Loki se snažil usnout. Byla hluboká noc a dokonce i Thor s Volstaggem, kteří byli schopni u ohně popíjet a vzpomínat na společné bitvy až do ranního kuropění, už spali ve svých stanech. V jejich tábořišti se ozývalo jen občasné vrzání cvrčků, funění zvěře a houkání sovy. Tyto zvuky však tlumily stanové dílce, a tak Loki ležel prakticky v naprostém tichu.

A to byl problém.

Neměl nic, co by dokázalo přehlušit jeho myšlenky.

Přes den se to dalo vydržet. Téměř se nezastavil. Pokud nestopovali zvěř, kterou chtěli ulovit, stavěli tábor v části hvozdu, kterou si našli, bourali a stahovali úlovky, starali se o oheň, pekli maso a povídali si. A pili ve velkém. Loki s nimi zůstával až do doby, kdy měl pocit, že usne uprostřed slova. Ale jakmile si lehl, najednou neudržel oči zavřené. Sice zíval o sto šest, ale usnout nemohl. A otravné myšlenky na to, co ztratil, byly hlasitější s každou vteřinou.

Nemohl to vydržet; vstal, oblékl si kalhoty a černou košili, a bos se vydal ze stanu ven. Na okamžik zauvažoval, že by se proměnil v nějaké zvíře a proběhl by se po lese. Na čtyřech tlapkách by to bylo zřejmě i pohodlnější. Ale po několika krocích si na mech s občasnými větvičkami zvykl. Proti tomu, co zažil v zajetí, se i šlápnutí na ostrý kámen zdálo jako sotva štípnutí. A přestože na Zemi už padal sníh, na Ásgardu pořád panovalo poměrně teplé podzimní počasí.

Tuto noc se utábořili kousek od lesní tůňky s čistou studenou vodou. Aniž by příliš přemýšlel, kam vlastně jde, šplouchání a kuňkání žab, jež zaslechl, mu směr cesty napověděl. Pokračoval v něm, až dokud nedošel na mýtinu porostlou trávou, která obklopovala tůň. Téměř dokonale kulatý měsíc osvětloval okolí více než dostatečně a na rozdíl od cesty lesem se už nemusel obávat nějaké nečekané překážky. Siluety několika keřů viděl z dálky. Vyhnul se jim a mířil k místu, kde věděl, že je svažitý a lehce bahnitý břeh, kterým se pohodlně dalo dostat do vody. Nechtěl se koupat, ale odpoledne si u břehu všiml příjemně velké ploché skalnaté plochy. Na tu si chtěl sednout.

Slabý vánek ho hladil po tvářích a rosa chladila na chodidlech, ale necítil zimu jako v jeskyni. Bylo mu příjemně, alespoň fyzicky. Srdce ho stále bolelo. To jeden výlet opravit nemohl. Zde už naštěstí neslyšel své myšlenky tak nahlas. Čím víc se blížil k vodě, tím častější a pravidelnější šplouchání slyšel. Uvažoval, jaké zvíře může takový zvuk vydávat. Odpovědí mu byla hromádka oblečení na kameni.

Nezkoumal, čí oblečení to je. Nezáleželo na tom, bylo to něčí z jeho přátel. Napadlo ho, že by se měl otočit a vrátit zpět. Ale ten, kdo se koupal, už musel jeho siluetu proti měsíci vidět. Nemělo smysl se otáčet a vracet. S povzdechem se posadil ve stejné chvíli, kdy se z vody ozval zvuk, jako když někdo skočí šipku, vyplave a stéká z něj voda.

„Přidáš se?" pozval ho sametový hlas tiše. Díky vodě ho však slyšel tak dobře, jako by seděl vedle něj. Bezpečně tak poznal, že v tůni plave Fandral. Tipoval, že to bude buď on, nebo Hogun. Thor ani Volstagg by noc, při které mohou hodovat a bavit se, netrávili v lesním jezírku.

„Ne, díky," odpověděl stejně potichu. „Nechci rušit. Nevěděl jsem, že jsi tady. Můžu zase jít."

„Nerušíš," ujistil ho Fandral a i na dálku a ve tmě mohl z jeho hlasu Loki vycítit úsměv. „Ale děláš chybu. Voda je úžasná. Ze začátku ledová, ale po chvilce se v ní cítíš jako v objetí."

Loki zavrtěl hlavou, natáhl nohy před sebe a opřel se za zády o dlaně. „Zdá se, že dělat chyby je můj životní cíl," opáčil a zavřel oči. S Fandralem si povídal rád. Za těch několik dní, co spolu lovili jako dřív, se občas cítil jako za starých časů, a to hlavně právě díky němu. Hovořil s ním nejvíc. Usmíval se na něj. Povzbuzoval ho, i když neřekl ani slovo. S ním se cítil dobře. S ním dokázal na chvíli zapomenout na celou mizérii, protože pokud byl v jeho dosahu, tak neměl čas polemizovat nad svým mizerným osudem.

„Každý občas dělá chyby," poznamenal Fandral a pomalu kráčel po dně, aby mohl vylézt z vody. „Důležité je se z nich poučit a nedělat je znovu."

Loki neodpověděl. Pozoroval ho. Sledoval, jak se postupně odhaluje víc z jeho těla, když se blížil ke břehu. Světlo měsíce mu na svalech utvořilo stíny a ještě víc je zvýraznilo. Fandral měl jinou postavu než Tony. Byl vyšší, měl širší ramena a větší svaly, ale nedisponoval obrovskou hmotou jako Thor. Byl tak akorát, aby se mu líbil.

Neviděl ho nahého poprvé, ale prvně si ho chtěl prohlédnout. Očima postupně sledoval vše, co se vynořovalo. A díky měsíci viděl opravdu velmi dobře. Nechtěl uvést Fandrala do rozpaků a měl v plánu nechat oči bloudit jen po bezpečných částech těla. Přesto se neudržel. Podíval se mu mezi nohy okamžitě, jakmile se jeho penis dostal nad hladinu. Líbil se mu. Tak akorát velký, aby přinesl rozkoš, ale ne bolest. S lesklým odhaleným vrcholkem. Lokimu chvíli trvalo si uvědomit, že je muž před ním částečně vzrušený. Musel vědět, že si ho prohlíží. Vzrušilo ho to? Nebo ho Loki přerušil uprostřed uspokojování? O tom pochyboval, to by předchozí zvuky nezněly jako plavání.

Ne, musel za to nějakým způsobem moct on.

Začervenal se a sklopil oči na špičky nohou. Fandral šel nenuceně, jako by si ani nevšiml, že se mu mezi nohama houpe polotvrdé mužství. Nesnažil se zakrýt. Loki měl neodbytný dojem, že to dělá schválně. Že chce, aby si ho prohlédl. Neodolal, podíval se znovu zrovna ve chvíli, kdy už byl rytíř jen pár krůčků od něj. V podbřišku mu zacukalo a v bedrech zamrazilo. V ústech mu vyschlo a dech se mu zrychlil.

Nechápal to. Cítil, jak se mu tělem rozpíná teplo a vlastní klín reaguje. Zaplavovalo ho vzrušení. Ale jak mohl být vzrušený, když byl citově rozložený a měl dojem, že se mu hroutí svět? Navíc ho vzrušil úplně někdo jiný než Tony. Mátlo ho to. Když ho Thor zachránil, nevěřil, že se vůbec ještě někdy do takového stavu dostane a zda bude schopný jakéhokoliv fyzického projevu. S Tonym se ukázalo, že postupně dokáže se svým traumatem bojovat a s důvěrou mu dovolit hodně, i když zatím ne všechno.

Ale s Tonym ho pojilo víc než jen touha. Tonymu věřil. Tonymu jako jedinému by dovolil stát mu za zády. Fyzická touha po Tonym souvisela s city, které jí dodaly mnohem hlubší a srozumitelnější smysl.

Fandrala považoval za krásného muže, ale fyzicky po něm nikdy netoužil. Ani v dobách před New Yorkem. Znal ho tak dlouho, že ho dříve považoval za svého dalšího bratra. Jemu by nedovolil se mu za záda postavit. A přesto se mu v hlavě rozběhly představy, jak je jeho penis tvrdý úplně, jak kolem něj obemkne prsty a jazykem ochutná jemně slanou chuť.

To přece v jeho situaci nebylo normální. Nebo ano? Bylo v pořádku cítit touhu, i když netušil, zda by ji dokázal naplnit, i ve chvíli, kdy měl srdce rozervané na kusy? Nikdy dříve zamilovaný nebyl. Neměl s čím porovnat, jestli jeho tělo reaguje normálně. Možná ano. Dříve také souložil bez citů a bez problému se mu postavil. Proč by mělo mít zlomené srdce vliv i na tohle?

Odpovědi se nedočkal. Zamyslel se tak moc, že vůbec nezaregistroval, jak se muž osušil, oblékl si kalhoty a posadil hned vedle.

„Kdybych věděl, že přijdeš, vzal bych aspoň něco k pití," zabručel Fandral, pokrčil nohy v kolenou a lehce se zachvěl v nočním chladu.

Loki se na něj otočil. Jeho oči sklouzly po profilu na široký hrudník, na nějž stékaly kapky z mokrých vlasů. Na okamžik se zasekly na vztyčených bradavkách a cuknutí v klíně mu připomnělo, že se má okamžitě začít dívat jinam.

I kdyby snad chtěl pro tu chvíli zapomenout na Tonyho a co pro něj znamenal, tak nemělo smysl si cokoliv začínat právě s rytířem. Předně si Loki nevěřil, že by to dokázal dotáhnout do konce, když to nezvládl ani s Tonym. A také, což si uvědomoval ještě zřetelněji, nebylo fér používat Fandrala jako náplast na živou ránu.

Vrátil se očima k jeho obličeji a sáhl do vzduchu. Okolo dlaně se zatřpytila zelená záře, z níž se o okamžik později vynořila stejně zaprášená láhev, jakou přinesl Fandral do jeho komnaty oknem. „Myslel jsem, že spíš. Šel jsem se projít. Ale když už jsme tu skončili oba..." podal mu láhev, „může být?"

„Ohó," zajásal Fandral a okamžitě láhev otevřel. „Excelentní výběr. Co to stálo tebe?" zeptal se s očima upřenýma na něj.

„Trochu standardního plížení, znáš to," prozradil, počkal, až se napije a vzal si láhev zpátky. „O moje pusy by služky nestály, ty už všechny padly k nohám tobě."

„Jsem si jistý, že by se našlo dost lidí, kteří by za ně dali všechno," opáčil potichu a Loki měl neodbytný dojem, že je ve svých myšlenkách velmi konkrétní. Až se z toho znovu začervenal a byl rád, že to v měsíčním světle není vidět. „Na kdy plánuješ odchod?" změnil rytíř okamžitě téma a ušetřil ho tak nutnosti reagovat.

„Jak to myslíš?" nechápal Loki. „Kam bych odcházel?"

„Na Midgard přece," vysvětlil Fandral a po dalším napití mu podal láhev. Sáhl za sebe pro košili a oblékl se. „Za ním."

Loki se pomalu napil a zadíval se na nehybnou hladinu tůňky. „Je uzavřený Bifröst," připomněl mu dutě. „I kdybych chtěl, nemohu nikam jít."

Fandral povytáhl obočí. „Nejsem to já, kdo z nás dvou umí používat tajné cestičky."

Loki si přitáhl kolena a opřel si o ně bradu. Samozřejmě o odchodu přemýšlel. Chtěl se dostat do New Yorku a vykřičet na Tonyho všechnu bolest, kterou mu odchodem způsobil. Chtěl slyšet vysvětlení, proč odešel a nevzal ho s sebou. Chtěl se mu stulit do náruče, nechat se obejmout a poslouchat sladké nesmysly. Chtěl ujištění, že všechno bude v pořádku.

Jenže čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se s jeho touhou dohadovala hrdost, která mu opakovala, že tam jít nesmí, ani kdyby mohl. Nesměl se přece ukázat jako slabý zamilovaný idiot. Už tak ho Tony viděl v tolika podřadných a ponižujících situacích, že opravdu nepotřeboval na seznam přidávat ještě scénu, kdy ho prosí, aby ho neopouštěl.

Nevědomost, proč ho opustil, ho však ničila. A věděl, že pokud to nevyřeší, bude ho užírat dlouhé měsíce, možná roky, možná navždy. Na druhou stranu, dokud nebyl explicitně odmítnut, mohl v sobě udržovat plamének naděje. Bylo to těžké rozhodování a on netušil na jakou stranu překlopit jazýček vah.

Nešlo však jen o tohle. Jeho budoucí činy svazovala ještě další nejistota. Ta jediná, o kterou se byl ochotný podělit a to jen s Fandralem – a případně s Thorem – a pouze proto, že mu silný alkohol dodával odvahu.

„Pořád nevím, v jaké jsem teď vůbec pozici," přiznal nejistě. „Od chvíle, kdy mě vzal Thor zpátky na Ásgard, se nikdo neobtěžoval mi říct, jestli je můj trest u konce, nebo ne."

„To je snad jasné, že je trest už u konce," ujišťoval ho Fandral, zatímco mezi nimi kolovala láhev a její obsah se povážlivě zmenšoval. „Kdyby ne, tak ti nedovolí volné pobíhání."

„To, že tady mohu volně pobíhat a služebnictvo poslouchá, může být jen na oko. Třeba se jen čeká na vhodnou příležitost, jak mě zase někam zavřít," řekl Loki hořce a otřásl se. „Nezapomeň, co říkala Sif. Obři mě chtějí zpět. Co když –"

Fandral mu položil prst na rty. Předchozí vzrušení a povolené zábrany způsobily, že Lokimu dotek vyslal výboj až do podbřišku. Zasténal. Nedokázal zvuk v sobě udržet.

„Jsi paranoidní, Loki," zamumlal Fandral a naklonil k němu obličej tak blízko, že mohl cítit teplo jeho dechu na tváři. „Překvapuje mě, že vůbec něco Sif věříš. Zrovna ty." Velmi pomalu a jemně posunul bříško ukazováčku po jeho spodním rtu, než se s povzdechem odtáhl a napil se. „Měl bys jít za Ódinem a rozseknout to jednou pro vždy."

Loki se nad ztrátou kontaktu zamračil. Vzápětí byl za to rád. Nebesa, měl by přestat pít. A přestat přemýšlet nad tím, jak by ty zatraceně svůdné rty mohly pasovat k těm jeho. Vždyť miloval Tonyho. Neměl by mít takové myšlenky. Měl by ho přitahovat jen Tony. Nebo ne? Mohl ho zajímat i někdo jiný? Ale samozřejmě že ano. Vždyť proto bylo tolik nevěr i mezi zamilovanými páry. Vzájemnou přitažlivost řídily hormony. A ty jeho se aktuálně chtěly přitahovat s těmi Fandralovými více než vehementně. Až zmínka o Ódinovi ho dostala zpět na pevnou půdu.

„Nemluvil jsem s ním od chvíle, kdy mě odsoudil. Nemám v plánu na tom něco měnit," ujistil ho chladně. „S ním jsem skončil."

Fandral zavrtěl hlavou. „On s tebou ale ne. A ty potřebuješ vyřešit svoji situaci, aby ses mohl posunout dál. Potřebuješ zjistit, co Anthonyho vedlo k odchodu. Třeba to nebyla jeho vůle a nechápe, proč jsi nešel za ním. A i kdyby to udělal, protože tě zkrátka nechce, ty to potřebuješ vědět. Protože dokud to nějak neuzavřeš, tak se nikam nehneš a budeš se jen potácet v kruhu." Opřel se o dlaň, natáhl se k Lokiho tváři a lehce ho na ni políbil. „Dobrou noc, Loki," hlesl ztrápeně a zvedl se k odchodu.

Loki se za ním neotočil. Z očí se mu spustily slzy. Rytíř měl pravdu, která ho zřejmě bolela úplně stejně jako jeho. Potřeboval to rozseknout. Ale bál se. Tak moc se bál.

Strašně mě baví ten Lokiho vnitřní rozpor. Myslím, že je to velmi lidské. A Fandral je zlatíčko. A ještě bude mít svou důležitou roli. Napadá vás jakou? A myslíte, že Všeotec Lokiho pustí na Zemi?

Každopádně příště už bude Tony. Musíme taky zjistit, jak je na tom.

Těším se na vaše komentáře.
Užijte si druhou půlku prázdnin.

W.