„Konečně jsi vzhůru! Už jsem se bála, že se neprobudíš."
Ženský hlas se k Tonymu dostával do uší jen velmi pomalu. Oční víčka se otevírala ještě pomaleji. Světlo ho pálilo. Jakmile oči otevřel, zalily se mu slzami. Místo ženy tak viděl rozmazaný flek. „Co se stalo?" zachrčel a znovu oči zavřel. Zjistil, že má velkou žízeň. Měl pocit, jako by mu do úst někdo nasypal kolečko písku. Bolela ho hlava. Útroby se mu nepříjemně svíraly nutkáním zvracet. Ale i prosté otočení hlavy se mu v té chvíli zdálo jako nesplnitelný úkol.

Nechápal to. Přece vyhráli. Pamatoval si bitvu. Trvala dlouho a ztráty se nevyhnuly ani jedné straně. On sám létal a střílel nad nepřítelem snad celý den bez přestávky. Kolem něj létaly barevné paprsky, padaly sutiny a hořely ohně. Měl tolik práce, že pořádně ani nestíhal vnímat, co dělají ostatní. Jen občas zahlédl zelenou šmouhu, když Hulk skočil po něčem, co chtěl zničit.

Komunikoval s nimi na dálku, ale kromě Thora se ostatní pohybovali hlavně na zemi. On létal. A Thor se vyskytoval se svým blesky po celém poli. A čím déle bitva postupovala, tím víc špatné to pro ně bylo. I přes důkladnou dřívější špionáž nikdo nečekal masu lidí, která nakonec vykročila z černé stavby. Na jejich straně bylo odhodlání, které však s rostoucí únavou klesalo, čím víc se blížil den ke svému konci.Na druhé straně bylo téměř nevyčerpatelné množství bojovníků, kteří se těšili, že položí život ve jménu svého nového boha.

Toho nebylo nikde vidět a Tony ho podezříval, že se někde v koutku krčí podělaný strachy. Nebyl však čas na podobné myšlenky. Musel střílet, létat, shazovat domy, bořit střechy a prolamovat hradby.

Až ve chvíli, kdy Loki konečně dostal po dlouhém naléhání od Ódina povolení použít kameny, se celá bitva, do níž se kromě Ásgardu zapojily i další světy, obrátila k jejich postupnému vítězství.

Sauron byl zničen. To bylo to poslední, co si pamatoval, když konečně sundal helmu a podíval se směrem k vyčerpanému Lokimu, kterého podpírali další mágové. Věnoval mu zářivý úsměv, ačkoliv pochyboval, že ho na tu dálku mohl zaostřit.

Pak nastala tma, z níž se probudil až tady. A místo Lokiho u něj seděla Sif a shlížela na něj se směsicí smutku a úlevy v očích.

Nedávalo mu to smysl. To už by spíš pochopil i Fandrala. Ten by u něj mohl sedět a doufat, že se neprobere. Pak by měl volnou cestu k tomu, aby mohl jít Lokiho utěšovat. A získat pro sebe.

Příšerná představa!

„Kde je Loki?" zachraptěl Tony a pokusil se nadzdvihnout na lokti. Ne, že by se mu to podařilo. Cítil se slabý jako moucha.

„Dostal jsi ránu do hlavy," vysvětlovala bojovnice, aniž by brala ohled na jeho otázku. Pomohla mu se posadit a podepřela ho. Podala mu sklenici s vodou. „Mysleli jsme, že už se neprobereš. Byl jsi v bezvědomí dvanáct dnů. Jsem ráda, že ses probudil."

„Cože?" nechápal. Hltavě se napil. V duchu se modlil, ať se nepozvrací do klína. Musel se jí chytit, aby nespadl zpátky na polštář. „Sakra, mně je blbě."

„Tony," oslovila ho a naléhavě se mu podívala do očí. „Musíš okamžitě pryč. Naštěstí jsem zjistila já, že jsi vzhůru. Honem. Vzala jsem ti něco na sebe. Rychle se obleč," povídala, tahala ho z postele a podávala mu silný černý plášť s kapucí.

„Počkej, zpomal," požádal a chytil se za hlavu. „Do prdele. Motá se mi škeble. Neujdu ani krok. Kde je Loki?"

„Musíš," naléhala dál a každou chvíli se dívala ke dveřím. „Musíš pryč, jinak nepřežiješ. Musíš se rychle vrátit na Midgard."

„Ale –" zaprotestoval slabě. Vůbec nerozuměl jejím požadavkům. „Loki určitě –"

„Loki je pryč, Anthony," řekla mu tiše. Položila mu ruku na rameno. „Je mi líto, že jsi byl další, kdo mu naletěl..."

Tonymu se zatmělo před očima a v hrudi ucítil intenzivní tupou bolest. Žaludek se mu sevřel. „To-to nemůže být pravda," zašeptal nevěřícně a zamrkal. Pálila ho víčka. „Vždyť –"

„Říkala jsem ti, abys mu nevěřil," hlesla smutně a přehodila mu plášť přes ramena. „Je mi to líto. Vím, že jsi doufal, že to není pravda, ale nikdy jsi pro něj nebyl dost dobrý. Jsi přece inteligentní. Nemohl jsi přece vážně věřit, že se do tebe zamiluje bůh?"

„Kam šel?" zeptal se prázdným hlasem. Nevěřil tomu. Nechtěl tomu věřit. Přece by jeho důvěru nezradil. Zamiloval se do něj. Nemohlo to být tak, že by se tak strašně spletl, že ne? Cítil, že se v něm něco hroutí, ale bylo mu tak zle, že počítal, že se to naplno rozvine později. „A kde jsou ostatní? Bruce? Steve? Natasha a Clint?"

„Čekají na tebe na Midgardu. „Pojď už, prosím," žadonila a pomohla mu do bot. Pak mu přehodila kápi přes hlavu, zkontrolovala prázdné chodby a vzala ho kolem pasu. Vykročili. „Královna se na tebe zlobí. Dává ti vinu za to, že Loki odešel. Proto musíš okamžitě domů. Tam za tebou nikdo nepůjde," vysvětlovala rychle, zatím co ho spíše táhla, než by ho vedla, směrem k Bifröstu. „Věří, že když budeš pryč, tak se Loki vrátí. A nezáleží jí na tom, jestli budeš mrtvý nebo na Midgardu. Hlavně, když budeš pryč odsud."

Tony rezignoval. Nechal se táhnout, ani netušil kudy. Stejně si ty stejné zdobené chodby nebyl schopný zapamatovat. Jen mechanicky střídal nohy, tedy v to alespoň doufal. Z ženina boku ho hřálo příjemné teplo. To bylo také to jediné, co na celém probuzení mohl pojmenovat jako příjemné. Ostatní bylo jen jeho nejhorší noční můrou.

Loki odešel. Byl pryč. Nechal ho tu. Nechal ho samotného. Vykašlal se na něj. Pošpinil jeho city.

Opíral se o Sif. Cestu létajícím strojem si nevybavoval; pouze si všiml, že je na Ásgardu noc. Mysl měl zmatenou, nemocnou a zlomenou. Vysílené tělo hrozilo, že každou chvíli vypne. Nebýt válečnice, nejspíše by neušel ani pár kroků.

Bylo mu příliš zle, aby si to uvědomoval.

Loki ho opustil. Po tom, co spolu prožili, ho odkopl jako použitý hadr. Bože, jak mohl být tak naivní? Vždyť to byl bůh lží. Lží, iluzí a podvodů. Jak si mohl myslet, že ho změní? Jak mohl věřit tomu, že pro něj něco znamená? Vždyť i Fandral věděl, že je to jen na chvilku. Tušil vůbec, jak krátká bude? Milostivě mu nechal kostičku z celého pokrmu. Na ochutnání, aby mu ji pak mohl s velkou parádou sebrat.

Po tvářích mu tekly slzy, když poděkoval SIf a šel posledních pár metrů samotný. Před vysokým Strážcem se zastavil.

„Nechcete si to ještě rozmyslet?" zeptal se Heimdall hlubokým hlasem. „Nemusíte odcházet."

Tony se pousmál a hřbetem dlaně si otřel tvář. „Nemám důvod zůstávat."

„Myslím, že se mýlíte. Ale bránit vám nemůžu." O okamžik později zasunul dlouhý stříbrný meč do složitého mechanismu.

Tonyho pohltil barevný vír.

V tu samou chvíli mu blesklo hlavou, že zřejmě udělal největší chybu svého života. Moc dlouho tu myšlenku však neudržel; s přidušeným stenem dopadl na střechu svého mrakodrapu a rozvířil hromádku mokrého nafoukaného listí. Uvažoval, že by tu mohl prostě zůstat. Poletující vločky ho studily, když tály po dopadu na jeho tělo. Bylo by snadné nevstat a nechat mráz, aby dokončil to, co začala rána do hlavy. Zas tolika lidem by nechyběl. Možná nikomu. Vždyť ho na Ásgardu nechali samotného. Bez Lokiho. Možná doufali, že se nevrátí. Možná... Až příliš mnoho možná, nad čímž nedokázal přemýšlet.

Ve skutečnosti trvalo sotva pár vteřin, kdy se vzpamatovával z pádu a chytal vyražený dech, během čehož dovolil své mysli, aby uháněla sebedestruktivními myšlenkami.

Vzápětí se s odhodláním, které tahal z nejhlubšího dna svých rezerv, zvedl na nohy a potácivým krokem se vydal domů.

„Vítejte doma, pane Starku," vítal ho Jarvis a dokonce to znělo, že má opravdu radost z toho, že se jeho pán vrátil.

„Díky," zašeptal unaveně a shodil ze sebe ásgardskou kápi. „Loki je kde?"

„Loki tu není, pane. Ani nic k jídlu. Nevěděl jsem, kdy dorazíte. Objednám vám pizzu," zašuměl sluha ochotně.

„Není?" zamumlal Tony zmateně a chytil se za bolavou hlavu. No jasně, že není. Jak by mohl, když ho opustil. „Sakra. Bolí mě hlava. Nechci jídlo. Chci Aspirin a spát."

„Už jsem ji objednal. Přejete si zrušit objednávku?" ptal se Jarvis pohotově.

„Kašli na to," odpověděl s nezájmem a mávl rukou. Dopotácel se ke kuchyňskému pultu a pevně se chytil desky. Celý svět se s ním točil. Otevřel šuplík a vyndal plastovou kulatou nádobku s léky na bolest. Vyndal jednu a strčil si ji do úst. Nádobka mu vypadla z ruky. Tablety se rozsypaly. Nechal to tak. Natáhl se pro sklenici s vodou. Zapil lék a neúmyslně povalil láhev se skotskou, která stála vedle dřezu. „Sakra."

Ani se nesnažil ji zachytit. Měl co dělat sám se sebou. Tekutina se rozlila na linku a spadla na zem. Tříštivý zvuk skla rozbíjející se o mramorovou podlahu mu drásal uši a zhoršoval bolest hlavy. Zvedal se mu žaludek a místnost se nechtěla přestat točit. V uších mu začalo hučet.

„Jarvisi, volej Bannera," hlesl v panice. Srdce mu bušilo. Za očima cítil vytrvalý tlak. Hukot v uších se nesnesitelně stupňoval.

Sesunul se na podlahu a držel se za hlavu. Poslední myšlenka, než všechno zčernalo, byla, že Banner nejspíš nepřijde. Vždyť ho nechali na Ásgardu. Tak proč by měl chodit?

Já za to fakt nemůžu. Vážně.

Co myslíte, fakt to Loki takhle zazdil? Dejte mi vědět vaše dojmy, netrpělivě na ně čekám. ❤️