovový lístek dotkl papíru, začala se objevovat slova, která předtím nebyla vidět.
„Mám to," vyjekla, vytáhla dýku a zabodla ji do mapy.
Andrew opatrně položil Dunyu na mentorovu postel a rychle se vrátil ke stolu. Když to místo uviděl, nedivil se, že museli použít letce. Jednalo o nejvzdálenější místo, které někteří částečně považovali za město, ale v okolí už nebylo nic jiného. Samotné město se ale nacházelo až o několik kilometrů dále, aby bylo chráněno od případných katastrof útesu.
„Budeme potřebovat Nakariho," poznamenal nahlas a Lutia pouze kývla na souhlas. Položila náhrdelník na stůl a odešla.
Andrew věděl, že vzala jeho slova vážně a jistě zamířila za jejich kamarádem na ošetřovnu. Občas se u něj střídali, ale většinu času ho hlídala právě ona. Její barva totiž byla ošetřovně nejblíže, a tak mohla i spoustu času trávit ve svém pokoji, kde nezažívala migrény.

Mladík vzal do ruky náhrdelník a chvíli na něj jen hleděl. Naštvaně s ním praštil o stůl a uklidňoval svou mysl. Ihned poté se vydal za Isaacem na balkon, aby mu pověděl dobrou zprávu. Když však otevřel dveře, uslyšel tiché vzlyky. Zůstal zticha a jen se k němu připojil. Chvíli na to ho, ale chytil za ruku bez modřiny a přitáhl jej do objetí. Potřeboval utěšit a nedokázal ze sebe vydat jediné slovo. Andrew se mu nedivil, zvlášť pokud vzpomínal na to stejné, co viděl i on. Napřímil se, aby mu viděl do skleněných očí a poté ho políbil, doufal, že to alespoň trochu zažene bolest do ústraní. Minimálně se povedlo ho přivést na jiné myšlenky. Až po nějaké chvíli se pokusil tiše promluvit: „Isaacu, našli jsme to místo, kam ji schovali."
Na místo odpovědi se mu však dostalo jen kývnutí a proto nijak nenaléhal. Muselo to pro něj být už tak dost těžké.

Každý den čekání navíc pro ně byl utrpením, netrpělivě vyčkávali, kdy budou moci vyrazit. Jenže to nezáviselo na nich, ale na jejich kamarádovi.
Isaac se vrátil ke své uvolňovací technice, která mu pomáhala klidnit hněv. Většina lidí se mu opět začala vyhýbat, i když k tomu neměla důvod. Dokázal i celé hodiny se sluchátky v uších bít do boxovacího pytle, jen aby si vyprázdnil hlavu. Nedělal to jen pro sebe, nechtěl Andrewovi znovu ublížit.
Ten byl jeho přesný opak. Seděl zavalený papíry v pokoji a doplňovala to jen hudba. Právě ona spojovala jejich světy. Mladík se snažil zjistit všechno co šlo, než vyrazí v podstatě do neznáma. Děsilo ho, že Zoran získal čas se na ně pořádně připravit. Nikdo netušil, co se snažil zosnovat, ale jedno bylo jisté.

Že to bude stát mnoho životů.

Asi týden poté, co Nakari zkolaboval, Isaac otálel s odchodem na trénink. Mentor měl pocit, že by měl zůstat v pokoji. Něco podobného cítil i Andrew, ale ani jeden tomu nedávali přílišnou pozornost, pouze to akceptovali.
Okolo poledne se pode dveřmi objevila černá obálka, jež obsahovala report. Nevěděli, kdo jim ho poslal, ale byla v něm spousta zajímavých dat a informací. Kromě toho monstra, které potkali u nich v bytě, zmiňovali tvůrci reportu i další z nich. Bylo to podivné, protože spousta z nich se městu a betonové džungli vyhýbala. Netušili, co tu dělali zrovna teď, i když se vše spojovalo u jednoho člověka, zvláště poté, co objevili ty podivné kameny, které útočníci mají. Jejich řádění na lidech nezačalo, což oba překvapilo. Hlavně poté, co našli vysátého člověka v uličce. Neprohlíželi ho pořádně, mohl být klidně členem organizace a oni o tom jen nevěděli.
Až poté si všiml žluté pečetě vzadu v deskách. Zlomil ji a uvnitř našel zprávu od rady zakladatelů, jež byla pouze pro jejich oči.

„Andrew, tohle musíš vidět," promluvil na něj s pohledem zapíchnutým do papíru. Lonna připisovala poznámky vlastní rukou, černým inkoustem, aby se dalo hůře identifikovat, kdo je napsal.
Mladík se zvedl od plného stolu a položil si na kodex těžítko, aby se nezavřel. Stoupl si vedle Isaaca a zaměřil se na část, na které měl Isaac prst.
„Tohle ale přece není možné, že ne?"
„Je to černé na bílém, tohle už asi nikdo z nás nevyvrátí."
Jednalo se o výsledky rozboru onoho rozdrceného kamene. Byla v tom látka, kterou měl na svědomí někdo, o kom se dočetli v knize zakladatelů. Ale nevěděli, že to bylo vůbec možné. A co bylo ještě zvláštnější, jak se k němu dostal Zoran.
„Ale dávalo by to smysl, pokud se tu fakt potuluje, tak to vysvětluje ten svíravý pocit, který venku mívám," přiznal potichu, což ani jednomu na klidu nepřidávalo.
„Jenže pokud je to pravda, tak se schyluje k tomu nejhoršímu, Andrew. Když tu byl naposledy, Sopra téměř padla," dodal a snažil se to najít v knize, která ležela vedle kodexu. Netrvalo to dlouho a našel, co potřeboval.

„Musíme to brát všechno postupně. Nejdřív dojdeme za Lorraine a pak se můžeme vypořádat s ním. Pokud tedy bude Nakari dostatečně v pořádku, abychom se tam dostali." Na svou odpověď ohledně jeho stavu nemuseli čekat dlouho. V podvečer do pokoje vrazila Lutia, jen aby jim oznámila, že by se měli připravit na ráno. Jejich akce začínala vypadat jasněji. Do zprávy jim napsala plán, kterým se měli řídit. Byl vymyšlen po dohodě se zakladateli a všichni se na něm shodli.

Právě žena měla na starosti malou skupinu bojovníků, kteří zamíří na druhou stranu města. Nakari byl spojovací článek, který byl potřeba pro obě skupiny. A proto většinu večera do sebe mohl ládovat jídlo. Dělal to však pro přátele, k tomu byl vytrénován.

Jakmile stanuli opět na pevné zemi a spatřili farmu, věděli, že jsou na správné místě. Isaac chytl Andrewa za ruku, hledal u něj oporu. Až poté dokázal udělat první krok směrem k ochranné sféře. Neměli úplně v úmyslu jim narušovat jejich život, jen ji chtěli vidět a promluvit si jako ztracení cizinci. Již z dálky slyšeli hlasitý smích několika dětí, které si hrály na zahrádce. Andrew se k němu lehce naklonil a tiše promluvil: „To bude v pořádku, ano? Jsem tu s tebou."

Isaac se zhluboka nadechl a až poté zazvonil. Andrew mezitím mohl pokukovat po okolí, které mu připadalo jako vytržené z jiné reality. Klid, který okolo panoval, byl až děsivý. Nějakou chvíli trvalo, než přišel někdo otevřít, ale když se nakonec přeci jen dveře otevřely, oba zůstali stát jako opaření. Jako první se oklepal Isaac, protože se s její ztrátou vypořádával déle než Andrew.
„Dobrý den, moje sekretářka vám dnes volala, abych si zde mohl rezervovat jeden pokoj."
„Ano, velice neodbytná žena. Speciální příležitost, že? Pojďte dovnitř prosím," přivítala je Lorraine do svého domu.
Ani jednoho z nich nepoznávala, ale Isaac se i tak držel velice statečně. Nepouštěl se svého partnera, který mu dodával sílu a oporu. Když společně vešli dovnitř, potkali jedno ze skotačících dětí. Když se, ale na ně dítě podívalo, zůstalo stát jako opařené. Malá holčička měla stejná očka jako Andrew, čehož si všimla a okamžitě to pošeptala své mámě.
„Omlouvám se, ještě nepotkala nikoho, kdo by měl stejné oči."
„To je v pořádku, jsou velice vzácné, takže to chápu," odpověděl jí Andrew s mírným úsměvem.
Žena je zavedla až do jídelny, kde je posadila. Byl totiž čas oběda, čehož si dvojice ani nevšimla.
Netrvalo dlouho a do místnosti vešel vysmátý muž s dvěma dalšími dětmi. Obě měla hnědá očka, po jejich otci.
Nepřekvapovalo ho to, zjišťoval si, proč se to tak dělo. Vzala si muže mimo organizaci, což namíchalo jejich geny a pouze jedno ze tří dětí dostalo onen dar.

Bavili se o všem možném, snažili se je poznat co nejvíce to šlo. Andrew dokonce mluvil i o svých adoptivních rodičích, ale žena ho jen zarytě poslouchala, jako kdyby našli nové přátele. A i oni to tak museli brát. S ohledem na jejich nový život.
Ovšem mladšímu muži stále připadalo něco podivného. Šlo o pocit, který měl od chvíle, kdy je sem Nakari přenesl. Nebyla to nevolnost, spíše tušení. Bez jediného slova se Isaaca pustil, zvedl se a vyšel zadními dveřmi ven. Vítr jako kdyby změnil tóninu a připravoval ho na nejhorší. Zavřel oči a zhluboka se nadechl vlahého mořského vzduchu, který proudil od útesu. Když otevřel oči, v dálce uviděl podivnou postavu muže. Stál na místě, jako kdyby na něco čekal. Andrew si však myslel, že se mu to zdálo a raději si protřel oči. Po několikáté už mu to přišlo zbytečné. Vydal se tedy jeho směrem a každým krokem se stále snažil zaostřovat. Svou intuici momentálně neposlouchal, protože na něj křičela, aby se vrátil zpět do bezpečí za bariéru. Jeho to táhlo jiným směrem, a navíc potřeboval vědět, o koho se jednalo.

Kdyby se jednalo o nějakého spojence, jistě by se už dávno pohnul. Nakari s Lutií měli za úkol zmást Zorana a poté se k nim připojit, jenže jejich místo bylo mnohem blíže domu.
A právě toto zjištění donutilo mladého muže se rozběhnout, čehož si lidé uvnitř nemohli nevšimnout. Andrew jejich volání však nevnímal a stále pokračoval stejným směrem. Vzdaloval se od hrany útesu a v dálce viděl první domy města. Konečně se i postava v dáli začala pohybovat. Jeho směrem.
Když se dostali dostatečně blízko, Andrew okamžitě poznal, o koho se jednalo. Probouzelo to v něm nevídaný vztek, i proto vytáhl meč a počkal si, dokud nezastaví i Zoran s jeho společníky, kteří se vznášeli ve větru a jejich odér měnil mořský vzduch na nechutný zápach. Jeho přítomnost však mohla znamenat pouze jediné.
Plán selhal, odpověděl si sám pro sebe. Nebo mám mezi svými špeha, který donáší informace nepříteli.

Byl proti němu sám, ale přesto měl výhodu. Zoran by s ním nebojoval, bál se ho. Což se o jeho přízracích říci rozhodně nedalo. Nevnímal okolí, netušil však, proč Zoran začal zpomalovat. Za Andrewem se totiž otevřely dvě masy světla. Z jedné vyšli zbylí zakladatelé a z druhé, menší, Lutia s Nakarim. Nevěděl ani, že se od budovy blíží Isaac s odhodlanou Lorraine a jejím manželem. Za nimi se rozběhly děti, kterým však řekli, aby zůstaly uvnitř. Přesně to Zoran chtěl, zbavit se jich všech najednou.
„Otoč se a odejdi. Tady nemáš šanci," zakřičel Andrew a všem to zarezonovalo v uších. Ovšem na jeho výrazu viděl, že se rozhodně vzdát nehodlal. I přes bolest hlavy z mladíkova řevu stále pokračoval vpřed, čehož využili zakladatelé a uzavřeli ho do kruhu, zároveň se také mohli postarat o jeho dva nevítané společníky. Čtveřice chránila lidi, za kterými přišla.

„Možná by vás zajímalo, jak jsem vás našel, co?" vyřkl otázku, která se zračila ve tvářích všech přítomných, nejvíce však naštvaného mladíka chránící svou matku. Odkašlal si a pokračoval: „Vlastně to bylo velice snadné. Tady náš stupidní míšenec si u sebe nechal roztříštěný kámen mysli, který nefungoval pouze na ovládání. Takže jste mi v podstatě dali mapu k dokončení toho, co jsem začal. A chyba zbytku rady k tomu jen přispěla. Takže bych ti vlastně měl poděkovat, můžeš za smrt své matky."
Díval se přímo na Andrewa a mezitím se dva ze zakladatelů snažili zbavit přízraků. Do rukou si to vzal Radi s Lonnou, kteří měli nejvíce zkušeností s bojem. Jejich zmizení v tyranovi vyvolalo nevídaný vztek.

Zoran vytáhl zbraň zpoza opasku a všichni přítomní mohli jen sledovat, jak ji namířil proti nevinné ženě. Andrewa, ale zmátl úsměv na jeho tváři, který ukazoval, že jeho plán byl trochu jiný.
Lorraine tam jen stála, nechápajíc celou situaci. Snažila se svým tělem chránit děti i svého milovaného manžela, se kterým žila dlouhých dvacet let. Odvaha v ní stále přetrvávala, i když nevěděla, že to bylo více, než mateřská láska. A přesto to tyrana neodradilo od toho, aby po ní vystřelil.
První kulka zamířila jejím směrem, na což by ani jeden z nich nestihl zareagovat. Zbytek zakladatelů byl připraven se na Zorana vrhnout, aby mu v dalším masakru zabránili. Ovšem Isaac nehodlal dopustit, že by se Lorraine něco stalo. Navíc chtěl dodržet slib, který kdysi dal. I proto se rozběhl, odhodil Andrewa stranou a skočil kulce do trajektorie. Stihl to akorát ve chvíli, aby ho kulka trefila do břicha.

Všechno se zpomalilo, když muž padl před ženou k zemi. Její oranžové oči sledovaly, co se právě stalo, netušila, proč to udělal. Jako první zareagovala právě hora svalů velící zakladatelům.
Zoran se naštvaně otočil a zamířil společně s dvěma kumpány pryč. Jeho plán selhal, ale on jich měl ještě několik. Ty ovšem nehodlal vytáhnout z rukávu hned, bylo na to ještě mnoho času.

Až když nadobro zmizel, vytvořila Lonna zatím největší kouřovou bariéru ve svém životě. Byla podobná té, kterou kdysi vytvořila ve své kanceláři, ovšem tato byla ještě ke všemu neprůhledná, a tak to ženě bralo ještě více energie. I proto ji Milen a Dunya chytili každý z jedné strany a předávali jí část svých sil, aby jim mohla dopřát kýžené soukromí.

Andrew se vzpamatoval až o chvíli později. V jeho mysli vybuchla bomba, která natropila stejnou škodu, jako střepiny v těle Isaaca. Ale i přesto se k němu rozeběhl, i když se ostatní pomalu otáčeli k odchodu, aby jim ponechali poslední společnou chvíli. Věřili, že jeho mentor nepřežije. Ovšem, když si jeho hlavu vzal Andrew na kolena, tak se na něj muž bolestně usmál. Jednou rukou se držel za břicho a snažil se zpomalit tok krve, aby si s ním mohl ještě promluvit. A na to potřeboval chvíli času, jehož míra se měřila na sekundy.

„Víš, že kdyby nebylo Lorraine, tak bych nejspíš žil déle? Anebo vlastně možná ani ne, to ona mě krotila. A díky tomu jsem přežil do chvíle, kdy ses u mě objevil ty. Takže bych neměl litovat ani jedné minuty." řekl.
Vypadalo to, že se smál z posledních sil, ale Isaac ještě umřít nehodlal. Stále neřekl všechno, co chtěl, i když mu na čelo dopadlo několik Andrewových slz.

V mladíkově těle se mísil hněv se smutkem a když se jeho tváře dotkla Isaacova ruka, propukla poslední fáze. Jeho tělo začala spalovat bolest, kousek po kousku. Něco podobného zažil tehdy, když se probouzely jeho schopnosti a upevnilo ho to na pár dní k lůžku. Ovšem posilněné smutkem se vše dělo mnohem rychleji a tělo nemělo čas zareagovat radikálním způsobem. Proud slz se zintenzivnil, protože se to pokoušel za každých okolností ustát, i když to každou vteřinou nabíralo větší intenzity. Pomalu se to dostávalo k hlavnímu řečišti těla. Mladík věděl, že ho to buď zabije nebo vyvolá jinou reakci. Obzvláště, když netušil, co se vlastně dělo. Až když se kolem nich objevilo zelené pronikavé světlo a bolest ustala, tak pochopil.

Nebo si to alespoň myslel. Na krátkou chvíli, dokud se kouř kolem nich nerozestoupil a světlo nezhaslo. Lidé kolem nich zmizeli a objevili se na úplně jiném místě.
Co však bylo ještě zvláštnější, Isaac vypadal jako na té fotce, kterou u něj našel. Bílé vlasy chytily svou původní mírně nažloutlou barvu a spousta vrásek zmizela. Co však bylo ještě podivnější, jeho rána přestala krvácet a zacelila se až do takové míry, že nebylo poznat, kde původně byla.

Lonna mezitím padla vyčerpáním, ale spousta z dvojic odešla. Takže na záhadné zmizení mohli reagovat jen tři zakladatelé, kteří však měli svých problémů více než dost. Křídla Lonny totiž od špičky peříček směrem výše šedla.
Žena věděla, že její moc měla omezení, ale nikdy jí nepoužívala takto dlouho. Její dva společníci mohli pouze sledovat, jak to postupovalo stále výše a zanechávalo to po sobě jen podivnou barvu a několik vypadaných peříček u kterých to začalo. Báli se o ni, ale netušili, jak by jí mohli pomoci.
I proto ji Milen chytl za ruku, druhou natáhl k Dunyi a přenesl se zpět do budovy. Nemohl se koukat na to, jak někdo, tak silný trpěl. Navíc také byli lehkým cílem, což musel změnit. I tak po sobě zanechali pouze nepochopení a spousty krve.

Lorraine s jejím manželem a dětmi netušili, co se stalo. Dlouhá léta si žili na samém okraji města u útesu a nic je netrápilo. Ani to, že nad jejich domem byla podivná světle modrá bariéra. Brali to jako dar z nebes, kdy se je bůh snažil ochránit, a proto jim nadělil jejich farmu. Ale žena stále před očima viděla Andrewa, cosi v hlavě jí říkalo, že by měla nějak reagovat, ale nevěděla jak. Až když se vrátila do budovy, stoupla si před zrcadlo a pohlédla na svůj odraz. Ve spoustě věcí měla nepořádek, protože v nich byla prázdná místa. Ale něco jí vzít, přesto nemohli. Její srdce, díky němuž si dokázala pocity přiřadit k určité postavě.
„Mé dítě," hlesla po nějaké době a z očí jí uniklo několik slz.
Ani tato myšlenka ji však neuklidnila a nemohla vrátit do reality, která jí byla odepřena. Pouze žít s vědomím, že její dítě, jež neviděla dvacet let, přežilo.

Nic neměnil ani fakt, že Andrew s Isaacem byli ztraceni v časové kapse. Umírající Isaac v něm probudil schopnosti, o kterých mladík neměl ani tušení. Už jen chybělo, aby Andrewovi jedno oko zezelenalo a bylo by vše tak, jak se Zoran domníval ihned poté, co se dozvěděl o míšeném dítěti nejdůležitějšího člena zakladatelů. Ve své kanceláři na onen den před dvaceti lety vzpomínal. Pamatoval si každou chvíli z toho dne, kdy jeho matce vymazal paměť. Tušil, že se jednoho dne vrátí. Stále před sebou viděl nebojácný výraz Andrewa, který ani neměl potuchy o tom, proč byl tak silný. A to jen díky tomu rituálu, který byl horší než smrt.