8. kapitola
Loki se nudil. Uběhly další dva dny jeho nového vězení. Prošmejdil, co se dalo. Získal poměrně slušný přehled o tom, co se v horním patře mrakodrapu nalézá. Brouzdal po internetu. Sledoval televizi. A celou dobu od jeho rozhovoru se Starkem si mohl popovídat tak akorát se sebou, nebo večer s Bannerem. Stark se omezil na ošetření jeho zad, které vzal hopem, a pak prostě zmizel a nechal boha samotného. Ta drzost!
Ale co vlastně čekal? Vždyť to bylo jen další vězení. Další cela, která byla akorát větší, luxusně zařízená, ale pořád cela. Klec. Zlatá klec. Místo, kde musel zůstat, poslouchat a čekat, až si na něj někdo laskavě vzpomene. Jediná výhoda oproti jeskyni v Jötunheimu byla v tom, že ho nikdo nebil a netrápil hlady a zimou. Dokonce měl něco jako soukromí, což by nedostal ani na Ásgardu. Nepochyboval o tom, že je pod stálým dohledem Jarvise, ale tak nějak tušil, že toho Stark nezneužívá a nechává ho být.
To se mu ale zdálo přinejmenším podivné. Proč ho přestal provokovat? Vypadal, že si náležitě užívá, že má nad ním navrch. Tak proč najednou ticho? Ne, že by mu snad jeho dvojsmysly a idiotské řeči chyběly. Nebesa, to v žádném případě! Jen mu to připadalo zvláštní. A Loki neměl rád, když něčemu nerozuměl. S hlubokým nádechem opustil postel, na které zíral během přemýšlení do bílého stropu, vzal do kapsy léčivou mast a rozhodl se, že ho půjde najít. Byl přece jeho vězeň. Měl by se mu věnovat. A navíc potřeboval pokračovat se svým narychlo spíchnutým plánem.
Nerad se podíval do zrcadla a zkoumal, jak se mu zlepšil obličej. Žádná sláva; rána pod okem stále vypadala ošklivě, ale už nehrál celou paletou barev. Modřiny zesvětlaly a místy už mohl zahlédnout svou typicky bledou pokožku. Prsty si přejel po otlačenině na krku a dopnul knoflíček košile až nahoru. Nenáviděl ty stopy po okovech, které se mu do kůže zarývaly tak dlouho, že si myslel, že mu do ní zarostou. Potřásl hlavou. Ozvěna smíchu mu proběhla myslí a zachvěl se. Nejraději by se někam sbalil do klubíčka a schoval se, dokud by nezemřel. Mrtvému už nikdo neublíží. Avšak nemohl. Místo toho se prudce obrátil a zamířil do obýváku.
„Kde je Anthony?" zeptal se Jarvise a cestou špicoval uši, zda někde Starka nezaslechne. Křestní jméno použil úmyslně. Co kdyby měl Jarvis nějaký příkaz mu neodpovídat, pokud ho pojmenuje příjmením?
„Pan Stark pracuje ve své dílně," zašuměl sluha. „Nepřeje si být rušen."
„Mohl bys mu sdělit, že bych s ním rád hovořil?" požádal zdvořile a očima hypnotizoval zavřený výtah. „Prosím."
„Pokusím se," ozval se... váhavě? Loki nechápal, jak může umělá inteligence vyjadřovat emoce. V duchu uznal, že bude Strak asi opravdu chytrý. „Čekal jen chvilku, než se Jarvis znovu ozval: „Čeká vás," řekl a s cinknutím mu otevřel výtah, do nějž bůh opatrně vstoupil. „Mám vám připomenout, že nemáte na nic sahat a máte počkat na židli, než dokončí rozdělanou práci," přednášel během jízdy do nižšího patra. „Pokud mi to neslíbíte, změním směr a vrátím vás zpět."
Lokimu zacukaly koutky. „Přísahám na svou čest," zadeklamoval s rukou na srdci a drobnou úklonou.
Jarvis uraženě zašuměl, ale výtah neobrátil. Otevřel mu dveře před prosklenou stěnou s číselným kódem, za nímž se nacházela obrovská místnost plná všelijakých regálů, nástrojů, částí kovových obleků, ale třeba i kávovar, sud plný špon, svářečská mašina a spousta předmětů, které Loki nikdy neviděl. Nechal si otevřít stěnu, posadil se způsobně na židli a jal se pozorovat miliardáře, který stál rozkročený zády k němu a pravidelně nad hlavu zvedal kladivo, aby ho s hlasitým úderem nechal spadnout na něco kovového.
Nemohl si pomoci; odtrhnout zrak od hry svalů na jeho pažích zkrátka nešlo. Zdaleka neměl tolik hmoty jako Thor a ostatní bojovníci, ale to mu vyhovovalo. Působilo to na něj příjemněji. Nemusel by se bát, že ho jedním stiskem rozmáčkne. Se sebou ho vůbec srovnat nemohl. On sám byl spíše štíhlý a šlachovitý, a přestože na vrcholu kondice oplýval vyrýsovanými svaly, vedle Thora neměl žádné. Sílu vyrovnával mrštností. A Stark vypadal na směsici obojího.
Zíral se zatajeným dechem na to, jak se mu napínají ramena, bicepsy se mu vlní na odhalených pažích a zjišťoval, že ho pravidelné rány kladivem zvláštně uklidňují svou monotónností. S pachem oleje a tříštěného kovu mu připomínaly časy, kdy jako malý kluk chodil pozorovat palácového zbrojíře do jeho kovárny. Později se u něj i něco naučil, ačkoliv ne na takové úrovni, jakou by si představoval. Na vykování meče neměl dost sil. Ale dýku vyrobit uměl. Tak se ponořil do vzpomínek, že si ani neuvědomil, že hluk ustal.
„Jestli ses už dost vynadíval, mohl bys mi podat ten červenej šroubovák?" houkl na něj Tony a pobaveně se ušklíbl, když sebou bůh škubl. „Je támhle na konci stolu."
„Vypadám jako tvůj sluha?" zabrblal Loki, ale s lehkým ruměncem se zdvihl a v hromádce několika šroubováků našel ten pravý. Podal mu ho a ledabyle se konečky prstů dotkl jeho dlaně. Dal si záležet, aby mu při tom hleděl do očí. V duchu si za ty rozšířené panenky v hnědých duhovkách gratuloval.
Tony stáhl ruku k sobě a začal přidělávat šroubky ke kusu plechu, co měl v ruce. „Brouku, tady je dílna," vysvětlil. „Tady se prostě maká. Jestlis mi chtěl přijít překážet, tak se vrať zpátky nahoru a neruš." Zdvihl k němu pohled a zamrkal. „Jestli ale chceš zůstat v mý dechberoucí společnosti, tak mi teď podej desítku klíč."
Měl sto chutí se na podpatku otočit a vrátit se. Dechberoucí? Pche. Spíš otravné. Měl nutkání mu říct, jak nesnesitelný ve skutečnosti je, ale včas se zarazil. Měl přece plán. Holt musel kvůli tomu něco vydržet. „Co je desítka klíč?" zeptal se a vložil do hlasu mírnou zmatenost. Věřil tomu, že se mu podařil i ten stydlivý úsměv, co potřeboval.
„Támhle," ukázal Tony na ponk, kde měl zavěšené klíče podle velikosti, „ten s desítkou na kraji."
Loki mu podal žádanou věc a po ní ještě další tři. Kupodivu mu to zas tolik nevadilo. Mohl se aspoň dívat, co dělá. Hodnotit prsty, které klasifikoval jako velmi šikovné, zvlášť když si hravě poradily i s titěrnými šroubky. Dokázal si představit, co dalšího by s nimi mohl umět. Avšak to bylo to poslední, o co měl v tuhle chvíli zájem. Složit oběť pro své vlastní potřeby dokázal, ale takovou ještě ne. Potřásl hlavou, podal mu několik plíšků a nakrčil čelo. „Co to vlastně děláš?"
„Zdokonaluju svůj oblek," odpověděl, zatímco poslepu bral další šroubek z krabičky, aby spojil dva kovové pláty. „Já totiž moc nevěřím tomu, že budu mít od tebe klid, až tě Zlatovláska odvede. Jestli je ve vesmíru nějakej magor, co bude chtít sesbírat kamínky a cpát si je do kapes, tak to bude větší průser. A já chci bejt připravenej. Dvanáctku, prosím."
Loki automaticky podal klíč a v duchu přikývl. Měl pravdu. Vlastně v případě, že se mu nevrátí magie, bude více než jisté, že budou potřebovat každého schopného bojovníka. Ocenil, že ho to napadlo samotného a nemusel mu to říkat sám. Navíc bylo riziko, že i kdyby se mu magie vrátila, prostě to nebude stačit. „Používáš mozek. To oceňuji."
„Nejsem génius jen tak pro nic za nic," zabručel, dotáhl matku a otřel si zpocené čelo do předloktí. „Cos vůbec chtěl? Jako lichotí mi, že beze mě nemůžeš vydržet ani dvě hodiny, ale –"
„Potřebuji pomoct," zarazil ho dřív, než stihl dokončit větu. Raději.
Tony se narovnal a uculil. „Zase tě mám svlíkat?" popíchl ho s povytaženým obočím. Sáhl po čistém ručníku a začal si utírat špinavé ruce. „Jako klidně, ale asi bych si dal nejdřív sprchu."
„Nebesa, ne, to zvládnu sám," vychrlil a kousl se do jazyka. Tonyho úsměv se rozšířil. Loki si povzdechl a vytáhl z kapsy mast.
„Tohle dostatečně neklouže," podotkl miliardář vážně.
Bůh ztuhl. Upjatě se narovnal a vrátil mast zpět do kapsy. „Zapomeň na to," odsekl a vydal se zpět k výtahu.
„Ty jsi strašná slečinka," zahučel Tony, chňapl po jeho ruce a omluvně se usmál. „Tak co jsi chtěl? Vždyť za hodinu přijde Banner."
Cukl rameny. Nechal se držet za zápěstí, přestože se mu nelíbilo, že se ho dotýká tam, kde bývala pouta. „No právě," řekl tiše. Začínal hru. Pokud chtěl couvnout, musel to udělat hned. Pak už nedostane možnost. Avšak už se rozhodl. Lepší plán neměl. Sklopil oči. Skousl si ret. Toto lehce naivní a stydlivé gesto mu poslalo k nohám už bezpočet mužů a žen; vždycky zabíralo. „Od něj to... bolí," zalhal hladce. „Od tebe ne," dodal už s pohledem upřeným jemu do očí.
Tony naklonil hlavu ke straně a zamrkal. „Skutečně jsi právě uznal, že jsem lepší než Banner?" ujišťoval se nevěřícně. „To mu zlomí srdce."
Bůh v duchu skřípal zuby, ale navenek se pousmál. „Nejspíš ano," souhlasil, aby mu polaskal ego, co už škrtalo o strop. „Ale samozřejmě jen pokud... Vím, že to dělat nechceš. Ani já to –"
„Já bych chtěl dělat věcí..."
Vnitřně zasténal. U devíti, to to ten smrtelník nemohl brát aspoň jednou vážně? Sice mu vyhovovalo, že mu jde víceméně na ruku, ale vytáčelo ho, že si dokázal najít dvojsmysl téměř v každém proneseném slově. Došel k závěru, že bude lepší, když bude co nejvíc mlčet, než mu rupnou napjaté nervy. „Tak tedy?"
Tony na něj chvilku pátravě hleděl. Položil ručník a přikývl. „Umeju si ruce a přijdu za tebou nahoru."
„Můžeme klidně tady," opáčil s pokrčením ramen.
„Mám ti to udělat na stole?" zeptal se s nevinným uculením.
Bůh tentokrát zaúpěl nahlas za Tonyho perlivého smíchu a odpovědi se zdržel. Místo toho našel malou stoličku bez opěradla. Ta by měla být ideální. On se na ni mohl posadit, Stark dosáhne, kam bude potřeba a vynechá se z toho stůl. Ano, stolička by mohla být bezpečná. Vlastně si nebyl úplně jistý, proč chce namazat zranění zde. Možná to bylo tou vůní, která slibovala bezpečí? Zřejmě.
Počkal na jeho návrat, než si rozepnul knoflíčky, stáhl si košili a posadil se. Ramena se mu pokryla husí kůží ve chvíli, kdy ucítil, že stojí těsně za ním. Zadržel dech a mimoděk napjal svaly. Necítil se dvakrát příjemně, když měl někoho za zády. Sice neměl svázané ruce, ale přesto mu z toho pocitu přebíhaly po zádech vlny mravenčení. Přitom v ten den, kdy mu pomáhal se dostat z košile, mu to nevadilo. U Bannera naopak vždy, protože podvědomě čekal přeměnu na Hulka. Ale u Starka si jeho mysl dělala, co chtěla.
Pro jistotu zavřel oči a sklopil hlavu dolů. Černé dlouhé vlasy mu zakryly obličej a sice mu sebraly periferní rozhled, poskytly mu i určité soukromí, které v tuhle chvíli vítal. Tubička v Tonyho ruce cvakla a Loki se zachvěl. Už to chtěl mít za sebou. Toužil po uzdravení. Prahnul po své obvyklé vizáži. Ale nejhlubší tužbu cítil za svou ztracenou magií. Za svou duší. Za svým srdcem.
„Uvolni se," zabručel Tony a kontroloval rány. Prsty jemně zkoumal okraje těch nejhlubších. Soustředil se, aby mu zbytečně nepůsobil bolest. Viděl však, že si ji bůh způsobuje sám. „Jsi napnutej jak špagát. To si některý místa zbytečně zase urveš."
Snažil se, opravdu se snažil. Kontroloval se, aby dýchal pomalu a zhluboka. Ale srdce mu uhánělo až moc rychle, než aby to dokázal. „Nejde to," zamumlal neochotně a čekal další výsměšnou poznámku.
„Oukej, brouku, tak to udělám já," slíbil mu a nanesl si mast na bříška prstů.
Loki se napjal ještě víc. Se zavřenýma očima vnímal, že své doteky ještě zmírnil, pokud se dotýkal ran. Naopak na místech, která se zahojila, tlačil více. Jeho ruce mu klouzaly po zádech s různou intenzitou, aniž by způsobovaly nějakou výraznější bolest. Spíše než jako ošetřování to připomínalo masáž. Ať už mu však za zády čaroval jakkoliv, neslo to kýžený efekt. Uvolňoval se. Roztával pod jeho doteky. Vláčněl. Téměř se narovnal a opřel o něj hlavu. Málem předl. Vlny horka se střídaly s mrazením v bedrech. A když skončil, cítil se najednou zvláštně prázdně.
„Hotovo," řekl Tony nezvykle zamyšleně a natáhl ruku s košilí.
Loki se narovnal a otočil se k němu. Pátral v jeho obličeji. Opravdu mu zrůžověly tváře? Natáhl se pro košili a schválně ho chytil za ruku. „Děkuju," hlesl, ještě chviličku ho držel v prstech, než paži opatrně stáhl. Vykročil k výtahu a košili si natahoval za chůze. Po obličeji se mu rozlil spokojený úsměv. Plán začínal vycházet.
Ahojky!
Tak další kapitola je tu. Co na ni říkáte? Loki má nějaký plán, to už je evidentní, ale co tak asi za ním ve skutečnosti je? Já se přiznám, že sama ještě úplně netuším. Jak to přepisuju, tak se mi pánové tak trochu odchylují od původního směru, takže jsem sama zvědavá, co z toho nakonec vyleze.
Mějte se krásně.
W.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro