Loki se, jako každou noc, vydal projít z tichého stanu pryč od svých myšlenek. Každý večer své tábořiště stěhovali. Ásgardské lesy a hvozdy byly rozsáhlé a mohli si vybírat z mnoha mýtin, luk, nebo i jeskyní, pokud hrozilo, že je přepadne bouřka. Thor samozřejmě mohl bouřku a déšť ovlivnit a poslat je jinam, ale nedělal to. Lov by pak byl příliš snadný a postrádal by ty rušivé elementy, které ho činily zajímavější. To však neznamenalo, že budou spát v mokru.

Lokimu nevadilo zmoknout. Jedno drobné kouzlo mu zajistilo, že se okamžitě celý osušil. Přesto byl rád, že ho nyní do chodidel studila jen rosa a ne deštěm nacucaný mech. Kráčel pomalu a poslouchal noční zvuky, aby nemusel na nic myslet. Vnímal každé prasknutí větvičky, čenichání zvířat, zvuky nočních ptáků, šumění větru i daleké houkání sov. A čím dále šel, tím víc se mu do uší dostával další pravidelný zvuk, který napřed nepoznal. Po několika krocích mu však došlo, co to je, a zpomalil.

Věděl, že je ještě daleko. Noc nesla zvuky na poměrně dlouhou vzdálenost. A zjišťoval, že jeho dech se zrychluje a získává stejný rytmus, jako tiché sténání někde za stromy.

Okamžitě si řekl, že by se měl otočit a ponechat soukromí někomu, kdo beze vší pochybnosti masturboval. Jenže nohy jako by ho neposlouchaly. Začaly našlapovat po mechu ještě tišeji, jako by měl kočičí tlapky. Tep mu bušil ve spáncích a krev mu rozehřívala tváře a slabiny.

Neměl by se přiblížit. Měl by zmizet. Ale adrenalin ze skutečnosti, že někdo přijde na to, že ho sleduje při intimní chvilce, ho zcela polapil. Zastavil se až na dohled tmavé siluety. Vzdechy nabraly na intenzitě, a přestože neviděl žádný detail, slyšel muže tak zřetelně, jako by mu vzdychal do ucha. Poznal ho hned a pocit, že tu nemá co dělat, ještě zintenzívněl. Sice si říkal, že Fandral by nenamítal nic proti tomu, aby se přidal, ale určitě by se mu nelíbilo, kdyby věděl, že ho Loki pozoruje.

Přesto se pohnul jen tak, aby se opřel o kůru širokého stromu. V penisu už mu dávno škubalo. Prsty zatínal do boků, aby si zabránil rozepnout kalhoty. Poslouchat rytíře, snášet vlny horka a mrazu a představovat si, jak silné ruce putují po jeho těle a objevují jej, byla jedna věc. Ale dělat si to nad tím, že se uspokojuje někdo jiný? Tak přesto nejel vlak, i když měl dojem, že mu erekce roztrhne kalhoty.

Vzdechy se ozývaly čím dál hlasitěji a rychleji. Loki poznal, že už se blíží k vrcholu. Jestli měl nějakou šanci na nepozorovaný odchod, měl ji využít nyní. Želatinové nohy se mu vysmály. Rty měl opuchlé a okousané. Dech plytký a rychlý. Měl chuť oběhnout proklaté stromy, prozradit se a skočit na něj. Povalit ho do mechu a jeho dech chytat vlastními ústy. Líbat ho. Dotýkat se.

Vyspat se s ním.

Samotného ho překvapilo, že se při té myšlence ani nezachvěl. Necítil nic jiného než touhu to udělat. Vzít si ho. Zasunout se do něj až po kořen. Být jeho příčinou vzdechů.

Tak se zarazil, že přeslechl Fandralův výkřik. Co však nepřeslechl, byl následný vzlyk.

V tu chvíli zatoužil zalézt pod zem a splynout s hlínou. Vzrušení opadlo. V jeho hrudi se rozlil pocit provinilosti tak silně, že čekal, že se pozvrací. Tiše se sesunul k zemi a dal si obličej do dlaní. Ne, skutečně neměl v plánu být u toho, kdy rytíř plakal, ať už kvůli čemukoliv. Cítil se hůř, než když mu matka jako dítěti vynadala. A nejhorší na tom všem byl pocit, že rytíř plakal kvůli němu, ať už to bylo jakkoliv nepravděpodobné a nesmyslné.

Seděl v klubíčku ještě dlouho poté, co Fandral odešel. Cítil se hrozně. Nejen proto, že vědomě zastihl přítele v situaci, kterou by si jistě nepřál, aby někdo viděl – koneckonců proto se vydal tak hluboko do lesa –, ale také proto, že si až poté uvědomil, že mu touha naprosto zastřela myšlení.

Jen proto, že ho ovládlo vzrušení, zcela v tu chvíli zapomněl na Tonyho. A přestože si už dokázal zdůvodnit, že touha nerovná se láska, neuklidnilo ho to. Naopak. Přestával se divit, že ho Tony opustil. Musel to vědět. Musel vycítit, že mrazivý obr nedokáže udržet věrnost. Nebesa, mít lepší příležitost, s Fandralem by se zřejmě vyspal. Přestože miloval Tonyho. Miloval, ale nezasloužil si ho. Udělal dobře, že odešel na Zemi bez něj. Vždyť se na něj nemohl spolehnout.

Na druhou stranu – kdyby tu Tony byl, nebo ho vzal s sebou, tak by se nic takového nestalo. Netrávil by čas s Fandralem, který se zasloužil o to, aby se cítil celkově lépe. Ale byla to omluva? Znamenalo by to snad, že i tak by se díval po někom jiném, jakmile by Tony zalezl za roh? Třeštila mu z toho hlava.

Nezvládal si odpovídat na otázky, které se mu honily hlavou. Cítil, že by si o tom potřeboval s někým promluvit. Bolestně vnímal, že ho nedostatek odpovědí ubíjí. Netušil ani, kde se v něm takové myšlenky vzaly. Dříve ho ani nic takového nenapadalo. Tak moc ho změnil pobyt u obrů? Nebo ho tak moc změnil Tony? Obojí dohromady? Tolik otázek!

Odpovědi neměl. Ani nikoho, s kým by si o nich mohl promluvit. Byl si jistý, že ani matka, ani Thor, by se mu za ně nevysmáli. S ani jedním však takové osobní záležitosti řešit nechtěl. Nehledě na tom, že s matkou stále nemluvil. Nemohl jí odpustit, že vědomě Tonymu ublížila. A s Fandralem opravdu nemohl mluvit o tom, že by si to s ním chtěl rozdat, přestože srdce patřilo Tonymu.

Netušil, co by měl dělat. Od rozhovoru na břehu jezírka před několika dny o Midgardu nepadlo ani slovo, ale cítil, že to pořád visí ve vzduchu. Souhlasil, že se bez toho nikam nepohne. To však znamenalo předstoupit před Ódina. Mluvit s ním poprvé od toho, kdy ho odřízl od magie a předal obrům. Krčit se před ním hluboko pod zlatým trůnem. Otřásl se odporem. Stálo to vůbec za to? Otevírat staré rány a připomínat si, jak ho k němu vedli v řetězech?

Samozřejmě, že ano. Tony za to stál. Už jen proto, že mu zachránil život. A dokonce za něj orodoval, aby mohl použít kameny při bitvě. Nebýt jeho, všichni by zemřeli. A nejen proto před Ódina předstoupil o dva dny později, když se odpoledne vrátili do paláce.

Bylo mu všelijak, když kráčel dlouhou síní a v naprostém tichu se rozléhaly kroky jeho těžkých bot. Celou dobu se snažil si ponechat na obličeji výraz chladného nezájmu, ale věděl, že se mu to příliš nedaří. Cítil strach a počítal s tím, že to Ódin pozná. Ale už se nehodlal vracet. Pro možnost být s Tonym, nebo od něj alespoň získat odpovědi a jasné odmítnutí, zvolil risk.

V nitru mu hořel slabý plamínek naděje, že nekráčí přímo do jámy lvové a že ho Ódin opravdu nehodí obrům zpátky, jak ho ujišťovali Fandral i Thor, kteří na něj čekali v předsálí. Jistý si však nebyl. Už jen to, že Všeotec jeho přání o hovor vyslyšel okamžitě, ho znervózňovalo. A byl si jistý, že to je poznat i na jeho chůzi. Proto byla vzdálenost od dveří k trůnu tak dlouhá. Poskytovala králi dostatek času, aby poznal, v jakém rozpoložení k němu někdo přichází.

Zastavil se na obvyklém místě a mírně se uklonil.

„Dlouho jsme spolu nemluvili," přivítal ho Ódin. „Jsem překvapen. Musíš mít na srdci něco důležitého."

„Ano," souhlasil Loki a zaujal postoj s mírně rozkročenýma nohama a s rukama za zády. „Chci požádat o dovolení použít Bifröst a opustit Ásgard."

„Kam chceš jít?" zeptal se Ódin a mírně se na trůně předklonil.

„Na Midgard."

„Proč?"

„A záleží na tom?" zeptal se Loki.

„Ano, záleží," odvětil Ódin vážně. „Pokud chceš opustit Ásgard, i když je Bifröst uzavřený, potřebuji znát pořádný důvod, proč bych měl riskovat jeho otevření."

Loki nasucho polkl. „Nemám v úmyslu se znovu pokusit o jeho ovládnutí. Prostě tu nechci zůstávat."

Ódin se opřel zády o zlaté opěradlo. „V tom případě je odpověď ne."

„Takže jsem i nadále vězeň?" zeptal se s hořkostí, kterou se ani nesnažil potlačit. „Thora bys pustil?"

„Ne," ujistil ho. „Nejsi vězeň. Svými činy ses vykoupil. Po Ásgardu se můžeš pohybovat volně jako dříve. A ani Thor nemá dovoleno odejít." Povytáhl obočí a pohladil jednoho z havranů, kteří mu seděli na ramenou. „Pokud mi chceš ale říct pravý důvod..."

Loki nechtěl. Tak moc nechtěl dávat nikomu další zbraň proti sobě. Jako by už teď nevědělo tolik lidí, že je Tony jeho slabinou. Co kdyby mu kvůli tomu někdo ublížil? Jen proto, aby ublížil Lokimu. To by si neodpustil. Při pohledu do Všeotcových očí však poznal, že on ví jeho důvod. A že se nespokojí s úplným obejitím pravdy. Na druhou stranu by přece nemusel říct úplně vše.

Vysvětlil mu své důvody stroze a krátce; mluvil především o dluhu, který vůči smrtelníkovi všichni měli, když mu zachránil život s magií a díky tomu pak mohl Loki porazit nepřítele. Nemluvil o svých citech, ale bylo mu jasné, že jsou cítit z každého jeho slova.

Ódinovu odpověď si pak vyslechl s výrazem, z nějž nebyla poznat žádná emoce. Rozloučil se s úklonou, přestože se mu rozhodně nechtělo klanět. Avšak nebyl blázen. Věděl, co se sluší a patří.