Bylo už hodně po půlnoci, když se konečně dostal Tony do Miami a mohl za sebou zavřít dveře.

Teď už věděl, že tisková konference byla špatný nápad. Měl dojem, že je nekonečná. Bylo mu zle. Motala se mu hlava. Musel se soustředit na otázky, usmívat se, předstírat, jak moc je v pohodě a nemyslel si, že tmavé brýle skryly jeho černé stíny pod očima. Ačkoliv ty ho trápily ze všeho nejméně. Koneckonců nikdo nezapíral jeho úraz. Měl plné právo vypadat unaveně a nikdo to nerozporoval.

Problém byl hlavně v tom, že sám sobě nezněl dostatečně v pořádku. Pepper sice na konci tvrdila, že podal perfektní výkon, ale rozhodující budou v následujících dnech média. Na to, jak celou tiskovku odprezentují noviny, televize a internet, zareaguje burza. Doufal, že jeho akcie neklesnou. Skutečně nechtěl, aby se splnila hrozba, nad kterou přemýšlel při rozhovoru s Brucem.

Konference však měla i jednu světlou stránku. Nikdo neměl tušení o vztahu, který skončil, než mohl pořádně začít. Nikdo nevěděl o Lokim, tudíž nepadla jediná otázka tímto směrem. Tony tak mohl bez obav odpovídat o tom, co se stalo na vzdálené planetě, jak odvrátili vesmírnou krizi a jak si u toho rozbil hlavu. A na Lokiho nemusel myslet. Cestu letadlem prospal, a dokonce bez noční můry, takže ani tehdy se jeho myšlenky nestáčely k bohu.

Až tady, když se konečně zastavil a definitivně cvakl zámek. V tu chvíli si uvědomil, že je poprvé od chvíle, kdy se probudil na základně, sám. Bez dozoru. Bez zvědavých očí.
Bez Lokiho.

„Vítejte doma, pane Starku," zašuměla umělá inteligence a Tony měl z jejího hlasu pocit, že slyší spokojenost. „Pokud máte hlad, v lednici je tuňákový sendvič. Doktor Banner mě informoval, že se dnes v noci vrátíte. Bohužel až moc pozdě na to, aby vám hospodyně nakoupila, dorazí tedy ráno. Také bude minimálně týden docházet sestra z nejbližší nemocnice –"

„Díky, Jarve, to stačí." Zamířil k lednici, otevřel ji a vzal si sendvič. Bez zájmu se do něj zakousl a vrátil ho do lednice. „Jedl jsem v letadle," zalhal a zašilhal směrem k vyšší polici u barového pultu, který nesměl chybět ani v Miami. Smála se na něj láhev oblíbené skotské. Nepil tak dlouho, že měl pocit, jako by se láhev vlnila a natahovala pomyslné ruce, aby ho objala.

A proč ne. Nikdo jiný, kdo by ho objal, tu stejně nebyl. A ten, koho objetí by chtěl, po němž toužil... zmizel někde v prdeli, na kterou neměl souřadnice.

Se sevřenými rty se Tony vydal pro broušenou sklenici a cestou vyplivl tuňáka do koše. Nalil si. Přivoněl si. Pod ušima ho zaštípalo, jak se mu sbíhaly sliny na oblíbený alkohol. Napil se. Usmál se, jakmile ho lahodná chuť pohladila po jazyku a zahřála hrdlo. Napil se znovu. Dopil sklenici, kam si nalil sotva centimetr.

O okamžik později ho to koplo. Tak tak doběhl do koupelny, kde vydávil, co mohl. Celé nitro se mu bouřilo. Žaludek se mu svíral. Podrážděné hrdlo ho nutilo ke kašli. Kašlal tak, že si ani nevšiml, kdy se změnil na vzlykot. Pořádně si to uvědomil až ve chvíli, kdy se doplazil na měkkou předložku před vanou, a sbalil se do klubíčka. Objal si ramena, přitáhl kolena k hrudníku a konečně si dovolil dát průchod emocím, které musel celou dobu na základně dusit v sobě.

Až teď, když byl sám, mohl plakat a ulevit si. Věděl, že to nepomůže. Ale potlačované emoce ho rozebíraly zaživa. Potřeboval upustit ventil, aby se mohl znovu nadechnout a začít zpracovávat všechno, co se mu stalo. A že toho bylo dost, říkal si, když o něco později slzy došly a on jen dál ležel na podlaze a ignoroval Jarvisovy dotazy a rady.

Tony přemýšlel. Uvažoval, jak se stalo, že se vůbec do téhle situace dostal. A neměl na mysli to, že se mu polomrtvý bůh vecpal do obýváku. Snažil se jít do větší hloubky. Už jen to, že se zamiloval až ve dvaačtyřiceti, nemohlo být normální. Ano, sám se postaral o to, že si nepustil nikoho blíže k tělu, ale čím to začalo? Mohlo to být způsobené už v dětství?

Mohl za to Howard, který mu místo lásky dával najevo jen to, že není dost dobrý, a že je jeho největší úspěch týpek v ledu? Mohl za to minimálně navenek chladný a formální vztah mezi jeho rodiči? Nezažil dost lásky doma, proto netušil, jak vypadá, jak ji přijmout a jak ji dávat? Vždyť většinu svého života místo s rodiči strávil s komorníkem nebo na koleji!

Předpokládal, že to určitou souvislost mělo. To a zodpovědnost, které se na jednu stranu děsil a na druhou nechtěl opakovat vzorce chování, které si nesl z dětství. Převzít firmu. Oženit se. Mít dítě. Dítě, před kterým by utíkal do své dílny. Nevěnoval by se mu dost. Nechal by ho s matkou a chůvou. Stal by se dalším Howardem a vychoval by další citově nevyrovnané dítě.

Naštěstí si tohle uvědomil včas. Proto se nechal podvázat, aby nikdy nic podobného nemohl žádnému dítěti, ale ani ženě, udělat. A tím, že vztahy vyhledával na jednu noc – kromě krátkého pobláznění s Pepper –, tak vlastně zaktivoval dvojí ochranu sebe i budoucí generace.

Jenže pak se tu ukázal Loki a svou neustálou přítomností a postupným budováním vzájemné důvěry veškeré neviditelné obrany zbořil, jako by byly jen z papíru. Aniž by o něco takového stál, se zamiloval. Poprvé a hned tak silně. Nevěděl, jak s tím má naložit. Dokud měl boha vedle sebe, zdálo se mu to snadné. I s vidinou možné smrti v bitvě to pořád stálo za to. Těšilo ho to. Užíval si to i bez toho, aby s ním spal. To se mu v tu dobu zdálo nepotřebné; stačilo mu jen to, že se k němu mohl přitisknout a vdechovat jeho vůni.

Ale teď? Co dělali lidi, kteří dostali kopačky? Co by měl dělat on? Evidentně nemohl ani pít. A Banner ho nejspíš na to i upozorňoval.

Loki ho opustil. Steve ho nesnášel. A vlastně by se ani moc nedivil, kdyby to tak měli i ostatní kolegové.
V několika chvílích opatrné sebereflexe si dokázal přiznat, že asi není nejlepší společník. Bruce byl možná jediný, koho mohl skutečně považovat za přítele, ale toho rozhodně nehodlal otravovat něčím tak banálním, jako byl rozchod s bohem. Navíc ho už zatěžoval dost. Potřeboval také chvíli klidu se Stevem, když hrozba z vesmíru konečně pominula. Zasloužil si to.

Ne, zůstal na všechno sám a musel se s tím nějak popasovat. A jedna věc na mizerné myšlenky fungovala vždy, když nebyl alkohol po ruce.
Zvedl se na vratké nohy, opřel se o umyvadlo a zhluboka se nadechl.

„Jarvisi, budeme mít práci," řekl a zadíval se na sebe do zrcadla.

Málem se nepoznal. Potřeboval nutně upravit vousy a ostříhat vlasy. Jeho kůže byla zašedlá a ztrhaná. Určitě mu přibylo mnoho vrásek. Zakroutil hlavou a pozoroval nové šediny, které prokvetly na jeho skráních. Dokonce i vousy začaly na bradě stříbrnět. Děsilo ho to. Kdy stihl tak zestárnout? Vlastně se ani nedivil tomu, že ho Loki opustil. Proč by se měl zajímat o smrtelníka, který vypadal minimálně o patnáct let starší, když měl vedle sebe nesmrtelného boha s postavou a obličejem Adonise.

„Co budeme dělat?" ptal se program, zatímco si Tony s povzdechem obličej opláchl ledovou vodou a sáhl po kartáčku na zuby a pastě.

„Model nevímkolik," prozradil Tony a začal si čistit zuby. „Asi se trochu nabouráme do programu NASA a obšlehneme jejich výrobu. Chci novej oblek."

Na chvilku zaznělo ticho narušované jen zvukem štětinek na zubech. „Máte v plánu vyrobit tryskami poháněný skafandr, pane?" zeptal se Jarvis.

Tony si vypláchl ústa a přikývl. „Jo, něco takovýho.  Začni se zkoumáním jejich serveru. Mám nějaký nápady, ale když se tam nabouráme, tak nám to ušetří pár pokusů-omylů."

„Jste si jistý, pane?" ujišťoval se Jarvis.

„Naprosto," řekl Tony rozhodně, otřel si obličej a obrátil se, aby se na sebe nemusel dívat. „Začni hned. Snaž se. A netrap se, když to nějakou dobu potrvá. Budou to mít možná o trochu líp zabezpečený než Fury."

„Jak si přejete," odtušil Jarvis a odmlčel se.

Tony si pro sebe přikývl. Možná to byl špatný nápad. Vlastně to byl určitě špatný nápad. Vždyť ani netušil, kde leží Ásgard. Ale měl alespoň nějaký hnací motor, díky němuž se možná nezblázní tak rychle. A pokud tu byla možnost, že ho najde a dostane odpovědi na své otázky, musel ji využít. Potřeboval znát důvody. Nevědomost ho ničila víc než skutečnost, že ho Loki opustil.

„Jarve?" ozval se později, když ležel na zádech ve své posteli a snažil se ignorovat pocit, že na druhém konci místnosti někdo stojí a šeptá jeho jméno. Věděl, že tam nikdo není. Věděl, že na něj nikdo nemluví. Přesto se jen těžko dokázal soustředit na cokoliv jiného.

„Pane? Přejete si hudbu před spaním?" nabídla umělá inteligence pohotově. „Možná nějakou vážnou hudbu?"

„Ne," zabručel. „Něco mě zajímá. Z čistě vědeckýho hlediska, samozřejmě."

„Poslouchám."

„Je možný, aby se bůh zamiloval do smrtelníka?" zeptal se tak tiše, že se mu zdálo, že otázka zazněla pouze v jeho hlavě.

„Bohužel vám na to nemohu relevantně odpovědět, pane," odpověděl Jarvis a Tonymu se zdálo, že je jeho bezbarvý hlas neobyčejně chladný. „Mohu čerpat pouze z pochybných zdrojů, jako jsou pověsti, kde obvykle bůh zavítá mezi smrtelníky, vyhlídne si nějakou ženu, svede ji a má s ní potomka – poloboha. Jediný známý vztah smrtelníka a boha je pouze mezi doktorkou Fosterovou a Thorem, a to je velmi malý vzorek pro statistický výpočet."

„Rozumím," hlesl Tony, otočil se na bok a objal peřinu. Jarvis mu dal odpověď, kterou si myslel. Loki ho nemiloval.

Nebránil se slzám. Věděl, že před Jarvisem si to může dovolit.