Klub byl narvaný k prasknutí. Uvnitř hrála tak hlasitá hudba, že se museli lidé překřikovat, aby se vůbec slyšeli. Uprostřed místnosti byl trojúhelníkový bar, okolo kterého se pod barevnými světly tančilo. Kolem obvodových zdí pak byly postaveny jednotlivé stoly s lavicemi. Další stolky pak stály na okraji parketu, ale u těch už se nedalo sedět. Tony zaplatil původním návštěvníkům, aby jim uvolnili místa. Vzhledem k tomu, kolik jim dal, se posunuli ke stání více než ochotně.

„Je to tu dost plné," poznamenal Steve a po očku sledoval Bruce, jestli mu nedělá množství lidí problém. Ten však vypadal, že se navýsost dobře baví, ačkoliv sotva přišli.

„Je to paráda," křikl Bruce. „Na pořádný diskotéce jsem nebyl aspoň dvacet let."

„Užij si to," opáčil Tony s úsměvem a napil se piva.

Dnešní den byl náročný. Od jejich příjezdu cítil zkoumavé a hodnotící pohledy. Musel dávat pozor, aby před nimi nepropadal svým trudnomyslným stavům. A také se musel hlídat, aby nepil tolik. Sice mu až tak nezáleželo na tom, co by si o něm mysleli, ale chtěl se vyhnout nudné a zbytečné přednášce. Zatím se mu to dařilo.

Vzal je na pláž. Společně s Brucem sledoval, jak se Steve učí surfovat na vlnách pod jeho vilou a mistrně uhýbal pohledem i v konverzaci. Gratuloval si, že to vydržel až do večera. Dokonce se mu podařilo sebou necukat, když se zase ozval hlas, který ho volal.

Tady ho naštěstí nemohl slyšet, to už měl vyzkoušené. Obrátil se směrem k parketu a bezděky si vybíral, s kým by mohl strávit pár intimních chvilek. Dělal to tak pokaždé, když se vydal do nějakého baru. Věděl, že jeho jméno a peníze otevírají téměř každou postel. Obvykle se ani nemusel moc snažit. Stačilo pár minut a okolo něj se utvořil hlouček, z nějž většinu lidí odmítl. Dnes hlouček nečekal. Tím, že už měl u stolu společnost, si odrazoval potenciální zájemce.

Tentokrát mu to ale příliš nevadilo. Byl vyčerpaný celodenním divadlem a na sex neměl takovou chuť. Neznamenalo to, že by si nedal říct. Kdyby si před něj někdo klekl a vzal ho do úst, tak by byl rázem probuzený a nabuzený ažaž. Ale neměl v plánu tomu jít dnešní večer naproti.

V jednu chvíli zelené světlo ozářilo obličej muže s dlouhými černými vlasy. Tony polkl a srdce se mu rozbušilo rychleji. Sledoval ho, jak se vlní v rytmu hudby. Sledoval ty důvěrně známé pohyby a pocítil okamžité nutkání jít za ním. Nevnímal Bruce, který na něj promluvil. V tu chvíli neexistoval. Tony se ocitl v tunelu, v němž se nacházel pouze on a tančící Loki.

Nespustil z něj oči. Dech se mu zadrhával. Podvědomě zrychloval stejně, jako se mu zrychloval tep. Proplétal se mezi lidmi, aniž by ho spustil z očí. Ve spáncích mu šuměla krev a on do poslední chvíle zvažoval, jestli ho má praštit, nebo ho políbit. Vůbec netušil, co by mu měl říct. Tak moc se na něj zlobil. Tak moc se mu stýskalo! A najednou se Loki objevil, usmíval se na něj a svými pohyby ho k sobě lákal.

Jen několik kroků zbývalo, když se Loki otočil zády, aniž by přestal tančit. Tony pokračoval v lidském mraveništi dál, dokud nestál přímo za ním. S hlubokým nádechem natáhl ruku a dotkl se jeho ramene.

Muž se otočil s překvapeným výrazem. Přestal tančit. „Ano?" zeptal se zvědavě.

Tony polkl. Vyjeveně zíral do modrých očí úplně cizího muže. Už zase! „Omlouvám se. S někým jsem si vás spletl. Nenechte se rušit," omluvil se a vracel se na své místo. Muže si dál nevšímal, ale sebe v duchu proklínal. Nestalo se poprvé, že by se spletl. Lokiho viděl všude. Na ulici. V obchodě. Za oknem. Na pláži. V baru. Bylo to únavné. Vysilující. Ždímalo z jeho duše poslední zbytky naděje.

Zbytek večera se už nebavil. Odpovídal, pokud se ho na něco ptali, ale sám se o konverzaci ani nepokoušel. Místo piva si objednal skotskou. Bylo mu to jedno. Další zklamání ho naprosto otrávilo. Copak toho nebylo už dost? Netrpěl už dostatečně? Vždyť to byly čtyři měsíce. Už by mu mělo být fajn. Nebo by mohl být aspoň víc v klidu. Tohle nebylo normální.

Byl přesvědčený, že kdyby se mu nevracely noční můry, kdyby neslyšel hlasy, a kdyby neviděl stínovou postavu v každém rohu, už by se netrápil. Nebo možná ne tolik. Jenže netušil, jak se toho zbavit. Nechtěl konkrétně tohle nikomu říkat. Kdyby se rozneslo, že Tony Stark vidí bludy a slyší hlasy... Nechtěl si tu mediální smršť ani představovat.

Skotských si dal ještě několik. K parketu se už ani neotočil, aby se náhodou nestalo, že tam znovu viděl přelud. Nejhorší na tom všem bylo, že v tu chvíli si ani neuvědomil, že oči posílají mozku zkreslené představy. Pokaždé šel jako očarovaný. Bez zaváhání.

Kvitoval, když Steve navrhl, že se vrátí domů. Ani se s nimi moc dlouho nezdržel. Rozloučil se s nimi pár minut po příchodu domů a zmizel směrem koupelna a ložnice.

„Tohle je..." poznamenal Steve, jakmile se s Brucem ocitli sami v obýváku. Evidentně hledal slova, jak situaci co nejvýstižněji popsat.

„Jo," souhlasil Bruce zamyšleně a ztěžka si sedl na gauč. Ani zdaleka nevypil tolik, co Tony, ale pohyby měl únavou těžkopádné, jako by s ním závodil, kdo vypije víc. „Myslím, že Natasha nepřeháněla. Viděls, jak vyrazil za tím chlapem?" zeptal se a dal si ruku před ústa, aby zakryl zívnutí.

„Jo. Napřed se tvářil, jako kdyby viděl ducha, a pak vystřelil jak na vodítku," odpověděl Steve a posadil se na opěradlo pohovky. Usmál se a automaticky zabořil Brucovi ruku do vlasů, když mu hlavu opřel o stehno. „Určitě si myslel, že jde za někým, koho zná."

„Bylo tam šero. Blikající světla a stíny můžou zkreslit obličeje lidí dost," podotkl Bruce opatrně. „On ale neviděl jen tak někoho. Ten výraz zoufalství, když zjistil, že je to někdo jiný, měl na obličeji jen chvíli, ale fakt jsem čekal, že se rozbrečí, než dojde zpátky k našemu stolu."

Steve pomalu přikývl, zatímco vískal jeho vlasy. „Myslíš, že...?"

„Přesně to si myslím," souhlasil Bruce a znovu zívl. „Myslel si, že tam je Loki, jakkoliv je absurdní, aby se zrovna on ocitl v takové hromadě cizích lidí, co by se na něj lepili."

„Proč by ne?" nechápal Steve a sklouzl pohledem na druhého muže.

Bruce naopak zvedl hlavu nahoru. „Nevšiml sis, že se Loki pohyboval prakticky vždycky tak, aby nikdo nešel za ním? Vždycky si stoupal tak, aby měl krytá záda. Nešel by sem."

„Hm. Je pravda, že když kouzlil s těmi ostatními a používal Kameny, tak vypadal... hodně nervózní. Myslel jsem, že to je kvůli tomu, že neví, jestli to bude fungovat," zamyslel se Steve.

„Víc mu vadili lidi okolo," ujistil ho Bruce a protáhl se. Pohlédl na hodinky. „Myslím, že si dám sprchu, a půjdu spát. Tonyho teď stejně nevyřešíme. Ráno s ním zkusím promluvit."

„Taky půjdu," přidal se Steve a sklonil se, aby Bruce políbil. Sotva se však dotkl jeho rtů, zamračil se. „Slyšels to?"

„Co?"

„Jarvisi?"

„Pan Stark zakopl a spadl přes skleněný stůl," sdělil program po krátké odmlce. „Nechtěl, abych vás informoval, ale krvácí. Myslím, že potřebuje zašít."

Steve protočil oči ve stejné chvíli, kdy Bruce vstal a zeptal se: „Má tady Tony nějaké vybavení? Šití v tašce nemám."

„Samozřejmě. Navedu vás," nabídl Jarvis.

„Já tam dojdu," oznámil Steve. „Ty jdi zjistit, jak je na tom. Jarvisi, veď mě."

Bruce přikývl, vyslechl si, kde je Tony, a na nic dalšího nečekal. U jeho ložnice s lékařskou brašnou v ruce zaklepal o pár vteřin později. Na vyzvání nečekal. Vstoupil dovnitř a prudce se nadechl. U prosklené stěny ležela hromada střepů, na kterých už začínala hnědnout zasychající krev. Mezi tím se povalovalo několik předmětů. Tony v boxerkách seděl na koberci, opíral se zády o pelest postele a držel si na předloktí něco, co zřejmě býval nějaký kus oblečení.

„Tony," povzdechl si Bruce a došel až k němu. Klekl si a pohlédl mu do očí.

„Jsem v pohodě," zalhal Tony, ale sám dobře věděl, že není ani trochu přesvědčivý. V očích ho pálily slzy nejen bolesti.

„Jasně," zamumlal Bruce, natáhl si rukavice a zběžně prohlédl rameno a nadloktí. Našel pár škrábanců, ale nebyly hluboké. Ty mohly počkat. Opatrně mu položil ruku na jeho dlaň. „Co se stalo?" zeptal se tiše a jemně mu dal ruku na stranu. Zvedl provizorní obvaz a prozkoumal hlubokou ránu, ze které vytékala tmavě rudá krev. Vzápětí mu dal hadr i ruku zpět. „Drž si to. Připravím si věci. Máš tam ještě nějaké kusy skla. A musím to zašít. A ty mi tu neusínej a řekni mi, co se stalo."

„Zakopnul jsem," přiznal Tony neochotně. „Přehlídnul jsem zvedlej koberec, vlezla mi pod něj noha a stůl byl v cestě, parchant jeden." Unaveně si opřel temeno hlavy a zavřel oči. Už se ani nesnažil bojovat se slzami, které sem tam utíkaly zpod víček. Rána se mu zdála hluboká až na kost. Alkohol mu bolest zvyšoval. A celé to byla perfektní tečka toho všeho, co se mu v posledních měsících dělo. Chtěl se sbalit do klubíčka a vyplakat všechnu mizérii. Nebo vzít baseballovou pálku a rozmlátit ten pitomej stůl za to, že vůbec existoval.

„Máš nebezpečný nábytek," poznamenal Steve, který akorát vešel s dalším zdravotnickým materiálem. Sklonil se vedle Bruce. „Jak ti můžu pomoct?"

„Pomůžu mu sám," řekl Tony rychle, aniž by se na něj podíval.

„Tony..." chtěl namítnout Steve, ale Tony rezolutně zavrtěl hlavou.

„Podržet pean nebo náplast ještě zvládnu. Zatím neumírám," zavrčel.

Bruce rychle přeletěl pohledem z jednoho na druhého a přikývl. „Já to zvládnu. Běž si odpočinout," vyzval ho s úsměvem a pohladil ho po rameni. „Zašiju toho nešiku a přijdu," slíbil, zatímco už si připravoval všechny potřebné nástroje vedle sebe na tác.

„Fajn," zahučel Steve rozmrzele, ale nedohadoval se. Tony se na něj ani nepodíval, když odcházel.

Bruce mlčel, jakmile se ocitli znovu sami. Otíral jednotlivé předměty nastříkané dezinfekčním sprejem. V pokoji se ozýval jen dvojí dech a cinkání kovu o kov.

Tonyho ticho tížilo. Věděl, že se to Bruce dotklo. Jak se cítil Rogers, mu bylo jedno, ale u Bruce ne. „Promiň," omlouval se s povzdechem. „Nechtěl jsem tě urazit."

„Mě?" odpověděl Bruce nechápavě. „Mě jsi neurazil."

„Vykopnul jsem tvýho chlapa," vysvětloval Tony unaveným hlasem. „Taky by se mi nelíbilo, kdyby někdo vyhodil mýho partnera... kdybych nějakýho měl." Bruce se mu zahleděl do očí. „Já jen... Promiň. Je mi moc blbě na to, abych se dokázal přetvařovat. A... nechci, aby mě pan dokonalej viděl brečet." Zašklebil se a popotáhl. „Nechci, aby mě kdokoliv viděl brečet, sakra. Ale ono to zasraně bolí." Bruce se shovívavým úsměvem zavrtěl hlavou. Opět dal Tonymu ruku s krví nasáklou látkou na stranu. Vzal do ruky injekci s anestezií a s jistou dávkou škodolibosti mu ji zapíchl do ruky. „Au!"

„Tak moc tě naštval?" zeptal se Bruce, udělal ještě několik vpichů, aby předloktí znecitlivěl, a vzal do ruky pinzetu.

„To není tím," nesouhlasil Tony, „jestli narážíš na to, co mi řekl v New Yorku. Měl v podstatě pravdu."

„A čím tedy?" ptal se a vytahoval pinzetou zbytky drobných střípků z rány. „Nakonec to není tak hrozný. Šlachy vypadají v pořádku. Bude to pár stehů," informoval ho a tamponem vysušil část krve, která mu bránila ve výhledu.

„Tony..."

„To je složitý," zamumlal Tony a nastavil zdravou ruku. Vyfasoval tácek se šitím.

„Mám rád složitý věci."

„A máš rád Steva."

„A mám rád Steva. Ano," souhlasil Bruce a začal se šitím. „A taky mám rád tebe. A nelíbí se mi, jak vypadáš."

Tony se zazubil. „Promiň, zapomněl jsem si udělat mejkap."

Bruce se zamračil. „Kdybych ti právě nešil ruku, tak bych ti jednu vrazil," zavrčel. „Víš dobře, jak to myslím."

„Jo, vím," zabručel Tony s povzdechem a zavřel oči. Bylo těžké přiznat, co mu vadí. Na druhou stranu byl Bruce asi jediný, komu to říct nejspíše mohl. Určitě by se mu nesmál. A nejspíše ho i pochopí. „Největší úspěch mýho táty byl Kapitán Amerika. Ne já, i když jsem dělal všechno proto, aby byl na mě pyšnej. Nestačilo mu ani, že jsem MIT udělal v sedmnácti za dva roky. Ne. Vždycky Kapitán Amerika. Mluvil o něm furt." Otevřel oči a podíval se na Bruce, který akorát dokončoval poslední steh. I když se na Tonyho nedíval, on viděl, že ho to překvapilo. „Tak se mi nediv, že jsou situace, u kterých prostě Úžasňáka u sebe nechci."

Bruce přikývl. Odstřihl přebytečné vlákno a odložil vše, co měl v ruce. Vzal hojící sprej a nastříkal mu ho na ránu. „Nevěděl jsem to."

„Já vím, že ne. Není to věc, se kterou bych se chlubil," podotkl Tony a prohlédl si ruku. „Budu mít pěknou jizvu," změnil plynule téma. Už k tomu řekl až dost.

„Když se na to nevybodneš, tak ne," řekl Bruce a zvedl se, aby došel pro vodu do přilehlé koupelny. Vrátil se k Tonymu na zem a trpělivě začal z jeho kůže stírat zaschlou krev.

„Tohle bych zvládnul," bránil se Tony.

Bruce cukl hlavou. „Jo, já vím. Ale ty budeš mít dost co dělat se sebou, až se ti ta ruka vrátí k sobě. Kolik jsi toho vypil? Prášek na bolest si dej radši až ráno."

„Nic nechci. Už jsem na tom byl hůř." Tony pokrčil rameny a podíval se na sebe. Neměl od krve jen ruku, ale i hrudník. Natáhl se pro další gázu, namočil ji a začal si otírat okolí reaktoru. „Bolest je v pohodě. Navíc to nejhorší je už pryč. Už aspoň nebrečím," zasmál se a vzápětí znovu zvážněl. „Spíš by mi bodlo něco na spaní."

„Tony..."

„Nemůžeš spát?" zeptal se Bruce zkoumavě.

Tony v duchu zaúpěl. Vážně to řekl nahlas? To úplně v plánu neměl. Bolest, neustálý stres, ale i alkohol, však vykonaly své. Samozřejmě i to, že znovu slyšel volání a stínová postava v periferním koutku oka sledovala, co se děje. Vycítil, že potřebuje říct alespoň něco. Upustit ventil starostem, které ho požíraly zaživa.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Od návratu z Ásgardu jsem nespal jedinou noc pořádně v kuse."

Bruce si povzdechl. Odložil všechny věci, postavil se a podal Tonymu ruku. Pomohl mu se zvednout a posadit na postel. Mlčky mu zavázal zašitou ruku, sundal si rukavice, zamračil se na láhev u postele, z které se Tony napil, a pak se posadil vedle něj. „Proč nemůžeš spát?"

Tony věděl, že je ta otázka čistě akademická. Bruce měl samozřejmě dokonalé ponětí o tom, že nespí kvůli Lokimu. Dával mu možnost říct svými slovy to, co bude sám chtít. A on už byl tak vším unavený, že se ani moc nerozpakoval. Jen se natočil tak, aby mu nehleděl přímo do obličeje. A ještě jednou se napil. Místnost se s ním vlnila, ale nebylo to tak strašné, jak by mohlo. „Každou noc..." začal ztěžka. Odložil láhev na noční stolek. Propletl ruce mezi sebou. „Ztrácím ho. Pořád. Pořád dokola. Pořád..."

Bruce mu opatrně položil ruku na rameno. „Jak to myslíš?" ptal se laskavým hlasem.

Tony se pod dotekem zavrtěl. Nebyl schopen se rozhodnout, zda je mu příjemný, nebo ne. Možná mu byla jen zima. Koneckonců tu seděl celou dobu jen v boxerkách a adrenalin ze zranění už vyprchával. „Mám noční můry. Jsou většinou různý, ale závěr je pořád stejnej. Vždycky se za ním snažím doběhnout a nejde to. Najednou je pryč a... Sakra. Zapomeň na to."

Zvedl se na nohy a s přehnanou opatrností si šel do skříně vybrat něco na sebe. Už si nemyslel, že je dobrý nápad mu to říkat. Proč jenom podlehl nějaké prchavé slabé chvilce? Proč nemyslel na důsledky? Teď si o něm bude myslet, že mu hrabe. A že je fňukna.

Bruce se opřel o ruce za sebou. „Jsi ochotný slyšet můj názor? A nejen slyšet, ale i poslouchat?"

Tony se na něj poprvé pořádně podíval. V jeho tváři viděl starost, která ho dojala. Až ho zabolelo za očima. „Asi jo," připustil. „Ale neslibuju, že budu dávat pozor, když se mi to nebude líbit."

„Prostě potřebuješ pomoct," vyhrkl Bruce a posadil se zpříma. „Už to trvá moc dlouho. Evidentně to nezvládáš samotnej. Musíš –"

„Ne!" zarazil ho Tony rezolutně. „Podívej, já jsem ochotnej akceptovat to, že mám asi problém. I že piju víc, než bych měl. Ale určitě nehodlám běžet za nějakým psychoušem proto, že... Prostě ne. To už jsme probírali. Nebudu riskovat, že se to provalí do médií a firma půjde do háje," řekl už o něco mírněji. Mimoděk si vzpomněl, jak mu jednou Loki řekl, že už toho na smrtelníka zažil až příliš. A to byl teprve v půlce událostí. „Ale říkal jsem si, že vrátím s vámi do New Yorku. Už jsem se válel dost dlouho. Potřebuju se zase dostat do nějaký akce."

„A co když to nepomůže? Co když se to bude zhoršovat?" ptal se Bruce. „Takhle nemůžeš žít dlouho."

Tony si pomalu přetáhl tričko přes hlavu a v duchu s ním souhlasil. Takhle opravdu už nemohl vydržet dlouho. Ale pokud se dostatečně zaměstná střílení parchantů pro S.H.I.E.L.D., tak by mu nemuselo zbývat tolik prostoru na myšlenky, které ho zabíjely zaživa. „Slibuju, že když to bude neúnosný, tak udělám, co chceš. Ale dej mi ještě nějakou dobu, abych se do normálu vrátil sám. Prosím."

„Vezmu tě za slovo," upozornil ho Bruce vážně. „Nehodlám se dívat na to, jak se sypeš."

Tony si velmi dobře uvědomoval, jak reálné je, že ho Bruce dostane, kam potřebuje. A když ne on, tak Hulk jedním prstem. „Počítám s tím," ujistil ho s hořkým úsměvem. „A taky počítám s tím, že je to jenom mezi námi."

„Jako hrob," slíbil Bruce. „Ale lidi si domysleli dost i sami. Jak víš, Nat je velmi všímavá a Clint taky."

„Jo, to jsem si všiml," povzdechl si a rozhlédl se. „No, myslím, že je čas si jít vybrat nějakou postel na spaní. Střepy teď uklízet rozhodně nebudu," zabručel a kývl hlavou. „Díky za pomoc."

„Kdykoliv."

Tadaaa, skoro 3k slov je tu. Musím říct, že to přátelství mezi Tonym a Brucem mám fakt ráda. A jsem na Tonyho pyšná, že se dokázal aspoň částečně svěřit.

Co myslíte, pomůže mu návrat do New Yorku? Doufejme, že ano. Už to vážně potřebuje.

Mějte se krásně.

W.